Alis Thalveig - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola je na světě... :)
Kdože to Alis vyrušil ze vzpomínek?

14.05.2010 (17:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 822×

Černovlasý mladík s rukama v kapsách dlouhého kabátu otevřel ústa v oněmnělém úžasu. Alis chvíli nechápavě zírala, ale vzápětí jí došlo, co má na sobě. Najednou si přišla hrozně trapně. Co si o ní teď vůbec může myslet? Že není normální, a že není slušně vychovaná, když na něj takhle zírá. Netušila, co by měla říct - a to se jí moc často nestávalo. Nakonec to za ní vyřešil on.

„Omlouvám se, že jsem se tady takhle objevil, ale jdu si pro violoncello. Leena mi ho tady prý nechávala.” Usmál se nejistým a zároveň roztomilým úsměvem.

„Jistě. Klidně pojďte dál.” Omluvně se na něj usmála a ustoupila ze dveří. Konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Nebyl o moc vyšší než ona; černé vlasy mu spadaly na ramena, měl tmavé oči a tajuplný úsměv, při němž se mu na levé tváři dělal ďolíček.

„Páni! Vypadá to tady divně, takhle vyklizené.” Jeho hlas Alis vytrhl ze zamyšlení.

„Nejspíš ano. Nevím. Nikdy před tím jsem tady nebyla.” Alis si najednou potřebovala s někým pořádně popovídat. Jenže pak jí došlo, že toho člověka vůbec nezná a naprosto nesmyslně jí to mrzelo.

„Mimochodem, jmenuju se Kai. Kai Järvinen.” Usmál se na ní, jako by vycítil její rozpoložení.

„Alis Thalveig, těší mě.” Jednou se o jejím příbuzenském vztahu s Alexanderem dozvědět musel, takže proč ne hned na začátku.

„Alexova sestra? Hodně o vás mluvil.” Zarazil se a tváří mu přeběhl výraz zděšení. Alis přesně věděla, co bude následovat. „Omlouvám se, musí to pro vás být těžké...” Alis ho přerušila.

„Neomlouvejte se. S bratrem jsem se několik let neviděla. Neměli jsme dobrý vztah.” Ale podle toho, co říkala Leena a jak se tvářil Kai, Alex o ní nemohl mluvit zas tak špatně. A proč by taky měl? To on ublížil Alis, ne ona jemu. Ale teď, když už nebylo na koho být naštvaná, koho nenávidět, cítila jen smíření s mnohdy tvrdou realitou. Její zloba pozbyla smyslu. Teď jí zajímal Kai. Čistý psychologický zájem. Vypadal jako člověk se spoustou zvláštních zvyků a Alis přemýšlela, že by podle něho mohla vytvořit nějakou postavu do své knížky.

„Vy hrajete na violoncello?” Jestli byl překvapený rychlou změnou tématu, nedal to najevo. Přikývl na souhlas. „No, bratr mi nechal docela dost notových záznamů. Možná by vás něco z toho mohlo zajímat...”

Možná, uvědomla si Alis, ten zájem není až tak psychologický, jak si snažím namluvit. Možná je jen moc sama. Lassi, její společnost na dlouhé večery a nudná odpoledne, na ni teď nemá mnoho času. Přespříliš ho zaměstnává studium a nejspíš i nějaká další ze zástupu slečen, které ho vždy tolik obdivovaly.

„Rád se na ty noty podívám.” Zas ten jeho úsměv. „Vy na něco hrajete?” Zdvořilost nebo opravdový zájem, proletělo Alis hlavou. Kai sice nevypadal jako člověk, co se zatěžuje zdvořilostmi, ale jeden nikdy neví.

„Hraju na klavír, ale jen tak pro zábavu.” Jak moc hru na klavír zbožňovala! Už jako malá, když jí hrávala maminka skladby od Debussyho, byla okouzlena ladnými pohyby prstů na, pro Alis téměř posvátných, klávesách.

Posadili se na zem, ale Alis hned vyskočila, protože na sobě měla stále matčiny svatební šaty a připadala si v nich trochu hloupě. Kai se na ní podíval, trochu nakrčil obočí, jak přemýšlel, co se děje.

„Měla bych se převléknou z těch šatů. Ty noty jsou v téhle krabici, tak se na ně zatím koukněte.” Sebrala hromádku svého oblečení a zavřela se ve vedlejší místnosti. Velmi opatrně se vysvlékla z šatů a oblékla si své upnuté černé kalhoty a šedé tričko. Nakonec vklouzla do těžkých kožených bot. Ano, takhle se cítila mnohem jistěji.

Vrátila se ke Kaiovi, který stále seděl na zemi v obležení různých papírů s notami. Alis si potichu odkašlala a upoutala tak na sebe jeho pozornost. Chtěla mu něco říct, jenže jí zazvonil mobil. Podívala se na číslo na displeji. Lassi. Úplně zapoměla, že se má dnes ještě sejít se svým kamarádem. Povzdychla si a přijala hovor.

„No kde vězíš, Alis?” vybafnul na ni, ale nebyla v tom ani trocha zloby, spíš pobavení nad Alisinou roztržitostí.

„Promiň, Lassi. Trochu jsem se zdržela. Budu tam do půl hodiny.”

„No jen aby...” A zavěsil dřív, než se Alis stačila ohradit. Lassiho poznala krátce po tom, co se přestěhovala do Tampere. Bydleli tehdy ve stejném domě; on jí považoval za podivínského matlala podprůměrných obrazů, ona jeho za arogantního frajírka. Spřátelili se až tehdy, když Alis měla nafotit sérii pro jeden módní časopis a nemohla sehnat nikoho, kdo by byl ochoten jí zapózovat. V naprostém zoufalství a časovém skluzu požádala Lassiho a on kupodivu nadšeně souhlasil. Teprve pak pochopili, jak se v sobě navzájem mílili. Lassi byl sice dost egoistický, ale dalo se to snést. A Alis ho začala mít opravdu ráda.

Pečlivě složila svatební šaty a uložila je zpět do krabice. Teprve pak se obrátila ke Kaiovi, který uklízel papíry.

„Omlouvám se, ale budu muset jít.”

Ani ne za dvacet minut už parkovala před domem, kde Lassi bydlel. V kufru auta měla naskládané krabice s dědictvím, se kterými jí Kai ochotně pomohl a v kapse kabátu jí hřála jeho vizitka, kterou jí věnoval výměnou za tu její. S lehkým úsměvem na rtech vystoupala po třech schůdcích ke vchodovým dveřím, jež se, ještě než stačila zazvonit, rozletěly.

„Dost, že jdeš!” Ozval se Lassi se zářivým úsměvem na tváři.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování