Albínka 1. Katrine di Pirstori 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak další povídka lidi! Dočkali jste se... Kate se dostane do pořádného problému. Jak by taky ne, když ji královna považuje za konkurenci? Poprava se blíží...

30.08.2010 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1444×

„Madam?“ špitla jsem nejistě a zamračila se.

„Ach, zapomněla jsem se představit. Jsem Nathani, královna elfů.“

„Nathani… To znamená světlo, že?“ pronesla jsem tiše a mírně se uklonila.

Jestli se odsud chci dostat bez zranění, musím být zdvořilá…

„Umíš elfsky?“ zeptala se udiveně královna a vstala.

„Ani nevím. Možná…“

„Takže rozumíš našemu jazyku od narození?“

„Nejspíš…“ pokrčila jsem rameny.

Královna si povzdechla, přešla ke mně a v očích jí zazářila nenávist. Vzala mi čelist do dlaní a stiskla.

„Au!“ vykřikla jsem a snažila jsem se vyprostit.

Dobře, po dobrém to asi nepůjde.

„Zklamala jsi mě, Katrine. Jsi jako tvá matka. Taky jsi se zamilovala do nesprávného. Horší pro tebe je, že do upíra.“

Pustila mě a dala mi facku, která mě mrštila na zem. Ucítila jsem na rtu krev, která mi tekla do pusy. Zhnuseně jsem ji vyplivla.

„Nemůžu tě nechat popravit před slavností. Bylo by to moc nápadné. Budeš tedy se smrtí muset počkat, má drahá. Za týden tě nechám popravit na náměstí. Veřejně. Budeš výstraha pro ostatní tvého lidu. Poslední dobou tu mám jen samé vzpoury. To není dobré. Obzvlášť, když jsem na trůnu už 150 let. Tohle se tu ještě nedělo. I hvězdy mi nejsou nakloněny.“

Ukázala na nebe a začala křičet.

„Vidíš?! Merkur se nebezpečně přiblížil k Venuši a souhvězdí labutě mi přestalo zářit na cestu. A to od té doby, co jsi se narodila! Už plných 20 let jsem věděla, že se to stane. Proto jsem nechala zabít tvou matku. Myslela jsem, že ještě neporodila! Ach, jak jsem se mýlila. Ne, ty se mi nepostavíš. Nesmíš je poštvat proti mně. Nedokážeš to, zemřeš!“

Začala si pobrukovat a přešla k malému dřevěnému stolku, aby z něj vzala jablko a kousla si do něj.

Zavrčela jsem a chtěla se přeměnit, zabít tu šílenou ženu. Něco mi v tom ale bránilo.

Královna se zasmála a pohodila hlavou, aby se zbavila vlasů spadajících jí do očí.

„Řekla jsem Alarwen, aby ti dala drogy. Ty drogy, co albínům zabraňují přeměnu. Tušila jsem, že mě budeš chtít zabít. Ale to se ti nepovede má milá. Já zabiji tebe!“ ukázala na mě prstem a pak přešla ke křeslu, do kterého se s povzdechem svalila.

„Proč jsem tak nebezpečná tím, že jsem se zamilovala do upíra?!“ vyštěkla jsem vztekle a bránila vzlykům dostat se napovrch.

„Ach, ne má milovaná, tak to není.“

„A jak to tedy je?“ pláč se čím dál tím plačtivěji tlačil na povrch.

„Jsi nebezpečná pro to, že ti bylo předurčeno stát se královnou. Že mi odvedeš mé nejlepší bojovníky. Že se staneš panovnicí albínů. I kdybych šla s 20 000 vojáky proti vašim 2 000, nemám šanci vyhrát proti albínům. Všechny kouzelné bytosti by se postavili za vás, neboť je my, elfové utlačujeme a držíme v pozadí. Víš co by to bylo za masakr? Nezbyl by jediný elf! Puf!“

A tleskla rukama. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla a nezadržela jsem přicházející vzlyk.

„Není dobré utlačovat bytosti, mocnější než jste vy!“ procedila jsem skrz zuby a nechala slzu, ať mi vyteče z koutku oka.

„Vidíš?! Hříšné myšlenky. Byla bys dobrá královna, kdybys žila! Ale žít nebudeš. A dala jsi mi k tomu tak výbornou ponuku. Zamilovat se do netvora! Ach, díky za pomoc, hraběnko. Hledala bych roky, než bych našla záminku…“

„Jste krutá!“

„Ano, to musím být, abych si udržela postavení mezi těmi hlupáky. Víš, myslím, že kdybys nepoznala toho upíra, proklouzla bys mi mezi prsty. Takhle je to ale mnohem snazší…“

Padla jsem na kolena a rozplakala se, i když jsem se snažila být silná.

„Tak je to správně, buď slabá Katrine, tak nemůžeš vystoupat na vrchol. Buď slabá jako tvůj národ. Děláte mi to snazší… Všichni albíni se moc bojí o svoje rodiny na to, aby se mi postavili. Kdybychom my byli vyhubeni, vy byste utrpěli nenahraditelné ztráty. I když přiznávám, že s těmi draky bude problém. Štěstí, že mám padlé…“

Dobře, teď už jsem vůbec nechápala o čem mluví, což asi pochopila z mého upřeného uslzeného pohledu.

„No, ta dračí slavnost, co je zítra před setměním, drak si vybere svého albína, propojí s ním svou mysl a odvede ho na výcvik někam do hor. Žijí tam všichni dračí albíni. Je jich asi 126, možná víc nebo míň. A pak jsou padlí. To jsou ti, kteří prošli výcvikem, ale sdílejí moji ideologii o tomto světě. Jako tvůj strýc, Artur. Jejich drak buďto spáchá sebevraždu a jeho spojenec zešílí, nebo drak přejde na mou stranu společně s pánem. Problém je ale v tom, že padlí si nepamatují na místo, kde se dračí údolí nachází. Jinak bych je všechny nechala už zabít. Teď mám sedm padlých bez draka a pět s drakem. Mezi ně patří i tvůj strejda Katrine, můžeš na něj být pyšná. I když on na tebe ne.“

Znovu se posměšně zasmála, vstala a strčila do mě nohou, takže jsem spadla na bok, naprosto bezbranná. Nebránila jsem se. Věděla jsem, že by to královna brala jako záminku zabít mě rovnou.

„Stráže!“ vykřikla a z křoví se vynořili dva stříbrovlasí elfové s meči připásanými u boku a prázdnými výrazy. Uklonili se jí a pronesli něco v elfštině.

„Odveďte tuhle hromádku neštěstí do jejích komnat a nechte ji hlídat, ať neuteče. Čeká ji poprava.“

Stráže se znovu uklonili, každý mě vzal pod jednou paží a táhli mě za sebou.

Nechala jsem je.

„A Katrine, ta slavnost je pro tebe tabu. Ale můžeš se koukat ze svého balkonu, z dohledu všech ostatních.“

Pronesla ještě královna, než mě elfové odtáhli mezi stromy.

Zavřela jsem oči a nechala se vláčet ztichlým městem. Z tohohle nemám šanci se dostat…

Mysli Kate, musíš myslet…

Ne, z tohohle není cesta zpět…

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování