Albínka 2. Dračí stezka 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate rozjímá na louce s Briamem...

03.10.2011 (12:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1102×

Uběhl měsíc od narození Ofeily a já se nepřestávala divit tomu, jak rychle roste. Narodila se po čtyřech měsících od mého odloučení se Scottem, což nebylo nic nenormálního, albíni se takhle rodili běžně… Ale to jak rychle rostla… Za týden vypadala jako tříletá holčička, za čtrnáct dní jako dítě chodící do třetí třídy…

A teď, po měsíci, vypadala jako puberťák. Byl to šok, celou svou bytostí připomínala svého otce, byli si podobní povahově i vzhledem. Jediné, co měla po mně a všech našich příbuzných, byly tmavě hnědé dlouhé vlnité vlasy, které se jí v širokých pramenech točily okolo ramen a pasu.

Ofeilu na každém kroku doprovázela její dračice, Mimerel. Teď se konečně vysvětlila záhada, kdy se jeden rok nenarodil drakovi žádný albín. Tento rok se oslava v elfském hlavním městě, Llornael, konat určitě nebude…

Přesune se totiž k nám, na počest mé dcery…

Úzkostí se mi sevřely útroby. Co když není normální, že tak rychle roste? Co když je to nějaká vada? Je to u upírů přirozené? Kde je Scott, aby mi poradil…

Netrap se… zavrněl Briam a otřel se mi čumákem o bradu. Pak si položil hlavu do mého klína.

Jeho přítomnost mě velice uklidňovala. Byl mi oporou v době, kdy si se mnou ostatní nevěděli rady. Znal mě, byl mou součástí, už navěky…

„Děkuju…“ zašeptala jsem a začala ho hladit po vlčí hlavě.

Od doby, kdy se konečně dokázal proměnit do mé nejoblíbenější podoby, jsem na sebe nedokázala vzít jakoukoli jinou podobu, než vlčí. Bylo mi to líto. Byla škoda, že už se nikdy nevznesu k nebesům v podobě orla nebo sovy. Ale jako vlk jsem měla zase výhodu, že jsem se dokázala bránit účinněji než ostatní.

Jak se ukázalo, má dcera na sebe zase dokázala vzít jen podobu tygra a tak Mimerel její podobu sdílela. Jen bylo divné, že tygr byl bílo – zelený. Zelený kožich a bílé proužky. Ale tak už to bylo.

Lara, dračice mojí babičky Atanvarne, měla přirozenou růžovou barvu a tak se potulovala po údolí v podobě růžové kočky.

Irimin Selig na sebe bral zase podobu černého plcha a Danielův Gris, který už nebyl mezi námi, míval vždy podobu tmavě zeleného sokola…

Zajímalo by mě, co teď asi Dan dělá… zjišťovala jsem, že mi můj starý přítel chybí.

Přirostl mi k srdci… Jak jsem ale mohla vědět, že mezi albíny je normální, že se mezi sebou perou o družku? Vyrůstala jsem mezi lidmi. První albíni, které jsem po letech viděla, byl můj strýc a jeho přisluhovači. A ti rozhodně nebyli ochotni dát mi lekci albíní etikety.

„Kate! Mluvím s tebou, vnímáš?!“ Irime se mnou zatřásla.

„Uhm… Cože?“ vykoktala jsem a podívala se jí do tváře.

„Ptala jsem se tě, jestli půjdeš s Ofeilou na večerní táborák?“

„To už je rovnodennost?!“ zděsila jsem se.

„Ano, dnes je dvacátý třetí. Medi. Den podzimní rovnodennosti. Zapomněla jsi?“

„Ten čas tak utíká…“ povzdechla jsem si.

„Půjdete?“ zeptala se a kolem mandlových očí se jí udělaly roztomilé vrásky.

„Ano, určitě půjdeme. Nemusíš se bát…“ usmála jsem se na ni, shodila ze sebe Briama a postavila se.

Ten zavrčel na protest, oklepal se a postavil se vedle mě.

To ti někdy oplatím… Přislíbil mi.

Ale já věděla, že to není pravda. Takovýchto planých slibů mi už dal stovky, ale nikdy to nedodržel… Na to měl příliš silný instinkt mě chránit.

Já si na to počkám… Oznámila jsem mu s klidem a upravila si šaty.

Z louky ke mně doběhla Ofeila, těsně následovaná Mimerel.

„Mami, mami! My nemáme lampiony! Babička s babičkou říkají, že bychom si nějaké měly sehnat…

No to je hezký… Ještě jsem tu nenarazila na obchod… Zašklebila jsem se a chytila ji za ruku.

Ráno jsem jí z dlouhých vlasů zapletla dva copy, moc jí to s nimi slušelo. Neustále mi byla nablízku a já za to byla ráda. Sama jsem šílela strachy, jen když se vzdálila dál, než jsem na ni dohlédla.

Naštěstí byla rozumná, a nevrhala se po hlavě do problémů. Byla to pravá dáma, přesně jako já.

„Dobrá, seženeme… Sami si je vyrobíme, pojď!“ usmála jsem se omluvně na Irime a společně s Ofeilou, Briamem a Mimerel jsme vykročili zpátky k našemu domovu.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování