OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 7. Vůně sena

28.01.2010 (16:31) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1173×

Nad obloze se začala stahovat černá mračna, nepřinášející nic dobrého. Sall zapískala na prsty s takovou razancí, že se to rozneslo po celém údolí. Z nebe začaly padat první krůpěje vody. Ostatní se po ní ihned otočili. Naprosto jednoduchým gestem jim naznačila, aby se podívali nad sebe. Bezpochyby pochopili. Práce musela jít stranou, přednější bylo ukrýt se před přicházejícím přívalem deště. Během několika minut postavili stany u lesíka a pevně zajistili koně. Sotva poslední pracant zapnul zip svého stanu spustilo se boží dopuštění. Blesky a hromy na sebe nenechaly dlouho čekat, koně se začali plašit...
Sall se otráveně položila na znak, složila si ruce pod hlavu a poslouchala nepravidelné bubnování dešťových kapek o látku jejího stanu. V té pozici však příliš dlouho nezůstala. Sedřená kůže na zádech jí nepříjemně štípala a tak se přetočila na břicho. Ani to však nebyla příliš pohodlná poloha. Celé tělo měla rozbolavělé z jízdy. S dalším hromem jí přeběhl mráz po zádech. Bouře řádila přímo nad nimi. Cítila, jak se pod ní chvěje zem. Uvnitř jejího nitra narůstal neklid, do kůže jí bodal strach a panika proudící směrem od jejich uvázaných koní. Venku nastla naprostá tma. Skrz temné mraky nepronikl ani paprsek světla. Další blesk rozčísl oblohu. Koňské ržání se měnilo v srdcervoucí nářek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Uhodilo do stromu. Praskání dřeva zanělo až nebezepečně blízko. Přelomený kmen dopadl na zem s ohlušující ranou, plameny požírající zbytek stromu osvětlily provizorní tábořiště.
Sally došla trpělivost, nedokázala dál poslouchat nářek vyplašených zvířat. Rozhodla se potlačit veškerou svou svalovou únavu a něco s tím udělat. Rozepla stan a rozhlídla se po okolí. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Vyběhla do deště přímo ke koním. V tomhle božím dopuštění je nechtěla nechat uvázané, bylo to pro ně příliš nebezpečné. Hřbečci se proti uzdám vzpínali, jak snažili se osvobodit. Ve vzniklém zmatku kopali jeden do druhého. Sall se bez úhony protáhla kolem nich a rychle je odvázala. Kus před ní se ozvalo hluboké ržání, které nepatřilo, žádnému z jejich koní.
Dvacet metrů od místa, kde stála se jako duch zjevil vůdce stáda, které se ještě před hodinou pokoušely nahnat. Planinu osvítil další blesk. Sall neuniklo, bojovné zahrabání kopytem, pak se vzepjal na zadní, aby předvedl svou sílu. Byla to vskutku neobyčejná podívaná. Jako uhel černý hřebec se hrdě vystavoval v trhaném světle blesků. „Mě nevyděsíš chlapče.“ Hřebec několikrát pravou přední dupl do země a pro větší důraz ještě zakýval hlavou. Další minuta se odehrála až příliš rychle. Sall si uvědomila, že když odvázala jejich koně, tenhle pekelník by si je mohl odloudit do vlastního stáda, domnívala se, že se tam objevil právě kvůli tomu. Už nebylo cesty zpět. Musela ho chytit. Rychle se rozběhla směrem ke svému stanu. Bosé nohy jí podklouzly na mokré půdě, takže se málem rozplácla na zemi. Naštěstí udržela rovnováhu. Natáhla si pevné pracovní rukavice a ze svého sedla stáhla laso. Vůdčí hřebec pokojně stál a čekal až ho budou ostatní koně následovat. Váhali, rozrušeně frkali a nervózně přešlapovali, přeci jen už měli pečlivě vypěstovaný vztah s člověkem. Sall roztočila laso nad hlavou. Smyčka dopadla přesně. Oko se stáhlo kolem hřebcova mohutného krku. „Rone!“ zařvala. Už se nebála toho, že se to nádherné zvíře vyplaší a uteče aniž by dostala šanci ho chytit. „Rone!“ zakřičela ještě jednou. „Sakra.“ Jen zdálky slyšela Ronův údiv a následující běh k nim.
Hřebec se zvdorovitě vzepjal na zadní. Sall se snažila udržet ho vší silou ale bosá neměla na promáčené zemi šanci se jakkoliv zapřít. „Povol mu!“ vykřikl jí za zády otec, ale už bylo pozdě. Snažila se laso udržet vahou svého těla, nohy se jí bořily hluboko do bahna, nakonec jí chodidla přeci jen podklouzla a ona bolestivě dopadla na záda. Laso se jí vysmeklo z rukou, když se hlavou uděřila o kámen. Sice jí trvalo jen pár vteřin než se vzpamatovala. Ale to už se nad ní opět tyčil ten dábelský hřebec. Evidentně rozhodnutý zadupat jí do země. Jen tak tak se překulila na bok a uhnula před drtivou silou jeho váhy. Bez váhání se znovu vzepjal. „Vstaň!“ Ron se snažil popadnout laso ale to mu proklouzlo těsně mezi prsty. Hřebec znovu dopadl na zem. Pastvinou se s ozvěnou rozhlehl uširvoucí výkřik překvapení, bolesti. Ron se vyděšeně otočil k dívce na zemi. Ta se prohýbala v zádech, z hrdla se jí dral další křik. „Sally?“ Nedokázala nic vnímat. „Sally?“ Ronův hlas naplňovaly ty nejhorší obavy. Rozběhl se a na kolenou padl vedle ní. „Sall?“ Rychle jí přejel pohledem od hlavy až k patě. Na první pohled si ničeho nevšiml.
Pak mu to ale došlo. Vedle ní byl otisk kopyta, jen jeden. Její levá noha byla zaražená podivně hluboko do země... S dalším oslepujícím zábleskem se všiml otevřené zlomeniny, půda kolem ní barvila do ruda.
Ostatním se mezitím podařilo hřebce uvázat ke stromu, což pro ně znamenalo nejjednodužší cestu k odchycení stáda. Déšť pomalu ustával a skrz mračna prokoukly tolik očekávané parsky slunce.
„Sally slyšíš mě?“ Ron si bez zaváhání vytáhl pásek z kalhot a pevně ho utáhl těsně nad Sallyiným kolenem. Jeho pohled těkal mezi její tváří a nohou. „Vydrž, zlato, vydrž.“ Po tváři se jí koulely slzy. Nedokázala ze sebe vydat jediné kloudné slovo. Pevně ho chytila za zápěstí, její nehty se mu zarývaly hnuboko do kůže, otočila se na něj. Neuhnul jejímu vyděšenému pohledu, oči měla doširoka otevřené strachem a bolestí. „Vydrž Sall, to bude dobré... Trente!“ ten během chvíle klečel po jejím druhém boku. „Co se?“ než stačil dokončit větu všiml si zranění. Jeho obličej v ten okamžik zezelenal. Žaludek se mu nepříjemně zhoupl, v poslední chvilce stačil odběhnout ke křoví, kde se vyzvracel. Pohled na obnaženou kost trčící jí z holeně prostě nevydržel. Ralph zaujal jeho místo po boku své dcery. U ucha přitisknutý telefon, vysvětloval, kde se nachází. Věděl, že najít je uprostřed rozlehlých pozemků nějaký čas zabere. Ukončil hovor. „Vydrž holčičko, vrtulník je na cestě,“ něžně ji hladil po vlasech. Sall se celá rozklepala. Pak sevření kolem Ronovi ruky povolilo. „Sally?“ přitiskl dva prsty na její krční tepnu. „Omdlela,“ pod konečky prstů mu divoce pulsoval tep silného srdce. Otočil se na Ralpha. „Musíme jí zahřát.“
Tom s Frankem se okamžitě rozběhli ke stanu, aby přinesli nepromokavou celtu a deky. Celtu rozložili na zem. Ron se zatím snažil Sall dostat ze studených, mokrých věcí. Při tom nedokázal potlačit vzpomínku na jejich první odpoledne ve srubu, kdy je zastihla letní bouře... V očích ho začaly pálet slzy. Nedokázal si ani představit, že by jí mohl ztratit. Za opaskem měl připnuté pouzdro se zálesáckým nožem. Nenamáhal se s rozepínáním jejích kalhot. Obě nohavice rozřízl od spoda až k pasu, odhrnul látku a opět utáhl pásek tak, aby zamezil krvácení. „Kde je ten zatracenej vrtulník?“ promluvil tichým přidušeným tónem. Ralph mezitím Sally rozepl bundu a vyprostil její ruce z rukávů. Pak bezvládné tělo opatrně nadzvedli a přenesli na provizorní lůžko. Na zlomeninu přiložili sterilní obvaz z malé lékárničky, Diana nenechávala nic náhodě, a pečlivě dívku zabalili do dek.
Po nekonečných deseti minutách se nad lesíkem objevil záchranářský vrtulník. Hladce přistáli. Ze dveří okamžitě vyskočili dva zdravotníci. Zatím co jeden z nich napíchl Sall žílu a napumpoval do ní několik injekcí, druhý se věnoval její zloměnině.
Ron si promnul zhmožděné zápěstí. Sallyiny nehty se prodraly skrz jeho kůži a zanechaly za sebou pravidelné krvácející půlměsíčky. „Poletí někdo s námi?“ zakřičel jeden ze záchranářů. Přes rotor helikoptéry se sotva slyšeli. Ralph nesouhlasně zavrtěl hlavou. I když to bylo kruté, nemohli teď opustit rozdělanou práci. Nikdo se neptal kam ji vezou. V okolí byla jen jedna nemocnice, vzdálená asi petašedesát kilometrů severně od jejich ranče. Vrtulník jim zmizel z dohledu a v údolí nastalo tíživé ticho. Všichni mlčeli, v hlavách se jim promítali obrazy jejího bezvládného těla. „Zvládne to,“ promluvil Frank a ostatní s nim spěšně souhlasili. Pak se bez dalšího slova přesunuli k jejímu stanu a zabalili jí věci.
„Tati měl bys zavolat domů.“ Ralph zavrtěl hlavou. „Nechci maminku zbytečně znepokojovat.“ „Ale táto...“ „Žádné ale, za pár hodin budeme doma, pojedeme přes noc, pak jí všechno vysvětlim,“ nervózně si otřel orosené čelo. Franovi to gesto samozřejmě neuniklo. Cítil, že doma něco není vpořádku, ale netušil co. Nikdo krom Ralpha nevěděl, že na tom Diana poslední dobou není zdravotně nejlépe, proto jí nechtěl stresovat, dokud se sám nedozví, jak na tom jejich dcera ve skutečnosti je...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 7. Vůně sena: