OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 1. Katrine di Pirstori 3. kapitola

19.06.2010 (18:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1526×

Slunce mi vrátilo ztracenou energii a já, s novou energií v žilách, jsem se pustila do práce. Všude jsem roztáhla závěsy, až na ten pokoj, kde byl on.

Jednou jsem se na něj šla podívat, to ještě spal.

Udělala jsem si oběd a dala si k němu skleničku vína. Pak jsem zaparkovala auto do garáže a smyla ze sedadla Scottovu krev. A takhle jsem postupovala dál, celým domem, jako bych byla velký maniak na uklízení.

Ale práce bylo hodně. Dlouho tu nikdo nebyl a tak byla všude nanesena vrstva prachu, kterou jsem pečlivě setřela z každé police. Uklidila jsem obvazy, které se povalovaly po zemi v obýváku. Nakonec jsem si dala horkou sprchu a kolem páté odpoledne jsem odešla do zahrádky, kde jsem si na trávě rozložila deku a četla si.

Kolem půl deváté se začalo stmívat a já se chystala odejít, abych zabila i zbytek jeho rodiny. Složila jsem deku, odnesla ji do obýváku na pohovku a v šatně se převlékla do černých tepláků a trička.

Z kuchyně se ozval hluk a já tam v mžiku byla. Scott se plížil stíny a vyhýbal se dohasínajícím slunečním paprskům. Zamračila jsem se a opřela se o rám dveří.

„Co kdyby ses zase vrátil do toho pokoje a počkal tam, dokud se nevrátím?“ navrhla jsem.

Upřel na mě zoufalý prosící pohled.

„Proč jsem ještě naživu?“

Do očí mi vhrkly slzy. Rychle jsem se k němu otočila zády.

„Sama nevím,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem.

„Proč jsi mě nechala napít se tvé krve?“ ozval se po chvíli ticha.

Slzy zmizely.

„To taky nevím. Prostě bys bez ní asi…“ Slova se mi zadrhla v krku.

„Nepřežil?“ dokončil za mě. „Samotnou tě to málem stálo život. Raději já, než ty.“

Přejít ke mně mu bránil poslední sluneční paprsek. Byla jsem vděčná, že za mnou nemůže.

Otočila jsem se na něj s němou prosbou v očích. A bylo to tu znovu. Můj rozum ovládlo srdce.

„Na to jak jsi malá, jsi neuvěřitelně rychlá a silná,“ změnil téma.

Paprsek zmizel a slunce zapadlo za obzor. Došel ke mně a opřel se o rám naproti mně.

Pokrčila jsem rameny a pomalu se posadila na zem. Nohy jsem si přitáhla k prsům a objala je rukama. Prohlížel si mě zkoumavýma očima, ve kterých bylo milion otázek.

„Včera jsem zabila tvou sestru. Myslím, že se jmenovala Juliet,“ oznámila jsem mu.

Strnul. Přestal i dýchat. Po pár dlouhých minutách se ozval.

„A to proč? Nechtěla tě zabít.“

Povzdechla jsem si.

„Už jsem ti říkala, že mým úkolem je vás zabíjet. Je to můj životní úkol a já ho pouze plním. Já jsem se narodila proto, abych chránila lidi a královský lid. A vy je lovíte…“

Otočil se ode mě a zadíval se jiným směrem. Položila jsem si bradu na kolena a zavřela oči. Úplně jsem zapomněla že mám někam jít. Plynuly hodiny a nikdo z nás se neozval. Já jsem byla v polospánku, ale přesto jsem dokonale vnímala vše kolem sebe. Nakonec jsem se plně ponořila do svých vzpomínek.

V tomto domě jsem strávila polovinu dětství s matkou. Od té doby, co zemřela jsem tu nebyla, až teď. Nejspíš to ve mně vyvolaly ty vzpomínky, ale měla jsem chuť mu vše prozradit. A proč ne, když ho stejně jednou budu muset zabít.

„Víš, tady jsem strávila hodně času s matkou, když ještě žila.“

„Co se jí stalo?“ znělo to zvědavě.

Otevřela jsem oči.

„Nevím. Myslím si, že ji zabil člověk. Došla domů s prostřeleným břichem. Je to už deset let…“

„Kolik je takových, jako jsi ty?“ naklonil se dopředu.

„Nevím. Kromě sebe a matky jsem znala ještě jejího bratra - Artura. Ale po její smrti se už neukázal. Počítám ale, že nás budou desítky, možná stovky. Neochráníme celý svět a tak máme chránit nahodilá území. Tys měl tu smůlu, že jsi došel sem.“

„Proč tvoji sourozenci nejsou jako ty?“

„Matka milovala člověka - jen já převzala její dědictví.“

Bylo poznat, že se uvolnil.

„Ale nemysli si, že vás nezničím. Zabiji vás jednoho po druhém.“

„To není moudré, vyvraždit rodinu Ramzleyů. Jsme královská upíří rodina. Kdybys nás zabila, zavládl by mezi námi chaos.“

„A to mi má jako vadit?“

„Mělo by, neboť to mi určujeme kolik lidí se smí za rok zabít a kdo má povolení překročit hranice k lidem.“

Tohle mě zaskočilo. Poznal to a široce se usmál.

„Jde vás vůbec nějak zabít?“

Zamračila jsem se.

„A zabiješ mě?“

„A zabiješ ty mě?“

„Jistěže máme své slabiny. Původně jsme si mysleli, že nás dokáže zabít i pouhý váš dotek, to se na plese nepotvrdilo… Pak jsem si myslela, že umírám když jsi mě… Však víš, ale není to pravda. Asi nás jde zabít jen když je vás přesila. Nemáme šanci proti skupině, proto zabíjíme jednotlivce. A taky nás jde zabít lidskými zbraněmi.“

„Ale když jsi… zvířetem, jsi rychlejší a vnímavější…“

„To ano, ale přesto bych proti celé tvé rodině neměla šanci.“

„Jak jste vznikli?“

„A jak jste vznikli vy?“ zeptala jsem se obratem a mrkla na něj.

„Naše pověst praví, že se jeden z královského lidu, totiž z elfů, zamiloval do lidské ženy a měl s ní dítě. To dítě bylo nadané, umělo hovořit se zvířaty a nabírat na sebe jejich podobu. Převzala na sebe i celou jejich moc a sílu. Když byla větší, tak zabila netvora, jednoho z tvých. Byla první z obou ras - lidské i elfské - která to dokázala.

Když její rodiče zemřeli, vzala ji do služby královna. Elfové se odstěhovali z lidské říše, neboť byla celá zamořená špínou a plná skrývajících se netvorů. Pod jejím vedením pak zabíjela upíry a vlkodlaky a občas se dostala i do lidského světa. Tam poznala svoji lásku. Zamilovala se do upíra a porodila mu dvojčata. Chlapec hned po porodu zemřel, ale dívka žila. Měla stejné schopnosti jako její matka, jen byla ještě trochu silnější - díky křížení ras.

Když se to královna dověděla donutila ji upíra zabít a dala ji do vyhnanství. Tam ji umírající s dítětem v náručí našel drak, který se sní podělil o svou duši. Tak vzniklo první spojení dračích albínů. Poté byla znovu donucena královně sloužit a létala s drakem zabíjet. Vzala si elfa, kterému porodila mnoho dalších dětí. Když bylo její prvorozené dceři osm let, rozhodla se ji královna zabít, jen kvůli její - jak ona tvrdila - nečisté krvi. To ale její matka nedovolila.

Poslala svého draka, aby ji odnesl na jedno místo, kde bydleli dávno spolu a sama umřela při velké bitvě s královniným vojskem. Drak zemřel s ní, ale dcera přežila a spojila se s drakem. Každý rok se sejdou všichni dvacetiletí albíni na slavnosti propojení, kde si jednoho z nich vybere drak. Mě samotnou to čeká tento rok. Slavnost se koná dvanáctého prosince v hlavním městě královského lidu. Přijde pro mě někdo z nich…“ začervenala jsem se štěstím.

Když jsem se podívala na něj nahoru, mračil se na strop. Vstala jsem a šla do temné kuchyně, abych si udělala čaj. Dala jsem vařit vodu a připravila směs k vylouhování. Bedlivě mě sledoval.

„Jak může být albín spolu s upírem?“

„Upír odolal vábení její krve a ona ho nedokázala zabít - ukradl jí její srdce. Milovali se.“

„Hezký příběh.“

„Říká se, že dcera první albínky ještě žije. Jen ji není jednoduché zahlédnout.“

„Víš, jsi moc krásná malá holka.“

„Malá?“ zamračila jsem se. „Možná výškově.“

Zasmál se a opřel se zády o linku blízko mě.

„Kolik je ti let?“ zeptala jsem se a posadila se na kuchyňskou linku.

„Vážně to chceš vědět?“

Nedočkavě jsem přikývla.

„Narodil jsem se 7. října 1756, už jako upír. Takže mi nedávno bylo 255 let.“

„Jsem mladá, ale ne malá,“ zavrčela jsem nakvašeně a zalila směs horkou vodou.

„Kolik je tobě?“

„Narodila jsem se 3. prosince 1990.“

„A už máš takové bojové zkušenosti?“

„Bojuji od svých tří let. Měla jsem nejlepšího učitele a používám vlčí instinkty. Víš, to, do jakého zvířete se nejraději přeměňujeme, o nás leccos vypovídá.“

Nastala dlouhá odmlka. Podívala jsem se na hodiny, půl čtvrté ráno.

„Když se k tobě přiblížím ještě víc, přeměníš se?“

„Určitě,“ dlouze jsem se nadechla. Tohle byla pravda.

„I když ti slíbím, že ti neublížím?“ natáhl ke mně ruku.

„Ne, nevěřím ti.“

„Tak proč se ke mně chováš jako k příteli?“

Na to jsem neměla odpověď. Otočila jsem se od něj a rukama objala desku.

„To nevím.“

„Ale já vím…“ odpověděl tiše u mé tváře.

Otočila jsem se a okamžitě mě polapily jeho oči jako do svěráku. Nedokázala jsem se hnout, ale dokázala jsem jasně myslet. Nedokázala jsem se odpoutat z jeho pohledu. Nedokázala jsem přimět mozek k tomu, abych se pohnula aspoň o milimetr.

Najednou pozvedl ruku a chtěl mě pohladit. Někde ve mně se vzedmula vlna odporu. Ožila ve mně má vlčí stránka a já cítila chvění přeměny na páteři.

V tu chvíli jsem vyskočila do vzduchu a oblečení ze mě spadlo na podlahu v roztrhaných cárech.

Za chvíli už ležel na podlaze a já mu ležela na hrudi ve své vlčí podobě. Chňapla jsem mu po krku, ale úmyslně minula. Seskočila jsem z něj a v mžiku stála na druhé straně kuchyně, co nejdál od něj. Zlostně jsem vrčela.

Ležel, díval se na mě a hystericky se smál.

Pomalu jsem si sedla, chlupy na zátylku zježené. Když jsem se ujistila, že nemá v úmyslu útočit, proměnila jsem se zpět. Byla jsem zcela nahá a zamračeně jsem se dívala na kousky mého šatstva.

Ležel a se zalíbením mě pozoroval. Přece jen to byl muž. Mé dlouhé vlasy mi napůl zakrývaly ňadra a splývaly až ke štíhlému pasu.

Odpochodovala jsem rozzuřeně do koupelny, ke své tašce se sbalenými věcmi z domova.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 1. Katrine di Pirstori 3. kapitola: