31.07.2015 (15:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1284×

Kapitola osmnáctá… „Neměla bys děsit policisty, Angelo.“

„Neměla bys děsit policisty, Angelo,“ káral Ag Nicholas, když spolu vycházeli ze stanice. Ta se jen uculila jako sluníčko, v paměti vyryt výraz pana detektiva ve chvíli, kdy se rozhodla prozkoumat celu zevnitř a požádala jej o pouta.

„Já? A někoho děsit? Ale prosím tě, Nicku! Vždyť jsem andílek!“ bránila se vesele, když nastupovala do auta, stále ještě rozjařená z její malé hry.

„Možná, ale rostou ti růžky,“ podotknul šerif. „Detektiv Clark vypadal dost vytřeštěně, když jsme odcházeli.“

„Vážně? Nevšimla jsem si…“ pokrčila rameny jakoby nic, ač na tváři jí hrál široký úsměv. „Tom byl náhodou hrozně příjemný společník,“ informovala svého domnělého otce zářivě, přičemž křestní jméno jeho podřízeného nezapomněla řádně zdůraznit.

A tak ten zmatený a lehce vyděšený výraz přeběhl po tváři i Nicholasovi. „Ne, nechci nic vědět…“ Auto nastartovalo a oni se zařadili do provozu na pusté silnici vedoucí zpátky k Nickovu domu.

„Moudré rozhodnutí.“

„Co mám s tebou dělat, Ag?“ zeptal se Nick s povzdechem, když její nadšení neopadávalo.

„Jsem zlatíčko, takže nejlépe zakopat hodně hluboko pod zem,“ poradila mu vesele, takže se však musel nakonec přece jen pousmát.

S dobrou náladou naložili pruty, podběrák, návnadu i náhradní háčky a pak vyrazili směrem k nedalekému jezeru. „Tak schválně, kdo dneska chytí větší štiku, jo?“ navrhla Ag soutěž, hned co vyběhla z auta. Oba sice tušili, že jistota úlovku rozhodně neexistuje, ale byl to taktéž jejich zvyk.

„Moc se netěš, poražená!“ zasmál se tedy Nicholas, když si začali připravovat náčiní. Nachystali návnadu na háček a nahodili pruty. Jen co je upevnili, společně se svalili do trávy na břehu jezera.

„Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi tohle scházelo,“ přiznala blondýnka po chvíli sledování modrého nebe, na němž pluly bílé mráčky.

„Těšil jsem se na tebe,“ odvětil Nicholas a objal ji jednou rukou kolem ramen, což šlo vleže poměrně složitě. Chvíli jen tak leželi, v tichosti, protože mělo ještě něco přijít. Vycítila z něj, že ještě něco potřebuje sdělit, teď když mají chvíli pro sebe. A nakonec se opravdu odhodlal: „Všiml jsem si, jak tě štve, že jsem s Rebeccou, ale…“ odmlčel si a tiše povzdychnul. „Opravdu ji miluji… a byl bych rád, kdybyste spolu vycházely. Jsi má nejlepší přítelkyně, to snad víš, že?“ zeptal se a Ag jen, byť lehce váhavě, přikývla.

„Asi jsem si nějak vysnila…“ zarazila se, kousla se do rtu a přivřela na chvíli oči, bylo trapné to vůbec vyslovit. Rozhodně teď, když si to uvědomila, když pochopila, jak se chovala. „… Že bych nemusela být jen kamarádka,“ zavrtěla hlavou a dala Nickovi pusu na tvář, než se položila na bok, aby mu viděla do obličeje. „Ale už to chápu,“ vydechla nakonec, přivřela očka a v duchu se ujistila, že opravdu chápe, jak to je a že takhle je to všechno správně.

„Cítila ses ukřivděná. Nedivím se ti…“ souhlasil s ní Nicholas s lehkým úsměvem. „Nechal jsem tě na sobě příliš lpět,“ usoudil, jako měl ostatně ve zvyku vinu shazovat na sebe a tak taktéž Ag omlouvat.

„Ne,“ zavrtěla hned však ona hlavou nesouhlasně. „Dal jsi mi možnost, abych našla svůj vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat,“ opravila jej s úsměvem. „A já jsem ti za to vděčná,“ dodala pro ujištění. Cítila by se vinna, kdyby si to vyčítal. Ona to totiž milovala, byla vděčná za každou chvíli, kterou spolu strávili, a byla ráda, že ji nikdy neodháněl.

„Dospěla jsi,“ prohlásil uznale a s určitou hrdostí, když ji tak pozoroval.

„Jen díky svobodě, kterou jsi mi dal.“ Ag se posadila a zahleděla na jezero. „A ukázal jsi mi i můj domov,“ zhodnotila následně, konečně sama se sebou spokojená. „Teď už to vím – to tady je mé místo. I přestože pracuji v Jacksonu, občas bych si tady ráda odpočinula. Přijela na návštěvu,“ zazubila se, byť působila trochu nervózně, když se odhodlávala, aby konec té věty opravdu vyslovila: „jako tvá dcera,“ dodala, poprvé hrdá na to, že se takto může označovat. Ne proto, aby někoho naštvala, ale proto, že se tak opravdu cítila. Uvědomila si, že Nicka miluje jiným způsobem, než jaký doposud znala – jako svého učitele a rádce, zachránce. Ano, možná bylo správné být mu dcerou.

„Myslíš, že ti šéf nechá tuhle identitu?“ zeptal se Nicolas a Ag chvíli pozorovala jen jeho výraz, aby se ujistila, že mu to opravdu nepřijde špatné, že by snad i chtěl, aby byli – byť jen naoko – rodina.

„Když hezky poprosím, určitě,“ zazubila se však nakonec. „Charlie má pro mě slabost,“ prohlásila, načež dodala: „Jsem jeho nejoblíbenější experiment,“ a vyplázla na Nicka jazyk.

„To jo,“ brouknul vesele. „Je těžké tě nemilovat.“

„Pekelně,“ souhlasila Ag, načež jen tak seděli, sledovali okolní přírodu a vzpomínali na staré dobré časy. Nebo spíše na všechno to dobrodružství, které zahrnovalo pokusy Ag utéct od Nicka, a naopak Nicholasovy o to, aby ji přivedl zpátky a nenechal se při tom zabít. Byla si sice stále dosti nejistá tím, zda přece jen pro svého zachránce nepředstavuje nebezpečí, avšak věřila mu a rozhodla se důvěřovat i v jeho úsudek. Protože přesně to musela udělat, aby se nakonec stala Agentkou, aby měla tento skvělý život. Vůbec nějaký život, když tak nad tím přemýšlela.

A ryby zabírat nechtěly, očividně už byly nažrané nebo dostatečně znalé nástrah civilizace, aby jejich návnady nechaly na pokoji. Proto nevyhrál ani jeden, když se slunce přehouplo do druhé poloviny oblohy a byl čas na to raději se navrátit zpět. V dobré náladě, odpočinutí a hlavně už mezi nimi nebylo žádné nepříjemné napětí, které předtím kazilo jejich vztah.

Když domů přijela i Rebecca, uviděla je, jak společně sedí u televize, koukají na baseballový zápas, u kterého Nicholas popíjel pivko jako správný fanda. „Jsem zpátky!“ zahlásila, ač Ag už ji slyšela od příjezdu a na tento fakt upozornila i svého domnělého otce. „Tak jaký jste měli den?“ zeptala se paní domu vesele, když si odložila tašky ke schodišti a vešla do obýváku.

„Skvělý, Becky, s tátou jsme byli na rybách,“ prozradila Angela, tentokráte už naprosto automaticky označujíc Nicholase za otce.

„A máme na večeři štiku nebo lososa?“

„Věř tomu nebo ne, ale všechny ryby se před námi schovaly,“ postěžoval si Nick hraně.

„Jako ostatně vždy, viď?“ podotkla Rebecca a přisedla si k nim.

„No, a jak ses měla ty, zlatíčko?“

„Vlastně skvěle, potkala jsem pár přátel, zašla si na kafe, nakoupila spousty zbytečností a utratila daleko více, než vydělávám,“ pokrčila rameny Becky s úsměvem.

„Jako ostatně vždy,“ podotkl Nicholas, objal svou ženu kolem pasu a Ag se musela rozesmát. Vlastně mohla být ráda, že je součástí takovéto úžasné a milující rodiny. Teď si toho byla i vědoma.

„Vy dva jste se hledali tak dlouho, až jste se našli,“ zazubila se. 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 18. kapitola: