Albínka 3. Nathaniina invaze: 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se nakonec dostane z problémů, ale čím to skončí? A kdo je záhadná trojice?

23.05.2012 (11:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 820×

Když Lantara s Briamem protrhli linii padlých, všichni se za námi rozletěli. Briam už měl takhle hodně práce s tím, aby nás unesl, ale když byl ještě raněn, stal se pro něj let nezvladatelným. Proto, když jsme byli za hradbami, začal pomalu klesat.

„Co to děláš?!“ vykřikla Lantara a Irime pod ní pomalu otevřela oči. Usmála jsem se na ně na obě a přitiskla dlaně Briamovi ze stran na krk. Pootočil hlavu a zavřel oči. Oba jsme v tu chvíli byli smíření se svým osudem.

„To nesmíte udělat!“ vykřikla Irime a seskočila na zem těsně před tím, než Lantara a Briam přistáli na zem. Za pár minut jsem očekávala útok padlých. Museli se seskupit a domluvit na útoku.

„Co se děje?“ zeptal se mě jeden z albínů sedících za mnou.

Otočila jsem se na něj a široce se usmála. „Prosím, abyste si přestoupili na Lantaru. Má cesta s vámi právě končí.“

„Madam, ale my vás neopustíme! Raději bych skončil zpátky na šibenici, než abych vás nechal napospas elfům,“ muž se hodně podobal ženě, kterou jsme potkali ve městě.

„Ty musíš být bratr Vicky, viď? Jste si hodně podobní.“

I když musel být tak o deset let starší než já, pocítila jsem k němu mateřskou lásku. Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila po tváři, ale ze shora se na nás spustil proud plamenů. Včas jsem ho odklonila stranou.

„Běžte, hned!“ zasyčela jsem na šest albínů zděšeně hledících na přilétající draky.

Sailon, vzpomněla jsem si na jméno Vicktoriina bratra, se na mě zamračil, a stoupl si za mě, aby se přeměnil. Briam si stoupl, on ztratil rovnováhu a začal padat na jeden z Briamových nebezpečně vypadajících ostnů. Chytila jsem ho za zápěstí a zamračila se na Irime, která znovu pevně svírala jílec svého meče, na tváři zaschlou krev. Lantara vypadala smířeně se svým osudem. To jsem nemohla dopustit.

Nezachránili jsme všechny ty albíny jen proto, abychom zemřeli za hradbami.

„Držte se pevně!“ vykřikla jsem na ostatní a natáhla ruku k Irime. Bez zaváhání se jí chytla a Lantara se přeměnila a vyšplhala jí na rameno. Malý růžový plch vypadal kouzelně.

V očích se mi zatřpytily slzy, když jsem vytáhla svou kamarádku před sebe do sedla. Mračila se na mě přes rameno.

„Nezemřu v boji ale při záchraně vašich tupých mozků, vy pitomci!“ postěžovala jsem si bručivě, položila volnou ruku na Briamův bok a pokusila se o věc, která se mi povedla jen jednou v životě.

Víš, co děláš, Kate? Zeptal se mě Briam.

Vím, co dělám, Briame. Oni jsou můj život, ty jsi moje duše. Jste pro mě vše.

Jsem s tebou, ujistil mě, a když jsem se začala soustředit, celý svět se rozmlžil.

Když obrovští draci padlých slétali na louku, byla už prázdná.

Začala jsem se probouzet do slunečného rána. Nejspíš jsem se ocitla ve snu, protože to, co jsem udělala, prostě nešlo přežít.

Pomalu jsem se posadila a zjistila, že široko daleko nikdo není. Na louce jsem byla sama. Necítila jsem ani Briamovu přítomnost. Začala jsem panikařit. To jsem doopravdy zemřela?

„Nemusíš se o něj bát, Rudá.“

Škubla jsem sebou a vyskočila na nohy. Ruka mi automaticky sjela k boku, ale můj meč tam nebyl.

„Nemusíš se nás bát, maličká,“ ozval se pobaveně jiný hlas.

„Kde jste?“ vyštěkla jsem. „Ukažte se!“

„Jsme přímo před tebou, copak nás nevidíš?“ zeptal se třetí hlas, vrčivý, ale ženský.

A najednou jsem je viděla. Stáli přede mnou, obrovští a krásní.

Obrovská kočka, velikosti menšího draka, měla pískový kožich jako lvice a na uších střapce jako rys nebo karakal. Ocas měla dlouhý a na jeho konci byla malá bambulka chlupů. Růžový čenich byl velký asi jako moje hlava. Jiskrné modrozelené oči se na mě smály.

Muž vedle ní byl vzhledem mladý, ale jeho oči prozradily jeho stáří. Byl starý jako lidstvo samo. Možná jako sám svět. Modré oči měl jasné a přívětivé. Překvapila mě jeho výška. Byl stejně velký jako já, možná menší. Na sobě měl stejný oblek, jako nosí mniši v Tibetu. Červená látka přesně odpovídala odstínu jeho pleti. Byl totiž indián, i když měl vlasy vlnité jako evropan. Jejich černá barva se leskla v ranním slunci.

Poslední z trojice byla bestie. Bylo to stvoření, které se vzhledem hodně podobalo lišce. Dlouhé tlapy a štíhlý trup napovídal na chrta. Ocas měla delší než tělo. Měla zatahovací drápy a děsivé zuby, jejichž špičky jí trčely skrz pysky ven z pusy. Když si všimla mého úleku, ukázala mi v úsměvu zuby. Všimla jsem si, že její zorničky nejsou kulaté, ale mají tvar pěticípé hvězdy. Duhovky měly zeleno-hnědou barvu. Bílé dlouhé chlupy jí obepínaly celé tělo a lehký vánek jimi povíval. Na hřbetě měla černý pruh, který se jí táhl od temene hlavy až po špičku ocasu.

„Praotec a pramatky všech tří žijících ras. A společným úsilím jste stvořili nás.“

„My vám dali jen pár našich vlastností, ale vašim pravým stvořitelem je Magie. Ona je matka i nás tří. Dnes nemohla dojít, tak poslala nás. Už ses konečně rozhodla, že přijmeš svůj osud, že?“ zeptala se mě kočka.

„Ano, už nechci tolerovat rozmary tvého lidu, paní. Nic ve zlém.“

„Už to není lid, který jsem stvořila, má milá. Libují si v tyranii a zapomněli na mé učení.“

„Tvůj lid si nic jiného ani nezaslouží, Astrid. Hned když jsi stvořila kočičí lid, jsem věděla, že nejsou takoví, jaké sis vysnila.“

„No, Miu, tvé rasy také nejsou žádní svatoušci,“ muž si založil ruce na prsou.

„Zmlkni, Jezusi!“ zavrčely obě sestry a vycenily na svého bratra zuby.

„A takhle se chovají pořád,“ povzdechl si Jezus a nechal své sestry, ať se hašteří. Mezitím došel ke mně a objal mě rukou okolo ramen.

„Bylo od tebe moc hezké, že ses pokusila zachránit svůj lid za svůj život. Tím si vlastně dokázala, že jsi svého úkolu hodna. Matka už se bála, že se svého úkolu nikdy nezhostíš, proto měla náhradní albínku pro své účely. Ale teď zpět k tobě. Jsi připravena zhostit se svého úkolu?“ usmál se na mě a já si nemohla pomoct a úsměv mu oplatila.

„Jsem připravena chránit svůj lid před jakýmkoli nebezpečím.“

„Budeme vždy s tebou, při každé tvé cestě. A teď, Miu!“ vykřikl jméno své sestry a to obě šelmy zaujalo a začali nám věnovat svou pozornost.

Alespoň se přestaly přít o to, čí lid se méně povedl.

Bestie se na mě zase usmála zubatým způsobem a pak se mi před očima přeměnila. Žena přede mnou měla na sobě černé šaty s jemným květinovým vzorem. Její skoro bílá pleť jasně kontrastovala s látkou. Měla Bílé vlasy jako stařena, ale vzhledem vypadala na dívku okolo dvaceti. Nejvíc mě na ní ale upoutaly její oči. Zatímco jako zvíře měla bílé bělmo a černé zorničky, teď měla černé bělmo a pěticípé hvězdy jasně bílé. Zuby měla stále do špičky, ale už nevypadaly tolik nebezpečně.

Natáhla ruku a v ní se jí objevil stříbrný diadém s jedním rubínem přímo uprostřed korunky. Nasadila mi ho do vlasů a pohladila mě po nich.

„Teď je čas na návrat domů. Už se po tobě shání a bojí se o tvůj život, když se tak dlouho neprobouzíš.“

„Takže tohle všechno byl jen sen?“

„Kdyby to byl sen, neměla bys tu čelenku, až se probudíš,“ znovu mi prokázala svou přízeň tím, že mě pohladila po tváři.

Přistoupila ke mně velká kočka a dýchla mi do tváře. Spadla jsem do náruče Jezusovi a usmála se na něj. Pak už jsem o sobě nevěděla.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování