OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » AC2 FanFiction Ezio & Leonardo due

04.07.2014 (19:00) • HetaliaCZAnnie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 992×

Let me sleep in your arms 1/2

Meškám. Poslal jsem Leonardovi holuba s tím, že tam budu v určitý den a už meškám. Měl jsem tam být předešlý den při západu slunce. Je další den východ slunce a já se k Benátkám ani nepřiblížil. Musím si pospíšit. Nesmím to promeškat. Takhle jsem mu to už dvakrát odřekl. Vždyť posledně, když jsem tam byl… Co když si někoho našel a já šel stranou? Snad je to jenom můj výplod fantazie. Je to Leonardo, to by mi neudělal. Snad. Doufám, že by to neudělal.

Konečně! Už vidím Benátky. Popoženu koně, aby ještě přidal. Pak jenom přes kanál loďkou a jsem tam. Po nějaké hodině jsem se dostal do Benátek. Ale ne. Vypadá to na problém. Skočím do vody a plavu pryč. Stráže. Nesmí mě objevit. Připlavu ke stěně jednoho domu a vylezu na střechu. Jak tak koukám, v okolí nikdo další kvůli komu bych měl zkažený den. Rychle se zorientuju a vyrazím k Leonardovi. Dříve, než se k němu stihnu spustit po boku budovy, všimnu si, že se hádá se strážemi. Je brzy ráno, prázdné ulice. A ti debilové jsou jenom dva. Než ale stihnu skočit, do boku mi přiletí šíp. Ohlédnu se. Jeden je nade mnou! Skočím tak, že zabiju ty dva, jež otravovali Leonarda.

„Ezio!“ Jeho hlas je jako pohlazení po duši.

„Buon giorno, amigo!“ pozdravím ho. Ukáže, ať jdu rychle dovnitř. Snažím si vytáhnout štít, ale pleskne mě přes ruce.

„Madona mia, co se ti to stalo?“ zeptá se a zkoumá ránu, jak moc je to zlé. „Myslím, že si to budeš muset sundat a asi ti budeme muset rozstřihnout, abych se dostal k tvé kůži,“ řekne mi vážně.

„Jsem tu ani ne pět minut a ty chceš, abych se svlékal? No… Bereš to rychle,“ snažím se zavtipkovat. Dokonce se mi i tiše zasměje, ale spíše ze zdvořilosti. Ale i to se počítá.

„Tak, teď ti sundáme všechno nepotřebné, dobře? Možná se mi povede udělat i menší dírka okolo hrotu a pak ji zase zašiju, ale uvidíme,“ oznámí mi. Já to jenom odkývám.

„Nebylo by jednoduší ten šíp zlomit nejdřív, abys látku netáhl příliš?“ zeptám se. Zavrtí hlavou a můj nápad odmítne.

„Jenom to zlomení by tě bolelo, ale jinak by se to hodilo… Ne, neuděláme to,“ upozorní mě. Jenže ve chvíli, kdy se otočí, zlomím šíp. Ale trochu nešikovně. Teče mi více krve a je to skoro až u těla zlomené.

„Culo!“ (blbečku) vykřikne najednou. Dostanu od něj pohlavek. „Víš, jak to budu mít teď těžký?“ Poodejde a začne přecházet po místnosti. Nikdy jsem ho neslyšel říct tolik nadávek jako teď.

„Hej, uklidni se, ty to zvládneš.“ Dojdu k němu a položím mu ruce na ramena. „Já ti věřím, jako nikdy nikdo,“ políbím ho na rty. Cítím, jak ho to obměkčilo. Políbení mi oplatí a přikývne.

„Tak, teď ti sundám to oblečení snáz a nebudu skoro muset nic šít,“ zazáří mu oči. Jenom se ušklíbnu a pokroutím hlavou. Je to skutečně ten samý muž, který mně před lety učaroval, že jsem kdykoliv jel někam, myslel na něj, jak se asi má a co dělá? Ten samý, který mi před půl rokem zachránil život a splnil můj sen, splynout s ním jedno tělo, jednu duši. On je moje světlo, které mě žene dál, přestože myslím, že jsem mrtvý. On je neustále se mnou.

Z mých myšlenek mě náhle probudí ostrá bolest, když nechtěně zavadí o šíp rukou. Podívám se na něj s obličejem zkrouceným od bolesti.

„Omlouvám se, omlouvám se,“ zpanikaří a tím to bolí ještě víc. Chytnu ho za ruce a podívám se mu do očí, ať se uklidní.

„Nic se neděje, jenom se z oblečení dostanu sám a ty pak můžeš kouzlit, dobře?“ Přikývne. Já se z toho kusu hadru nějak dostanu. A rozhodně to bolí méně, ale to mu říkat nebudu, raději. Políbím ho na čelo.

„Tak, teď vykonej svoje umění,“ lehnu si na bok, aby se tam lépe dostal. A nevím jak, ale povede se mi usnout.

Když se probudím, Leonardo zrovna opodál vaří a já mám ovázané břicho. Pousměju se. Vždy pečlivý. Vděčím mu za život, opět. Jsem ale rád, že to je on. Můj dobrý přítel. Člověk, jemuž jsem odevzdal svou důvěru, svůj život, své srdce. Potichu se zvednu. Zdá se, že si toho nevšiml. To jsem rád. Dojdu k němu a obejmu ho zezadu kolem pasu. Očividně jsem ho vyděsil.

„Ezio, málem jsi mi přivodil infarkt,“ pokárá mě, ale já už jenom cítím, jak povoluje, když ho líbám na krk. Zdá se, že je mu to příjemné. A to mě velmi těší.

„Co vaříš dobrého?“ zeptám se. Nabere trošku a dá mi ochutnat. „Mm, je to dobré,“ políbím ho na tvář. „Tak já počkám, až to dovaříš, dobře?“ Než se stihnu odtáhnout, otočí se na mě a začne mě vroucně líbat.

To be continued…. 

Autor: HetaliaCZAnnie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek AC2 FanFiction Ezio & Leonardo due: