Albínka 2. Dračí stezka 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate má poslední zkoušku. Přežije?

04.02.2012 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 939×

Zadívala jsem se na Ofeilu s prosícím výrazem. Chtěla po mně, abych vzdala zkoušku a zkusila to příští rok, ale já jsem nemohla. Ztratila bych svou čest. Briam to chápal. Nechtěl, abychom to vzdali.

Moje rodina držela při Ofeile. Dokonce i Mahtarince o mě nechtěla přijít. Ale já to prostě musela udělat.

Proto jsem v den mé poslední zkoušky stála na palouku s hlavou hrdě vzpřímenou. Když odvedli Briama a připoutali ho pouty k zemi, nechali ho strážit pěti draky a ohnivcem. Černý jednorožec s rudým rohem se postavil vedle mého partnera a klidně stál, oči upřené na mě.

Mě popadl Selig a Emma a začali mě táhnout na druhý konec palouku, který měl na šířku přes kilometr. Věděla jsem, že to bude sakra bolet. Ke konci mě budou muset táhnout, protože dostanu křeče.

Mí blízcí stáli s hlavou odvrácenou, aby neviděli mé utrpení. Když vzdálenost mezi mnou a Briamem byla větší než pět set metrů, mé tělo začalo pálit a já nebyla schopna dalšího kroku. Selig mě zvedl do náruče a pokynul Emě, aby šla. Zahlédla jsem v jejích očích slzy.

„Víš, nemusíš to dělat, Kate. Nech to na příští rok. Neriskuj tolik,“ pokusil se mi znovu domluvit Selig.

Zavrtěla jsem hlavou a zatnula zuby při dalším návalu bolesti. Bylo to jako by mi někdo lámal všechny kosti v těle, ale nemohla jsem tomu zabránit.

Má bolest byla psychická, ne fyzická.

„Nemůžu, Seligu. Buď všechno, nebo nic…“ odpověděla jsem slabým hláskem.

Slyšela jsem vrčivý sykot, který vydával Briam, když se za mnou pokusil dostat. On se na rozdíl ode mě hýbat mohl, proto byl připoutaný a hlídaný. Ohnivec se ho dotkl špičkou rohu a způsobil mu ošklivou popáleninu. Vykřikla jsem bolestí společně s ním.

Cítila jsem naše pouto víc, než kdy předtím. Bylo to, jako když se doktoři v lidském světě pokoušejí oddělit dvojčata se společnými orgány. Nešlo to, ale stejně to museli zkusit. Proto to obvykle končilo smrtí dvojčat.

Selig mě položil na kamenný oltář a nechal mě jen tak ležet. Cítila jsem, jak mé tělo slábne, a věděla jsem, že se musím dostat co nejrychleji k Briamovi.

Podmínky zkoušky pout zněly takto: Albín se musí dostat ke svému partnerovi, nebo počkat do zatmění slunce a přitom přežít. Obojí se zdálo nemožné. Každý pohyb bolel víc, než kdyby mi zaživa krájeli maso z kostí. Zároveň mi rychle unikala energie a hrozilo, že ztratím vědomí nebo prostě umřu.

Slyšela jsem, že se Briam pere se svými strážci, ale nebyla jsem schopná s ním navázat spojení a říct mu, aby toho nechal.

Základní instinkt draka byl, že musí chránit svého albína. A já jsem trpěla a všechen jeho rozum tím pádem někam zmizel. Už nebyl inteligentní myslící bytost, nejstarší v celém údolí. Byl obyčejné zvíře s instinkty. Byl jako pes šílený z toho, že se nemůže dostat ke svému pánovi, kterého právě přepadl zloděj.

Zavřela jsem oči a vytěsnila z mysli všechny vnější zvuky a soustředila se jen na své nitro. Hledala jsem Briama. Hledala jsem ho všude, v každém zrnku bolesti, v kouku mysli, v konečcích prstů na nohou, ale neustále mi unikal. Nedokázala jsem uchopit naše pouto. Nedokázala jsem vyhledat v sobě jeho jiskru.

Najednou pro mě začala existovat jen bolest. Před očima se mi začalo dělat černo. Nic jsem neslyšela ani neviděla. Připadalo mi, že ležím v peřinách měkčích než kupka čerstvě posečené trávy, i když jsem věděla, že ležím na chladném kameni.

Cítila jsem křeče, které škrtily mé svaly. Cítila jsem bolest, která svírala mé tělo. Jinak jsem necítila už nic.

Začala jsem propadat panice.

Briame!!! Křičela jsem vnitřně. Nikdo se ale neozval zpátky. Připadalo mi, že křičím do větru.

Pátrala jsem, ale najednou jsem nevěděla po čem. Co tu vůbec dělám? Kdo je to Briam?

Ale hlavně, kdo jsem já?!

„Katerine!“ přes mlžný opar ke mně pronikl hluboký, něžný, vyděšený hlas.

Cítila jsem, že je to důležité a tak jsem začala bojovat s mlhou, abych se dostala k hlasu, který mě volal.

Celé mé tělo zaplavila nesnesitelná bolest, kterou jsem v mlze necítila, ale bojovala jsem s ní. Musela jsem se vrátit, protože ten, kdo mě volal, mě potřeboval. Co když je to někdo, na kom mi záleží?

„Katie!“ slyšela jsem znovu výkřik.

Uvědomila jsem si, že Kate musím být já, když na to jméno takhle reaguju.

„Mami!“ to byla Ofeila. Já mám dceru, mám pro co žít.

„Mami, no tak, prober se…“ něco mnou třáslo.

Otevřela jsem oči a viděla polední slunce přímo nad sebou. Sjela jsem pohledem doleva a spatřila Ofeilu s její dračicí Mimerel po boku. Mer na mě koukala soucitně, zatímco Ofeila vyděšeně.

Slyšela jsem Briama, jak si úlevně oddechl, ale dál zápasil se strážci, aby se ke mně dostal.

Napjala jsem všechny svaly, abych se k němu otočila, ale ani jsem se nehnula. Znovu mě začaly obcházet mrákoty. Přestala jsem se hýbat a mžitky zmizely, ale slábla jsem.

Nemohla jsem dovolit slabosti, aby mě překonala. Setmění bylo daleko, nezbývalo mi tedy nic jiného, než se dostat za Briamem.

Celou svou bytostí jsem v sobě vyhledala naše spojení, které čím dál tím víc sláblo, a tím pádem jsem umírala. Až zemřu, zemře i on.

Bojovala jsem se svým tělem, prosila ho o každou píď, ale nehnula jsem se.

„Mami prosím, vzdej to!“ zaprosila Ofeila a její černé vlasy po otci se leskly v poledním slunci.

Zírala na mě těma oříškovýma očima a prosila.

„Odpusť mi to, zlatíčko… Já musím…“

„Ne mami, nemusíš! Ať jde táta k čertu! Nedopustím, abys zemřela!“

Zavřela jsem oči. Ano, Scott. Ale pro něj už jsem nechtěla žít, i když jsem věděla, že mé srdce mě k němu neustále táhne, hlava už začala myslet.

„Tohle není kvůli Scottovi, Ofi. To je kvůli albínům…“ usmála jsem se a i ten pohyb mě působil nekonečnou bolest.

Zavřela jsem oči a soustředila se celou svou bytostí na Briama a na to, přesunout se k němu.

A najednou už jsem nebyla ve svém těle.

Moje duše opustila mé tělo a já se na sebe koukala ze shora. Vypadalo to tak divně… Cítila jsem, že žiju, bolest zmizela, ale nedokázala jsem se ani hnout. Prostě jsem se vznášela a nikdo mě neviděl.

Proletěla jsem přes palouk rovnou k Briamovi a věděla jsem, že mě cítí, protože se okamžitě uklidnil.

Jsi tady? Sedla jsem si mu na hřbet a objala rukama osten přede mnou. Problém byl, že jsem ho nedokázala opravdu uchopit. Ruce mi přes něj proklouzly jako prsty přes páru.

Ano, jsem tu… S tebou… Přitiskla jsem se k němu a pevně se ho chytla. Našla jsem způsob, jak vše v bezpečí přečkat… S tebou…

Briam spokojeně zabručel a lehl si.

Všechny jeho strážce změna jeho chování vyděsila. Mysleli si, že už jsem umřela a on mě teď bude následovat.

Ušklíbla jsem se při té myšlence a zahleděla se na své tělo naproti přes palouk. Zdálo se mi, že nějak zprůsvitnělo…

Ne, doslova mizelo před očima!

Sakra, co se to děje?!

Briam se díval stejným směrem, ale nic nedělal. Jako by chápal něco, co já ne…

A pak už jsem pevně svírala Briamovi ostny, cítila jsem jejich strukturu a ostrost. Pak teprve jsem pochopila i já.

Uměla jsem zdejší magii – telekinezi, telepatii. Občas jsem dokázala předvídat a vidět věci pár minut dopředu.

Teď jsem se ale dokázala teleportovat.

To bylo dobré… Usmála jsem se překvapeným pohledům, které se upřely na mě a na Briama.

A pak začali všichni jásat.