Alis Thalveig - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak sem přidávám další z mých rozepsaných dílek.
Příběh je o mladé umělkyni, žijící ve Finsku.
Doufám, že se bude líbit. :)

07.05.2010 (19:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 778×

(Listopad 2010)

Alis se zvedla z pohodlného křesla. Odložila rozečtenou knihu a šla si do kuchyně udělat kávu. Zatím, co se opírala o kuchyňskou linku a čekala, až se káva překape, někdo zazvonil. Alis líně došla ke dveřím.

Před prahem stála drobná blondýnka se smutným úsměvem.

„Ano?” zeptala se Alis a blondýnka si nervózně popotáhla sako.

„Hledám slečnu Thalveig...”

„To jsem já.” Alis se odmlčela a zvědavě si jí prohlížela. „No, nechcete jít dál?” Poodstoupila od dveří a blondýnka vešla. Alis cítila, že ta žena není duševně v rovnováze. Podala jí šálek čerstvé kávy, nabídla místo na pohovce a sama se usadila do svého oblíbeného křesla. Usmála se na nečekanou návštěvu a pobídla ji tím k hovoru.

„Děkuji. Asi bych se měla představit. Jmenuji se Leena a jsem manželkou vašeho bratra.”

Alis se zarazila uprostřed pohybu s rukou nataženou k hrnku s kávou. Nechtěla o Alexanderovi sylšet a víc jak tři roky se jí to dařilo. Až do teď.

„Já... nechci být nezdvořilá, ale nemyslím si, že byl dobrý nápad za mnou jít.”

Leena sebou trhla. Neznala Alisiny důvody, proč s Alexem nekomunikovala. Nechápala, jak ho Alis mohla vymazat ze svého života. Ale teď už to stejně bylo jedno.

„Alexander je mrtvý.” Leeně se v očích nahromadily slzy, Alisiny oči naopak zůstávaly naprosto suché.

Je mrtvý. Je mrtvý a o mrtvých jen to dobré. Jenže někdy to prostě nejde. Alis nebyla schopná cítit lítost a samotnou jí to vyděsilo. A jak mohla Leena zjistit, kde bydlí? Alex nemohl vědět nic o jejím současném životě, pokud by nebyl v kontaktu s někým z jejích přátel. A pokud byl, mohl jí někdo o jeho smrti prostě zavolat. Tak proč najednou tohle?

„Proč? Proč jste mi to přišla říct, Leeno?”

Oslovená si kapesníčkem osušila těch pár slz, co se přehouply přes řasy.

„Protože vám odkázal část svého majetku.”

###

Alis ve své kabelce našla klíče od Alexova bytu. Byla unavená z neustálého běhání po úřadech. Od Leeniny návštěvy uplnuly čtyři dny a Leena dnes ráno odjela ke svým rodičům na venkov. Nezapoměla ale nejprve Alis informovat o všem, co musí zařídit. Alis jí chápala - nebo se o to alespoň snažila. Alexův byt už byl naprosto vyklizený, až na čtyři velké kartonové krabice a violoncello a Leena byt chtěla v co nejbližší době prodat.

Alis se posadila na chladné dlaždice a otevřela první z krabic. Pečlivě seřazené dokumenty a rodinné fotografie. Alex byl vždy velmi pečlivý. Alis začala propadat nostalgii. Kdy se vlastně její vztah tak pokazil? Jako dítě svého staršího bratra bezmezně obdivovala - stejně jako většina mladších sestřiček. Prohlížela si fotky z jejich poslední dovolené s oběma rodiči, Alis bylo třináct a Alexovi o dva roky víc. Ano, tehdy to bylo. Vrátili se z Ameriky a otec si jel něco vyřídit do své kanceláře v centru Helsinek. Zpět už se nevrátil. Autonehoda, čelní náraz. Ten druhý řidič byl opilý, říkali policisté. Otec byl na místě mrtvý. Alexander se stal mlčenlivým, Alis byla vyděšená a jejich matka to všechno nesla velmi špatně. Na nějaký čas se k nim nastěhovala matčina sestra Raakel, aby jim pomohla s domácností.

Teta Raakel... Alis jí měla moc ráda. Nejspíš by jí měla dát vědět, že Alex nežije.

Fotografie uložila zpět do krabice a otevřela další, ve které byly knihy. Ve třetí objevila notové partitury. Spoustu složek i volně ložených papírů. Něvěděla, že měl Alex takovou sbírku. Těšila se, až si některou ze skladeb zahraje na klavír. S úsměvem na rtech otevřela poslední krabici. Na bělostných krajkách ležela obálka s jejím nadepsaným jménem. Vyndala dopis z obálky a začala číst...

Drahá Alis,

vím, že jsem ti nebyl dobrým bratrem a doufám, že mi to jednou odpustíš.

Přenechávám ti všechny naše rodinné cennosti. Ty už budeš vědět, jak je využít.

Věřím, že se s Leenou jednou zpřátelíš, je to moc milá a laskavá žena.

Ačkoliv jsem se tak mnohdy netvářil, vždycky jsem tě měl moc rád, sestřičko.

S láskou,

Alex

Alis odložila papír stranou. Nemohla tomu uvěřit. Alexander a mít někoho rád? Ani náhodou. Proč by jinak nechával jejich matku zavřít sanatoria - jak vznešeně to znělo, ale ve skutečnosti to byl obyčejný blázinec. Když jí oznámil, že chce prodat jejich dům v Helsinkách, kde oba prožili své dětství, nevěřila, že to myslí vážně. Ale on na ní ohledy nebral a dům prostě prodal cizím lidem. Nechápala ho. Nechtěla ho chápat. Jak mohl? Vždyť tam byly všechny jejich vzpomínky! Měl se o ní starat, ale na to byl až příliš volnomyšlenkářský. Alis pak nějaký čas žila u Raakel, než si našla byt v Tampere. Bylo jí osmnáct, matka byla rok po smrti, s bratrem spolu nekomunikovali. Začala žít sama ve svém umělecké doupěti, jak ráda svůj byt nazývala. Věnovala se psaní svého románu a fotografování a snažila se být šťastná.

Alis nahédla zpět do krabice a zaměřila se na změť krajek. Že by to... Ne, to nemůžou být ony! Vyndala bílou látku se skoro posvátnou úctou a opatrně jí rozložila. Tak přece jenom! Maminčiny svatební šaty. Alis k nim se slzami v očích přitiskla tvář. Zdálo se jí to nebo byly stále cítit maminčiným parfémem? Svlékla se ze svých tmavých džínů a upnutého trička a opatrně si oblékla šaty. Byly tak krásné a přesně jí padly. Zatočila se dokola. Se slzami na tvářích a s posmutnělým úsměvem vypadala téměř étericky.

Kouzlo okamžiku narušil zvonek u dveří (Nejspíš to je úděl zvonků - narušovat sílu okamžiků.). Alis ještě lehce omámená vzpomínkami šla otevřít.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování