Albínka 3. Nathaniina invaze: 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se vrací do tábora za ostatními albíny po naléhavém dopisu od Irime.

07.11.2012 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 843×

Domů jsme se s Ofeilou a draky vrátili mlčky. Ona jedla čokoládové sušenky a já přemýšlela, jak jí vysvětlit má pravidla tak, aby na ně přistoupila. Nakonec jsem to musela vzít přes vydírání.

Seděly jsme v ložnici, každá na své posteli, a za okny už byla tma. Naštěstí už nepršelo, ale foukal studený vítr, který prorokoval příchod zimy.

„Ofi, prosím tě, potřebuji ti něco vysvětlit,…“ začala jsem tiše, hladíc Briama po šedém kožichu.

„Já vím, co chceš,“ skočila mi do řeči, „chceš, abych zůstala v údolí, že?“ zeptala se, v hlase jí byly znát stopy slz. Vytáhla svoje zbraně, takže já mohla tasit své. Alespoň to bude spravedlnější.

„Ne, nechci, abys zůstala v údolí. Chci, abys zůstala na té základně, kde jsem ti říkala. Nesmíš ji opustit za žádnou cenu,“ přikázala jsem jí.

„Nebo co?“ zeptala se, v očích čertovské plamínky.

„Ofeilo, pokud budu vědět, že se můžeš kdykoli objevit u bitvy, nebudu schopná soustředit se na boj. Zraní mě, tím jsem si jistá. Musíš zůstat v druhém táboře, jinak nebudu mít klidné spaní.“

„To není fér!“ zafňukala a já věděla, že jsem vyhrála. „Podvádíš a moc dobře to víš!“ vyčetla mi.

„Promiň, Of, ale všechno, co jsem řekla, jsem myslela smrtelně vážně. Nemůžu tě nechat bojovat, dokud neprojdeš zkouškami.“

„Dobrá,“ odsouhlasila nakonec neochotně. „Pokud teď dovolíš, půjdu spát. Zítra brzy odlétáme,“ odešla do koupelny, aby se připravila na noc. Mimerel šla za ní a zlostně mrskala ocáskem.

S povzdechem jsem spadla zády do polštářů a pevně zavřela oči.

Nelíbí se jí to, ale máš jistotu, že tě poslechne.

„To sice ano, ale stejně se mnou do rána nepromluví.“

Pod Briamem se prohnula matrace, když si lehnul vedle mě, a já mu zabořila prsty do srsti. Pročistila jsem si mysl a chystala se spát, když někdo zaklepal na okno. Pomalu a neochotně jsem se posadila, ale když jsem zahlédla, kdo se za oknem skrývá, rychle jsem vyskočila a běžela otevřít okno.

Pohladila jsem Fénixe po ohnivém peří a nechala ho vlétnout dovnitř. Zaskřehotal, opsal okruh okolo stěn, upustil na stůl psaní a posadil se na opěradlo židle. Rychle jsem přešla ke stolu a otevřela psaní. Nadšení mě okamžitě přešlo, protože to nebyla Shelby, kdo mi psal.

Katie,

věci se rychle mění a okolnosti také. Potřebuji, aby ses neprodleně vrátila do našeho tábora a rozhodla o osudu našeho lidu.

Královnino vojsko zahájilo pochod na Antworth, čítá asi 3 000 elfů. Mají s sebou cvičené pegasy a orly. Nemáme dostatek bojovníků, abychom je sami přemohli. Popros kněžku o pomoc, ať vyšle tím směrem bojovníky.

Pokud vím, královna se vydala i s padlými na jih, sehnat zbytek své armády. Zůstala jen Aini s Danielem, kteří hlídají na druhé straně magické bariéry, kde mají výhled na naše tábořiště. Navrhuji přesun, ale o tom rozhodneš až ty.

Vrať se co nejdřív!

Irime a Tara

„Briame, jdi a upozorni všechny z mojí skupiny, že za hodinu a půl odlétáme, ať se připraví. Nevzdaluj se víc než musíš.“

Jak si přeješ, odpověděl, vyskočil ven z okna a přeměnil se na draka. Vzlétl nad střechy a hledal ty správné domy.

Přešla jsem k šatní skříni a začala vybírat věci, které budou potřeba. Do brašny jsem si zabalila troje kalhoty, troje tuniky a jedny šaty. Pak jsem se převlékla do černých kožených kalhot a žluté tuniky. K pasu jsem si připásala meč a pak si přes ramena přehodila plášť. Přes rameno jsem si přehodila toulec s lukem a šípy s červenými pery.

Nakonec jsem zabalila připravené věci do brašny a usmála se na stříbrný chránič, který se mi zase objevil na předloktí. Nechala jsem Of na posteli vzkaz, kdy a kde se sejdeme.

Vyrazila jsem ven, kde už na mě čekal Briam. Seděl, křídla mírně odchýlená od těla, a tlamu s vyceněnými zuby mířil k nebi. Prohlížela jsem si ho, jeho krásu a vznešenost, a uvědomila jsem si, že mi po tvářích tečou slzy. Podíval se na mě svýma velkýma milujícíma očima, sklonil ke mně hlavu a dýchl mi do tváře teplý vzduch. Instinktivně jsem k němu došla, opřela se mu o drsné šupiny v místě mezi nozdrami a pokusila jsem se ho obejmout. Samozřejmě, že to nešlo, na to byl moc velký, ale po dlouhé době jsem se zase cítila v bezpečí, chráněná a milovaná.

Vždycky tady pro tebe budu, Katie, ujistil mě a zavřel oči, vychutnávajíc si můj dotek.

Já to moc dobře vím, a za to tě miluji.

Stáli jsme tam ještě dobrých deset minut, než mě přešel pláč plný emocí a já byla zase schopná rozumně uvažovat.

Musíme do svatyně, pomodlit se. A pak za Seligem, požádat ho, aby poslal lidi dobýt Antworth před tím, než tam vpadnou elfové.

Možná ani nebude zapotřeby násilí. Elfové tam ještě pořád uctívají Velkou Kočku. Moc královny tam doteď nedosáhla, pokud vím, vládne tamnímu městu Darla.

Darla? To jméno mi připadalo povědomé, ale netušila jsem proč.

Královna gryfů, zapomněla jsi? Přes den elfkou, v noci gryfem. Dar od stvořitelky jejich rasy. Pokud by se přidala do války na naši stranu, budeme mít na své straně celou gryfí rasu a těch pár elfů, kteří pořád věří v milosrdenství Velké kočky.

Briame, právě jsi mi vnuknul velkolepý nápad. Pokud by elfové bojovali nejen proti nám, ale i proti své vlastní rase, podlomilo by to jejich morálku. Myslím, že Darlu navštívím.

Se spokojeným úsměvem jsem vykročila ke svatyni, s Briamem v závěsu.

A jak to chceš proboha udělat? Musíš jít do tábora!

Půjdeme do tábora, Briame. Ale pak se na týden vzdálíme. Řeknu Seligovi, aby na mě počkal u severních hranic albíního území. Promluvím s Darlou a pokusím se z ní udělat v této válce našeho spojence.

Je to dobrý nápad, Kate, ale má jeden háček.

Jaký?

Na město pochodují tři tisíce elfských zabijáků vycvičených královnou, pokud vím, vrátilo se k ní několik bojovníků od nás a má pěší padlé. Myslíš, že se Darla postaví na stranu těch, kteří mají tak malou šanci přežít?

Podle mě ano.

Tak to chci vidět, jak ji přesvědčíš.

Však to taky uvidíš, ujistila jsem ho a vešla do neustále otevřených dveří svatyně. Briam se musel přeměnit, aby se dovnitř vešel. Zůstal stát u dveří a čekal.

Prošla jsem celou svatyni až k oltáři, na kterém byli vyobrazeni tři velcí stvořitelé v trochu jiné podobě, než jsem je znala. Malba se velice podobala té, kterou jsem měla vyrytou na chrániči. Mě ale víc zajímala věc položená před oltářem.

Na prostírání, které neslo barvy všech čtyř živlů, ležel kalich z bílého zlata, a v něm se přelévala stříbřitá tekutina. Dalo by se říct, že to byla krev, neboť všechny bytosti vytvořené magií vlastnily tuto barvu krve, včetně mě. Ale celé údolí vědělo své. Tekutina v kalichu byla příliš nehmotná na to, aby se dala chytit do dlaní jako kapalina. Byl to spíš kouř. Podle pověsti samotná esence magie.

Matka všech kouzelných bytostí, včetně stvořitelů, vytvořila tři světy, každý darovala jednomu ze svých dětí a ti si pak podle sebe vytvořili národ ke své spokojenosti.

A podle toho, co jsem se dozvěděla, měla velký podíl na stvoření mojí rasy.

Kalich v sobě ukrýval magii, která chránila celé údolí. Každá modlitba dolila trochu magie do kalichu a tak údolí zůstávalo chráněné a hranice se spíš rozšiřovaly, než aby se ztenčovaly. To ale neplatilo o albíním území. Nikdo nevyužíval dar naší stvořitelky a ten postupně mizel. Magická hranice se tenčila.

Abych udržela a rozšířila hranice chránící albíny před královnou, musela jsem najít druhý kalich, který nám byl dán, a předat ho svému lidu, aby ho chránil a znovu naplnil magií. Ale nikdo netušil, kam druhý kalich zmizel.

S povzdechem jsem poklekla na jedno koleno a sklonila hlavu.

„Dej mi sílu, má paní, neboť bez ní budu ztracená. Dej mi svou moudrost, neboť bez ní zešílím. Ochraňuj můj lid, neboť bez tebe nedokážeme žít. Stůj po našem boku, protože my budeme stát při tvém.“

Vstala jsem a spokojeně sledovala, jak se hladina stříbřitého kouře doplňuje další kapkou.

„To bylo moc pěkně řečeno,“ pochválila mě babička. „Jsem si jistá, že tvé přání Magie vyslyší, protože k našim přáním nikdy nebyla hluchá.“

Otočila jsem se k ní a pevně ji objala.

„Odcházíš, holčičko?“ zeptala se tiše a hladila mě po vlasech.

„Ano, musím už odejít. Budu doufat, že se znovu shledáme.“

„I kdybychom se nesetkali v tomto životě, věz, že na tebe v tom druhém budu čekat.“

„Mám tě ráda, babi.“

„Já tebe také. Vyřiď mé dceři, ať je opatrná,“ pohladila mě po tváři a pak se odtáhla. „Žehnám ti, dcero, jménem svým i jménem Magie.“

S tím se babička otočila a zmizela za skrytými dveřmi do svého domu.

Potlačila jsem slzy a vyšla s Briamem ze svatyně. Zamířili jsme k Seligovu domu. Nad námi se mihnul stín. Zvedla jsem hlavu a zahlédla Maite s Carolin, jak odlétají směrem k tunelu. Měli bychom si pohnout.

„Briame, myslíš, že to, co dělám, je správné?“ zeptala jsem se. „Neměla bych svůj lid vést do války, tyranie si už užili dost.“

Myslím, že kdybychom si svou svobodu nevybojovali, nikdy bychom ji nedostali. Děláš dobře, že nás chceš dostat z područí královny.

Vztyčila jsem bradu a narovnala ramena. Pak jsem zaklepala Seligovi na dveře a vstoupila dovnitř.

Selig zvedl hlavu a když mě uviděl, usmál se. Byl do půlky těla nahý – měl jen modré tepláky a hnědá lvice mu ležela natažená u nohou, na kožichu jí hrály odlesky ohně, vedle kterého se oba nacházeli.

„Co potřebuješ, Katerine?“ zeptal se mě a sklonil hlavu na znamení úcty.

Přijala jsem jeho úctu poklonou a došla k němu.

„Odjíždím z údolí, Seligu. Dostala jsem dopis od Irime. Královna zmobilizovala své vojsko v hlavním městě a přilehlých místech. Pochoduje na Antworth, aby se domluvila s Darlou na spolupráci. A když odmítne, tak město vybijí. Musíme se tam dostat dřív. Ale teď musím do našeho tábora a rozdat rozkazy.“

Selig vyskočil z křesla a lvice se s těžkým povzdechem zvedla z podlahy, doklusala k Briamovi a otřela se mu o bok. Překvapilo mě, když se k ní otočil a začal ji olizovat. A když jsem zachytila vlákno jeho pocitů, rychle jsem je pohřbila, abych se nezačala červenat.

Izma se položila před Briama a ten se od ní odvrátil a začal se věnovat zase důležitějším věcem.

„Jak to myslíš?! Královna se vydala s vojskem na pochod už teď?“ zeptal se mě Selig.

„Ne, královna se vydala za zbytkem své armády i s padlými. Ale chce získat Darlu na svou stranu, nebo ji zabít.“

„Pak se vydám se svou jednotkou do Antworth a přesvědčím královnu gryfů, aby se přidala k nám.“

„Ne! Chci si s ní promluvit sama. Vy tam jen doleťte a chraňte město před vojskem, pokud by došli dřív než já.“

„Ale na to nás deset stačit nebude!“ zaprotestoval a rukou si prohrábl vlasy.

„Tak tam pošli dvě letky. Pokud to bude možné, dovedu tam i nějaké albíny, kteří by vám vypomohli.“

„Dobrá, Kate, jak si přeješ. Jen doufám, že víš, co děláš.“

„To doufám taky, Seligu. Teď už musím jít,“ poklonila jsem se mu a chystala se odejít, když mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se k němu otočila.

„Buď opatrná, Katerine. Ať už se s námi ostatními stane cokoliv, jen ty dokážeš porazit padlé a královnu.“

Usmála jsem se na něj a pohladila ho po ruce, kterou mě držel.

„Ty přežiješ, Seligu. Je tě potřeba víc než mě. Když zemře královna, nahradí ji jiná. Když zemře generál, vojsko se rozpadne, protože mu nemá kdo velet,“ uvolnila jsem ruku z jeho svěření a vyšla ven ze dveří. Briam mě neochotně následoval.

„Co to mělo být?“ zasyčela jsem na něj.

Promiň, je v období říje. Hormony jsou občas silnější než já.

„Pak si dělej, co chceš, ale teď máme práci,“ upozornila jsem ho.

Neboj, prohlásil a přeměnil se do své dračí podoby. „Už nejsem v jejím dosahu, takže na mě její pach nepůsobí. Lituji mláďat, co poletí s ní. Neustále je bude rozptylovat.“

Zasmála jsem se, přehodila si brašnu na druhé rameno k toulci a s jeho pomocí se mu vyšplhala na hřbet. Roztáhl křídla a jedním máchnutím obrovských křídel se dostal nad střechy domů okolo. Vyhledal vzestupné proudy a s jejich pomocí vyplachtil výš. Pak nabral směr a udržoval ho, dokud jsme se nedostali k ostatním na širokou plošinu u začátku tunelu, tam se posadil, složil křídla a pozdravil ostatní draky. Seskočila jsem z něj a přidala se k ostatním partnerům.

Všichni do jednoho se mi poklonili a pak se mi zahleděli do tváře. Na nic se neptali, jen vyčkávali na rozkazy. Ofeila stála mezi nimi, ale odmítala na mě pohlédnout. Pořád trucovala.

„Nejprve potřebuji jednoho dobrovolníka, který by společně s mou dcerou hlídal ty, co nemůžou nebo nechtějí bojovat. Jejich tábor se rozkládá kousek pod horami, měli bychom na něj za chvíli narazit.“

Podívala jsem se postupně na každého z nich, ale nikomu se nechtělo. Všichni chtěli bojovat proti královně, aby dokázali, že albíni nejsou slabá rasa.

Povzdechla jsem si a položila dlaň na rukojeť meče.

„Dobrá, když je to takhle, budete se střídat po měsíci. Začneš ty, Simone. Pokud vím, je mezi těmi, co nebojují, i tvoje matka se sestrou. Alespoň si s nimi po dlouhé době promluvíš.“

Simon váhavě přikývl a pak se podíval na Damona. Něco si bezhlesně sdělili, ale to mi bylo jedno.

„Vyrážíme! Dneska máme naspěch. Do večera chci být u hranic v táboře!“ zavelela jsem, vykročila k tunelu a ostatní se vydali za mnou.

Ráda bych vás poprosila o nějaké postřehy, jestli se ve psaní zlepšuji nebo zhoršuji, kamarád mi říká, že začínám psát hodně neosobně, protože to roztahuji... Je to pravda? Co si myslíte vy?

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování