OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 18. experiment - Prolog + 1. kapitola

15.02.2016 (11:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1629×

Prolog

Jsem vyděšená… Mám zalehlé uši, jsem jakoby v dáli, ale něco slyším. Volá to na mě, je to jako maják a já jsem zbloudilá loď. Všude je tma, černo. Něco mě bodá do očí. Slyším šplouchat vodu, ruce oceánu se mne dotýkají po celém obličeji. Ano, cítím svůj obličej?! A maják volá pořád blíž, že by se osamocená loďka vracela do přístavu? A nejsem to já, komu na něj šplouchá? Jen jemně se mi podařila pootevřít ústa, byl to instinkt, nadechla jsem se. To je krása… Vzduch chutná jako jahody se smetanou, ale pak se náhle něco stane – zhořknou mi na jazyku. Jako by bylo něco uvnitř mě špatně a vše, co projde skrz brány dechu, se pošpiní, jakmile vstoupí. Začínám cítit víčka, ale svět pod nimi zůstává stále černý. Pohněte se přece! Snad… se trochu uvolňují! A najednou loď narazí na útes.

1. kapitola: Hibernace

„Zvedněte ji někdo!“

„To jste takoví hlupáci?!“ zabručel hlas nějaké ženy.

Cit do obličeje se mi pomalu vracel, ale s ním i větší škála bolestí. Z nosu se valila nějaká tekutina, poměrně teplá, a šíleně to bolí! Snažím se dýchat, ale dusím se tím. Podařilo se mi otevřít pusu, takže se mohu nadechnout, jenže jsem přiražená hlavou ke studené zemi. Nemohu pohnout krkem ani hlavou, tak tam ležím a bezvládně olizuji podlahu jazykem, takže zároveň chutnám i svou vlastní krev.

„Mám to snad zvednout sama?! Kdo ji upustil?“ Podle hlasu zní arogantně, nekompromisně. Zvuk je jako ocel – rychle seká, tím pádem vznikají hrubé kusy tónů. Alespoň mi chce pomoct na nohy.

Někdo mi najednou zvedá hlavu, až teď jsem si uvědomila, že vlastně nic jiného necítím. Mám vůbec zbytek těla na svém místě?! Co když mám jenom lebku a třeba srdce, co mi pohání krev? Nebo ho nemám vůbec? Chci mít srdce, ač kýčovité věty o tom, jak někoho milujeme z celého srdce, že ho máme v srdci, nedávají moc smysl. Na to vůbec neslouží. To jen tady (jak ráda bych si poklepala prstem na čelo) v hlavě, tam se to odehrává. Někdo mou zbylou schránku položil na něco měkkého, snad na nějakou polstrovanou židli. U nosu mi někdo přidržuje mokrý kus látky, dýchání už jde daleko snáz. Uši už ve střehu stříhají ze strany na stranu. Paní „Gertruda“, jak jsem si ji podle svého sluchu nazvala, stále něco kdákala jako slepice.

„Neschopnost! To byste měli mít napsáno na čele,“ vrčela. „Házíte s ní jak s hadrem a ani ji nedokážete ošetřit. Tak už jí někdo sundejte tu masku!“

Masku? Ocitla jsem se snad na bále? Copak sním? Ano, jako sen by to bylo přijatelné. Tohle nemůže být skutečnost. Protože jinak bych ve skutečnosti neměla tělo? Srdce? A bez masky snad i obličej? Já chci svou masku! Chci se probudit ve své posteli… Ve své? A která to je? Jsem tu mentálně, ale moje tělo určitě někde leží. Samotné, samotinké, a čeká na mne. Jenomže proč si na nic nepamatuji? Ano, vím, k čemu slouží oči, uši, nos, ústa, srdce, ale to bych raději vynechala, tomu já nerozumím. Ale co jiného vím? Tohle je irelevantní znát. Raději chci mít tušení o tom, co je vědomí, vzpomínky, život… Něco mi strhlo masku z očí, neochotně jsme je otevřela, neboť si to maska požadovala.

„Žije, madam Pátá,“ špitl nějaký hlas vítězoslavně.

„Ne, opravdu? To jsme nevěděla, když už asi deset minut dýchá, že žije! Děkuji za cenné informace, Dodekane,“ soptila na někoho, kdo se jmenoval jako prostředek na mytí, ale paní Pátá taky není adept na jméno roku, musím přiznat.

Oči byly sice otevřené, ale viděla jsem jen bíle. Žádné obrysy, tvary ani barvy. Jen bíle vytapetovaná místnost. Slyšela jsem věty, kolik vidím prstů, jestli prý dvanáct. Řekla jsem jim, že vidím pěkný kulový, samozřejmě v duchu. Nějak se bojím zkusit mluvit. Připadám si jako pokusná krysa. A taky jsem od Dodeky zaslechla, že jsem asi slepá a hluchá. Díky! A poté, co mě něčí šíleně robustní ruka plácla přes tvář, došlo mi, že tohle asi nebude sen.

„Vzbuďte se, číslo 18,“ nařídila Gertruda, řečená Pátá, „nebo bude ještě jedna z druhé strany!“

„Už jsem vzhůru,“ chtělo se mi křičet a začít se chystat do školy, ale jaksi mi ani výhružky nepomohly, takže jsem jen mrkala a hledala něco, co bych mohla v té mlze vidět. Gertě nejspíš došlo, že nevidím, tak se začala velice otráveně vyptávat.

„Jestli mě slyšíš, kývni.“ Pokusila jsem se. „Dobře, takže slyšíš, ale nevidíš. A co nějaká ta první slova? Už ses tady válela dost dlouho.“

Poté, co mi začala hořet tvář, nechtěla jsem další ránu, tak jsem zkusila něco říct, ale ozvalo se jen přidušené chrčení. Nejde to! A myslím, že násilím nedonutí mé hlasivky, aby zpívaly, pokud mě tedy nechce vyfackovat i vevnitř, což bych se ani nedivila, rázná je na to dost. Pomalu začínám cítit i krk, uvědomila jsem si to, když jsem zakývala. Nejspíš mé tělo nějak spí a postupně se probouzí.

„Jistě, tolik času se na vás… lidech podepíše.“ Slovo lidi řekla, jako bychom byli snad nějaký hmyz. Copak ona není člověk? I když to by mnohé vysvětlilo. „Ve stázi by ti to ublížit nemělo, ale než jsme tě do ní umístili, mohlas být dlouho v kómatu.“

V čem to? Kóma? Vysvětlilo by to, že nemám žádnou paměť na svůj život, ale copak se může člověk probudit po tak dlouhé době, jak ona říká? Stáze? Tam jsem mohla strávit i stovky let, že bych snad byla teď v budoucnosti?! Lidé, nebo co jsou zač, se oslovují čísly, dokonce i mně jedno přidělili, jenže já nechci být číslo! Je to tak neosobní. Na žádná jména si sice nevzpomínám, ale snad existují hezčí pojmenování než Dodekan a madam Pátá v tomto světě. Co růží zvou, byť zváno jinak, vonělo by stejně, jak prohlásil Shakespeare. Jenomže je rozdíl mezi růží a číslem 18. Najednou se bílý svět, rozprostřený přede mnou, začal zavírat. Vypadá tak snad umírání? Bílou mlhu vystřídala černá temnota a má duše, o které jsme si byla jistá, že je stále se mnou, protože s nikým jiným bych si nemohla povídat, začala uvadat. Ne, nechci umřít ani spát. Potřebuji vysvětlení! Přímo bytostně potřebuji slyšet něco jiného než: „Vzbuďte se, číslo 18!“

***

Zase se něco děje, cítím pod týlem něco měkkého. Nic neslyším, ale dýchám a vnímám. Oči otevřít nelze, nejspíš jsou zase pod maskou. Zkoušet mluvit asi nemá moc smysl, ale něco se přece jenom změnilo. Mohu pohybovat rukou. Cítím levou ruku! Pomalu jsem ji zvedla asi pět centimetrů do vzduchu, ale jen ztěžka - prozatím. Je jako ze zlata, tak těžká. Krk už je v pořádku, snad i vše ostatní na hlavě. Vzduch už začíná chutnat trochu jako vzduch, takže vlastně nijak. Nezbývá mi nic, než čekat. Nemá smysl si vymýšlet nějaké hypotézy o tom, co se děje, kde jsem, v jakém století. Stejně nemohu mít pravdu. Stačí jen počkat, až někdo přijde a vysvětlí mi to. A až se mi vrátí i můj hlas, budu moct klást otázky. Jenže ta nejzákladnější je: Budou ochotni mě vůbec poslouchat, natož na něco odpovídat? Třeba mě drželi naživu jen pro nějaký experiment, možná jím právě jsem. Jen nějaký vědecký pokus.

Uslyšela jsem kroky. Někdo ležérně kráčel k mému tělu či tomu, co z něj zbylo. Podle zvuku to nebyl nikdo známý. Gertruda má krok jako slon, který veze turisty z Ameriky, a Dodekan takový nervózní a nemotorný. Tohle byly jisté a drzé údery do země. Někdo se chechtal. Cítila jsem jeho přítomnost pořád blíž a blíž. Pak už jsem ho i cítila. Páchnul jako zpocená kočka. To nemáte v budoucnosti sprchy, hochu? Posadil se vedle mé hlavy a začal mi jezdit prsty ve vlasech.

„Mladé dámy by neměly v noci ležet samy bezvládně na posteli, zvlášť ne přivázané popruhy.“ Začal mě hladit po tvářích. Zachovala jsem klid a ani se nepohnula. „Už i dokonce dýcháš? To by mohlo být dokonce živější než minule,“ pronesl natěšen.

Nechutné hovado! Kolikrát u mě mohlo v noci být, když jsem tu ležela v kómatu?! Nejradši bych mu vrazila něco do hrudi, ale není nic po ruce, není jak improvizovat. Jedinou útěchou mi může být, že zatím necítím nic víc než hlavu, levou ruku, krk a trochu ramena. Jeho nechutně chlupatá ruka mi dřela o šíji jako hrubý kartáč. Nedotýkej se mě, úchyle! Začal vydávat podivné vzrušivé zvuky, potom se postel nějak zachvěla, nejspíš na mě nasedl. Hladil mi ramena oběma rukama a sjížděl někam dál, kde už jsem necítila nic.

„Ty jsi tak jiná,“ zuřivě šeptal. „Ne jako ostatní, vypadáš tak zvláštně, neodolatelně. Moje večerní hlídky začínají stát za to. Včera jsi byla ještě studená, ale dnes už hřeješ. Určitě by se ti to líbilo, kdybys byla při vědomí, Spící Krásko.“ Nesouhlasím! „A nemůžeš mluvit, takže žádný křik, to se hodí. Už jsi připravená? Vlhká?“ optal se.

Líbal mě na krku, začala jsme se třást, tělo se samo třáslo, ale to nevnímal, ba si i myslel, že je to nějaký projev vzrušení. Kroužil kolem ucha, přejížděl pysky po mé lícní kosti a velice neukojitelně u toho vrněl. Je to něco děsivého. Nic nevidím, jen slyším a cítím něco se po mně sápat. Hladil mě zpocenými prsty po vlasech a obličejem se mi bořil do toho mého. Zůstávala jsem klidná, kdyby zjistil, že jsem úplně vzhůru, mohlo by ho to vyprovokovat. A pak se uhnízdil jazykem v mých ústech, a pak mi to došlo. Otevíral mi je rukou. Pořád tlačil čelist dolů a strkal mi ten jeho uslintaný sliz do pusy, a tak jsem skousla a držela, jako když pes drží obušek. Po jeho mučivém představení začalo mé vlastní divadlo. Stiskla jsem mu jazyk tak pevně, že najednou už jsem ho necítila, jen něco neblahého v ústech.

„Aaa…“ začal ječet jako chlapeček, kterému vezmou hračku. Může být rád, že tam nestrčil jinou „hračičku“. „Ty svině! Ty to… Věz, to tě bude…!“ Vyvodila jsem si to z kontextu, nějak mu nebylo přesně rozumět, co říká. Znělo to spíše jako: Ty, kyne ti to těsto?

Musel nějak spustit poplach, protože se najednou celou místností prohánělo nepříjemné pískání. Holt když nemůžu mluvit, musím si přivolat paní Pátou jiným způsobem. Vyplivnout se mi ten kousek jazyku nepodařilo, ale pořád lepší spolknout kousek jeho jazyka, než se nechat znásilnit. To je to nejlepší, co ve mně mohlo v tuto chvíli skončit. Na krku jsem cítila teplou krev, která se mi rozlila i po ramenech. Za pár vteřin někdo rozrazil dveře a začal hulákat, co že se to tady děje.

„Okto, co se to tady, do háje, děje?! Co jsi udělal číslu 18?“ zeptal se hlas, opět neznámý, nejspíš nějaký hlídač či vědec, co má v noci službu. Tak Okta? Možná teď bude trochu koktat. Usmála jsem se.

„Ta mrcha mi ukousla jazyk, Šestko!“ zablekotal Okta.

„Archa a kouzla?! Co to meleš?“

„Ukousla jazyk!“ pokusil se zařvat.

„To jsi neslyšel, že když už je subjekt probuzenej ze stáze, nemáš s ním obcovat? To se nesmí, budu tě muset nahlásit.“

„Hlavně mi pomoz!“ zasupěl.

Někdo mi sundal masku.

„Žijete?“ optal se, já instinktivně kývla.

A místo bílé mlhy jsem náhle viděla bílou prázdnou místnost s vystlanými zdmi jako v blázinci. Pohlédla jsem na Oktu. Držel si pusu a celý horní díl jeho bílého stejnokroje byl pěkně do červena. Vydával různé zvuky a pak se jeho rozmazaný obličej setkal s mým. Já si olízla jeho krev ze rtů a on vyděšeně vytřeštil oči. Potom rychle vyběhli pryč z místnosti. Já konečně vidím alespoň obrysy, už nejsem celá bílá v depresivně bílé místnosti a dokázala jsem se ochránit, i když značná část mého těla ještě spí. Nebudu číslo. A určitě nebudu něčí loutkou ve hře. Tohle je teď mé představení.

Nevím, co si o tom myslím sama, tak budu ráda, když se dozvím, co si o tom myslíte vy. :) Jestli mám pokračovat, tak mi to, prosím, řekněte, neboť si nejsem jistá, jestli to vůbec stálo za přečtení. :)

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 18. experiment - Prolog + 1. kapitola :