OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 10. kapitola

31.03.2009 (15:24) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1566×

Ráno jsem se vzbudila okolo šesté, takže jsem do půl sedmé stihla všechno, co jsem potřebovala a už jsem vycházela na zastávku. Vicky už tam stála a usmívala se.

,,Ahoj,"pozdravila zvesela.

,,Ahoj,"pozdravila jsem spíš zamyšleně, ale radši jsem hned načla téma, o kterém jsem věděla, že se Vicky chytne, protože jinak by to skončilo u mě a Jesse, ,,tak jak sis užila víkend?"

,,Jo měla jsem se skvěle. Byl jsem s Leem a jeli jsme...," a Vicky vyprávěla a vyprávěla. I po cestě autobusem se jí pusa nezavřela, ale já jsem stejně přemýšlela nad svým. Vystoupily jsme před školou a já jsem hledala očima Jesse. Nikde jsem ho neviděla a tak jsem se podívala na Vicky, která se blížila ke konci.

,,...no a pak jel Leo domů,"usmála se na mě a rozhlédla se, ,,kdepak ho máš?"

,,Tak to nevim,"pokrčila jsem rameny a zase se rozhlédla. Nikde jsem ho neviděla a začala jsem si pomalu vyčítat, že jsem na pláži zazmatkovala. Začala jsem být trochu nervozní, což moc normálně nejsem.

,,Jsi ok?"zeptala se mě Vicky, protože si toho na mě všimla.

,,Jo jo,"pousmála jsem se a šla jsem do třídy. Vicky se připojila. Došly jsme tam a sedly si na místa. Podívala jsem se ke dveřím, ale tam jen vcházela profesorka.. Začala hodina. Vnímala jsem jen tak napůl. Přemýšlela jsem o Jessovi, jestli je vůbec ve škole nebo ne, protože jsem s ním vážně chtěla mluvit. O přestávkách jsem na něj taky nenarazila, takže jsem ztratila naději, že je vůbec ve škole. Ale když jsme s Vicky odcházely ze školy, tak jsem ho uviděla. Stál v davu kluků a tvářil se neutrálně. Nedokázala jsme rozpoznat, jak se cítí. Kluci se kolem něj ušklíbali a smáli, ale on nic. Jen stál a díval se do země.

,,Vicky, nebude ti vadit, když dneska půjdu sama? Musím si ještě něco zařídit,"podívala jsem se na ní.

,,Jasně v pohodě. Tak se uvidíme zítra a budeš vyprávět,"mrkla na mě.

,,Jasně,"usmála jsem se rozpačitě a Vicky odcházela. Zhluboka jsem se nadechla a šla pomalu k Jessovi. Nezvedl hlavu, ale ani se nijak netvářil. Stál tam jak socha a já se modlila, aby si mě někdo z jeho kamarádů nevšiml. Měla jsem štěstí a nikdo si mě nevšiml, ale měla jsem i tu smůlu, že si mě nevšiml on.

,,Jesse?" zašeptala jsem skoro, že jsem se neslyšela ani já a on zvedl hlavu. Podíval se na mě překvapeně.

,,Mohla bych s tebou mluvit?"stále jsem šeptala, ale naléhavě. On pochopil, že nechci, aby si nás všimli a tak jen přikývl a pomalu jsme se vypařili. Mlčeli jsme dlouhou chvíli, než jsme byli z dosahu lidí. Nevěděla jsem, jak pořádně začít a tak jsem začala tím, co mě napadlo.

,,Já...chci se omluvit za tu sobotu,"řekla jsem a dívala se do země.

,,To je v pohodě. Vlastně...vzala jsi to moc dobře. Čekal jsem spíš, že začneš vyvádět, že jsem šílenec a nebo, že utečeš,"pousmál se.

,,Ne to ne,"taky jsem se pousmála, ,,bude to teď znít divně, ale dívala jsem se na internet a když jsem si přečetla jeden článek, tak mi došlo, že vlastně jsi,"odmlčela jsem se, ,,to, co jsi," řekla jsem opatrně a podívala jsem se na něj.

,,Internet neříká vždy pravdu,"zavrtěl hlavou.

,,Tahle stránka vypadala důvěryhodně,"namítla jsem a pokračovala, ,,ale jedna věc mi dělá starosti. Psalo se tam, že když se to obyčejný člověk, jako já dozví, tak, že ho okamžitě zabijou," podívala jsem se na něho a on se na mě díval a zase jsem nedokázala poznat na co myslí. Zastavili jsme se u lesa, kde nikdo nebyl.

,,A ty chceš vědět, proč jsem to neudělal na tý pláži?" nadzvedl obočí. Přikývla jsem.

,,Nedokázal bych to. Aspoň ne tebe Tess,"řekl potišeji.

,,Proč?"zeptala jsem se poněkud nechápavě. Zamyslel se.

,,Co kdyby jsme se dneska sešli? Je to trochu dlouhý příběh a taky by sis před tím měla skočit domů. Co ty na to?"podíval se na mě tázavě.

,,Tak dobře, ale vyzvedni mě co nejdřív,"řekla jsem naléhavě. Pousmál se nad mojí naléhavostí.

,,Neboj hned, jak to půjde tě vyzvednu, ale půjdeme někam jinam od lidí,"řekl vážněji.

,,Jasně,"pousmála jsem se, protože jsem ani nečekala, že by jsme tohle řešili například v kavárně u šálku kávy. Mlčky mě pak doprovodil domů.

,,Vyzvednu tě asi tak za hodinku,"pousmál se.

,,Dobře," přikývla jsem, ,,tak za hodinku," usmála jsem se. Zamával mi a šel pryč. Šla jsem dovnitř a odhodila někam batoh. Namířila jsem si to do jídelny a dala jsem si jídlo. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekne, ale nic mě nenapadlo. Dojedla jsem a uklidla po sobě nádobí. Uklidila jsem i další nádobí. Šla jsem do pokoje a zbývalo ještě ani ne třičtvrtě hodiny. Doma byli jen bráchové a máma s tátou se měli vrátit oba až navečer. Nevěděla jsem, jak zabrat tu další dobu a tak jsem si chvíli zase četla knihu. Když mi zbývalo asi jen dvacet minut do setkání, zaklapla jsem knihu a šla se připravit. V koupelně jsem si srovnala svoje černé vlasy a dala do nich tenkou čelenku. Pak jsem se převlíkla do pohodlnějšího trika a prohlédla jsem se v zrcadle. Ani nevím proč, ale spíš mi to připadalo, že jdu na rande a ne na vážnej rozhovor. Šla jsem se ještě  podívat do pokoje a vzala jsem si klíče a mikinu. Pak jsem šla dolů do obýváku a sedla jsem si na gauč. Ani ne za pět minut zazvonil zvonek.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 10. kapitola: