Albínka 3. Nathaniina invaze: 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate si promluví o Danielovi s Irime.

19.01.2013 (21:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 711×

Jezero bylo sice sladkovodní, ale nacházelo se pár desítek kilometrů od moře. Vládlo tu tedy proměnlivé počasí a bylo tu tepleji než ve vnitrozemí. Hory byly pořád vidět, ale jen jako malé kopečky kdesi v dálce.

Dorazili jsme sem asi hodinu po svítání a draci pak odletěli lovit. Všichni okolo mě už spali, já ale nemohla usnout. Zory mě donutil přemýšlet o věcech, na které jsem myslet nechtěla.

Daniel… Já se o druha přece neprosila. Rozhodla jsem se dát mu šanci, ale nebyla jsem připravená na Zoryho proslov, Danielovu něhu a dotěrnost vlčice.

Hranice byly tak blízko… Stačilo zaletět k moři.

Byl by tam? Čekal by na mě. Tím jsem si byla jistá.

V dlani jsem sevřela jílec svého meče, který jsem měla zase u sebe, a zadívala se na nebe.

Briam nebyl daleko, ale byl na lovu, a já ho nechtěla obtěžovat. Až se vrátí, promluvím si s ním.

S povzdechem jsem se přetočila na druhý bok a upravila deku, kterou jsem měla místo polštáře.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout.

„Proč nemůžeš spát?“

Otevřela jsem oči a zadívala se do očí Irime.

„Myslela jsem, že si říkáme všechno… ale ty jako bys byla vyměněná. Už mi nevěříš? Mně přece můžeš říct všechno.“

„Irime… Nerada bych tě zatěžovala svými problémy.“

„Ale to neděláš. Řekni mi, co tě trápí. Třeba pak konečně dokážeme obě usnout. I když netuším, jestli to v tomhle vedru půjde.“

Usmála jsem se. Byly jsme ve stínu, takže to nebylo tak hrozné jako na slunci. Alespoň nebylo tolik cítit, že se nacházíme blízko rovníku. V těchto místech se v druhé dimenzi nacházela poušť Sahara. Tady byly savany.

„Draci mají štěstí, že mají v těle klimatizaci,“ pronesla jsem a potěšilo mě, když se Irime rozesmála.

„Jo, myslím, že je šupiny chrání před jakýmkoli počasím,“ Irime se posadila.

„Mluvme tišeji, ať nevzbudíme Tamaru a Zoryho,“ požádala jsem ji.

„Tak už mi konečně řekni, co tě trápí,“ zašeptala a přesunula se i s dekou blíž ke mně.

„Trápí mě Daniel.“

Povytáhla obočí a jemným posunkem mě přiměla, abych pokračovala.

Prohrábla jsem si vlasy prsty a jednu z dlouhých vln si namotala na prst.

„Měla bych se ostříhat,“ zašeptala jsem nepřítomně.

„Ne, takhle ti to sluší. Prostě si vlasy stáhni do culíku.“

Pustila jsem pramen a posadila se, abych si mohla složit ruce do klína.

„Já… vlčice mi, když jsme byli ve městě, nějak naznačila, že máme druha, kterého obě dobře známe. Už nějakou dobu jsem tušila, že něco není v pořádku. Muži mě… nezajímali.

Ve městě jsem narazila na jednu osobu… Věděl, že tam jsme, určitě byl z města a vypadal jako někdo ze stráží, ale přesto nic nenahlásil. Zachránili jsme albíny před popravou a chtěli odletět, ty jsi byla v bezvědomí. Přikázala jsem drakům, aby letěli přímo na Daniela s Gartiemem. Vypadalo to, jako bychom mu o vlas unikly, ale později mě došlo, že nás nechal uniknout úmyslně. Kdyby nebylo jeho, jsme teď všichni mrtví nebo odsouzení k záhubě. Královnina pomsta by byla strašná.“

„Neřekla jsi mi, že nám Daniel pomohl přede všemi utéct. Nenapadlo tě, že za to mohl být potrestán?“

To pomyšlení mnou otřáslo. „Nikdo si toho nevšimnul,“ ujistila jsem ji i sebe.

Přikývla. „Viděla jsem, že jsi jednou z tábora odletěla k hranicím za padlými. Promluvila sis s Danielem.“

„On… Prohlásil mě za svou a pak mi slíbil, že při boji mi neublíží, ale zabije všechny, na kterých mi záleží.“

V mysli se mi promítnul obrázek zebry shora. Briam skolil další zvíře. Nevyhlédla jsem zpoza keřů, které nás chránily před sluncem, abych se podívala na lovící draky. Nemohli se příliš vzdálit, ale zvěřiny tu i přesto bylo dost.

„Dokonce mi nechal vzkaz. Nedokázala jsem ho zničit,“ vytáhla jsem papírek z kapsy. Jakmile jsem dostala zpátky své věci, dala jsem si ho do kapsy, abych ho měla co nejblíž a mohla se ho kdykoli dotknout.

Irime se natáhla a přečetla si dvě slova, která mě zároveň děsila i hřála.

„Daniel nikdy nebyl tak majetnický. Sice jsem ho neznala o nic moc déle než ty, ale vždy se uměl dokonale ovládat a byl naopak rozdavačný.“

„Byl takový, než jsem ho odmítla. Předtím byl samý úsměv, vřelá slova a něžné doteky. Teď je cynický a chladný. Tolik se změnil, tolik toho prožil. Netuším, jestli ho doopravdy chci. A přitom teď tolik toužím běžet za hranice a ujistit se, že tam je, že tam na mě čeká. Vlčice přímo vyje žalem nad tím, že nám nechci umožnit být s naším druhem.“

Irime mě chytila za ruku a pevně stiskla. „Co chceš dělat?“

„Málem jsem se s Danielem vyspala,“ vyhrkla jsem a tiše zaúpěla.

„Cože?“ vyjekla šokovaně Irime.

„Když jsem Briamovi zlomila klíční kost.“

„To jsi udělala?! Kate! Ty mi doopravdy už nic neříkáš! Proč jsem já ta, co se všechno dozví jako poslední?!“

„Tiše!“ zamumlala jsem a ohlédla se po spících.

„Tak mi řekni, co se stalo poté, co jste opustili tábor a zamířili k horám.“

„Dobře. Když jsme opustili tábor, Briam mě úmyslně popichoval. Kdybych byla sama sebou, nic bych mu neudělala. Ale jeho chování popudilo vlčici, která byla v popředí. Trochu jsme se porafali a já mu zlomila klíční kost. Ta mu ale propíchla plíci, takže dostal teplotu a špatně se uzdravoval. On i Zory, alespoň jsem si to myslela, spali, když se najednou objevil Daniel a já s ním dobrovolně kousek poodešla, abych si s ním promluvila. V naší nevědomosti jsme se dostali za hranice a on nás asi hlídal, aby se nám nic nestalo. Zase jsem popřela naše pouto a on… vypadal tak zranitelně. Chtěla jsem ho utěšit a tak jsem se ho dotkla. Vyměnili jsme si pár vět a on mě políbil. Zašlo by to i dál, ale přerušil nás Briam. Chtěl, abych se vrátila. Nemohla jsem. Ne, dokud jsem neměla vodu a jídlo, aby se zotavil z horečky. Když Daniel prohlásil, že ho miluji, popřela jsem to. A on mi odpověděl, že si mé srdce získá. Dal mi dary. Vodu a mrtvé králíky pro Briama, a snubní prsten z bílého zlata se safíry a rubínem.“

Neřekla jsem jí vše do podrobna, ale to stačilo.

„On ti dal zásnubní prsten?“ Irime vykulila oči. „Kde ho máš?“

Sáhla jsem pod tuniku a vytáhla ho, aby se mohla podívat.

„Ten musel stát celé jmění!“ zašeptala a vzala do ruky prsten, aby si ho lépe prohlédla.

„To netuším, ale je překrásný. Myslíš, že mě tím zase žádal o ruku?“

„Ne, nežádal. Prostě tě tímto prohlásil za svou. Nedal ti prostor k odmítnutí.“

„Je divné, že mi to nevadí?“ zeptala jsem se spíš sama sebe než Irime.

Ale odpověď přišla právě od ní. „Naopak. Zdá se, že chceš, aby tě lovil. Hraješ s ním hru, ve které oba vyhrajete.“

„Až přijde první bitva, my budeme stát proti sobě. To není výhra.“

„Daniel nás má rád. Neublíží partnerům. Ne těm, co zná. V největším ohrožení jsou ti, co přišli po jeho pádu.“

„Neviděla jsi ho, Irime. On se tolik změnil. Není to ten milý muž, kterého jsme měli všichni rádi. Je to bezcitný zabiják, který si toho hodně prožil. Občas má v očích šílený pohled nebo smrt. Netuším, co musel u královny prožít, ale bylo to ošklivé a navždy ho to změnilo.“

„Asi se změnil. Ale ty ho můžeš přimět znovu cítit. Kate, dovol mu vyhrát.“

„Abych ztratila sama sebe?“ Ze zoufalství se mi chtělo stočit do klubíčka a kňučet.

„Ne. Abys získala mnohem víc, než máš. Bez svého druha po boku je albín úplně mimo. Kdybys mu dala to, co chce – místo po tvém boku, utvořilo by se mezi vámi konečně nezlomné pouto a vlčice by se uklidnila. Nemusíš mu dát lásku, Katie, stačí být jen jeho družka – pravá družka. Nestačí, když si přiznáš, že je tvůj druh.“

„Babička s Lionelem nežije. Ne pořád.“

„Protože Lionel měl i jiný život. Teď už ale můžou být spolu neustále. A myslím, že i budou. Tvá babička je sice kočka a ty si partnery na celý život nehledají, ale protože je i člověk, jiného už hledat nebude, dokud Lionel nezemře.“

„Pokud si Daniel vybere mě a ne Nathani, stanu se jeho pravou družkou. A pokud si ji zaslouží, dám mu i svou lásku.“

„Dobré rozhodnutí, už dokážeš usnout?“ Irime si položila hlavu na deku a zavřela oči. „Já totiž ano.“

Usmála jsem se a taky si lehla. V hrsti jsem sevřela prstýnek z bílého zlata. „Ano, už usnu.“

Bděla jsem až do Briamova příchodu. Až se vedle mě stočil do klubíčka v podobě vlka, konečně jsem usnula.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování