Alis Thalveig - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po několika měsících jsem se rozhoupala přidat sem další část téhle mé slátaniny. Můžu jen doufat, že to ještě někdo bude číst.
V této kapitolce opět nahlédneme do Alisiny minulosti, ale i v přítomnosti se dějově kus posuneme.
Nezbývá než popřát příjemné počtení! :)

07.06.2011 (14:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 623×

(Březen 1999)

Pod vyhřátou pokrývku vklouzlo něco studeného. Přitáhla si deku blíž k tělu, ale ta studená věc tam byla pořád. Přitisklo se jí to k boku. Prudce otevřela oči a chvíli jí trvalo, než zaostřila do Alexovy rozesmáté tváře. Jeho chladná ruka jí polechtala na břiše.

„Vstávej, sestřičko, ať na tebe nemusíme čekat,” řekl těsně před tím, než se za ním zavřely dveře. Alis si protřela oči, odhodila svou oblíbenou plyšovou krysu Amandu a neochotně vylezla z postele. Ze skříně vytáhla tmavé kalhoty a modro-černé pruhované tričko; před zrcadlem v koupelně, která byla přímo naproti jejího pokoje, si obtáhla oči černou tužkou a řasy zvýraznila modrou řasenkou. Se svými zrzavými vlasy se už ani nesnažila nic dělat, tak je jen projela hřebenem a ofinu sepla sponkou.

„No tak, Alis, už budeš?” popoháněl jí zpoza dveří Alexander.

„Jo, už jdu,” houkla v odpověď Alis s pusou plnou zubní pasty. V rychlosti odložila kartáček, zhasla a zabouchla dveře. Seběhla schody a nakoukla do jídelny. Maminka seděla u stolu a tiše se smála, táta právě zapaloval třináct svíček na dortu ve tvaru hvězdy. Alis za zády vycítila pohyb, ale než stačila cokoli udělat, Alexovy dlaně jí zakryly oči. Dovedl ji do jídelny, kde se zapřela o stůl. Alexander o pár kroků odstoupil a Alis se rozhlédla po své rodině.

„Teto Raakel! Co tady děláš?” To už drobnou ženu, které mohlo být tak pětadvacet, objímala kolem krku.

„Máš přeci narozeniny, příšerko, a to si nesmím nechat ujít. Ale teď honem sfoukni svíčky a něco si přej.”

###

(Listopad 2010)

Seděly s Raakel v kuchyni, popíjely kakao a povídaly si. Trávily tak večery, když ještě Alis bydlela u Raakel. Byl to jejich malý rituál. Musely probrat spoustu věcí, dlouho se neviděly. Raakel se najednou zvedla, došla si pro svou kabelku a začala v ní chaoticky něco hledat.

„Asi před měsícem,” vysvětlovala mezi tím. „Potkala jsem v Helsinkách Sebastianu. Poslala ti po mně pozvánku na její vernisáž tady v Tampere. Á, tady to je!” vyhrkla Raakel nakonec. Podala Alis smetanově bílou obálku.

Alis lehce přejela prsty po vytištěném textu. Sebastiana. Egypťanka Bastet. Chodila s Alis na uměleckou školu...

###

(Květen 2002)

„Bastet,” vzlykala Alis do telefonu. Její kamarádka trpělivě vyslechla ten děsivý příběh. Alexander odvezl jejich matku do léčebny. Psychiatrické léčebny.

Bylo to už tři roky, co Michael Thalveig zemřel, ale Alisina matka nebyla schopná se s tím smířit, neměla na to tolik silnou vůli a motivací jí nebyly ani vlastní děti.

A teď, když už byl Alex plnoletý a nemusel se zodpovídat tetě Raakel, převzal iniciativu a matku odvezl. Jistěže Raakel věděla, proč svou sestru radši nechává doma a k lékařům ji nepouští. Věděla, že by do ní jen ládovali léky na uklidnění a proti depresím, které by jí jen uškodily. Ale na to Alex nedbal. Nemohl se už dál dívat jak se matka mění z té milé ženy k nepoznání. Už to nebyla jejich matka.

„Alis, mám k tobě přijet? Nechci abys tam byla sama...” ozvala se Sebastiana.

Sebastiana si odemkla náhradním klíčem, který Alis schovávala pod prostřední keř plané růže, jež byly zasázeny pod oknem z kuchyně. Sebastiana o klíči věděla už dlouho, Alis ho tam nechávala kvůli nouzovým případům.

Potichu za sebou zavřela dveře. V předsíni, rozšiřující se v obývací pokoj, si zula boty a prošla zšeřelým pokojem ke schodům do patra. Snažila se ignorovat zatuchlý vzduch.

„Kam si myslíš, že jdeš?” Bastiana se otočila na Alexandera, který seděl v křesle se sbírkou poloprázdných láhví Finlandie. Zatažené závěsy a nevětraný, vydýchaný vzduch jen umocňovaly klaustrofobní pocit, který se v Sebastianě začal formovat… Neměla potřebu Alisinu bratrovi na cokoli odpovídat. Chtěla vyběhnout po schodech, ale kolem zápěstí se jí obmotaly Alexovy štíhlé prsty. Obrátil ji čelem k sobě a přitiskl ke zdi.

„Když dovolíš, ráda bych se dostala za Alis,” zavrčela mu Bastiana do obličeje, který měl jen pár centimetrů od jejího.

„A co když tě nenechám jít?” zeptal se jí s opileckým leskem v očích a volnou rukou se jí začal dobývat pod tričko, snad aby svým slovům dodal už tak dost zřejmý důraz.

„Dobytku,” vyplivla. Málem se zalkla odporem. Nebála se, to rozhodně ne, jen byla krajně znechucena. Neměla ale tolik síly, aby se mu vytrhla nebo se nějak důrazněji bránila.

Alex ji povalil na schody.

###

(Listopad 2010)

Alis stála u čerstvě vykopaného hrobu. Na protější straně se Leena zalykala pláčem. Raakel po Alisine pravici se tvářila velmi vážně a jen v koutku oka se jí třpytila opuštěná slza. Po tom, co jim Alexander provedl už neměly pro koho truchlit.

Alis uvažovala o tom, jestli Sebastianě smrt jejího přízraku ulehčí, avšak obávala se, že ne. Pamatovala si na jizvu na Alexově krku, kde mu Bastiana prokousla kůži v bezvýsledném pokusu o obranu. Tenkrát, když je Alis našla na schodech, začala na bratra křičet a on jí udeřil pěstí pod čelist. Alespoň tak Bastianu ochránila před nejhorším, i když to ve všech zanechalo hlubokou jizvu.

Bastiana se stala vůči mužům ještě více nedůvěřivá a Alis svého bratra začala zcela otevřeně nenávidět.

Bála se shledání se Sebastianou po čtyřech letech pouhého e-mailování. Každá vzpomínka vyvolávala další a další nepříjemné části Alisiny minulosti.

Na tmavou rakev dopadaly hrudky hlíny, temně v jámě duněly a ten zvuk se morbidně doplňoval s Leeninými vzlyky.

Tak tohle byl pohřeb Alexandera Thalveig, toho nedoceněného violoncelisty, muže, jenž mnohým mnohé vzal a jen málokomu daroval kus sebe samého.

Alis se znechuceně otočila a zadívala se na hřbitov, pokrytý slabým popraškem sněhu. U starého dubu o pár uliček dál stál muž v dlouhém černém plášti, v jehož kapsách se marně snažil zahřát prokřehlé prsty. S mírným zamračením sledoval pohřební shromáždění, ale blíž se jít neodvážil. Neslušelo se rušit rodinu v takovéto chvíli.

„Jen za ním jdi,” zašeptala Raakel směrem k Alis, když si všimla, kam upírá zrak, jenže Alis už byla na půli cesty ke Kaiovi.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování