OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 1. kapitola

15.03.2009 (21:55) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2061×

Před 100 lety:

Vyhlídky. Miluju vyhlídky. Šli jsme se projít na nedaleký útes a podívat se na západ slunce. Nejsme nijak bohatá rodina, ale vlastníme statek a krávy a různý domácí zvířata. Západ slunce je naprosto nádherný z tohoto útesu. Ale je ještě hezčí, když jsem tady se svým milovaným. On je trochu zvláštní a v téhle době by ho lidé upálili a nebo by mu vrazili kůl do srdce. Ale je dokonalý. No není se čemu divit. On je to upír. Chvilky s ním na tomhle útesu jsou dokonalé. Teď jsem tady s rodinou, musel si něco zařídit. Slunce už zapadá. Vydala jsem se blíž ke kraji a má rodina také. Stoupla jsem si skoro u krajíčku a dívala se na tu záři zapadajícího slunce, slunce, které zapadalo daleko za mořem. Nádhera, jak se to moře třpytí. Usmála jsem se nad tím. Opatrně jsem udělala ještě krůček dopředu, ale noha mi na kameni podklouzla a já jsem padala a křičela! Řítila jsem se přímo na špičaté skály dole v moři! Jesse, kde jsi…?

Po 100 letech:

Pondělí. Jak já pondělí nenávidím. Vstávání do školy v šest hodin je prostě moc brzo a po víkendu obzvlášť. Crrrrrr!! Sáhla jsem po budíku a s rachotem spadl na zem. Za to ale přestal zvonit. Vstala jsem a promnula jsem si oči. Sklonila jsem se k budíku a zjistila jsem, že je na několik kousků. Sebrala jsem ty kousky a položila je na stůl. Bezva… toto pěkně začíná. Oblíkání a čištění zubů zas tak dlouho netrvalo. Seběhla jsem dolů a rozloučila se s rodinou. Pohladila jsem kočku a už jsem pelášila na autobus. Na zastávce na mě čekala menší blond dívka, kterou jsem hned poznala. Byla to Vicky.

,,Ahoj“ pozdravila jsem jí a stoupla jsem si vedle ní.

,,Ahoj, tak dneska včas?“ ušklíbla se na mě. No jo dobře. Vstávání mi dělá velký problémy přiznávám a moje kámoška prostě ráda vtipkuje.

,,Jo, ale jestli ti vadí, že stihneme autobus, tak ho můžem nechat odjet“ oplatila jsem jí s trochou ironie.

,,Radši ne, slečna Thompsonová by asi nebyla ráda,“ zazubila se a už přijel autobus. Nastoupily jsme a sedly si na volné místo ve předu. Mlčky jsme dojely ke škole a šly do třídy. Sedíme s Vicky spolu, takže jsme zapluly do jedný lavice a čekaly, až přijde učitelka. Přímo se do třídy přiřítila a začalo zkoušení. Ach jo…

Táhla jsem se domů pěšky a po boku mi šla Vicky a její přítel. Zase jsem jim dělala křoví. Leo je sice fajn to jo, ale to jejich cukrování poslouchat moc nemusím. Přemýšlela jsem o tolika věcech, co bych dneska mohla dělat, ale vypadalo to, že zůstanu doma a budu psát referát na zítřek.

,,Tak ahoj,“ to mě vytrhlo. Podívala jsem se vedle sebe a Vicky s Leem se právě loučili. Podívala jsem se na zem.

,,Měj se Leo,“ usmála jsem se, jen co se oni dolíbali.

,,Ahoj Tess,“ zamával mi Leo a my s Vicky jsme šly pomalu domů.

,,Leo mě dneska pozval do kina na tu novou komedii,“ začala s vypravováním Vicky. To dělá vždycky. Vždycky mi vypráví, co za ten den Leo udělal. Né, že by mě to nezajímalo, ale dneska prostě trošku na to nemám náladu. Slyšet to každý den vážně nemusím. A tak Vicky vyprávěla a já jen přikyvovala a přemýšlela nad referátem.

Konečně u domu. Zastavila jsem se a podívala se na Vicky, která pořád něco říkala a máchala rukama a očividně si nevšimla, že já jsem už skoro doma.

,,Vicky já už musím. Musím se připravit na referát,“ přehlušila jsem ji s naléhavým tónem.

,,…no a pak…cože? Jo my už jsme tady. Ani jsem si toho nevšimla,“zasmála se a podívala se na dům, ,,Tak se teda měj a zítra se uvidíme. Ahoj,“ zamávala mi a už mizela v zatáčce. Šla jsem dovnitř a odložila bundu na věšák a pohled mi utkvěl na mě. Můj odraz v zrcadle. Byla jsem rozcuchaná. Po cestě hodně foukalo. Upravila jsem si své černé vlasy a utřela jsem menší černé šmouhy okolo očí od řasenky.

,,Ahoj, jsem doma,“ zavolala jsem, popadla tašku a šla rovnou do obýváku.

,,Ahoj,“ to se ozvala mamka z kuchyně.

,,Jak ses měla Tess?“ a to byl zase táta. Seděl v obýváku v křesle a četl si včerejší noviny.

,,Skvěle tati a ty?“ oplatila jsem mu s úsměvem, zatímco jsem si sedala na gauč a vyndavala si učebnice, které jsem potřebovala k referátu.

,,Taky dobře,“ slyšela jsem, jak se usmál. Za novinami jsem ho neviděla.

,,Kde jsou Ryan a Matthew?“ zeptala jsem se, protože touhle dobou by mí dva bratři měli být doma. Jsou to dvojčata a jsou starší. Nemůžu je pořád od sebe rozeznat.

,,Dneska se šli podívat na ten fotbalový zápas,“ odpověděl táta jako kdyby ani tady nebyl.

,,No jo vlastně,“ usmála jsem se, protože jsem aspoň měla klid na to, abych si udělala ten referát. Oni jsou totiž děsně otravní. Tak a jdu na to, abych to konečně měla za sebou.

Komentáře prosím...:)

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 1. kapitola: