Alis Thalveig - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně jsem se dostala k dopsání další kapitoly, ve které se trochu blíže poznáme s Lassim.
Omlouvám se za případné chyby a moc děkuju za komentáře. Vždycky potěší... :)

28.05.2010 (18:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 772×

"Taky tě zdravím, Lassi!" houkla naoko uraženě Alis. Lassi jí omluvně objal, ale usměv mu z tváře nemizel.

"Rád tě zas vidím. Vždyť víš, Lis." Alis se pousmála a nechala se zatáhnout do domu. Lis jí říkal jenom on, když si jí chtěl udobřit. Vzpoměla si, jak na ní kdysi působil. Na povrch arogantní, až příliš hezký blonďák s průzračně modrýma očima a roztomilým nosem. Po čase poznala, že je to jen maska, kterou se brání proti okolí. Byl (a stále je) milý a laskavý, i když trochu nedůvěřivý. A jeho sebevědomí? Jen pro vlastní pocit bezpečí.

Za dveřmi Lassiho bytu v druhém patře Alis skopla z nohou boty a v malém, ale útulném obýváku se unaveně zhroutila na tmavě modrý gauč. Lassi před ní postavil její oblíbený hrnek s kávou a sedl si do křesla naproti ní. Vyprávěl jí, jaké to bylo ve Francii, kde byl na dovolené, ale Alis ho poslouchala jen s největším vypětím sil. Lassi se na ní pozorně zadíval a mírně se zamračil.

"Tak to vyklop. Co se děje?"

Alis is povzdechla. Konečně dala průchod svým pocitům. Poi tváři jí stekla první slza.

"Alexander zemřel..." Nechtěně se otřásla, možná chladem vycházejícím z jejíhi nitra.

"Tvůj bratr? Jak...?" Lassi nevěřícně zakroutil hlavou.

"On... Oběsil se!" vyhrkla znechuceně Alis. "Oběsil se a na mě je, abych se o všechno postarala, protože jeho žena je naprosto neschopná. Nejdřív se na mě vykašle, nechá zabít maminku, zničí mi život a teď ještě abych se starala o jeho problémy. Zbabělec!" Došel jí dech. Přes slzy ani neviděla, že si Lassi přisedl k ní. Poznala to až podle paží, které jí objaly. Byla naprosto vyčerpaná. Snažila se uklidnit. Nechala se prostupovat Lassiho vůní a začínala dýchat vyrovnaněji.

"Ví to už Raakel?" Zeptal se po chvíli. Alisinu tetu měl rád. Byla to sympatická, energická, vždy perfektně upravená žena se specifickým smyslem pro umění. Alis se od ní hodně naučila.

"Ne. Vlastně jsem ještě neměla čas jí zavolat. Nebude ti vadit, když jí zavolám teď?" Lassi samozřejmě nic nenamítal a taktně se vytratil z místnosti. Alis vytáhla z kapsy svých kalhot mobil a vytočila raakelino číslo. Ozval se její melodický hlas, jasný a jiskřivý jako zvuk rolniček.

"Raakel Jokkinen. Prosím?" Alis byla moc ráda, že jí slyší, i když by to bylo příjemnější při lepší příležitosti.

"Ahoj Raakel, tady Alis."

"Holčičko! Jsem tak ráda, že jsi se konečně ozvala! Jak se máš? Povídej, co je nového?"

"Víš, Raakel, nechtěla bys na pár dnů přijet?" Alis to napadlo zcela spontánně. Byla by si mnohem jistější, kdyby tady byla Raakel s ní.

"Ale jistě. Děje se snad něco?" Raakel začala být trochu obezřetná. Alis jí nechtěla kazit nálau, ale věděla, že Raakel se to nakonec stejně dozví, tak nemá cenu otálet.

"Alex je mrtvý." Už jí trochu unavovalo slýchat tuhle větičku, i z jejích vlastních úst jí to přišlo ohrané jako stará gramofonová deska, které miloval její otec.

"Proboha! Jak to zvládáš? Jak dlouho...? Hned zítra ráno vyrazím na cestu a přijedu." Raakel byla vždy až moc aktivní, když si něco umanula. Domluvily si podrobnosti a ještě chvíli si povídaly o obyčejných věcech, než se rozloučily. Alis si přejela dlaní přes obličej. Odložila mobil na konferenční stolek z borovicového dřeva. Jen tak stála s tváří schovanou za závojem rusých vlasů, se svěšenými rameny a přemírou zmatených myšlenek v hlavě.

Lassi ní lehce položil ruku mezi lopatky a donutil tak Alis vzpomínat na období, kdy si oba mysleli, že by mohli být něco víc než přátelé. Bylo to několik naprosto bláznivých týdnů, než jim došlo, že si jako partneři naprosto nevyhovují. Ale jejich přátelství se tím dostalo do upevněnější a důvěrnější fáze. Takhle byly oba spokojení.

"Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se Lassi nakonec, když zavrhl několik dalších otázek, které by nejspíš vyzněly příliš trapně.

"Já nevím. Asi půjdu domů a pořádně se vyspím." Alisin hlas zněl opravdu velmi unaveně. Přesně odpovídal tomu, jak se cítila. "Lassi, promiň. Zavolám ti, ano?"

"V pořádku. Co bych pro tebe neudělal..."

Vyprovodil jí až k jejímu kdysi sytě černému, nyní však mírně oblýskanému autu, které mělo lepší časy dávno za sebou. Díval se, jak mizí za rohem a nemohl se ubránit pocitu, že tohle je teprve začátek. Z nebe se začaly snášet chladné kapky deště.

###

Alis zapadla do svého bytu, položila poslední krabici s věcmi po Alexanderovi na dlaždice ve stísněné chodbičce a už během přesunu do koupelny ze sebe strhávala provlhlé oblečení. Napustila si plnou vanu horké vody a s nepatrným syknutím se do ní ponořila. Koupelna, zařízená v odstínech oranžové, jí uklidňovala a voda pomalu uvolňovala ztuhlé svaly.

Vzpoměla si na Kaie. Jak dobře znal Alexe? Proč má Alis čím dál tím silnější nutkání vzít telefon, zavolat mu a zeptat se ho na to?

Musela na chvíli usnout, protože se probrala až chladem vody. Zabalila se do měkoučkého županu a šla pozbírat poházené oblečení. Sáhla do kapsy kabátu a vytáhla papírový obdélníček, ze kterého na ní přímo křičelo Kaiovo číslo. Oblečení hodila do koše na špinavé prádlo a s vizitkou v ruce se přesunula do svého milovaného křesla. Stále ještě hypnotizovala vytištěné číslice, když se ozval její telefon. Zcela automaticky hovor přijala, aniž by se dívala, kdo jí volá.

"Prosím?"

"Já... no... Omlouvám se, že volám tak pozdě..." Hlas, ozývající se ze sluchátka, zněl poněkud nervózně. Alis se konečně v rychlosti koukla na číslo volajícího.

"Kai?" zeptala se mírně vyvedená z míry.

"Ano. Vím, že je to asi trochu houpé, ale nemohl bych vás zítra pozvat na kávu?"

Alis začínala být pobavená. Přesně na to samé se ho totiž chtěla zeptat také. Domluvili se, že se sejdou u jedné mírně zapadlé kavárny v centru, kterou Alis naprosto zbožňovala.

S úsměvem na rtech se přesunula do ložnice a jen co dopadla do peřin, tak usla.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování