23.06.2015 (17:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 744×

Kapitola devátá… „Jsi zvláštní, Angelo.“

Když se vrátili do klubu, usadili se vedle sebe na bar a Frederick objednal další pití, které do sebe opět na ex kopli. Ag byla ještě lehce v šoku nad svým předchozím jednáním. Vlastně nad tím, jak se chová celou dobu v přítomnosti jejího společníka, neb ještě nikdy se jí nestalo, že by byla tak povolná, submisivní, že by se nechala přivlastňovat. A tentokráte se nechala vést naprosto automaticky.

„Jsi zvláštní, Angelo,“ přerušil její rozjímání Frederick. „V dobrém slova smyslu,“ odvětil na její překvapený pohled s úsměvem. „Ženu, jako jsi ty, jsem dosud nepotkal,“ pokračoval ve vysvětlování následně, „tak divokou, vášnivou, téměř magicky přitažlivou,“ přiblížil se k ní a jednou rukou ji objal, mezitímco zabořil svou tvář znovu do ohbí jejího krku, aby si k ní směl přivonět, být v kontaktu s její hebkou kůží, snad i cítit její stále zrychlený tep. „A přitom tak sladkou,“ zamručel spokojeně.

A ona jen přivřela oči. Byla zvyklá poslouchat lichotky, věděla, že to cizí, divoké a nebezpečné k ní muže přitahuje, ale přesto… tyhle pro ni měly najednou větší váhu. Vzbuzovaly v ní hrdost na to, jaká je. To se běžně nestávalo. Přecházela to s úsměvem, zavrtěním hlavou, jen tak, jako by to bylo běžné. Tentokráte to však bylo rajskou hudbou pro její uši. Cítila se stále omámená Frederickem. Tak krásně malátná.

Po několika dalších drincích, sladkých slovech, líných i vášnivějších polibcích se však nechala odvést domů. Frederick ji doprovodil až ke dveřím, kde následovalo políbení na rozloučenou. „Dobrou noc, Fredericku,“ broukla k němu, když se lehce odtáhla.

„Dobrou noc, má sladká Angelo,“ oplatil jí s úsměvem a neochotně ji pustil, aby mohla vejít dovnitř, a on se po chvíli vytratil ve tmě noci. Ag, dokonale vyčerpaná a unavená, zamířila ke svému vlastnímu pokoji, kde jen shodila šaty a zachumlala se do peřin, než se s příjemným dozníváním onoho milého omámení propadla do říše snů.

Probudila se, až když slunce vykouklo nad obzor, což pro ni nebylo obvyklé. Nespala tolik jako běžná lidská populace, ale včera dorazila pozdě a naprosto utahaná, a tak nebylo divu, že odpočívala déle. Ale nebylo to příjemné probuzení. Nevěděla, kolik toho vypila, ale všeho se zbavit jí trvalo dle vlastního názoru přespříliš dlouho. A nebyla to příjemná zkušenost, ač na ni byla celkem zvyklá. I v Jacksonu občas zabloudila do nějakého toho klubu, aby se pobavila, a v zájmu krytí tedy bylo nemožné se úplně vyhnout pití.

Jen co se však osprchovala, byla o něco spokojenější. Byť, jak si teď uvědomovala, s tou svou ochotou nechat se podmanit Frederickem by měla něco udělat. Vždyť já mu odsouhlasila, že jsem jeho! No tak, to přece vůbec není můj styl. Já ho ani nemiluji. Je možná příjemný společník a skvělý milenec, ale rozhodně… ne, nic k němu necítím! rozhodla se tvrdohlavě, když scházela ze schodů do kuchyně.

„Dobré ráno vespolek!“ popřála, když se přesouvala k ledničce, odkud si vzala sáček se svou tekutou snídaní, obědem i večeří. Mohla být jen ráda, že ne všechny chutnaly úplně totožně, jinak by se nejspíše z té jednotvárnosti dala na život ze slunečního svitu.

„Dobré ráno, Angelo,“ odpověděli jí Nicholas s Rebeccou unisono. Angela si vypila svůj nápoj a pak se rozhodla ztratit zpět nahoře ve svém pokoji, kde ihned chňapla po mobilu. Něco si ještě musela ověřit. A doufala, že někdo bude mít odpovědi.

„Prosím?“ ozval se hlas jejího nadřízeného, který očekávala, že neuslyší ty dva týdny, avšak… někdy prostě není zbytí.

„Ahoj, Charlesi,“ broukla Ag a vyvalila se na posteli. „Prosím tě… potřebovala bych vědět něco o neupíří biologii,“ informovala jej andělským tónem.

„Co se stalo, Ag?“ zeptal se však Charles, přičemž ihned zbystřil.

„Mno…“ kousla se do rtu, mluvit o tomhle se šéfem bylo dost divné, „řekněme, že určité pudy přebily zdravý rozum a já bych ráda věděla, jak moc se mi tahle chyba může… vymstít,“ zkusila to trochu jinak.

„Vyspala ses s Nicholasem?!“ vyhrkl Charles okamžitě. Ach… to jsem měla očekávat, že?

„Ne, s ním ne,“ odfrkla si. „Má ženu, pokud se to k tobě nedoneslo,“ dodala pak výrazně otráveně. „Každopádně, ať už jsem spala s kýmkoliv… prostě jsem tak nějak zapomněla na ochranu, a vážně bych ráda věděla, zda existuje riziko, že… ehm… však víš,“ protočila oči, tohle fakt nebyla debata, kterou by toužila vést.

„Ag! Jak můžeš být tak lehkomyslná? A mimochodem, vážně se štítíš říct slovo těhotenství, byť o sexu mluvíš bez zábran?“ popíchnul ji trochu. Jak malé děcko… když už jsme u toho…  

„Já to, zatraceně, vím!“ zavrčela do telefonu. „Tak co? Je to možné?“ zkusila to potřetí.

„Já nevím, Ag,“ povzdechl si Charles. „Jsi jediná svého druhu, to snad víš. A vůbec jsi byla i jediná ženská zástupkyně upířího rodu, se kterou jsme kdy měli co dočinění,“ připomenul. „Ale je to nepravděpodobné, že by se něco takového mohlo stát, protože máš v sobě stále ještě upíří jed, byť kontrolovaný, ale každopádně by nejspíše nedovolil ti otěhotnět, nebo minimálně to dítě donosit, protože pro tak křehké stvoření, jako je dítě, je jednoduše definitivně smrtelný,“ zkusil jí nakonec alespoň trochu pomoci.

„Uff,“ oddechla si Ag a ze srdce jí spadl balvan. „Skvělá zpráva, Charlesi.“

„Stejně to ale neber definitivně, je to jen teorie,“ upozornil ji její nadřízený. „A už mě, prosím, neděs, zdáš se nebezpečnější, když odpočíváš, než když jsi v práci!“ prohlásil následně, ale už se v tom nesla i stopa humoru.

„Jasně, šéfíku,“ zachechtala se dívka zpět, najednou daleko uvolněnější. Tahle myšlenka ji alespoň lehce uklidnila, ale stejně věděla, že příště si musí dávat s Frederickem vážně pozor – Příště? Počkat… já plánuji ještě nějaké příště? Zatraceně, dvakrát jsem s ním spala, ani jednou jsme při tom neskončili v posteli, v obou případech si mě plně podmanil a já ztratila kontrolu, a já s ním plánuji další setkání? Další zatraceně dobrý sex? Hm… to se zdá jako dostačující odpověď, uvědomila si a praštila s sebou na postel. Mobil odložila vedle na noční stolek a ostře vydechla vzduch z plic. Toliko k mé zodpovědnosti, zhodnotila, když tu se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále!“

A v nich se objevila Rebecca. Rychle za sebou zavřela, a jako by byla její nejlepší kamarádkou, se kterou sdílí všechna tajemství – což byla blbost, vzhledem k tomu, že Becky o ní nevěděla ani to, kdo je, či snad co je zač – se zvědavě začala vyptávat: „Tak co, jak to dopadlo?“ 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 14. kapitola: