OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 2. Dračí stezka 14. kapitola

16.02.2012 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 970×

Uběhl týden ode dne, kdy jsem dokázala, že albíni mají víc schopností, než se zdálo. Líbilo se mi, že mě ostatní oslavovali jako hrdinku. Poté, co zkouška skončila, jsem se s Briamem vrátila zpět k obřadnímu kameni, na kterém jsem ležela. Byla jsem zesláblá a pološílená prožitkem, který mě málem vyrval duši z těla a zahubil, ale přežila jsem a na tom záleželo.

Na kameni byla vytesána jména všech, kteří při zkouškách zemřeli. Přečetla jsem si je.

Sailon, dračí albín, skonal při své druhé zkoušce. Jeho drak, Shahazar, skonal s ním, ve věku 56 let.

Cuile, dračí albínka, skonala při první zkoušce. Její dračice, Kydeth, skonala s ní, ve věku 139 let.

Regina, dračí albínka, skonala při druhé zkoušce. Její drak, Fisir, skonal s ní, ve věku 33 let.

Valcar, dračí albín, skonal při poslední zkoušce. Jeho dračice, Esthel, skonala s ním, ve věku 25 let.

Quingar, dračí albín, skonal při první zkoušce. Jeho drak, Shein, skonal s ním, ve věku 210 let.

Měla jsem štěstí, že jsem se k nim nepřidala. Oni neobjevili svůj skrytý talent. Nebo prostě tolik netoužili dostat se ke svému draku, jako já.

A asi neměli milující rodinu a tvrdohlavou dceru…

Oslavy probíhaly v duchu proměn. Každý chodil ve své pravé podobě – v kožichu zvířete, které se stalo jen jeho. Draci se nesměli přeměnit a tak ve svých obrovských podobách brázdily nebe nad údolím nebo lehali na odpoledním slunci na louce u vesnice. Každý albín spal se svým drakem.

Mimerel s Ofeilou mi byli neustále v patách a vadilo mi, jak spolu skotačí. Chovaly se jako malé děti. Od Ofeily jsem to čekala, ale Mimerel byla přece jen o 4 roky starší než já a tak si mohla zachovat důstojnost.

Vadilo mi, že jim nemůžu vynadat, protože myšlenkami jsem dokázala mluvit jen s Briamem a bylo zakázané se přeměnit zpět.

Pátý den ve vlčím těle mě přepadl hlad po mase, takový, jaký jsem v životě nezažila. Přece jen jsem byla vegetariánka a teď bych měla jíst maso?

Odolala jsem svému hladu, ale šla jsem na lov s Briamem. Ten, jak mě s radostí upozornil, se nedokázal jako masožravec živit květinami.

Každý z přítomných se občas vytratil se svým drakem do lesů, aby ho doprovodil na lov.

Sedm dní po mé zkoušce pouta jsem dostala šanci dostat svou duši jednorožce, abych mohla nosit barvu svého budoucího živlu.

Ráno se všichni shromáždili u svatyně, kam přišli i všichni dospělí jednorožci, v čele s Ohnivcem, Zimolezem, Větrem a Vodnářem. Nejmíň bylo ohnivých jednorožců, neboť tito si vybírali své budoucí pány sami, a společně s nimi, podobně jako draci, i umírali.

Mimerel si už v lidské podobě stoupla před čtyři hlavní jednorožce a poklonila se jim. Pokývli jejím směrem hlavami, ale koukali na mě. Zimolez sklonil hlavu k zemi a zahrabal kopytem. Kupředu vykročil jeden z jeho jednorožců, ale já zavrtěla hlavou jen při pomyšlení na to, že bych ovládala zemi. Zelená barva se ke mně nehodila. Zimolez hlavu zvedl a jeho jednorožec se okamžitě zastavil. Podíval se na mě smaragdovýma očima a v nich měl otázku.

Poklonila jsem se mu.

„Odpusť mi, můj pane. Nemohu přijmout tvůj živel, myslím, že ho nejsem hodna…“

Pokýval hlavou, spokojen s mým vysvětlením a já si všimla, že jsem zaujala pozornost Ohnivce, který jako by se do této chvíle díval skrze mě, ale až teď mě vzal na vědomí.

Vítr, který stál druhý v pořadí, se na mě jen zadíval, pak se podíval na Briama a zavrtěl hlavou. Chápala jsem to. Mé zvíře nebyl žádný pták, ani nic létajícího. Mně nebyl souzen vzduch.

Přikývla jsem, aby věděl, že jsem pochopila.

O krok kupředu postoupil Vodnář. Pohlédl na mě tyrkysovýma očima, ve kterých se obrazila bouře letního oceánu.

Ano, voda, to by šlo. Modrou barvu jsem milovala, stejně jako má matka. Usmála jsem se.

Vodnář se pomalu začal sklánět a nespustil ze mě oči. Za mnou začal šumět hovor, neboť si začali uvědomovat to, co já ne. Netušila jsem to až do chvíle, kdy se téměř dotkl rohem země. Pak jsem teprve zalapala po dechu a chytila si hrdlo.

Nikdy jsem si ani nepomyslela, že by mi svou duši chtěl darovat jeden z hlavních jednorožců. To bylo něco nedosažitelného. Něco, co bylo tabu. Ale já měla i nejstaršího draka, tak proč by nešlo i tohle?

A pak se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Vodnář najednou prudce zvedl hlavu a zadíval se na Ohnivce, který se rohem dotýkal země.

Klaněl se mi. Vybral si mě…

Srdce mi sevřel strach. Zadívala jsem se na Vodnáře, ale ten jen pohodil hlavou a otočil se zády. Všichni jednorožci se vzdálili, nebo odešli. Zůstal jen Ohnivec.

Cítila jsem, jak mě Briam postrčil čenichem kupředu. Byla jsem podivně ztuhlá, v šoku. Rozpohybovala jsem nohy, ale jen proto, abych stanula čelem proti jednorožci, který byl starší než svět sám.

Ohnivec pohodil hlavou, až se mu rubínová hříva přehoupla na druhou stranu mohutné šíje a světle červený roh se leskl ranní rosou, která se nacházela všude okolo na trávě. Byl nádherný.

Cítila jsem osten Briamovi žárlivosti.

Copak, bojíš se, že už mě nebudeš mít jen pro sebe?

Tiše zabručel a poslal mi myšlenkou obraz toho, jak mě unáší pryč z údolí, do lesů na území albínů.

Opovaž se! Napomenula jsem ho a otočila se k Ohnivci, který mě zvědavě pozoroval.

Pozoruju tě už dlouho, albínko. Myslím, že už jsem konečně našel tu, pro kterou bych byl ochoten zemřít. Je v tobě plamen, který probral mé srdce z nečinnosti. Doufám, že mě taky neodmítneš, jako Esme?

Překvapilo mě, že dokázal mluvit. Sice jen skrze myšlenky, ale všichni říkali, že jednorožci nemluví.

To je proto, že jsem si tě vybral. Vzniklo mezi námi pouto, stejně jako mezi tebou a tvým drakem. Jediný rozdíl bude v tom, že mé fyzické tělo zanikne a já se stanu součástí tvé duše a pokud si ho vybojuješ, budeš moct ovládat i můj živel.

Takže nedostanu obojí najednou?

Ne, nejsem jako mí bratři. Oheň si musíš zasloužit, z jeho nitra totiž vzešel život.

Přikývla jsem a znovu se mu poklonila. Udělal to samé.

Cítila jsem Briamovo napětí a věděla, že přešlapuje na místě. Nechtěl mě blízko Ohnivce, jeho instinkty toho jednorožce považovaly za smrtelné nebezpečí.

Rozhlédla jsem se okolo a spatřila jsem ve tvářích přihlížejících očekávání snad ještě větší, než když jsem procházela zkouškou pout.

Chceš si zasloužit můj živel? Zeptal se mě Ohnivec a začal mě v kruzích, které pomalu rozšiřoval, obcházet. Přitom nutil přihlížející ustupovat, přičemž se ujišťoval, že Briam je stále dost blízko, abych neupadla do bezvědomí.

„Ano, chci si zasloužit oheň…“ odpověděla jsem mu nahlas.

Pak mě zkroť! Vyzval mě a zkrotle se zastavil. Váhavě jsem k němu došla a vyhoupla se na jeho hřbet. Pevně jsem se chytila jeho hřívy a obtočila si ji okolo dlaní.

Jeho tělo zachvátily plameny a já začala hořet spolu s ním. Cítila jsem bolest, ale nevnímala jsem ji. Ani nikoho jiného z davu.

Najednou už jsem nebyla v údolí, ani ve třetí dimenzi. Byla jsem doma a přede mnou stáli Thomas, Elena a Theodor. Můj bratr, matka a otec. Zavrtěla jsem hlavou, abych si pročistila mysl.

Matka se otočila od okna v otcově pracovně a zamračila se na mě.

„Katrine! Na něco jsem se tě ptala!“ prohlásila matka nekompromisně.

„Nech ji, Elen, zas má hlavu v oblacích…“ prohlásil otec a posadil se za svůj stůl.

„Sestřička pořád fantazíruje, z jejích snů by byly bestsellery…“ prohlásil Thomas a v jeho očích byl takový sarkasmus, že jsem ho ani nepoznávala.

„O čem to mluvíte? Kde je Shellby? A kde jsou albíni? Co se to děje?“

„Zase tví vymyšlení přátelé, že Kate?!“ zavrčela matka a prsty pevně obemkla parapet. „Už jich mám dost, půjdeš na kolej a budeš studovat, jako tvůj bratr. Už ti nebudu trpět tvé fantazírování!“

„Eleno, nebuď tak-„

„Jen matku nechte, otče, Katie si to zaslouží… Rozmazlovali jsme ji už dost dlouho. Teď bude trpět tolik, kolik jsme kvůli ní museli vytrpět my…“ pronesl obřadně Tom.

Zamrazilo mě až do morku kostí. Tohle nemohla být pravda, to nebylo skutečné! „Vy jste mrtví!“ zašeptala jsem a s těmi slovy jsem pochopila, co po mě jednorožec chce. „Jste mrtví a já vás konečně musím nechat jít…“ zamumlala jsem a odvrátila se od nich.

„Katrine, co to blábolíš, ihned se vrať!“ přikázala matka, ale já ji neposlechla. Otevřela jsem dveře a vyšla z pracovny.

Ocitla jsem se znovu na palouku. Všimla jsem si, že Ohnivci zhasly plameny na ocase a nohou. Cítila jsem bolestivé pálení puchýřů tvořících se mi na popálené pokožce.

Pak jsem byla znovu vtažena do snových představ.

Přede mnou stál Scott a byl oblečený do černé pláštěnky, která na sobě měla na prsou na levé straně vyšité velké zlaté R, podle svého rodového jména. Vedle něj stála žena, která se mi docela podobala. Byla střední postavy, měla hnědé vlasy až k pasu, o odstín světlejší než já. Zelené oči jí zářily jako zvířeti na lovu. Byla oblečená v černých šatech jako on a na prsou měla také zlaté R. Scott ji držel za ruku. U jejich nohou seděly děti, kluk a holka, dvojčátka. Oba měli hnědé vlasy a oříškové oči.

„Scotte?“ zašeptala jsem přiškrceným hlasem.

Zadíval se na mě milujícíma očima a stiskl ruku ženy stojící mu po boku.

„Ty jsi mrtvá, tak mě přestaň pronásledovat, prosím…“ požádal mě tiše.

Nějak podvědomě jsem tušila, že rozhovor se bude odehrávat jen mezi námi dvěma. Jako by tam ostatní osoby nebyly. Byli jen pouhými stíny budoucnosti.

„O čem to mluvíš, proč jsi nebyl u Shellby, jak jsme se domluvili?“

„Nedošla jsi…“

„Jak to víš?!“ zašeptala jsem s tichým vzlykem.

„Mám tam strážce, který pečuje o blaho tvé sestry. Nedovolí nikomu z mých ani tvých, aby se k ní přiblížil. To byl můj poslední slib daný tobě…“

„Nikdo o něm nic neví…“ protestovala jsem chabě.

„Neřeš to Kate, ne teď… Zítra se žením. Chci nechat svou minulost za sebou. Stačí mi, že lidé tvého druhu povraždili mou rodinu. Zbyla mi jen Daisy… Prosím, nech mě jít a už mě nehledej. Jen o tohle tě žádám…“ jeho žádost mě trhala na kusy, ale já pro něj byla ochotná udělat cokoli. To je to kouzlo lásky…

„Dobrá, Scotte, nechám tě jít… Jen poslední věc.“

Zachmuřil se a zabodl do mě smutný, bolestný pohled.

„Pro tebe vše, Katie…“

„Až si ji zítra budeš brát, mysli na to, že jsem ti povila dceru, Scotte, jmenuje se Ofeila…“

Scottovo obočí se vyklenulo vzhůru, ale už jsem neslyšela, co odpověděl.

Byla jsem zpět vtažena do údolí a ruce mi černaly žárem. Jednorožci už hořela jen hlava a roh. Dovolila jsem si krátký pohled na Briama a pak jsem znovu, naposledy, byla vtažena do svého nitra.

Ve svých rukou jsem svírala provazy, balancovala jsem na kládě hluboko nad propastí, naproti mně stál někdo, kdo měl obrys mužské postavy.

Na konci provazu, který jsem svírala v levé ruce, se houpala Mimerel, ale podvědomě jsem tušila, že představuje celou mou rasu.

Na druhém provaze v mé pravé ruce se houpala Shellby. Ta představovala mou vazbu na rodinu a ostatní v druhé dimenzi.

Cítila jsem, že oba provazy už dlouho neudržím. Musela jsem jeden pustit, nebo ztratím oba.

„Vyber si, albínko, kdo je ti přednější?“ ozval se hlas stínů.

„Nemohu si vybrat, obojí je důležité…“ zaprotestovala jsem.

„Pak ztratíš obojí…“ upozornil mě.

„Ne,“ zaprotestovala jsem, spojila ruce a na kratičký okamžik jsem sevřela oba provazy v jedné ruce a pak si provazy přehodila. Ten, co jsem měla v levé ruce, byl v pravé a naopak.

A pak jsem skočila. Má váha vynesla obě ženy nahoru, na kládu, ale mě už nic nedrželo. Padala jsem s vědomím, že jsem ochránila vše, co miluji…

Spadla jsem na zadek, když se jednorožec pode mnou rozplynul a zbyl po něm jen houf motýlů. Vyhekla jsem a zatnula zuby, když jsem ucítila, jak se mi ohnivec vpaluje do duše. Celým tělem mi proudil žár.

Od teď, jsem ovládala oheň v jeho nejčistší, živelné formě

Užijte si skoro 2000 slov poslední kapči z pohledu Kate a těšte se na další, epilog, z pohledu Scotta. Další pokračování albínky začnu publikovat v březnu.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 2. Dračí stezka 14. kapitola: