ANDĚLÉ A DÉMONI - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdravim. V první řadě, bych se chtěla omluvit, že mi napsání dalších kapitolek trvalo celou věčnost, jenomže maturita je maturita. Musím se šprtit, tak nezbívá moc času na zábavu. Přeji příjemné čtení, prosím o komentáře kladné i záporné, budu za to vděčná. A teď už k příběhu, v této kapitole navštíví Samanthu starý známí, kdo to bude? čtěte dál! =D

21.10.2009 (16:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 851×

12. Návštěva

Ráno bylo nesnesitelné, cítila jsem se velmi unavená. Nevím, jak dlouho po Mikově noční můře jsem byla ještě vzhůru. Sešla jsem dolů na snídani do kuchyně, ze které byl slyšet hluk. Podívala jsem se na hodiny nad dřezem. Už je odpoledne, no paráda. Takže jsem přišla spíš na oběd. Elis a Meg už vařili nějaký guláš a pekli muffiny. Vůně mě doslova praštila do nosu. Bude to znít trapně, ale mám takový hlad, že bych jim nejradši snědla všechny muffiny, původně upečené pro celou smečku. Smečku, přesně tak. To množství se snad ani nedá spočítat, a že bych je tou rychlostí, jakou bych je jedla ani počítat nestihla.

„Dobré odpoledne“ pozdravila jsem obě děvčata.

„Oh Sam, ty vypadáš opravdu krásně“ začala Elis. Poté ke mně vzhlédli i Megiiny oči.

„No ne, to je ale rychlost“ nechápala jsem, o čem to mluví. Zářili, jako když něco obdivují. Třeba když já vidím ve výloze novou kolekci svetříků od Gucciho. No tak podobně, akorát samozřejmě ne tak nadšeně, jako to umím já.

„Co je?“ vyslovila jsem nahlas svou otázku. Neodpověděli, jen si pantomimicky ukazovali na mé břicho a ve vzduchu jako by kolébali dítě. Oči se mi rozšířili.

„Proboha“ vyjekla sem při ohmatávání svého teď už o trochu víc zakulaceného bříška. Byl to opravdu zvláštní pocit. Poté už jsem ho nehladila jen já, ale i Meg a Elis. Poul a Rob venku sekali dřevo, samozřejmě se nechtěli připravit o žádnou událost, taky si to mohli přečíst z myšlenek mích ochránkyň, a přišli dovnitř. Děvčata je nejdřív nechtěla ke mně pustit ani na krok, ale pak se všichni podívali na mě. Usmála jsem se a oni to brali jako svolení, jenomže já měla pocit, že se musím usmívat už prostě pořád. Láskyplně jsme se všichni zaměřili na, již brzy, nový přírostek do smečky.

„Jak se vůbec bude jmenovat?“ prohodil Rob.

„No přeci Poul, po mě“ řekl hrdě, za což mu poté přiletěl pohlavek od Roba.

„Vy jste vážně neskutečný“ protočila Meg panenky a šla zamíchat s gulášem. Což mi připomnělo, že mám hlad jako, no skoro doslova, jako vlk. Musím teď jíst za oba, tak bych se do toho měla hned dát. Naložila jsem si na talíř čtyři muffiny a Elis mi nalila do hrnečku kakao. Péče jakou mi poskytovali, byla opravdu příjemná, jenomže jsem si pak připadala strašně zbytečná.

„Dnes jeďte holky do města, dám vám nějaké peníze a zajeďte si na nákupy, já to tady zvládnu, alespoň příjdu na jiné myšlenky a pomůžu.“ Navrhla jsem a dostala jsem za to od každé pusu na tvář.

„Příjde dnes Mike vůbec domů? Kde je?“

„No on se ráno prostě vytratil, ani nikomu nic neřekl“ řekla Elis a zaváhala, pak dodala „Skus se zeptetat kluků, možná něco budou vědět.“

„Jasně, díky“ v duchu jsem doufala v to, že Mika už nezajímám ani já, ani dítě, které nosím. Bylo mi nepříjemné přemýšlet nad tím, jestli někde neplánuje vraždu toho malého drobečka. Snažila jsem se na to radši nemyslet a vrhla se na jídlo.

„Tak mi jedeme, chceš něco přivézt?“ zeptala se Meg, ale já jen přikývla, že nepotřebuju nic. Nic co by mi mohla přivézt. To co já bych potřebovala, mi nemůže přivést nikdy nikdo a to je mír mezi mnou a Mikem. Mezi dítětem a Mikem.

Když jsem byla v chatce sama, pustila jsem se do úklidu. Musela jsem přijít, na jiné myšlenky jinak bych se zbláznila. Začala jsem nahoře v ložnicích a skončila v koupelně. Trvalo mi to celý den. Ale když jsem skončila, byla jsem na sebe pyšná. K večeru mi přišla smska od Elis “přijedeme, až kolem osmé uvízli jsme v zácpě pa Elis“. To je teda štěstí. Už jsem z té celodenní samoty počítala vteřiny, aby mi ten čas bez lidí začal rychleji utíkat. Proto, když někdo zabouchal na hlavní dveře, cítila jsem úlevu, myslela jsem si, že už se vrátily holky a potřebují pomoct s taškami plnými nákupu. Jenomže sem se asi přepočítala. Otevřela jsem dveře.

„Zdravím tě“ jeho hlas, zněl velmi známě. Byl jako med. Sladký, ale i přes to mi přeběhl mráz po zádech. Mlčela jsem.

„Ty mě ani nepozdravíš? Žádné přivítání?“ pořád mlčím

„Nepozveš mě ani dál?“ civěla jsem na něho stále neschopná slova, znám ho přeci z minulosti. Jak jen se jmenuje? No jistě ty oči. Oči barvy tekutého zlata. Alek. Jak jsem si jen na toho grázla mohla nevzpomenout? Nechápu, jak jsem to dokázala, ale v jedné vteřině byla moje ruka v klidné poloze vedle mého těla a ve druhé vteřině mu moje dlaň ušetřila pěknou ránu do obličeje, “křup“ ozvalo ze z mého zápěstí, do něhož se okamžitě přiřítila bolest.

„Au“ zúpěla jsem nahlas.

„Oh Sam není ti nic?“ hodil po mě starostlivý pohled mezitím, co já pobíhala po předsíni se zlomením zápětím. Přiběhl ke mně a snažil se mi pomoci, jenomže já to nepotřebovala. Rozhodně ne od něho.

„Nesahej na mě“ zavrčela jsem na něho, snažila se ho od sebe odstrčit.

„No tak Samantho neblázni, máš to oteklé, zavezu tě do nemocnice“ snažil se mě vzít za zdravou ruku a odvézt mě pryč. Jak se jenom opovažuje, na mě sahat. Jak ho mohlo jen napadnout sem vůbec lést. Rozčílil mě do ruda. Hlupák, říkala jsem si v duchu. Zkoušel na mě použít, ty jeho přihlouplí schopnosti. Snažil se mě uklidnit, fungovalo to dobře a rychle, jenomže bolest to zastavit nedokázalo.

„Proč si sem sakra přišel?“ zeptala jsem se otráveně.

„Slyšel jsem od matky, že jsi měla nehodu a ztratila jsi paměť. Dlouho si se nevrátila domů, tak jsem se tě vydal hledat“ prohodil jako by ho vůbec netrápilo, že to díky jeho matce jsem zapomněla na svou minulost, protože mě bezcitně zavřela do toho ledového mrazáku s rybami.

„Po tom kde jsem, ti vůbec nic není, teď se seber a vypadni odsud.“

„Myslíš si, že mi po tom nic není“ zasmál se od ucha k uchu a ukázal na mé břicho.

„Co si myslíš, nemáš žádné právo tu být“ zaječela jsem na něj a snažila se ho vystrčit ven ze dveří.

„Opatrně mohla by sis ublížit“ nemohla jsem s ním pohnout, stál tam jako dvoutunová socha, se kterou bych nepohnula ani za pomoci jeřábu. Já teda ne, protože ho neumím ani ovládat.

„Co tu vůbec děláš Sam, tohle není místo pro tebe. Tady mezi těmi psysky. Vrať se semnou domů, kdo ví, co ti tu napovídali, když si přišla k sobě a nevěděla jsi o své minulosti ani kulový“ celá naštvaná a unavená z těch jeho keců jsem se snažila uklidnit a dokázat mu, že právě sem já patřím.

„Tys to zřejmě nepochopil Aleku. Jsem doma tady. Mám tu svou rodinu.“ Jeho výraz v obličeji se změnil na výsměšný.

„Co ti to ti psi udělali? Nemysli si, že když už jsem tě konečně našel, že jenom tak odejdu a nechám tě tady samotnou s mým dítětem“ tak to už jsem se ale zase musela smát já. Co si to myslí proboha živýho. On si opravdu myslí, že jsem těhotná s ním? Já se snad picnu.

„Jsi úplně vedle, když si tohle myslíš. To dítě je Mika a moje. A to je konec, tebe nemusím o ničem přesvědčovat. Vypadni“ Zakřičela jsem, ale on mě přitiskl na zeť a přidržoval mě na ní za ramena.

„Já ti nechci ublížit“ větu nedokončil, protože jsem mu ukázala zlomené zápěstí.

„Za tohle si ale můžeš sama, já ne. Takže teď tě odvedu domů ať chceš nebo ne. Běž si sbalit věci, jedeme hned.“ Poručil mi jako bych byla malá holka, snažila jsem se vykroutit z bolestivého sevření.

„Ani mě nehne, ty blázne. Běž pryč.“ Jeho sevření zesílilo, chtělo se mi plakat. Jenomže kdy se holky vrátí, jak dlouho to bude trvat? Alek mi nijak moc neublíží, kvůli jeho údajnému dítěti. Jak na tuhle myšlenku, přišel? To jsem jako měla otěhotnět z toho, jak mě v hotelu donutil k milování, spíš by se dalo říci, jak mě znásilnil?

„Fajn nic důležitého, tu stejně nemáš. Jedeme.“ Řekl rozhodně a vzal mě do náruče. Měla jsem strach. Doufala jsem, že se dokážu vymanit z jeho ledového a tvrdého sevření, ale bezvýsledně. Nechtěla jsem ovšem spadnout na zem abych neublížila mému chlapečkovi. Napadlo mě ale, že kdybych dokázala plakat, přišel by mi Mike na pomoc, ať by byl kdekoliv a v jakékoliv podobě. Začala jsem vymýšlet plán jak to dokázat, jen tak samo od sebe mi to nešlo.

Miku prosím pomoz mi. Pomozte mi někdo. Zkoušela jsem přivolat jeho i ostatní ze smečky způsobem, který Alekovi unikal, jen jsem nesměla změnit svou náladu štěstím z blízké záchrany, to by už poznal.

„Postav mě prosím na zem já umím chodit sama.“ Poprosila jsem ho, jako bych už pochopila, že jen on je ten s kým mám být a zakončila to oslnivým úsměvem. Sehrála jsme to výborně. Pustil mě.

„Jistě promiň mi, chovám se jako hlupák“ omluvil se mi.
„Asi jo ale to je jen tím, že mě chceš chránit, že jo. Nikdy bys mi přeci neublížil.“ Stála jsem naproti němu u auta a tiše čekala na záchranu.

„Otevřeš mi dveře?“ zaprosila jsem.

„Jistě“ klepl se do čela a otočil se, aby je otevřel. Vtom jsem začala utíkat směrem do domu a v plánu bylo utéct a zamknout za sebou dveře, jenomže jsem si neuvědomila, že Alek není člověk a že mu stačí vteřina a je u mě. To všechno mi však došlo, když jsem ležela na zemi a Alek seděl na mě, samozřejmě jen do úrovně mích boků, bříško by mu v sezení dosti svou velikostí překáželo. Oči, mu planuli zuřivostí, ale i něžností. Chytil mi ruce a zasunul mi je mezi jeho nohy a mé boky, abych se nemohla hýbat.

„Jak jsi mi to jenom mohla udělat?“ vzdychl, potom mi vrazil facku. V puse jsem okamžitě ucítila chuť krve. Začala jsem brečet.

„Promiň mi to, lásko moje.“ Hladil mě po vlasech „já nechtěl, to ty za to můžeš, proč mi jen nechceš dát to co je moje“ rozčiloval se.

„Protože není“ křikla jsem mezi vzlyky. Kde jen všichni jsou? Copak Mike není v lidské podobě, aby mě předtím slyšel? Doufám jen, že tohle už ho upozorní. Můj pláč se stal jedinou zbraní proti Alekovi. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mi Alek ublíží ještě jinak, ale on se uklidnil a hladil mě po bříšku. Vypadal při tom neskutečně, až se mi při tom chtělo zvracet. Připadal si jako pyšný otec.

Fuj, ta bestie. Sklonil se a přiložil k němu i ucho. Chtěla jsem se bránit. Nešlo to. Potom ho políbil. Nezůstal ale jen u bříška, sunul se nahoru, až mě políbil na rty. Díval se mi při tom celou dobu do očí. City, které jsem k němu cítila, se začaly závratně měnit. Z nenávisti se stávala závislost. Láska k němu. Nechtěla jsem to, ale nemohla jsem se vymanit z toho svazujícího pohledu. Už jsem neplakala. Využíval na mě svých schopností, kdy se mu zachtělo, aby mě dostal na jeho stranu. Kdyby ho někdo neodstrčil, byla bych zřejmě znovu ztracená. Dítě ve mně se pohnulo.

„Nesahej na mě. Pse“ zařval Alek.

„Omyl, to ty tady na nic nesahej a už vůbec ne na Sam.“ Vrčel Mike a držel přede mnou obranou pozici. Po chvilce se k němu přidali i ostatní ze smečky. Luk, Poul, Rob, dokonce i Meg s Elis. Má rodina měla převahu to je jasné, jenomže pomůže to? Nepřijde Alekovi na pomoci zase ta jeho? Bolelo mě, vidět jak se musejí prát. Nebolelo mě, ale už zápěstí. Chlapec mě během té chvíle vyléčil. Tyhle geny má po Mikovi a já doufala, že se jemu ani nikomu jinému nic nestane. Když jsem svou ruku spatřila, zděsila jsem se. Špatně mi srostla. Vzdychla jsem při představě, že mi ji budou muset znovu zlomit.

„Co to má znamenat? Zavolala sis na mě smečku?“ Ptal se mě podrážděně, zklamaně. Prostě nemohl uvěřit tomu, že bych ho mohla takhle zradit. Vždyť to říkám, je to blázen.

„Nemluv s ní“ pohrozil mu Mike.

„A to mi jako říkáš z pozice koho?“ usmíval se Alek.

„Jejího přítele a otce jejího dítěte, a teď padej stejně je nás víc a začít válku by teď nikomu z nás neprospělo.“ Ukázal směrem ke mně.

„Fajn, odejdu dobrovolně, ale není to naposledy, co se setkáváme“ prohodil směrem k Mikovi, ale jeho oči se setkali s těmi mými. Když jsem mrkla znovu, už tam nikde nebyl. Poslední emoce co se značila na jeho tváři, byla zlost ze zrady a radost z brzké pomsty.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování