OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Anděl ve stínech - 5. část

06.10.2013 (13:00) • Wing • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 613×

Samuel

4. září, čtvrtek

Po tom zvláštním setkání s bratrem Zoe Samuel ještě chvíli otálel, než se vrátil do hodiny. Nebylo kam spěchat, omluvenku měl zařízenou. Navíc mu hlavou vířily různé myšlenky takovým způsobem, jaký dlouho nezažil. Po dlouhých dobách klidu přichází... Co? Na to si nedovedl odpovědět, ale věděl, že Adrianě se to líbit nebude. Adriana. Jeho sestra.

Den utekl jako každý jiný. Pomalé tempo by unudilo každého a ještě více toho, který vše zná a zažil takových dnů tisíce. Nemožné? Ne pro Samuela. Samuel přeci nebyl člověk.

Trávit večery zíráním z okna do tmy – to byla dříve jasná náplň konce jeho dní. Občas bylo milé zajít si na lov. Někdy, když měla sestra hovornější náladu, popíjeli spolu víno a povídali si. Život plynul a on čekal. Na smrt? Absurdní, ta nemohla přijít jen tak, jedině z rukou jiného. A to bylo v nedohlednu. Na co tedy čekat?

Na Zoe. V koutku své duše tušil, že čekal právě na ni. Ale nyní si nebyl jistý. Nyní, když jeho sny byly konkrétní, měl pocit, že to nefunguje. Ano, Zoe byla krásná, přitahovala čímsi zvláštním, ale... Snad očekával, že mu skočí do náruče a zatím ji málem zabil a dál ji děsí. Stále se mu oddaluje.

Co tedy dělat dál? Určité plány tu byly.

5. září, pátek

Škola pomalu končila a víkend byl za dveřmi. Budovu vzdělávacího zařízení v tomto malém městečku opouštěly s nadšeným křikem davy studentů, Samuel mezi nimi. I on měl úsměv na tváři, ale spíš z davové nutnosti. Víkend pro něj nic neznamenal, snad kdyby, jedině kdyby...

Robina zahlédl snadno. Jeho zrzaté vlasy se nedaly přehlédnout. Zrovna lezl s ostatními kluky na stromy, chtěly vyzkoušet švestky kolem školy. Samuel pomalu přešel ke stromům.

„Ahoj, Robine,“ zavolal na kluky do koruny stromů a zrzatý se okamžitě ohlédl.

„Jé, ahoj, Samueli!“ výskl chlapec hned zpátky. „Chceš švestky? Pojď nahoru, nebo ti mám natrhat?“

„Eh... Ne, to nebude nutné, nech si je pro sebe,“ pousmál se Samuel. „Jen... Potřeboval bych s tebou na chvíli mluvit.“

„Jasně, hned jsem u tebe!“ vykřikl Robin a jako střela se řítil z větví dolů. Ovšem trochu jako neřízená střela, takže ho Samuel raději zadržel, aby si ještě neublížil.

„Ty jsi trochu divoch, co?“ znovu se pousmál.

„Tak trochu...,“ omluvně se usmál Robin. Samuel se nahlas zasmál, vzal chlapce kolem ramen a vedl ho trochu stranou davu.

„Tak co, co sestra? Vím, že ti to dělalo starosti... Už se ti zdařilo s Peterem mluvit?“ přešel Samuel ihned k tomu, co ho zajímalo nejvíce.

„Ne,“ zamračil se Robin. „Nějak jsem to nestihl, navíc jsem nechtěl, aby u toho byly všechny jeho fanynky a jeho kamarádi,“ protočil Robin oči.

„To chápu,“ přikývl Samuel. „Přemýšlel jsem nad tím a přijde mi, že Zoe je pořád smutnější a smutnější. A to tu jsem jen chvíli a neušlo mi to! Potom uznáš, že je to vážné!“ Robin přikývl a zatvářil se ještě ustaraněji. Samuel dobře věděl, že starost o sestru je ta nejlepší cesta k Robinovi.

„Ale neboj se, chci ti s tím pomoct,“ usmál se Samuel na Robina.

„A jak??“ vyhrkl chlapec ihned.

„O víkendu se mají určitě Peter a Zoe sejít, nebo ne?“

„Jo, to máš pravdu. Peter má dopoledne zápasy, Zoe se učí a odpoledne se mají sejít v centru. Většinou chodí do místní kavárny,“ přikývl Robin. „Ale co s tím?“

„Dáme Peterovi šanci. Budu čekat u té kavárny a když to Peter znovu podělá, promluvím se Zoe. Víš, nic proti, Robine, ale sestry většinou neochotně přijímají rady od svých bratrů. Znám to z vlastní zkušenosti,“ usmál se Samuel.

„Ty máš sestru?“ překvapeně vykulil oči Robin.

„Ano, Adrianu. Támhle postává a zrovna je děsně naštvaná, že jsem ji ještě neodvezl domů,“ ukázal se šibalským úsměvem Samuel na krásnou blondýnku, která opravdu postávala na parkovišti u jednoho z posledních aut, které jim patřilo. Robin obdivně pískl, čemuž se musel Samuel začít znovu smát.

„Takže, Robine, platí? Dej mi vědět, kdy sestra půjde na rande a já vše zajistím a pomůžu ti.“

„Dobře, platí, díky, kámo!“ zářivě se usmál Robin, plácl si se Samuelem a poté už se smíchem utekl na školní autobus, kde řidič naháněl poslední děti dovnitř.

Samuel se vydal k parkovišti.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčela ihned Adriana.

„To je moje věc, sestřičko,“ chladně jí odpověděl Samuel.

„Neměl by ses s nimi zaplétat. Na světě běhá navíc spoustu pěkných děvčat,“ blýskla po něm Adriana rozzlobeným pohledem. Samuel nic neříkal, jen se usadil do auta a počkal, až udělá sestra to samé. Poté je odvezl. V hlavě už měl svůj plán a ten nedokázala ani sestra změnit.

6. září, sobota

Ještě nikdy mu nepřišlo, že dny jsou až tak dlouhé. Ale čekání do soboty se zdálo až nekonečné! Čekal na jediný signál. Polední slunce se už přehouplo na svou sestupnou dráhu k západu a on stále čekal. Adriana chvíli zlostně vrčela a nakonec se vytratila z domu. Tušil, že toto nehodlá pozorovat. Nedivil se jí, sám byl zmatený z toho, co je schopen pro člověka udělat. Pro jednoho člověka. A nebude toho nakonec víc? Nad tím raději zatím nepřemýšlel.

Konečně zazvonil telefon. Rychle jej zvedl a ohlásil se.

„Výborně. Díky moc, Robine. A neboj se! Dobře to dopadne!“ usmál se a se zvláštním svitem v očích zavěsil. Telefon strčil do kapsy, rychle popadl sako, které měl přehozené přes opěrku, popadl klíče a další nezbytnosti a vyrazil ven. Za jediným cílem.

Jakmile se ocitl na hlavní ulici, zaparkoval a vyhledal kavárnu. Nebylo to těžké, toto městečko opravdu nebylo velké a kavárny tu byly všehovšudy dvě. Jedna taková pro maminky s dětmi, která byla přeplněná, a druhá poněkud klidnější a také trochu na pohled tmavší. Ta byla poloprázdná, však se před chvíli teprve otevřela. O to delší byla její otvírací doba do noci.

Samuel se příliš k té kavárně nepřibližoval, jen prohlédl stoly za výkladní skříní. Netrvalo to dlouho a jeho oči si našly svou vyvolenou. Bledá dívka s černými vlasy rozpuštěnými, takže jejich délka krásně vynikla. I jejich bohatství. Seděla u stolečku sama, zamyšleně míchala obsah šálku lžičkou a hlavu měla opřenou v dlani. Dívala se kamsi ven na ulici. Nejspíš na někoho čekala. Na Petera.

Podle Robina měli sraz před deseti minutami. A Peter nikde. Ještě pět minut... Samuel vyčkával, nechtěl nic uspěchat, přestože cítil, jak jím projíždí nervozita. Na toto nebyl zvyklý. Určitá nervozita byla čitelná i ze Zoe – prsty poklepávala  na desku stolu, poté znovu tekutinu zamíchala, pak hrníček objala dlaněmi, ale ani jednou se nenapila.

Pět minut uplynulo a Samuel se rázně, aniž by další pohled Zoe věnoval, rozešel směrem ke kavárně. Jakmile vešel dovnitř, ovanula ho intenzivní vůně pražené kávy. Roztomilá okatá servírka se na něj za barem ihned usmála. Samuel jen přikývl, rozhlédl se a pak sehrál krásně překvapený pohled. To když přeci čirou náhodou spatřil Zoe, jak sedí sama.

„Ahoj, Zoe,“ usmál se na ni, když přišel blíž k jejímu stolku. Dívka k němu překvapeně vzhlédla, zdála se trochu vytržená ze svého nervózního snění. „Co ty tu tak sama?“

„Ahoj... Já, na někoho tu čekám,“ rozpačitě Zoe odpověděla a prohlížela si Samuela. Její výraz byl trochu... Odtažitý.

„Na Petera?“ začal ihned Samuel a posadil se proti Zoe.

„Ano,“ zamračila se černovláska.

„On... Nepřijde,“ sklopil Samuel pohled a čekal, co se stane. Neplánoval jí tohle říci, neplánoval jí vůbec lhát, ale... Stalo se.

„Cože? Co ty o tom víš?“ trošku příkřeji Zoe spustila.

„Já... Jen usuzuji, viděl jsem ho. Tedy... Byl ještě na hřišti, asi se zápas protáhl, či co,“ mávl nad tím Samuel rukou, snažil se raději tuto nebezpečnou konverzaci uzavřít. „Tak... Ti mohu alespoň dělat společnost,“ pousmál se a znovu se Zoe zadíval do očí.

„Jak protáhlo... To nechápu, nedal mi vědět...“ rychle Zoe zkontrolovala svůj telefon a nervózně vyhlédla ven z kavárny. Snad čekala, že se Peter zpoza rohu najednou vyloupne. To Samuel netušil, ale byl i tak čím dál více nervóznější.

„Mrzí mě to... Nemá na tebe příliš mnoho času, co?“ zkusil Samuel nasadit důvěrnější tón a bezděčně se lehce k Zoe naklonil.

„Co tím myslíš?“ odtáhla se ihned Zoe a víceméně se nalepila na opěrátko své židle.

„Já... mockrát jsem vás spolu neviděl, on je stále na fotbalu, to mi nepřijde jako fungující vztah,“ odtáhl se i Samuel a jen pokrčil rameny.

„Co ty o tom víš!“ vykřikla trochu rozzlobeně Zoe. Ovšem další rozhovor byl přerušen. U jejich stolu se totiž objevila servírka.

„Mladý pane, mohu vám něco nabídnout?“ sladce se usmála na Samuela.

„Kávu, prosím,“ odpověděl ji spěšně Samuel.

„A... Slečna? Budete si ještě něco přát?“ Zoe ovšem jen zavrtěla odmítavě hlavou.

„Nechápu, co tu děláš,“ začala znovu hudrovat Zoe, když se servírka vzdálila. „Řekla jsem ti, že někoho čekám.“

„Ale... Peter nepřijde a... vůbec... Dlužím ti omluvu,“ snažil se Samuel zachránit situaci. Představoval si to vše... Tak jednoduché. Jenže takovou reakci nečekal.

„Omluvu?“

„Za to, jak jsem tě málem srazil autem,“ vysvětlil.

„Nepřipomínej mi to,“ sklopila pohled Zoe. Její tvář skrývala zvláštní pocity a Samuel jim vůbec nerozuměl. Vypadalo to jako strach, ale jiný strach, než který při lovu dovede on i jeho sestra v obětech vzbudit. A přeci... Nikdy to nezažil ze strany člověka. Nelovil lidi, neznal ten pocit a ... Takto by i tak vypadat neměl. A už vůbec ne u dívky, na kterou ve svém životě čekal!

„Omlouvám se,“ tiše pronesl. Zoe jen přikývla. Servírka zatím přinesla Samuelovi kávu a snažila se dál vnutit své služby, on ji ovšem slušně odmítl. Zdála se Samuelem uchvácena. Na takové reakce byl Samuel zvyklý. Jeho přirozeností bylo, že lidi přitahoval. Důvěřovali mu, což mohlo být nebezpečné. Ale Zoe ne. Zoe se ho... Bála? Nebo jí byl natolik nepříjemný?

„Nechtěl jsem ti  zkazit odpoledne. Jen... Chtěl jsem ti říci, že... Mám dojem, že Peter pro tebe není ten pravý. Ty si zasloužíš víc,“ snažil se jí vše vysvětlit, ale každé to slovo se i jemu samotnému nakonec zdálo prázdné.

„Aha... A tím lepším je kdo? Ty? Nechápu, kde si na takové nesmysly přišel. Neznáš mě, neznáš Petera. Přišel jsi na tuto školu před pár dny. To, že si mě málem přejel... To ti vůbec nedává žádné právo mě tady posuzovat!“

„Ne, tak jsem to nemyslel... Nechtěl jsem, Zoe, počkej!“

Jenže Zoe na nic nečekala. Naposledy se napila svého čaje, popadla kabát, který měla hozený přes opěradlo židle a rychle vstala.

„Samueli, nepleť se do něčeho, do čeho ti nic není,“ ještě jednou ledově odmítla jeho pobídku, aby si znovu přisedla, vyhnula se jeho náruči a spěšně se vydala k baru, kde zaplatila. Samuel se už ani nesnažil ji dohonit, protože téměř ihned se Zoe ocitla na ulici a zmizela v postranní ulici. V ulici směrem na hřiště. Samuel cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Nikdy nelhal a neměl lež rád.

Znaveně se posadil zpět na svoje místo a hlavu položil do dlaní. Takhle to nechtěl. Nemyslela si, že to takto dopadne. Vůbec ne.

„Pane, mohu vám něco nabídnout?“ ozval se sladký hlásek servírky. Samuel se prudce otočil a jeho výraz donutil servírku poplašeně zamrkat a nakonec odběhnout. Poprvé svých schopností využil. Poprvé vyděsil člověka. Dívku, která skočila na lep jeho důvěřivého působení. A poprvé zatoužil ji jako zvíře rozsápat a vysát všechnu její krev.

Bože, co se to děje?!

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl ve stínech - 5. část: