Život není spravedlivý • OurStories.cz ~ naše povídky

Byla hubená, zablešená a rozježená. Neměla rodinu. Nikdy ji nepotkalo štěstí. Celý její život byl jen sled ošklivých omylů a náhod.Žila ze dne na den a bojovala o každé další ráno, do kterého se mohla probudit. Nemohla vystát pohled na tu druhou. Jak může být osud tak nespravedlivý? Její rivalka měla všechno. Ona, oproti tomu, neměla nikdy ani jméno.
Náhlý nápad, který jsem měla nutkání zapsat. Moc prosím všechny o komentáře, protože jenom když mi řeknete svůj názor, můžu se zlepšovat!

16.05.2012 (10:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 902×

Vyškrábala se na oblý kámen, aby mohla své pohublé tělo lépe vystavit slunci. Byl na ni žalostný pohled; srst měla zcuchanou a plnou bodláků, kůže na ní visela a často se škrábala, protože ji kousaly otravné blechy, které chytila, když se minule přehrabovala v odpadcích, aby vůbec našla něco k jídlu.
I teď jí žaludek žalostně kručel. Ne že by na to nebyla za celé ty roky zvyklá. Teď ale bylo něco jinak, stalo se něco, co změnilo její pohled na svět. Už nebyla sama. Sklonila hlavu, aby s láskou pohlédla na své oteklé bříško a zachvěla se neznámou pýchou. Nesměla hladovět, jako dřív, když celé dny nemohla najít nic k snědku a prostě to musela vydržet. Štěňátka potřebovala jíst a ona jim musela jídlo zajistit, ať ji to bude stát cokoli.
Často kvůli nim riskovala, protože byli tím jediným, co jí v životě zbylo. Když jste zablešený toulavý pes a vaši předci jsou kdovíjací kříženci, nenajde se moc lidí, kteří by vás chtěli. Jí nikdo nikdy nevěnoval ani vlídné slovo, natož pohlazení nebo misku žrádla. Byla napůl vlk a napůl pes, narodila se na ulici a naučila se žít divoce. Rvát se o potravu, bojovat o život. Každý den.
Vlčí vzhled zdědila po matce. Jako by jí z oka vypadla - dlouhé a štíhlé tělo, rozježená šedivá srst a mohutné tesáky. Oháňku jako štětku do záchodu. Žádný hezký pohled, jenom to, co nutně potřebovala, aby zůstala naživu. Lidé se jí báli, utíkali před ní a brali na ni pušky. Postupem času, když po několikáté skončila ve škarpě se zakrváceným kožichem, se konečně poučila. Přestala jim důvěřovat. Žila ve stokách a na ulicích a živila se tím, co právě našla.

Život divokých psů bývá krutý. Když se jedné úplňkové noci zahleděla do toho psa ze severní čtvrti, cítila se konečně bláznivě šťastná, jak jen pes může být. Byl to velký a svalnatý pes, černý jako uhel, s dlouhým čumákem. Měl sice blechy a spoustu jizev po těle a každé oko mělo jinou barvu, ale jí na tom nezáleželo. Věděla, že to je ten nejlepší otec pro její štěňátka. Silný a chytrý.
Mrzelo ji, když ji po pár dnech společného pobíhání a toulání opustil a ona se zase musela o sebe starat sama. Věděla, že to tak zůstane. Žádná smečka nebude. Jen ona a vlčata, kterým se chystala dát život. Tak to prostě chodí. Jen další nevyhnutelná rána, kterou jí osud udělil.

Po západu slunce konečně vyčenichala zbytky lidského jídla v popelnici nedaleko jedné z vil. Byla to ta lepší čtvrť, celá řada luxusních domů a plýtvajících lidí. Ničeho si neváží. Klidně vyhodí kuřecí kosti i se zbytky masa. Poslední dobou, kdy už byla tak těžkopádná a objemná, že nedokázala ulovit ani krysu, musela se úplně spolehnout na to, co lidé z vil vynesou do smetí.

Na verandě domu se rozsvítilo. Zvedla hlavu a sledovala ženu v růžových šatech vycházet z domu. Jakmile zaznamenala ten pach, který ze srdce nenáviděla, ucítila, že se jí ježí chlupy na hřbetě, v hrudi se jí vzdouvá vrčení. Světlo se odráželo od jejích očí i vyceněných tesáků a dodávalo jí dravčí vzezření.

Skrz plot sledovala svou odvěkou rivalku. Ztělesňovala všechno, čím ona nikdy nebyla a nikdy nebude. Krásná. Vysoká. Dlouhé sněhobílé chlupy jemně voněly jahodovým psím šamponem a byly pečlivě rozčesané do hedvábných pramenů. Za její rodokmen by se nemusela stydět ani královna. Dokonale čistá bezchybná krev, opatrovaná po staletí. Kdysi bývala štíhlá, ale teď se její tělo zakulatilo postupující březostí. Přesto kráčela s jistou elegancí, kterou jí nebylo možné upřít. Po jejím boku klusal její druh. Jemná, pískově zlatá srst mu vlála kolem uší, když pobíhal po zahradě.
Bodlo ji v hrudi. Nikam neodešel. Zůstal u ní a bude tam po celou dobu. Ona na to nikdy nebude sama. A až vrhne štěňata, ta nechutně dokonalá krásná a pečlivě vyšlechtěná štěňata s dlouhým rodokmenem, bude mít kolem sebe tisíc poskoků a ti všichni se budou starat jenom o její blaho. Její děti nikdy nebudou hladovět. Nikdy nebudou závislé na tom, jestli se v odpadcích najde něco k jídlu. Lidé po nich nebudou házet kameny a brát na ně pušky. Nikdy jim nebude hrozit smrt a prožijí si krásný život plný přepychu a pohodlí.
Cítila na sobě pohled toho načesaného zlatého krasavce. Zavrčel na ni, jemným, vysokým hlasem, který prozrazoval výborný původ. S opovržením se od ní odvrátil, když ho ta žena z domu zavolala zpátky.

Sklonila hlavu a v tlamě křečovitě svírala kuřecí kost. Oči držela zavřené tak pevně, že jí do nich vhrkly slzy. Mateřské city v ní se změnily. Viděla ten drobounký štíhlý krček, zmítající se v jejích čelistech. Skousla by. Držela, dokud by se jí štěně nepřestalo mlít mezi tesáky. Kost s hlasitým křup praskla a rozlomila se na dvě půlky.
Moje děti se nikdy nebudou mít jako tvoje, ty couro. Otevřela oči a s hlubokou nenávistí pohlédla k domu. Záviděla. Cítila se bezmocná a slabá. Vztek jí spaloval nitro. Zlobila se kvůli tolika věcem. Tolik nespravedlnosti. Až na jednu věc. Moje štěňata nikdy nepocítí jaké to je, když je na krku škrtí obojek.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné