OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 1. Katrine di Pirstori 4. kapitola

22.06.2010 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1645×

Oblékla jsem si jeany a červené tričko s dlouhým rukávem, pak jsem se vrátila k němu. Už seděl na zemi, ale oči mu pořád jiskřily.

„Cos mi to udělal?“ zeptala jsem se zlostně.

Znovu se na mě zadíval plnou silou svých očí a mě zalila vlna nepokoje, když jsem se zase nedokázala hnout.

„Myslíš tohle?“ zeptal se a podíval se stranou.

Ulevilo se mi, když jsem se zase dokázala hýbat.

„Ano, to.“

Znovu se mi zadíval do očí, ale bez té nepřekonatelné síly.

„Je divné, že ty jsi tak silná a přitom to na tebe působí lépe, než na lidi. Problém je v tom, že ty se dokážeš bránit. A tak to zkusím jinak,“ řekl a uhnul pohledem jinam.

Sklonil se a díval se na mou postavu.

„V životě bych si nemyslel, že potkám takovou krásu,“ zašeptal.

Poodstoupila jsem pár kroků, dokud jsem nenarazila na stěnu.

„Která nikdy nebude tvoje,“ zavrčela jsem.

„Ano, máš pravdu, dobývat pevný hrad se dá věky. Ale když se dobyje, je na věky věrný novému pánu…“

„Dokud ho nedobyje někdo jiný, že?“ ušklíbla jsem se.

Usmál se a udělal ke mně pár kroků.

„Je to jako v tvé legendě - jen z donucení…“

Natiskla jsem se zády ke stěně a pozorovala ho. Natáhl ruku a prsty objel tvar mé lícní kosti. Nedokázala jsem odolat, natiskla jsem tvář do jeho dlaně. Cítila jsem mírné chvění na tváři, jak se mu lehce třásla ruka.

V očích měl nejprve strach, pak se mu v nich objevilo překvapení a nakonec se tam usadila něžnost.

Pootevřela jsem rty a vdechovala jeho štiplavý pach ústy. Nechápala jsem co se to se mnou děje. Znovu mě ovládaly pocity a já se snažila, bez účinku, přimět rozum k ovládnutí mého těla. Ovládaly mě city, které jsem doteď neznala. Bylo to příliš silné a hluboké, abych to dokázala pochopit.

„Mmmm…“ vydechl a přitiskl nos do mých vlasů.

Čekala jsem. Kdy jeho dotek začne pálit, ale nestalo se tak. Vdechoval mou vůni a dlaněmi svíral můj obličej.

Cosi se ve mně prohlubovalo čím dál tím víc a já se tomu nedokázala bránit. Ani jsem nechtěla. V životě jsem takovýto pocit nezažila. Nějak pomalu mi docházelo, že Scottovi už ublížit nedokážu. Vzhlédla jsem a utopila jsem se v jeho pohledu.

Zlehka se usmál a sklonil ke mně hlavu. Nevěděla jsem, co má v plánu, tak jsem se nehýbala. Smrt by byla lehčí, než bolest z jeho ztráty. Sklonil se ještě níž a rty se otřel o mé. Přestala jsem dýchat a nereagovala jsem, když mě chytl rukama kolem pasu a políbil mě. Jen mé rty se jemně třely o jeho. Lekla jsem se, když jeho objímající paže zmizely.

Stál pár kroků ode mě a oči mu zářily jasnou modří. Ale jeho rty se smály. I když bylo vidět, že se sotva drží, aby mě nenapadl - a mě přebíhalo přes páteř chvění - zářil radostí a štěstím, které asi právě prožil.

Když jeho oči zezelenaly, udělal ke mně krok. Stála jsem na místě, věděla jsem že ještě není v pořádku. Pomalu se uklidnil a jeho oči zase nabraly oříškovou barvu. Přitáhl si k sobě židli a posadil se na ni. Pak se natáhl pro mě a já se mu pohodlně posadila na klín. Zlehka mi přejel prsty přes rty, jeho oči jiskřily.

„Hrad byl dobyt,“ pronesl spokojeně.

Chtěla jsem protestovat, ale pochopila jsem, jak velkou pravdu řekl.

„Navěky věrný svému pánu,“ zašeptala jsem a zabořila mu obličej do prsou.

Má pýcha, krása a ušlechtilost byla dobyta, společně s mým srdcem a duší. Zabořil mi obličej do vlasů a zhluboka vdechoval. Ruce mi pevně obtočil kolem pasu.

„Nikdy bych si nemyslel, že milovat je tak lehké a těžké zároveň,“ zašeptal.

Neodpověděla jsem, jen jsem moc dobře věděla, jak to myslí. To stačilo nám oběma. Hučení větru za oknem bylo velice uklidňující, jen jsem tiše ležela v jeho náruči a dívala se do hvězdné oblohy za oknem.

Před osmou hodinou jsem zatáhla všechny závěsy, aby dovnitř neproniklo sluneční světlo. Pak jsem se zastavila v matčině pokoji a prohlížela si strop. Na něm byl vymalovaný náš erb.

Scott mi byl neustále v patách. Prohlížel si mě vítězným pohledem.

„Spíte někdy?“ ozval se.

„Spánek nám dodává sílu, ale spíme jen jednou nebo dvakrát do měsíce,“ snažila jsem se tvářit vážně, ale on udělal obličej a já se rozesmála.

„Měl bych se bát?“ zeptal se.

„Určitě,“ usmála jsem se. „Nebo možná taky ne,“ dodala jsem a posadila se na postel.

„Utečeš, když odejdu?“ obrátila jsem k němu hlavu.

Povytáhl obočí.

„Já vím, už svítá. Ale musím jít, mám povinnosti,“ povzdechla jsem si. „Zabiji každého, kdo ublíží lidem, včetně tvé rodiny, nesmím dělat ústupky.“

Zadíval se na mou šíji a pak sklonil pohled k mokré pokrývce.

„To vážně není nutné,“ zašeptal.

„Ale ano, je… Je to prostě koloběh života - kořist, predátor…“

„Ne, to není pravda a ty to víš. Děláte to jen na rozkaz elfské královny. Přesně jako to dělala první albínka, přesně jako to dělají ostatní. Ale vy nejste otroci elfů, nejste podřadná rasa, jste mnohem víc,“ zněl naléhavě, při řeči gestikuloval rukama.

„My lidi zabíjíme pro hlad, my jsme součástí koloběhu, vy jste jen hříčkou přírody, jste nic v našem světě, v lidském světě, jen plníte rozkazy,“ jeho slova mě ubíjela.

Otočila jsem se od něj, vstala a rychle odběhla do koupelny, kde jsem se zamkla a naplno se rozplakala. Opřela jsem se o umyvadlo a slzy mi tekly po tvářích. Pomalu kapaly na podlahu.

Co to proboha dělám? Nechávám se jen tak urážet od netvora. Nejsem mu ani schopna dát facku.

Ne, to není netvor, je to Scott a jen se bojí o svou rodinu. Můj rozum se hádal se srdcem. Vše, co rozum říkal, srdce popřelo a přebylo vysvětlením. Nepoznávala jsem se.

Někdo tiše zaklepal na dveře. Potlačila jsem vzlyknutí a silně stiskla zuby. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy z tváří. Neodpověděla jsem.

„Katie, otevři mi,“ zaťukal znova.

Byla jsem zticha, ani jsem se nehnula.

Tiše si povzdechl.

„Je mi to líto, nechtěl jsem tě urazit, prostě mi to uklouzlo.“

Pořád jsem neodpovídala.

„Jak by bylo tobě, kdyby někdo chtěl povraždit tvou rodinu?“ zamumlal.

Ztuhla jsem. To jsem si vůbec neuvědomila - nechala jsem svou rodinu nechráněnou. Začalo se mi zatmívat před očima… Kdyby se jim něco stalo… Ztěžka jsem dosedla na vanu a vytáhla mobil z kapsy. Byl vypnutý. Rychle jsem ho zapnula, vyskočila a odemkla dveře koupelny. Scotta jsem rychle oběhla a vyběhla ven na zahradu, aby mě nemohl následovat.

„Kate?“ zavolal za mnou.

Neodpověděla jsem. Došly mi tři smsky. Vše nepřijaté hovory od Shell. Vytočila jsem její číslo.

„Kate?“ odpověděla po prvním zazvonění, její hlas se třásl pláčem.

„Shellby…“ vydechla jsem. „Co se stalo?“

Shell nebyla schopna cokoli říct, rozbrečela se mi do telefonu.

„Co se stalo Shellby?“ křikla jsem zoufale.

„Thomas…“ vykoktala nakonec.

„Co je s Thomem? Odpověz Shell, nebo se zblázním…“ do očí mi vhrkly slzy.

Už jsem tušila co mi řekne, ale bála jsem se toho.

„Je… Mrtvý… Náš bratr je mrtvý Kate. Ráno ho našlo služebnictvo. Je tu policie…“

Dál už jsem nebyla schopna ji poslouchat. Telefon mi vypadl z ruky na prašnou cestu. Podlomila se mi kolena a pak jsem se zhroutila na zem. Tělem mi otřásaly hluboké vzlyky a slzy mi proudem tekly po tvářích. Prsty jsem zaryla hluboko do půdy.

„Kate!“ křikl zděšeně, když mě viděl takhle zhroucenou.

Bolest  mě celou ochromila. Tak hluboká, tak známá, tak nepříjemná, nepřekonatelná a spalující. Tak známá ze ztráty matky, která se mi ve tmě vkradla do pokoje s prostřeleným břichem, tak známá ze ztráty otce, který odešel chvíli po matce. A teď tak známá ze ztráty bratra, který mi byl tolik let oporou. Přišel o život kvůli mně. Kvůli mým citům a mé neposlušnosti. Kvůli tomu, že jsem celou noc strávila se Scottem.

Mohla jsem tam na té zemi ležet klidně minuty, nebo hodiny, ale když jsem se vzchopila, slunce zapadalo za obzor.

Bolest mě otupila tolik, že jsem nebyla schopna vnímat Scottova konejšivá slova, které na mě šeptal ze stínu domu. Netušil proč jsem se zhroutila.

Uklidnila jsem se. Nakonec z mého těla čišela jen čirá nenávist. Když jsem vstala, bylo slunce za obzorem a obloha temněla.

„Kate, pojď sem,“ zaprosil Scott.

Otočila jsem se k němu, ale jako bych ho neviděla. Proletěla jsem kolem něj dovnitř. Okamžitě běžel za mnou. V kuchyni jsem popadla do ruky nůž a otočila se k odchodu. Začala noc.

Chytl mě za zápěstí ruky, ve které jsem držela nůž.

„Polož to Katie,“ zašeptal.

Vycenila jsem na něj zuby a z hrdla se mi vydralo šelmí zavrčení. Zděšeně si mě prohlížel.

„To musí být opravdu zlé,“ zamumlal pro sebe.

Vrčela jsem a snažila se mu vykroutit.

„Co se stalo?“ stiskl mě pevněji.

„Kvůli vám mi zemřela matka, kvůli vám mi zemřel otec, vy jste mi zabili bratra. Je čas aby jste pykali za své prohřešky,“ syčela jsem a oči mi blýskaly nenávistí.

Obličejem mu problesklo pochopení, v očích se mu objevila bolest.

„Takhle tam nemůžeš jít, zabili by tě. Pomsta ti zaslepila oči. Teď budou lovit spolu, je jich přesila. Zabili by mi tě.“

„To se nestane,“ konečně jsem se mu vytrhla.

„Vážně ne?“ vytrhl mi nůž z ruky a pevně ho držel.

S vrčením jsem po něm chňapla, ale uhnul mi a jemně na mě vyjel. Přikrčila jsem se pod jeho výpadem a sama na něj slepě vyjela. Minula jsem a než jsem se nadála, byla jsem přitisknutá zády ke stěně a on mě držel pod krkem. Začala jsem se dusit. Oběma rukama jsem ho chytla za zápěstí a snažila se ho odstrčit. Povolil svůj stisk a já se zhluboka nadechla.

„Odpusť, ale musel jsem tě nějak přesvědčit,“ zašeptal a něžně mě k sobě přivinul.

Rozvzlykala jsem se v jeho náručí a slzami mu máčela tričko. Než je půjdu zabít, musím se uklidnit. Rozrušenou mě zabijí hned. Neměla bych čas na přeměnu. Objala jsem ho a byla ráda, že je se mnou.

„Bude dobře… Tiše… Klid… Všechno bude v pořádku,“ šeptal mi do ucha něžně.

Postupně jsem se uklidňovala, až už mnou neotřásaly žalostné vzlyky.

Pozvedl mou tvář a něžně mě chytl za tváře. Oči jsem měla celé opuchlé od pláče. Něžně si mě přitáhl a zlehka mě políbil na rty. Ten polibek to ve mně všechno probudil.

Dostala jsem strašlivý strach. Jeden z mé rodiny ještě žije, ještě ho můžu chránit. Shellby.

Vytrhla jsem se mu z náruče, narychlo se přeměnila a v podobě sovy sněžné jsem vyletěla ven do noci. Let byl rychlejší než běh.

Běžel za mnou - slyšela jsem ho, dokud jeho skoky neutichly v dálce.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 1. Katrine di Pirstori 4. kapitola: