OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 8. kapitola

26.03.2009 (17:00) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1513×

,,Stalo se ti něco?“přiřítil se ke mně táta a začal se na mě dívat všemi úhly.

,,Cože?“vyhrkla jsem ze sebe a otočila se směrem na zrcadlo. Vypadala jsem příšerně. Byla jsem nazelenalá a trochu i pocuchaná. Taky jsem byla špinavá od toho, jak do mě Jesse strčil a já spadla.

,,Ne, jsem v pořádku. Jen jsem spadla,“ujistila jsem tátu a pousmála se. Po pravdě jsem se ale usmívat nechtěla, ale rozhodně jsem jim nechtěla říct, co se přihodilo. Brácha si mě prohlížel a trochu se ušklíbl. Táta si oddechl.

,,A proč jsi doma tak brzo? Myslel jsem, že přijdeš později,“podíval se na mě tázavě.

,,No…nechtěla jsem v tomhle stavu jít dál, takže jsem mu řekla, že se sejdeme jindy,“ zase jsem zalhala. Po pravdě jsem ani moc neměla chuť se s nim sejít. Bylo toho na mě trochu moc a já jsem si musela všechno nechat projít hlavou.

,,Jdu se umýt,“řekla jsem a šla nahoru do pokoje. Tam jsem zjistila, že je půl jedné. Vysprchovala jsem se a vzala si notebook do postele. Naštěstí bezdrátový internet šel rychle a tak jsem začala vyhledávat informace o upírech. Nejdřív mi to našlo nějaké blbosti, ale pak jsem narazila na jednu stránku. Psalo se na ní, že upíři se můžou pohybovat normálně mezi lidmi i za denního světla, což by vysvětlovalo, že když na tý pláži zasvítilo slunce, tak se mu nic nestalo. Dál tam bylo, že jsou křídově bílý, většinou krásní, aby mohli lákat kořist, jsou nesmrtelní, někteří, že mají různé schopnosti a oči, že mají krvavě rudé. Tím mě napadlo, že jeho oči jsou podivně hnědé. Zamyslela jsem se a napadlo mě jediné řešení. Nosí čočky, aby to nikdo nepoznal. Podívala jsem se dál a četla. Upíři se mohou pohybovat mezi lidmi, aniž by jim ublížili. Také se můžou chovat úplně normálně jako ostatní, ale to jen proto, aby se ukryli. Nejsou upíři o kterých by se vědělo veřejně, takže pokud někdo zjistil, že je ten dotyčný upír, tak přišel o život. Zase mě zamrazilo. Hlavně z té poslední věty. Začetla jsem se dál. Mají zvláště vyvinuté smysly. Oči, čich, sluch… ale jsou také velmi rychlí. Lidské oko by je nespatřilo, kdyby chodili svojí normální chůzí. Jsou také neuvěřitelně silní. Nedělá jim problém cokoli unést nebo prorazit. Je vcelku nemožné je zabít. Aspoň pokud jste člověk. Síla. Takhle zachytil ten strom. Zaklapla jsem notebook a položila ho vedle sebe na noční stolek. Lehla jsem si a přemýšlela. Dobře, takže všechno nasvědčovalo tomu, že Jesse je opravdu upír, ale pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem se s upírem setkala. Na tom internetu se psalo, že když to nějaký člověk zjistí, tak že ho většinou zabijou, takže co bude se mnou? Co mám čekat od Jesse? Vždyť je tak milej! On by mi neublížil, jinak by to už dávno udělal. Měl možnost už na pláži.

Myšlenky mě pomalu začaly opouštět a já propadla do hlubokého spánku.

Stála jsem uprostřed davu lidí na náměstí. Všude proudily davy lidí a pospíchali někam. Stála jsem a dívala se kolem sebe. Čekala jsem až přijde a řekne mi to, co potřeboval. Bylo přesně dvanáct a hodiny na kostele začaly odbíjet. Konečně se objevil. Jeho špinavé blond vlasy mu spadaly do obličeje a na tváři měl vážný výraz. Pomalu bych se domnívala, že byl naštvaný. Přišel ke mně, vzal mě za ruku a vydal se do jedné uličky. Ulička vypadala nebezpečně.

,,Kam mě to táhneš?“zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že se mnou bude chtít jenom mluvit.

,,Promluvíme si,“řekl chladně a velmi suše. Vůbec se mi jeho tón nelíbil. Míjeli jsme lidi, kteří si nás ani nevšimli a dostali jsme se do té uličky. Pustil mě a otočil se na mě.

,,Nemůžu to už takhle nechat. Musím to udělat,“řekl naléhavě.

,,Ale co?“vyhrkla jsem, protože jsem ho vůbec nepochopila. Přešel až ke mně a podíval se mi do očí.

,,Čekal jsem na tebe až příliš dlouho. Neudělám stejnou chybu. Neopustím tě. Nenechám tě jen tak odejít,“ povídal a přibližoval se. Dívala jsem se na něj jako kdyby na mě mluvil cizím jazykem. Pak se pomalu sklonil a políbil mě na krk. Ne nepolíbil! Na polibek to bylo bolestivé! Začala jsem ječet.

Trhnutě jsem se probudila a posadila. Byla jsem zpocená a venku už byla tma. Utřela jsem si obličej a podívala se na hodiny. Bylo už půl osmé. Šla jsem si opláchnout obličej a pak dolů do kuchyně. Všichni byli po večeři.

,,Holčičko, nechtěli jsme tě budit, když jsi spala,“usmála se na mě mamka.

,,Díky mami,“oplatila jsem jí úsměv.

,,Jsi v pořádku? Vypadáš jako by ti bylo zle,“podívala se na mě ustaraně a dala přede mě jídlo.

,,Jo jo, jen se ještě musím prospat. To bude v pořádku. Zítra budu ok,“usmála jsem se a začala jsem jíst. Mamka se pousmála, ale pořád měla na tváři ustaraný výraz. Všichni seděli v obýváku a dívali se na televizi a povídali si. Já jsem seděla u stolu a myslela na ten sen, kde mě Jesse kousnul. Svraštila jsem obočí a dávala si do pusy sousta. Pak jsem se zase zamyslela nad dneškem. Málem mě zabil strom a Jesse mi řekl, že je upír. Přišlo mi, jako kdyby to bylo už dávno, co se tohle stalo a ne dneska ráno. Dojedla jsem a šla jim oznámit, že se jdu zase prospat. V pokoji jsem si pak lehla do postele a myslela na to všechno, ale hlavou mi běhala hlavně jen jedna. Jesse je upír. Jesse je upír. Jesse je upír. Pořád dokola jsem se snažila sama sebe přesvědčit. Ale moc mi to zrovna nešlo. Musím si s Jessem normálně promluvit. Asi bych měla hned zítra. Vlastně zítra je neděle to nemůžu. To budu s rodinou. Tak to budu muset nechat na pondělí. Jen doufám, že jsem se ho nijak nedotkla a že se mnou vůbec bude chtít mluvit. Pak jsem na to radši už nemyslela a snažila se usnout. Dostat se zase do stavu, kdy člověk vůbec nic řešit nemusí.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 8. kapitola: