Albínka 1. Katrine di Pirstori 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak další dílek albínky. Upozorňuji, že tohle je poslední dílek Albínky 1. Bude jen bonus ze Scottova pohledu. Jinak Hledejte Albínku pod názvem Albínka 2: dračí stezka. Přeji příjemné počtení.

07.09.2010 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1527×

Elfové mě odvlekli do vysoké věže hradu, přímo uprostřed města a zamkli mě v rozlehlých komnatách.

Chvíli jsem bušila na zamčené dveře a zjišťovala, jestli jsou dost pevné, ale neprorazila jsem je.

Obrátila jsem se k mému budoucímu pokoji. Vypadalo to jako malý byt ve středověkém stylu.

V malém obýváku s pohodlným gaučem a velkou prosklenou skříní plnou porcelánu stál v rohu klavír. Dřevo bylo pomalované květinami a zvířaty. Vše bylo laděno do smutné tmavohnědé barvy.

Obývák byl spojen s kuchyní. V rohu byl solík a židle, vedle kamínka, na kterých se dalo vařit. Odtud vedly troje dveře. Otevřela jsem první.

Za nimi se skrývaly zásoby jídla a poskládané dříví na podpal. Všeho přesně na týden.

Povzdechla jsem si a zabouchla jsem dveře.

Otevřela jsem dveře skryté za gaučem. Vedly do ložnice. Malá postýlka byla u okna, které poskytovalo krásný výhled. Odtud také vedly další dveře na ochoz okolo věže. Na druhém konci pokoje byl stůl se svíčkou, inkoustem ve sklenici, husím brkem a pár pergameny na psaní.

Znovu jsem s povzdechnutím zavřela dveře místnosti a zamířila jsem ke třetím dveřím.

Za nimi se skrývala malá vana, s přítokem teplé vody. A záchod. Kanalizaci tu tedy měli. I když ostatní bylo jako ze středověku.

Tentokrát jsem nechala vanu napustit teplou vodou a mezitím jsem se vysvlékla.

Pomalu jsem vlezla do vany, opřela jsem se o její hranu a zavřela jsem oči. Aspoň chvíle klidu.

Musím nějak kontaktovat Scotta. Musí vědět, že už se nikdy nepotkáme. Že nemáme naději, v pokračování našeho vztahu. Ach, jak černě jsem viděla svou budoucnost. Ale od smrti mě dělil jen týden.

Má jediná naděje bylo ve zvířecích duších, které jsem měla v těle a díky kterým jsem se měnila. Ty byly ale potlačené drogami, kterými mě nadopovala ta holka, Alarwen. Vadilo mi to. Nedokázala jsem probudit toho vlka v sobě. Své nejoblíbenější zvíře.

Zavrčela jsem a vyskočila z vany. Zabalila jsem se do ručníku a vypustila vodu z vany.

Osušila jsem se a oblékla se do čistých šatů.

Zamířila jsem do ložnice a ke stolu s psacími potřebami.

I když jsem nevěděla kdo to doručí a jak, byla jsem rozhodnutá napsat Scottovi a své sestře dopis. Začala jsem sestrou.

Shelby,

Je mi vážně líto, že tě v tuto dobu, po bratrově smrti musím opustit. Nemám ale na výběr. Teď ti prozradím tajemství staré 220 let. Jsem albínka. To je člověk, co se proměňuje ve zvířata. Mocná silná zvířata bílé barvy. Odtud pochází všechny legendy z celého našeho okolí. Chráníme lidi.

A věř tomu, nebo ne, existují i démoni. Upíři a vlkodlaci. Scotty je jediný upír, kterému můžeš věřit. Neublíží ti, protože mě miluje. Nechoď v noci ven a pořiď si ochranku, neboť už tě nemůžu ochraňovat.

Jsem odsouzená k popravě, Shel. Odsoudili mě kvůli lásce, kterou ke Scottovi Ramzleymu cítím. A kvůli nesmyslné věštbě naší královny.

Miluji tě, tvá sestra Katerine.

Na papír skáply tři slzy, které jsem rychle osušila kapesníkem. Nechala jsem dopis uschnout a začala jsem psát druhý, určený Scottovi.

Scotte,

miluji tě, ale nemáme žádnou budoucnost. Najdi si družku, neboť já už s tebou nebudu.

Chytili mě Scotte, odsoudili za zradu a za týden budu popravena. Nehledej mě, stejně mě nenajdeš. Jsem u elfů. Prosím, pohlídej mou sestru, ať v její blízkosti nikdo z vás neloví. Budu ti za to vděčná. Děkuji ti za krásně prožité chvíle, za světlo, které jsi mi vnesl do života. Ještě jsem ho nepoznala. Do mé smrti budeš mít u mě v srdci místo.

Tvá milovaná, Katrine.

Na tento dopis už jsem brečela jak želva.

Loučení se životem bude lehčí, než loučení s blízkými.

Nechala jsem slzy i inkoust vyschnout a pak jsem přešla ke dveřím na ochoz.

Hledala jsem něco, nebo někoho, kdo by mi pomohl. Sledovala jsem nebe.

„Jenom trochu pomoci, prosím…“ zašeptala jsem do ranního vánku.

A pomoc se skutečně objevila. Na nebi se objevila červená tečka, která se blížila nebezpečnou rychlostí.

Poznala jsem obrys ptáka, kolem kterého vířily ohnivé plameny.

Zalapala jsem po dechu. Bájný fénix, ohniví pták.

Fénix dosedl na římsu přede mnou, kolem něj se šířilo teplo z ohnivého peří.

Zadíval se na mě žlutýma inteligentníma očima a natáhl zubák po složených dopisech.

Váhavě jsem mu je dala, s obavou, že je jeho oheň spálí. Nic se jim ale nestalo.

„Víš komu je doručit?“ zeptala jsem se.

Pták se na mě zkoumavě podíval, pak zatřepotal křídly a odletěl pryč, bez jediné odpovědi.

Zamotala se mi hlava a najednou jsem dostala velkou potřebu jít spát. A to jsem taky udělala. Zalezla jsem pod přikrývky a zavrtala se do tepla.

Usnula jsem za chvíli.

Probudil mě hluk.

Vymotala jsem se z přikrývek a podívala se z okna. Právě se stmívalo a zespodu se ozývala hudba.

Najednou se ozvalo Bum!

Nějaká křídla mocně rozháněla vzduch.

Drak! Uvědomila jsem si vyděšeně a vyskočila jsem z postele.

Popadla mě čirá zvědavost a vyšla jsem na ochoz.

Drak právě přistával uprostřed náměstí před seřazenou řadou dvacetiletých albínů.

Zvědavě si prohlížel a očichával každého, ke komu přistoupil.

Královna ho uvítala dlouhým proslovem a pak promluvil i drak, měkkým hlubokým hlasem. Určitě to byl samec.

„Děkuji, královno za pěkné přivítání. Určitě tu jsou seřazení všichni albíni?“

„Jistě, draku, až na jedinou. Nemohla se dostavit.“

Drak si odfrkl a pak za čal obcházet každého albína a s každým pronesl pár slov.

Zdálo se mi, že někoho hledá. Nemohl to najít a byl čím dál víc nervózní. Celou řadu obešel nejméně dvakrát.

Naklonila jsem se zvědavě přes zábradlí a omylem shodila pár ulomených kamínků.

Slyšela jsem, jak dole zabubnovaly dole o kamenné náměstí a všichni vzhlédli.

„Co se to…“ začala královna nadávat. Ztichla ale, když se drakovy oči zaměřily na mě a celé tělo se jí roztřáslo.

Zadívala jsem se na perleťové šupiny draka, které se leskly v zapadajícím slunci a pak jsem se zaměřila na jeho azurové oči, které se třpytily nedočkavostí.

Pak se drak rozechvěl a já cítila, jak mým tělem prochází mravenčení, které se proměnilo v prudkou bolest.

Vykřikla jsem a klopýtla o krok zpět.

Pak bolest pominula a v hlavě se mi rozezněla drakova slova. S trhnutím jsem si uvědomila, že je neslyším zvenčí, ale v mé hlavě.

A teď jsi moje, Katerine!

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování