27.04.2015 (17:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1210×

Úvod k povídce: Agentka

Hlava mi třeštila. Tak strašně to bolelo. Zrychleně jsem dýchala a přitom mi připadalo, že ten vzduch v mých plicích je naprosto nepodstatný. Neslyšela jsem tlukot svého srdce, ale věděla jsem, že bych měla… bylo to divné.

Kousek ode mne něco zakřupalo. Děsivě hlasitě. Otočila jsem se za tím zvukem a pokusila se ucuknout před možným blížícím se nebezpečím. Bledé ruce byly pokryty vrstvou jehličí a hlíny, kterou jsem měla zabořenou pod nehty. Zmateně jsem zaostřila na pohledný obličej muže a splašeně dýchala. A ta vůně…

Poznání mě zasáhlo jako blesk.

Vzduch byl nepodstatný. Tep neexistoval. Lidé lákavě voněli. To nemůže být pravda! Zavrtěla jsem hlavou a couvla ještě kousek od cizince. Chtěla jsem, aby mě tu nechal. Aby se hlavně už nepřibližoval. Zády jsem narazila do stromu, který se pod tou silou lehce otřásl. Byla jsem tak unavená. A hladová!

Polkla jsem a přála si, aby mé ruce smáčely slzy, abych zjistila, že tohle je jen špatný sen, že to není realita. Nesplnilo se. Mé oči zůstaly suché. A muž mi nedal prostor. „Nebojte se, nechci vám ublížit,“ brouknul ke mně. Hořkou pravdou bylo, že já mu ublížit chtěla. Ne schválně, ale nedalo se tomu odolat. Byl příliš blízko. Krk jsem měla v jednom ohni. Tělo si žádalo další energii. Potravu.

Z hrdla se mi vydral zvuk, který spíše připomínal vrčení. Má ruka téměř samovolně vystřelila ke krku muže a já hleděla do jeho čokoládových očí. Zděšení. Strach. To jsem v nich viděla.

„NE!“ rozkázala jsem sama sobě a najednou… to bylo v pořádku. Necítila jsem. Neviděla jsem jeho tepající žíly. Neslyšela jsem šum krve. Byla jsem ve tmě a v tichu, bez podnětů z okolního světa. A po chvíli mě opustilo i krátce nabyté vědomí…

Kapitola první… „Dobré ráno, Ag.“

Jasně zelené oči se doširoka otevřely. Žena s dokonale hladkou a aristokraticky bledou pokožkou se vyšvihla na nohy rychleji, než by člověk považoval za možné, a bez váhání zamířila do koupelny, aby si rozčesala dlouhé blonďaté vlasy s medovými odlesky a opláchla si obličej chladnou vodou. Pohlédla na sebe do zrcadla a pak vytáhla z poličky líčidla – stačila tužka, řasenka a rudá rtěnka, a byla připravená k tomu, aby vyrazila do společnosti.

Dokonalá, zhodnotila svůj vzhled v duchu, přesunula se zpět do honosné ložnice a vytáhla ze skříně krátké černé šaty, u kterých sukýnka nesahala ani po kolena, a doplnila to o černé kozačky na dosti vysokém podpatku. Stavila se ještě do kuchyně, kde měla menší ledničku plnou sáčků s pochybnou, avšak pro ni již dobře známou hustou tekutinou v různých barvách. Jednoduše zuby odtrhla uzávěr od borůvkově modré svačinky a najednou obsah půllitrového obalu vypila, načež s úšklebkem na tváři odhodila plast do koše a vydala se ven z bytu. Přiložila prst k čidlu u dveří a za chvíli už jela výtahem dolů do garáží.

Jen co se nadechla chladného vzduchu, který nyní, z brzkého jara, nebyl ničím neobvyklým, už před sebou spatřila černé Ferrari, které o chvíli později zastavilo přímo před ní, a dveře vozu se otevřely. „Dobré ráno, Ag, dneska vypadáte naprosto neodolatelně,“ zavrněl na ni řidič a klukovsky se zazubil, až měla nutkání mu prohrábnout neposedné černé kadeře, což ostatně taktéž udělala hned vzápětí.

„Pokud mi to hodláš opakovat každý den, brzy to ztratí své kouzlo, Johne,“ podotkla žena, zavřela za sebou dveře a pohodlně se usadila. Auto ihned vyrazilo kupředu. „Opravdu mě dnes čeká jen schůzka se šéfem, nebo se objevilo něco zajímavého na programu dne?“

„Nikdy nedokážu odolat,“ zhodnotil mladík vesele, „a ohledně vašeho programu se od včerejšího večera nic nezměnilo.“

„Škoda,“ broukla Ag, ale dříve, než se nadáli, stálo auto před vysokou, částečně prosklenou budovou a dveře jí otevíral portýr. „Možná bych ten volný čas mohla použít k nějaké… zábavě,“ zhodnotila jakoby mimochodem směrem ke svému řidiči, když vystupovala z auta, a za doprovodu rázného klapání podpatků vyšla po mramorových schodech dovnitř, aby pokynula na recepční a vstoupila do dalšího výtahu a nechala se vyvést do nejvyššího, tedy třináctého patra.

„Dobré jitro, Ag, pan Allen vás již očekává,“ ozvala se ihned mladá sekretářka Emma. Nevypadala nijak nadšeně, avšak to ženě nijak zvláště nevadilo.

Ba naopak, přehnaně přátelsky na ni zašvitořila: „Dobré ránko, drahá Emmo,“ než vtančila do šéfovy kanceláře, a bez toho, aby se obtěžovala za sebou zavírat dveře, se provokativně posadila vážnému muži ve středních letech na klín. „Sháněl ses po mně, Charlesi?“ optala se a zamrkala dlouhými řasami, než se mladá dívka dosti rázně zvedla ze svého místa a s neupřímným úsměvem, pod kterým se skrývala špatně maskovaná zášť, za ní zavřela.

Charles Allen si s úsměvem hraně povzdechl a poukázal na existenci druhé židle na opačné straně stolu. „Kdy jen vyrosteš, Ag?“ zavrtěl hlavou, když si ona opravdu odsedla. „Co si má ta chudák ženská myslet?“

„Že spolu máme poměr. Všichni si to myslí,“ pokrčila Ag nevzrušeně rameny. „Proč jinak by tvůj nejlepší agent byla dvacítka, jejíž nejvýraznější zbraní jsou kozy?“ zeptala se klidně a z pouzdra v botě vytáhla jeden ze čtyř vrhacích nožů, aby si s ním začala vybírat neexistující špínu zpoza nehtů. Muž si jen povzdechl, byl už zvyklý. „Dneska vážně nebude žádná akce? A proč sis mě tedy zavolal?“ Ani nezvedla pohled, když to říkala, ale její hlas zněl dosti zklamaně.

„Právě protože chci, aby sis užila trochu klidu,“ jal se vysvětlování šéf, „za poslední…“ chvíli zauvažoval, „dva roky?“ tipnul to nakonec, „jsi neměla ani den volna, takže bych byl rád, kdyby sis vzala alespoň dva týdny dovolené.“ Jen co to dořekl, Ag se na něj dosti nepěkně zamračila, ale on přesto pokračoval: „Třeba bys mohla zajet za Nicholasem, nebo jen lenošit na pláži, popravdě, je mi to jedno,“ mávnul nad tím rukou, ale nakonec vyjádřil s určitou obavou to, co mu leželo na srdci: „Každopádně nerad bych, aby ses nadále takto přepínala.“

Ona nad tím však jen zavrtěla hlavou. „No tak, nejsem člověk, tohle zvládám bez problému,“ začala se svou obhajobou, ale když viděla jeho výraz, rozhodla se rezignovat. „Ač je pravda, že Nicholase jsem delší dobu neviděla, a nejspíše by se hodilo jej informovat, že jsem stále ještě naživu – tak, jak jen to v mém případě jde,“ s těmi slovy si vybavila, že ta její „delší doba“ zahrnovala vlastně celý ten čas, co byla zde. To jsou však přece jen nějaké… tři roky. Připadalo jí to jako chvilinka, jako by to bylo včera, když sem přišla – vše zůstávalo stále stejné.

„To jsem rád, protože já, na rozdíl od mé sekretářky, vím, že tvé vnady rozhodně nejsou to nejnebezpečnější na tobě, takže nutit tě by bylo dosti obtížné,“ vrátil se Allen ve vtipu k počátku jejich diskuse.

Ona však jen nevinně pokrčila rameny a pohlédla na něj výrazně překvapeně. „Vážně?“ zakroužila nožem ve vzduchu, než ho s úsměvem zase schovala do boty. „Jen ještě detail… jak zjistím, kde zrovna Nicholas bydlí, šéfíku?“ zazubila se a vyšvihla se zpět na nohy.

„Stále stejné, připrav se na krásnou aljašskou divočinu… a doporučuji ti mu prve zatelefonovat, ať jej jen tak nepřepadneš, jak máš běžně ve zvyku,“ poradil jí bodře.

„Samo sebou,“ kývla Ag s úsměvem. „Tak na brzkou shledanou, šéfe!“ schválně si trochu rozcuchala účes, který si pak upravovala do původní podoby až ve chvíli, kdy vystoupila z kanceláře, a sladce se usmála na sekretářku. Charles to již nijak neokomentoval. 

Post scriptum: V poslední době jsem prošla výraznými změnami, které se na mně podepsaly a taktéž zapříčinily, že jsem se rozhodla začít psát tuto novou povídku, která je tak trochu z jiného soudku, než tomu je u mě běžné. Snad jsem tedy neodradila veškeré své čtenáře prozatimním náhledem na naši dokonalou agentku, která vás bude příběhem doprovázet. Zdaleka o ní totiž dosud netušíte vše, ba naopak se dá spíše říci, že byste neměli vědět téměř nic. Každopádně budu ráda za každý názor, který (nejen) na tuto hlavní hrdinku vyjádříte... 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: Úvod + 1. kapitola: