OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Kapitola 2

27.08.2020 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 467×

Cestovat nalehko v sobě neslo mnoho výhod, ale znamenalo to zapomenout na luxus. Tohle se Xantippe naučila už jako malá. Ačkoliv pro výpravu uprostřed zimy nemohla dělat příliš ústupků z výbavy, pokud nechtěla zmrznout v hlubokých lesích, přece jen se jí podařilo omezit svá zavazadla na minimum a vše se jí vešlo do sedlových brašen koně, kterého si za účelem této výpravy koupila z ušetřených peněz. Byla to nepříliš drahá klisna; bylo na ní vidět, že už má svá léta, ale stále se držela poměrně dobře. Slyšela na jméno Růza a Xantippe nepřestávala přemýšlet nad tím, zda jí jméno nedal někdo negramotný, kdo nevěděl, že se hrůza píše s há.

Když dorazila na místo, odkud měla výprava vyrazit do hvozdů, zjistila, že koupí klisny neprohloupila. Většina přítomných totiž měla svého vlastního koně a ti, kteří byli bez něj, nevypadali, že by se někam chystali. Xantippin poník by s nimi jistě nezvládl držet krok.

Bylo zde asi dvacet osob, které vypadaly připraveny na cestu. Přibližně patnáct z nich byli hromotluci zakutí do železných jezdeckých zbrojí poměrně dobré kvality, jak Xantippe znaleckým okem usoudila. Dále zde byli přítomni všichni, se kterými se setkala na strážnici; Aigiridovi, který na sobě měl zdobenou koženou zbroj doplněnou o silný vlněný plášť lemovaný kožešinou se na sedle houpal meč a štít s erbem, který nepoznávala. Žebrákovi, kterému nikdo neříkal jinak než Rag, asi zbroj přidělili, protože stál opodál s napůl zrezivělou halapartnou, v prošívanici nesoucí znak městské gardy. Překvapivě i on měl koně, ač ta herka vypadala ještě hůř než Růza - a to už bylo co říct. Uhrovitý mladíček, Cardrid, jak se doslechla, zde byl také. Stál vedle svého koně a o něčem horečně rokoval s postarším mužem. Byl zde přítomen i Sigrid, který se o něčem bavil s jedním z těžkooděných stráží, který se od ostatních lišil tím, že měl na přilbě barevnou chocholku. Celkově se jeho zbroj lišila i kvalitnějším provedením než u vojáků.

„Pán z Rangoru, Wigrid, druhý toho jména. Velitel cansarských vojenských sil,“ ozval se hlas Xantippe za zády. Aigirid se nepozorovaně dostal až k ní a nyní na ni shlížel zpod kápě. Na tváři měl zdvořilý úsměv. Očividně vytušil, kam směřuje její pohled, neboť hlavou kývl ke dvěma rokujícím mužům. „Není to zajímavé, že jde jen o obyčejné bandity, jak se snaží po městě rozhlásit, ale stejně s námi jede skoro polovina elitní úderné jednotky samotných Pánů z Cansaru?“ Muž v úsměvu ukázal bílé zuby, zamrkal na ni a naklonil se k ní. „Jinak vás velice rád opět vidím, drahá Xantippe. S vaší přítomností bude jistě celá výprava o mnoho snesitelnější,“ zamrkal na ni.

Potom, dříve, než mu stačila odpovědět, strhla pozornost obou skupinka tří přijíždějících osob. Dva další elitní vojáci doprovázeli ženu, jejíž bledá tvář svou barvou konkurovala sněhu snášejícímu se z oblohy. Pronikavě zelené oči a blond vlasy strhávaly pozornost mužů, kolem nichž žena projížděla. Jezdecká šupinová zbroj zdobená černou kůží předčila svou kvalitou i zbroj muže, o němž Aigirid mluvil jako o Wigridovi. Když projížděli kolem nich, žena si jich všimla a znenadání zarazila koně. Pohlédla s neproniknutelným pohledem na Aigirida, aniž by Xantippe věnovala jakoukoliv pozornost.

„Ale to se podívejme, koho nám sem První zaváli. Jestlipak to není hrabě Aigirid z cansarských Nížin...“ její hlas byl příjemný a připomínal svou barvou topící se karamel.

„Lady Saero,“ poklonil se Aigirid ženě. Jeho hlas nabyl vážnosti a tvář ztvrdla.

„Snad nepřijde tvůj život nazmar, Aigiride. Docela si užívám sledovat, jak se tvůj život vyvíjí. A kdo je tohle?“ zeptala se a pohled jí poprvé spočinul na Xantippe. Kovářce přejel mráz po zádech pod upřeným pohledem ženy, který jako by jí viděl až do hlubin duše. Jen těžko se zmohla na krátkou úklonu po trpasličím způsobu. I když od ženy odtrhla oči, aby mohla úklonu provést, stále na sobě cítila její rentgenový zrak.

„Xantippe Kasayaro, má paní. Pomáhám v dílně kováři Berghenovi,“ představila se, aniž by znovu pohlédla Saeře do očí.

„Nevěděla jsem, že Berghen ve své dílně strpí nějakého člověka,“ poznamenala překvapeně Saera, ale z tónu jejího hlasu šlo rozeznat, že ji nezajímají žádné další informace o Xantippe, neboť se jí pohled stočil k Wigridovi, na kterého pokývla. „Zkus neumřít, kovářko, bylo by tvé sličné tváře škoda,“ dodala pak s náznakem úsměvu Xantippiným směrem, aniž by se na ni podívala, majíc pohled stále upřený ke dvojci mužů a pobídla koně vpřed. Když poodjela kousek dál a přidala se do hovoru Wigrida a Sigrida, našel konečně Aigirid ztracená slova.

„Tak tohle jsem vážně nečekal. Vypadá to, že je naše mise důležitější, než jsem si myslel,“ poznamenal překvapeně, ale Xantippe z něj už nedostala, co tím myslel, neboť v tu chvíli se ozvalo troubení Wigridova rohu. Byl čas vydat se na cestu.

xxx

Ještě nikdy se tolik známá cesta zpět do Iranathu nezdála tak dlouhá. Uháněla, jako by ji hnali nějací démoni, s mrtvým zvířetem v ruce. Když se blížila k otcově kovárně, již z dálky bylo slyšet její volání.

Otec zrovna se svým prvorozeným synem završovali práce na nákladné bojové sekeře pro jednoho z nejvýznamnějších členů městské gardy - byla to opět jedna z náhod, která mění celý život, že gardista byl přítomen při dekoraci své nové zbraně a byl tak přítomen u onoho okamžiku, kdy do kovárny vtrhla Xantippe, celá uřícená a dožadovala se otce.

Mezi trpaslíky nebylo umění lovu příliš lukrativním. Ovládat luk či kuši se učili spíše z povinnosti a bylo málo trpaslíků, kteří se dali nazývat opravdovými mistry těchto nástrojů. Lov probíhal většinou více pokročilými metodami, jako bylo užití pistole či pušky, a proto tyto zastaralejší a tišší nástroje již nebyly příliš oblíbené. O to víc byla prezentace Xantippina umu zajímavější jak pro jejího otce a bratra, tak pro gardistu, který se postaral o to, že o jejím úlovku brzy věděla podstatná část města.

O několik dní později ve večerním posedávání v místní krčmě byla Xantippe už poněkolikáté poplácána po rameni a opět si vyslechla slova chvály za to, že se jí konečně podařilo splnit své předsevzetí. Několik trpaslíků ji dokonce i pozvalo na pivo, a tak byla Xantippe poměrně brzy ve veselém rozmaru.

„Hele, Xan, ten tvůj výkon byl vážně super, ale už mě z toho pochlebování bolí hlava,“ poznamenal Dranghen, jeden z jejích nejbližších přátel. Tenhle blonďatý trpaslík byl jenom o deset let starší než Xantippe a ještě mu ani nenarostl pořádný plnovous.

„Ale, Dranghí, nech ji, vždyť víš, jak dlouho dřela, aby toho ptáka sejmula,“ drcnul do něj Granghen sedící s nimi u stolu. Byl to dobromyslný šedovousý mladík, kterého teprve před týdnem přijal jeden z hornických mistrů do učení. Stejně jako Dranghen, i Granghen patřil do úzkého okruhu Xantippiných přátel a s vtipem, občas i pěstmi, vracel jakékoliv nepříznivé narážky na její osobu.

„Díky, Granghene,“ ozvala se Xantippe a pořádně si lokla piva.

„Je to nezvyk, slyšet o sobě pro změnu něco jiného, než že jsem neužitečná přítěž.“

„Nebo nebezpečná svůdkyně, jak se povídá v jistých kruzích,“ dodal třetí trpaslík ve skupině, Tranghen, mladý kovářský učeň stejného věku jako Xantippe.

„No to jsi mi moc nepomohl,“ rýpla si Xantippe s úšklebkem. „Vždyť sám víš, že to jsou obyčejné kecy.“

„Jo, přesně tak, tady naše Xantie by se přece nespustila jen tak s někým,“ zachechtal se Granghen.

„Mám svoje standardy,“ odtušila Xantippe nezúčastněně a potvrdila to dalším lokem hořkého moku, doprovázeným hlasitým říhnutím.

„Kouzelné,“ zamrkal na ni koketně Tranghen a zachechtal se.

„Úplná trpasličí princezna... Až na to, že je na trpaslici moc vysoká.“

„To ale právě chlapy přitahuje, ne? Ta výška, ta exotičnost...“ protáhl Dranghen.

„No tak to tedy nevím, kde žiješ, ale já se opravdu s nějakým zájmem od trpasličích chlapů nesetkala. Podle nich jsem jenom mladé člověčí pískle.“

„Ajajaj, někdo je tady ublížený, že o něj nejeví zájem trpasličí stařešinové,“ zasmál se Tranghen.

„Trpasličí stařešinové sice ne, ale co takhle trpasličí mladíci?“ zamrkal na něj Granghen a naklonil se k němu přes stůl. „Tebe ta divoká, exotická princezna nepřitahuje?“

„Ta divoká a exotická princezna sedí hned vedle,“ poznamenala Xantippe suše. Neušel jí však náznak ruměnce, který se objevil na Tranghenově tváři. Mladý trpaslík však nedostal šanci odpovědět, neboť o vteřinu poté někdo zaklepal Xantippe na rameno. Když se otočila, uviděla vedle sebe stát jednoho z městských gardistů. Byl oděn v klasickou lehkou zbroj v barvách pouliční stráže a za opaskem měl zastrčenou jednoruční sekeru.

„Slečno Xantippe, byla byste tak laskava a doprovodila mě?“ zeptal se černovousý trpaslík a upřeným pohledem na ostatní přítomné dal dostatečně najevo, že nebude potřebovat jejich doprovod.

„Ale dozajista, strážníku, mám nějaký průšvih?“ usmála se na něj mile a lehce zavrávorala, když se rychle postavila.

„To se ještě uvidí,“ zamumlal gardista a pokynul jí, aby ho následovala.

„Tak dobrou noc, hoši, něco mi říká, že se už dneska neuvidíme,“ mrkla na ně a z měšce vytáhla několik mincí, které posunula k Tranghenovi, naklánějíc se tak přes stůl. „Trpasličí stařešinové jeví zájem,“ zašeptala tak, aby to gardista neslyšel a za doprovodu hlasitého smíchu od skupinky se odebrala za gardistou ven z nálevny.

„Tak o co jde, strážníku?“ zeptala se, sotva se za nimi zavřely masivní dveře a hluk uvnitř o něco ztichl. Muž se postavil přímo naproti ní a podíval se jí přímo do očí, což u trpaslíků nebylo nikdy dobré znamení. Pokud nešlo o něco velice vážného, nikdy nezírali tak zpříma do očí. Přeběhl jí mráz po zádech.

„Mám pro vás špatné zprávy. Dnes v podvečerních hodinách vtrhli do vaší kovárny dva zloději a snažili se ukrást několik velice cenných zbraní. Váš otec je přistihl při činu, ale vážně ho zranili a podařilo se jim uprchnout. Váš bratr nalezl vašeho otce v kritickém stavu a okamžitě informoval městskou stráž. Přepravili jsme ho k mistru léčiteli Qernghenovi, ale je to s ním vážné.“

Měla pocit, že se s ní zatočil svět a alkoholem to nebylo. Spíše naopak, jako by v tu chvíli úplně vystřízlivěla. To nemohla být pravda!

„Kde je? Musím ho vidět!“

„Je mi to líto, ale mistr léčitel k němu nikoho nepustí.“

„To nevadí. I tak mě k němu, prosím, zaveďte, potřebuji vědět, co se děje,“ naléhala na gardistu s těžce skrývaným zoufalstvím v hlase. Něco v jejích očích obměkčilo starého trpaslíka a on si povzdechl.

„Něco mi říká, že byste si stejně nedala říct a snažila se vyrazit dveře u mistra léčitele doma, kdybych vám to neřekl. Pojďte se mnou.“

Otočil se na patě a vykročil do hlubin města. Následovala ho. Umně postavené domy, vskutku mistrovská díla trpasličích kameníků, které si tak ráda prohlížela, byly nyní v jejích očích ošklivými, temnými stíny v měsíčním světle, které zalévalo město. Šla mlčky, bok po boku s gardistou, zahloubaná do vlastních myšlenek. Trpaslík vedle ní naštěstí tušil, že by řečmi ničemu nepomohl, a tak se ani nesnažil odpoutat rozhovorem její pozornost.

Dospěli k jednomu z domů výrazně většímu než okolní stavby. Nebylo to z důvodu přepychu, toho si ostatně trpaslíci dopřávali poměrně málo, nešlo-li o výstavní kousky jejich umění, ale proto, že dům sloužil také jako dočasný lazaret, kde se zotavovali léčitelovi pacienti z toho nejhoršího.

Gardista otevřel dveře a Xantippe ho následovala do vstupní místnosti, kde jí téměř vzápětí vpadla do náruče drobná, plavovlasá trpaslice.

„Mami...“ řekla Xantippe plačtivě a objala ji, ačkoliv jí žena nedosahovala výš než k poslednímu páru žeber. Neudržela své emoce na uzdě a rozplakala se, když na ni při pohledu na svou plačící matku poprvé dopadla vážnost celé situace.

xxx

Vyjeli. Svižně a tiše, bez obvyklého hovoru, který by krátil čas. Aigirid se držel stále blízko ní, zhruba v polovině skupiny, ale ani jeden z nich nepromluvil; oba byli zahloubáni ve svých vlastních myšlenkách. Xantippe usilovně přemýšlela nad tím, kdo je vlastně ta žena, Saera, která se k nim přidala. Nyní jela v čele družiny, s Wigridem po boku. Sigrid, který se před ní div neupoklonkoval, zůstal ve městě, ač je doprovodil až k východní bráně, a když za nimi padala těžká mříž, pozoroval je skrze díry v ní až do doby, než se za nimi zabouchly i těžké veřeje brány a on jim zmizel z dohledu. Skrze padající sníh neviděla Xantippe na ženu pořádně, nemohla se však zbavit dojmu, že jí je odkudsi povědomá.

Jeli bez přestávky a zbytečných slov až do pozdního odpoledne. Zhruba kolem druhé hodiny odpolední se na obzoru za zasněženými poli zjevil hustý les, který se před bíle zasypaným pohořím hrůzostrašně černil. Zde začala být cesta obtížnější; koně se začali čím dál hlouběji bořit do závějí sněhu, proto se jejich postup velice zpomalil a k prvním stromům dorazili až za dvě hodiny. Díky zimnímu období již padal na kraj stín, a proto bylo rozhodnuto utábořit se zde na noc. Rozbili tábor a usadili se kolem ohně. Panovala zde všeobecně dobrá nálada; i přes zimu byla většina přítomných ráda, že vytáhla paty z města, navíc měli dostatek alkoholu a horké polévky, aby zahnali hlad a přivodili si kořalkou příjemnou náladu. Byli zde téměř všichni, jedinou výjimku tvořila Saera a Wigrid, ale druhý jmenovaný se po nějaké době vynořil z ženina stanu a přidal se k všeobecnému veselí. V tu dobu již byl hovor opravdu veselý a většina vojáků na večer sundala těžké zbroje a zabalila se do teplých plášťů, takže jim Xantippe mohla poprvé pohlédnout do tváří. Neuniklo jí, že ji mnoho z přítomných mužů častovalo různými pohledy, jaké by se snad od sebranky chlapů daly čekat, bereme-li v potaz, že tam byla jako jedna ze dvou přítomných žen, přičemž ta druhá byla zaručeně mimo jejich ligu, ona si jich však nevšímala. Dokonce ignorovala i několik očividných narážek, které se stupňovaly s ubývající hladinou alkoholu v měších. Xantippe však s nikým moc nemluvila, dokonce i s Aigiridem neprohodila než pár nejnutnějších slov a brzy se vydala do svého stanu. Nějak neměla náladu poslouchat jejich oplzlé řeči a jejich stále odvážnější pokusy se s ní sblížit. Když pohlédla směrem ke stanu druhé ženy, už se uvnitř nesvítilo; nepochybovala o tom, že žena již spí. Zalezla do svého stanu, uložila se a již brzy usnula.

V divočině se jí vždy spalo mnohem lépe než v dusných městských staveních. Na jehličnatém loži bylo cosi nepopsatelně lákavého, mnohem lákavějšího než na slamníku. Čerstvý vzduch vonící přírodou byl jako balzám na duši a ta nejsladší ukolébavka zároveň. Ani se jí nechtělo vstávat, když ji uprostřed noci vzbudili, aby šla na hlídku. Zívla, prohrábla si studenými konečky prstů vlasy a promnula si tvář, potom se konečně vykutala z přikrývek a vylezla ze stanu.

Byla jasná noc, na obloze svítil téměř úplný měsíc a jeho stříbrná zář vykreslovala v lese za tichým tábořištěm prapodivné stíny. Nebylo ani příliš zima, ale pod bodem mrazu zcela jistě. V ledovém vzduchu se jí srážel dech v chomáče bílé mlhy, když se rozešla směrem k ohništi. Pod nohama jí křupal přimrzlý sníh a ona mžourala do tmy, jak se úporně snažila zahnat spánek.

U dohořívajícího ohně seděly dvě osoby, téměř naproti sobě. Rag, který se choulil v hrubém, ošoupaném plášti co nejblíže ohni a s kamenným výrazem rýpal klackem v plamenech ani neodtrhl oči od žhavých uhlíků, když přišla. Druhou osobou nebyl nikdo jiný než lady Saera, sedící opřená o ruce a hledící na oblohu. Nevypadala, že by si jejího příchodu všimla. Proč byla žena vzhůru v tuto dobu Xantippe netušila. Beze slova přišla k ohni a usadila se s myšlenkou na opravdu „skvělou“ společnost do velké mezery mezi oběma přítomnými. Jen stěží skryla hřbetem levé ruky zazívání, zatímco do ohně přihodila několik polínek, aby úplně nevyhasl. K obloze vylétla sprška jisker. Rag po ní hodil nevrlý pohled a něco si pro sebe zamumlal. Pak vstal a odešel kousek mezi stromy, aby si tam pak začal hrát s opaskem a víc mu Xantippe pozornost nevěnovala.

„Můžeš přinést nějaké další dřevo,“ promluvila na muže polohlasem, který vyrušil Saeru ze zamyšlení. Trhla sebou a překvapeně zamrkala na Xantippe.

„Ach, kovářko, ani jsem si nevšimla, že jsi tady taky. Kdy jsi přišla?“

„Je to jen pár minut, má paní,“ odpověděla s pokývnutím hlavy. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušila.“

„To je v pořádku. Luna umí být tak fascinující, že se často na ni zahledím a potom nevnímám vůbec nic kolem sebe.“ Usmála se a odhalila tak řadu bílých zubů. V mihotavém světle ohně se její tvář náhle rozzářila.

„Tomu rozumím, měsíc umí být fascinující,“ přikývla Xantippe. Mnoho nocí i ona sama proseděla pod hvězdnou oblohou a jen tak na ni zírala. Když tuhle skutečnost sdělila Saeře, žena stále s úsměvem pokývala hlavou.

„To jsem ráda, že tomu rozumíš. Nebo alespoň do té míry, jak můžeš,“ dodala a znovu pohlédla na měsíc. Xantippe se mírně zamračila.

„Nejsem si jistá, zda vás úplně chápu, má paní...“

„To nevadí...“ odvětila žena a na chvíli se odmlčela „... ty nejsi z těchto krajin, že ne?“

„Ne, nejsem. Pocházím z Iranathu.“ Zahleděla se do ohně, když zmínka o trpasličím místě v ní bodla jako drobný osten stesku. Už to bylo dlouho, co opustila kraj, kterému říkala domov.

„Nevěděla jsem, že v Iranathu žijí lidí. Měla jsem za to, že trpaslíci jsou v tomhletom neoblomní a nenechávají cizince usadit se v jejich městě a zvědět tak jejich nejhlubší tajemství...“ Saera se na ni zkoumavě podívala a v jejích smaragdových očích se leskly plamínky nyní již rozhořelého ohně.

„Nežijí. Jsem výjimkou. Oni... Adoptovali mě, když jsem byla ještě dítě. Moc si z doby před tím nepamatuji, jen záblesky, a ani ty si nejsem jistá, zda jsou opravdové, nebo je to jen výplod mé fantazie. Nic jiného než trpasličí město ze svého dětství neznám,“ pokrčila rameny Xantippe a hodila do ohně poslední zbytky přineseného dřeva. Ohlédla se, zda se již Rag vrací, ale po muži nebylo ani vidu, ani slechu. Asi ještě sbíral dřevo. Obrátila se zpět k ohni zrovna, když Saera po krátké odmlce pokračovala v rozhovoru.

„Lidská žena adoptovaná trpaslíky. Neslýchané.“ zavrtěla obdivně hlavou „jak se to stalo?“

„Už si nepamatuji,“ zalhala Xantippe. Nerada mluvila o tom, jak se k trpaslíkům dostala, a tento fakt nezměnilo ani to, jak dobře se jí se Saerou povídalo. „Je to dávno, řekli mi, že mě našla kupecká karavana na cestě a přivezli mě s sebou,“ dodala pak, aby nevzbudila přílišné podezření. Popravdě řečeno, dodnes se jí o oné noci občas zdálo, dodnes patřila mezi její nejhorší noční můry. Dvě žhnoucí oči, chřtán plný zkrvavených zubů a bezútěšné volání dítěte po matce, které vycházelo z jejích vlastních úst. A pak tma. Xantippe se při vzpomínce zhluboka nadechla a v myšlenkách sevřela mrzi prsty amulet, který jí po rodičích jako jediné dědictví zůstal. Fyzicky se ho dotknout neodvažovala, aby u Saery nevzbudila více nevhodných otázek. Nikomu svůj přívěšek neukazovala, jak jí vždy kladl na srdce otec. Jen málo trpaslíků vědělo vůbec o jeho existenci, neboť umístěn na dlouhém řetízku, skrýval se jí vždy hluboko ve výstřihu.

Saera ji pozorovala s poněkud smutným výrazem.

„To je mi líto,“ pronesla soucitným tónem. „Je ale štěstí, že tě trpaslíci nalezli dříve, než na tebe zaútočila divá zvěř. Zázrak dokonce, dovolila bych si tvrdit.“

„To ano,“ usmála se Xantippe „a jsem svým adoptivním rodičům opravdu vděčná, že se mě ujali.“

„Máš je asi hodně ráda, viď?“

„To ano. Matka se věnuje zpracování drahokamů a otec byl kovář. Učil mě svému řemeslu...“ nedokončila větu. Vzpomínka na otcovu smrt pro ni byla stále ještě bolestná, ač od té doby již uplynulo mnoho vody v potoce. Zmlkla a hleděla do plamenů. Periferním viděním zaznamenala, že se Saera nadechuje k odpovědi, ale náhle vedle Xantippe přistála velká hromada dřeva, která polekala obě ženy tak moc, že na svých místech nadskočily.

„Tu máš to dřevo. A já jdu spát,“ ozval se vedle ní Rag a bez dalšího slova zamířil do svého stanu. Xantippe chvilku trvalo, než si uvědomila, že ho předtím o něco prosila, a než se zmohla poděkovat, muž byl pryč. Zatřepala hlavou a pořád trochu rozrušeně koukla na Saeru. Ta celou výměnu pozorovala s pobaveným výrazem ve tváři.

„Je mi líto tvého otce,“ prohlásila po chvíli a úsměv jí pohasl. „Chápu, že o tom asi nechceš mluvit, ať už se stalo cokoliv. Nebudu tě nutit. Smrt rodičů není žádný med. I těch adoptivních, které jsi očividně milovala stejně tak, jako by byli tví vlastní. Sama jsem si to zažila, takže chápu...“ odmlčela se a nyní to byla ona, kdo beze slov hleděl do plamenů.

„Co se stalo, milady? Tedy, pokud o tom chcete mluvit,“ odvážila se zeptat Xantippe a využila toho, že se na ni Saera nedívá, aby si ženu podrobněji prohlédla. Kudrnaté blond vlasy lemovaly útlou tvář s plnými rty. Dvě smaragdové oči odrážely plameny a zdálo se, jako by zářily svým vlastním vnitřním světlem, neboť i na dost velkou vzdálenost a ve stále hluboké tmě rozeznávala jejich jasnou barvu. Když Saeru viděla poprvé, nevypadala tak... žensky jako v tuto chvíli. Jako by plameny zjemňovaly její ztvrdlé rysy a dodávaly jí cosi na éteričnosti. Když promluvila, Xantippe dokonce několikrát musela zamrkat, aby se vrátila do přítomnosti.

„Byli zavražděni. Příslušníci rodu, který byl už dlouho naším rivalem, se rozhodli vypálit naše město...“ na chvilku se odmlčela, jako by se znovu pozastavila nad celou událostí. „Já jsem jako jedna z mála přežila a věrní mě dopravili sem do Cansaru. Ale to je už dávno a já svou rodinu pomstila,“ dodala konečně s malým úsměvem a pohlédla na Xantippe. Pak se s lehkým výdechem postavila.

„No nic, myslím, že půjdu zkusit chytit alespoň trochu spánku. Snad mi to dovolí...“ Krátce, zamyšleně pohlédla na oblohu, jako by tam hledala odpověď, nebo dokončení věty, pak nepatrně potřásla hlavou a věnovala Xantippe poslední pohled. „Ať ti hlídka rychle uteče,“ pronesla polohlasem.

„Děkuji, dobrou noc,“ odvětila Xantippe a Saera se krátce pousmála, než se vydala do svého stanu.  


„Připravte se. Za chvíli budeme na místě,“ zazněl rázný Wigridův hlas v čele výpravy, která se zastavila a všichni začali sesedat z koní. Den se překlonil do své druhé půlky a oni byli na cestě od brzkého rána. Tábor nechali rozestavěný hlídat pár vojáků, neboť se do něj plánovali večer vrátit a vyjeli na místo, kde se podle zvědů mělo udát nejčerstvější krveprolití. Xantippe opět jela vedle Aigirida, se kterým se již pomalu začala bavit. Rozhodla se podlehnout jeho snahám a začala mu odpovídat na drobné otázky ohledně sebe. On velice ochotně, aniž by ho musela pobízet, začal povídat o sobě a krátil tak sobě i jí nudu cesty. Byl to podle všeho hrabě z jedné jižní provincie spadající pod Pány z Cansaru, která se však poslední dobou dostala do jejich poměrně velké nemilosti. Proč přesně, to neprozradil, naznačil jen, že se mezi jeho poddanými objevilo několik vzbouřenců, kterým se nelíbili jejich vládci. Xantippe nenaléhala a on se o více informací na toto téma nepodělil.

Řešili zrovna Xantippinu cestu z Iranathu, když je Wigrid přerušil. Aigirid seskočil na zem a tasil svůj obouruční meč z pochvy zpod koňského sedla. Xantippe také sesedla a sundala si ze zad luk. U opasku se jí ještě houpala mnoha dobrodružstvími ošlehaná sekera a ve vysoké botě měla zastrčenou dýku, kterou koupila první den v Cansaru. S Aigiridem už nenavázali na svůj předchozí rozhovor; uvázali koně a šli nyní bok po boku spolu se skupinou zamrzlým lesem.

Celou cestu se drželi méně či více znatelných lesních cestiček a středně vysokého lesa, ale nyní se cesta zúžila tak, že mohli jít maximálně dva z nich vedle sebe a dokonce se první z nich místy museli i prodírat hustým porostem. Šli asi deset minut, než se les opět rozestoupil a před nimi se otevřela poměrně velká mýtina. Byla zapadaná sněhema naprosto pustá, ale Wigrid a Saera se na rozdíl od ostatních nezastavili a tvrdohlavě se prodírali hlubokým sněhem k závěji na protější straně louky. Zastavili se u kopečku, chvíli spolu o něčem diskutovali a pak Wigrid zavolal pár chlapů a poručil jim, aby začali odhrabávat sníh. To už se kolem nich rozestoupil i zbytek výpravy a všichni pozorovali pracující muže.

Po chvíli se pod zmrzlýma rukama strážných objevila jakási plachta. Po dalších několika minutách hrabání se ukázalo, že jde o neuvěřitelně zmrzlou vlněnou deku, kterou, když Wigrid vzal za cíp do ruky, měl velký problém odhrnout, neboť se podobala zmrzlému kusu dřeva. Opět nastala potřeba hrabačů, aby se spolu s Wigridem pořádně zapotili, než se jim deku konečně podařilo uvolnit od zmrzlé země. Převrátili ji a Xantippe se trochu zahoupal žaludek při pohledu na zdevastovanou mrtvolu pod ní. Něco, co kdysi bývalo mužem, tam leželo s rozdrásaným hrdlem a břichem, vnitřnosti vyhřezlé z břicha. Levou ruku a pravou nohu tělo už nemělo. Díky zimě zůstala mrtvola téměř perfektně zakonzervovaná, posetá drobnými krystalky od mrazu a vytřeštěnýma očima civící vzůru na oblohu. Za jejich zády se ozvaly zvuky dávení. To adolescent, Cardrid, který byl tenkrát s Xantippe, Ragem a Aigiridem na „pohovoru“, neudržel žaludek na uzdě. Xantippe se mu ani moc nedivila a v duchu s ním soucítila, zatímco se pár vojáků pochechtávalo nad mladíkovým utrpením. Saera nedbala doprovodných zvuků Cardridova vyprazdňování a poklekla vedle mrtvoly. Chvíli si ji prohlížela, než pohlédla na Wirgrida s všeříkajícím výrazem.

„Měla jsem pravdu.“

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Kapitola 2: