Anděl ve stínech - 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se, že to trvalo tak převelice dlouho, téměř měsíc. Nebylo to chybějící múzou, ale nedostatkem času. Zde tedy přichází další část příběhu Zoe, která se právě probrala po podivném omdlení. A musí zjistit, co se skutečně stalo. Ale to nebude tak lehké.

11.03.2010 (16:00) • Wing • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 787×

Noc z 1.9. na 2.9.

Poslední, co Zoe slyšela, bylo volání mužského hlasu. Chtěla dát najevo, že ho slyší, ale její snažení bylo marné. Měla dojem, že její tělo jen bezvládně padá do temnoty a tam se ztrácí. Necítila, že ji onen muž přitom drží, necítila a nevnímala už nic.

Kdo ví, kolik hodin uběhlo. Zoe se po tu dobu toulala svou myslí a už se nesnažila proniknout ze stínu. Při klidné mysli ji však drželo tušení, že po každé temnotě přijde svítání.

2. září

Zoe měla dojem, že přes zavřená víčka jí začíná pronikat nějaké světlo. Netušila, o co jde, ale zvědavost a touha po tom, aby znovu uviděla svět, ji nutila otevřít oči. Těžce od sebe odlepovala víčka a když jí úzkou štěrbinou pronikl paprsek světla, ihned zase oči pevně semkla. Chvíli takto s přívalem záře zápasila, až byla schopná jakž takž nechat oči otevřené.

Následně se začala rozhlížet po prostoru, ve kterém byla. Bílý strop a bílé stěny ji napověděly, že doma není. Tam je každý pokoj nějak barevný. Když očima sjela níže, viděla naproti sobě jiná dvě lůžka. Jejich železné konstrukce a sněhobílé peřiny působily chladně. Obě postele byly prázdné.

Zoe stočila hlavu napravo a spatřila dveře, jak jinak, než bílé. A také další postel. I ta byla prázdná. Poté stočila Zoe hlavu nalevo a viděla z okna věž místního kostela. Stále nechápala, kde je, ale když spatřila vedle sebe na židli dřímající matku, trochu se uklidnila. Její vrtění v posteli vzbudilo Alex z lehkého spánku.

„Zoe, zlatíčko, jsi vzhůru? Jsi v pořádku? Už je to dobré, neboj, už se ti nic nestane!“

Začala matka ihned po probuzení tak trochu vyšilovat. Vrhla se na svoji dceru a zuřivě ji objímala.

„Mami, je to dobré, v pořádku... Ale udusíš mě, no tak, mami!“

Zoe se snažila vyprostit z objetí, ale šlo to jen těžko. Nakonec se však maminka posadila a na tváři se jí rozhostil milý úsměv, narozdíl od její dcery, která se mračila: „Mami, co se stalo, kde to jsem?“

„Zlatíčko, jsi přece v nemocnici... “

Více, už ale matka nestačila dopovědět, protože se do místnosti vřítila doktorka a za ní sestřička. Zoe ihned poznala, že ta lékařka je Peterova matka, paní Sulleinová, ona však o Zoe téměř nevěděla.

„Dobrý den, tak se na tebe rychle podíváme... Ehm, Zoe,“ vyhledala si lékařka její jméno v kartě, která visela na konci postele. Poté se naklonila k Zoe a začala celá procedura lékařských úkonů. Nejprve jí paní Sulleinová koukla do očí, poté jí nahmatala puls, nakonec si ji poslechla a pak jen pokývala hlavou a některá data zapsala do tabulky. Sestra, mladá dívka, za ní celou dobu jen postávala.

„Alex, nemusíš se bát o svoji dceru, šlo nejspíš jen o únavu a málo vitamínů. Leny vám dá nějaké prášky a můžete jít domů. Ty, Alex, si vezmi den volna, ano?“ promluvila konečně lékařka, poté jen mávla a rychle zmizela z místnosti. V tu chvíli k Zoe přistoupila Leny a ukázala jí přístroj, který celou dobu svírala v dlaních. Šlo o obyčejný měřič tlaku. Leny nasadila k přístroji přiložený pás na nadloktí Zoe a poté už se pás začínal nafukovat a přístroj pípat. Chvíli se Leny soustředěně dívala, co se bude dít, a poté s úsměvem tiše oznámila: „Tlak je v pořádku, až budete hotové, stavte se na sesterně a dám vám ty léky.“ Poté si sbalila tlakoměr a tiše zmizela.

Zoe se trochu unaveně uložila na postel, ale ne, klid rozhodně nenastal. Vstala totiž její matka a začala se opět chovat maminkovsky.

„Drahoušku, tak pojď, všechny tvoje věci jsou tady ve skříňce vedle postele. Je tam tvé oblečení ze včerejška, jsou tam i klíče a mobil. Hm, na mobilu nic nemáš,“ podívala se matka na displej telefonu, zatímco se přehrabovala ve skříňce. Zoe ji mobil naštvaně vytrhla z ruky a cítila vnitřní rozladění. Nenapsal. Sama však matce nic neříkala a ani se zatím na nic neptala.

Konečně se vypletly z nemocnice. Nešlo to moc rychle, protože matka každého zdravila, s některými pár slov prohodila a všichni poté házeli na Zoe soucitné pohledy. Dívka cítila, že se chce zahrabat do peřin a aspoň den nevědět o světě.

Když vyšly z prosklených dveří, musela Zoe pod náporem slunce přivřít oči a protože to bylo vše tak náhlé, na moment ztratila rovnováhu. Nic zvláštního, ovšem ne v tuto chvíli. Matka k ní ihned přiskočila a vše začalo nanovo: „Drahoušku, dávej pozor. Pojď, posadíme se, než půjdeme domů.“

„Ne, mami, to je dobrý, můžeme jít teď hned,“ protestovala Zoe, ale měla smůlu. Mamka ji už táhla k lavičce, která byla zastíněna rozložitou lípou. Posadily se a nakonec si Zoe musela přiznat, že to bylo příjemné. Nechápala to, ale jakousi slabost stále cítila. Hlavně, když na to vše pomyslela. Navíc jí však připadalo, že něco musela zapomenout, jistě, byl tam ten mladík, auto, ale co se stalo, vždyť do ní nenarazil... Zoe se tázavě otočila na svoji matku a konečně se odvážila zeptat: „Mami, co se vlastně stalo?“

Matka se na ni konejšivě usmála: „Zlato, ty to nevíš?“

„Ne, nevím!“ zamračeně odsekla Zoe a odvrátila pohled.

„Ale no tak,“ pohladila ji maminka a poté pokračovala, „našli tě kousek od Peterova domu. Ležela jsi bezvládně na chodníku. Prý si zkolabovala. To jsi od Petera utíkala? Vždyť jsi ještě do devíti měla dost času!“ trochu vyčítavě zakončí matka svoji řeč.

Zoe ji nechápavě sleduje, nerozumí tomu, co se stalo. Proč nemluví o tom mladíkovi? Jak to, že ani slovem zmínka, že tam někdo byl? Nedá jí to a pokračuje v otázkách: „A nebyl tam někdo? Někdo cizí u mě?“

„Ne, Zoe, nikdo tam nebyl. I policie se tím zabývala, báli jsme se o tebe, ale prý nic, žádné násilí, upadla jsi prý čistě sama. A dokonce tak dobře, že jsi si ani neublížila. Měla jsi štěstí, zlato,“ dojatě svoji dceru políbí do vlasů a poté vstane. „Už ti je lépe? Půjdeme?“

„Jo, už můžeme jít,“ odpoví ji Zoe zamyšleně.

Do školy Zoe samozřejmě nezamířila, naopak, její maminka pečlivě hlídala, aby měla dost tekutin, dobré ovoce plné energie a hlavně klid na lůžku. A tak Zoe napůl seděla, napůl ležela na posteli a jen z okna viděla, jak se krásný den přehoupl do své druhé poloviny. Vyhlížela jedinou osobu, ale ta stále nepřicházela.

Zoe by se nejspíš vydržela bez pohnutí dívat hodně dlouho, stále jen s utkvělou myšlenkou na Petera. Neznámý mladík z večera pomalu z její mysli vyplouval, vždyť už si přestávala být jistá, jestli to vše byla skutečnost. Více reálněji vypadá, že se jí vše zdálo.

Klid v jejím pokoji narušily až tiše se otvírající dveře. Chvíli se nic nedělo, ale poté se ve škvíře objevila zrzatá hlava. Robin.

„Ségra?“ opatrně se bratr zeptal a když viděl, že Zoe je vzhůru, vklouzl do pokoje a jemně za sebou zavřel. Pak mrštně přicupital k posteli a usídlil se na sestřiných peřinách.

„Uff, pšššt, ať mě neprozradíš mamce, nechtěla mě k tobě pustit!“ tajemně prozradil své plížení. Zoe ho sledovala mlčky, ale s jemným úsměvem.

„Tak co ti je? Máma mi nic moc nechtěla říct, jen že ti není dobře,“ začalo jeho vyzvídání.

„Má pravdu, jen se mi udělalo špatně,“ vyhýbavě Zoe odpověděla a opět se podívala z okna. Pak svoji otázku vyslovila, před Robinem spíš dala city najevo: „Viděl jsi Petera?“

„Ne, neviděl, asi je zase na tréninku, o víkendu mají důležitý zápas, jooo, půjdeme fandit!!“ zakončil Robin svoji odpověď trochu hlasitěji, ale ihned si to uvědomil a plácnul se přes pusu. Ovšem ze zdola se nic neozývalo, možná byla matka na zahradě a nebo jen Robina nezaslechla.

Zoe se na jeho odpověď smutně usmála a pohladila Robina po tváři. Musela ale zatínat zuby, aby se nerozplakala. Věděl vůbec Peter, co se jí stalo?

Zvenku se ozvalo zapískání a Robin sebou trhnul: „Hej, to je na mě, musím běžet ven, tak se leč ségra, ať jsi zítra na nohách!“ vlepil sestře sourozeneckou neumělou pusu na tvář a už utíkal pryč z pokoje.

A Zoe svoji pozornost opět obrátila k výhledu z okna.

Asi usnula, protože když se znovu podívala z okna, už viděla jen odlesky slunce na střechách rodinných domů. Téměř ihned poté se podívala i na displej telefonu. Nic. Bylo šest hodiny a stále nic. Ovšem teď se vrací z tréninku, tak snad zavolá, pomyslela si.

Zoe se položila na bok, mobil před sebou, a hypnotizujícím pohledem ho sledovala. Pomohlo to, protože telefon začal vibrovat a linula se z něho jemná melodie. Peter. Chvíli se Zoe uklidňovala a poté hovor přijala.

„Ahoj!“

„Ahoj, miláčku!“ ozval se Peterův hlas. Srdce jí úplně poskočilo, i když jí mrzelo, že nepřišel osobně. „Jak ti je? Slyšel jsem, že jsi měla nehodu, už jsi v pořádku?“

Jeho hlas zněl opravdu starostlivě, proto ho Zoe začala rychle uklidňovat. Nechtěla, aby kvůli ní měl starosti.

„Jsem v pořádku, neboj se. Jen musím odpočívat, ale zítra už přijdu do školy.“

„No to je dobře, chybíš mi,“ odpověděl Peter slovy, která lahodila její duši. Už už, čekala na ta slova, která by chtěla slyšet nejvíce.

„Tak hele, musím letět, tak zítra, budu se na tebe těšit, lásko, hezky odpočívej a večer ti ještě napíšu. Měj se, poklade,“ zakončil Peter spěšně hovor a Zoe se ani nestihla zmoct na slovo. Jen naslouchala tichému tut, tut, které naznačovalo, že její milý už zavěsil. Z očí ji vytrysknli slzy, ani nevnímala, kam odložila telefon, jen věděla, že si znovu lehla a začala plakat. Plakala dlouho, dokud se úplně nevyčerpala. Když jí matka přinesla večeři, našla jí spící na provlhlém polštáři. Nebudila ji, ale její starostlivý pohled jasně značil, že tušila, o co tu jde.

Zoe spala hlubokým spánkem, neprobudila ji ani smska, která opravdu od Petera dorazila kolem jedenácté. Dívka klidně oddechovala, její hruď se jen lehce pohybovala. Byl to ozdravný spánek, takový, který po nemoci dodá zpět všechnu sílu. Ale doprovázely ho i sny.

Jeden z nich Zoe vtáhnul do děje. Cítila, že to není skutečnost, ale zároveň vše vypadalo tak reálně. V tom snu ležela ve svém pokoji a cítila neodolatelnou touhu jít do lesa. Nechápala to, jistě, v lese je krásně, ale proč tak najednou? A navíc, venku je noc! Přesto šla, snad jakoby se její nohy pohybovaly samy od sebe. I když je les od jejich domu vzdálen asi půl hodiny, ona tam byla během chvilky. Kráčela bosky, v letních šatech, přestože kolem byl chlad. Cosi hledala a věděla přesně, kam má jít. Ale také věděla, že jí někdo sleduje. Několikrát zahlédla temnou postavu, ale více si toho nevšímala. Šla dál, dokud nespatřila oslepující záři. A v tom světle stále přenádherná osoba. Zoe si ji chtěla pečlivě prohlédnout, chtěla si s ní promluvit, protože věděla, že jen tak se dozví pravdu o všem. Ale nestačila říct ani slovo, temný muž se k ní rozeběhl a jeho dusot kroků byl čím dál blíž. Musí pryč, pryč!

Probudila se náhle, měla dojem že slyší obrovskou ránu, že nyní už je všechno skončeno, protože ruka muže na ni dosáhla. Ovšem nic z toho nebyla pravda. Seděla propocená na své posteli s hrůzou v očích a vedle ní stál Robin, jednu ruku nataženou směrem k ní. Podívala se na něj, byl stejně vystrašený jako ona.

„Ségra... ?“

„Robi, to nic, jen se mi něco zdálo. Už je čas?“ naladí Zoe úsměv, jakoby se nic nestalo. Měla strach, aby to Robin neřekl mamce a ta jí zase nepustila do školy, což znamená zase nevidět Petera. Robin se nechal uklidnit, přikývl a tiše opustil pokoj. Jakmile za ním zapadly dveře, Zoe vylétla a začala se chystat do školy.

Bylo to klasické podzimní ráno: Mlha, která jen stěží propouštěla paprsky slunce, ale vždy nakonec kolem poledního padla, vlhko, které se vám lepilo na vlasy, ale slunce se silou babího léta je nakonec vysušilo. Přesně tak to bylo i dnes.

Zoe právě dorazila do školy. Klasický ruch kolem budovy ji nechával chladnou. Vyhledávala jen jednu tvář, ale ta nikde nebyla. Tiše si povzdechla a zamířila dovnitř budovy, musela ještě před hodinou odevzdat sekretářce omluvenku. Jakmile si tuto povinnost odbyla, šla velmi pomalu ke své skříňce a potom ke své třídě. Stále se rozhlížela jestli Peter není někde kolem. Mohl na mě aspoň čekat, proč mě aspoň ráno nepozdraví, nevyhledá mě, kolovalo jí hlavou, ale nic jí to nepomohlo.

Už chtěla Zoe vejít do třídy, když zahlédla na konci chodby blonďatou hřívu. Komu jinému mohly tak krásné vlasy patřit, než Peterovi? Zoe se okamžitě rozběhla tím směrem a měla pravdu. Tam stál její kluk obklopen svými kamarády a nevšímající si okolí. Zoe obešla jejich skupinku, a tak se dostala za záda Petera. Poklepala mu na rameno.

Peter se okamžitě otočil, široký úsměv na rtech vystřídal starostlivý výraz: „Holubičko, tak jsi tu? Neměla by jsi ještě odpočívat doma?“

Zoe se jen mile usmála a ihned inkasovala polibek na čelo. V tu chvíli však zazvonilo.

„Musím jít, zlatko, ale odpoledne zajdeme na procházku, ano?“

Zoe nadšeně přikývla a také zmizela do své třídy.

Ve třídě už bylo dost lidí, ale její místo bylo volné. Pohodlně se usadila, odpověděla pár holkám, kde včera byla, ale to už vešel jejich učitel. Byl to pan Levinskij, měl je na angličtinu, což byla také první hodina. Ovšem nepřicházel sám, byl v doprovodu černovlasého, pohledného mladíka.

Zoe se málem zastavilo srdce. To byl on, to přece byl ten u silnice, křičela její mysl. Chtěla se setkat s jeho pohledem, ale on jakoby se naschvál díval jinam.

„Pěkné ráno, studenti, přivádím nového spolužáka, jmenuje se Samuel Reel a nedávno se k nám přestěhoval. Tak ho hezky přivítejte a ukažte mu naše roztomilé městečko!“

Zoe měla dojem, že na ni jdou znovu mdloby, odvrátila pohled k oknu, ale stále to cítila. Chlad a divnou zlost, která z mladíka čišela.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování