OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI- 14. kapitola

30.10.2009 (19:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 586×

14. Den s andělem

Snažila jsem se myslet pozitivně. Doufala jsem, že Mike dodrží svoje slovo. Naději mi dávalo, že on neříká nic jen tak do větru. Nemohla jsem štěstím skoro ani usnout. Podařilo se mi to až za svítání.

„Dobré ráno lásko“ po probuzení, byl Mike už vzhůru, ale pořád ležel u mě.

„Taky ti přeji dobré ráno, jsi už dlouho vzhůru?“ zeptala jsem se ho pořád ještě rozespalým hlasem.

„Jen chvíli. Rád se dívám, když klidně spíš“ usmíval se, tím svým sladkým úsměvem, jeho čokoládové oči upřené na mě.

„Pojď, už je čas na snídani“ začal nás oba tahat z postele. Když jsme přišli do kuchyně, už tam všichni seděli po snídani a jen čekaly, až Mike rozdělí každému úkoly. Dnes se totiž rozhodl být celý den semnou. To mě moc potěšilo. Snad má něco v plánu.

„Robe, ty s Lukem budete dnes střežit jihovýchodní pláž poblíž města. Poulovi vyřiď, ať se zamnou, zítra staví. Vyřešíme spolu tu chybu, co udělal. To je vše“ Mike domluvil a Rob s Lukem s třesoucím se tělem vyběhli z chatky. Záviděla jsem jim, protože být v jiné podobě, v podobě nějakého zvířete, mohlo představovat volnost.

„Elis ty s Meg postupujte podle plánu“ řekl jen tak mimochodem. Zřejmě mi tu něco podstatného uniká, když jsou s tím takové tajnosti. Přisedl si vedle mě ke stolu, kde už na nás oba čekala vydatná snídaně. Míchaná vajíčka se slaninou a vafle s medem. Tolik mi chybí vafle od táty. Jak se asi rodiče mají? Jistě si na mě ani nevzpomenou. Bylo mi smutno z toho, že nevím, jestli jim je dobře.

„Neboj se, dnes ti udělám radost. Pojedeme za mými rodiči do hotelu a ti jsou s těmi tvými v neustálém kontaktu“ vkrádal se mi do hlavy. Zase ten překrásný úsměv, ještě že sedím, jinak by se mi podlomily kolena.
Po jídle jsme vyrazili mým Ferrary do hotelu Popo. Už jsem se těšila na lidi. Byla jsem tak dlouho oddělená od okolního světa, že mi to začalo až chybět. Dostala jsem velikou chuť na nákupy. Budu toho hodně potřebovat. Nemůžu věčně nosit Mikovi jeho trička, protože ty moje mi jsou, díky bříšku, malá.

Máma ozvalo se, najednou.Štěstí že jsem neřídila, jinak by mě kleplo za jízdy a mohly by, jsme se vybourat. Mike si zřejmě ničeho nevšiml, jenomže já ano. Snažila jsem se na to nemyslet, aby na to přišel sám, ale nedalo se to.

„Co jsi slyšela?“ díval se na mě Mike udiveně. Zvědavě.

„Ty si opravdu nic neslyšel? Zřejmě je moc slabý“ usmála jsem se pro sebe a objala se kolem malého drobečka uvnitř mě. Po zbytek cesty, i když jsem po tom moc toužila, neozval se. Po příjezdu před hotel si poslíček vzal klíčky a jako obvykle zavezl autíčko do garáží. Z venku se na hotelu nic nezměnilo, pořád vypadal jako zámek z pohádky. Co jsem ale nečekala, bylo, že se nezměnilo skoro nic ani uvnitř. Výzdoba byla jiná, to ano. Stačilo se ale podívat směrem k recepci a z hotelu z pohádky byl hrad v Karpatech.

To, no ,co ,to sakra. Jak jsem to jenom mohla přehlídnout? Nejvyšší čas, zajít si k očnímu. Zasekávala se a blekotala recepční Alice páté přes deváté.

Je to vážně tolik vidět? Naschvál, jsem si vzala volné tričko. Hodila jsem pohled na Mika.

Trochu ano, ale mě se to moc líbí zlato. Jen to dořekl, přitiskl si mě blíž k sobě, připadala jsem si proti jeho svalnatému tělu, tak neskutečně drobná. Pohladil mě po bříšku, pak po vlasech, dal mi pusu na čelo a už jsme konečně mohli vyjít vstříc našemu osudu. Ale ne, to je moc přitažený za vlasy. Prostě jsme se chytli za ruce a štrádovali si to směr výtah.

Jak se to mohlo stát? Vždyť to nemůže být tak rychlí. Už nikdy nebudu mít šanci mu ukázat, že to já jsem ta lepší. Ta čůza si ho omotala kolem prstu a pak se nechala zbouchnout, jenom proto, aby si ho k sobě připoutala. Nervy mi začali přetékat víc a víc, ještě jednou něco kvákne tak dodržím svůj slib a dám jí pěstí.

Kotě uklidni se, nevšímej si jí. Víš, že se nesmíš rozčilovat. Něco si mi přeci slíbila. Hladil mě Mike po zádech se smutným výrazem ve tváři.

Ach to je ale ubožačka, přebrala mi ho a za to mi zaplatí, to si přísahám. No tak to už jsme dvě. Taky mi zaplatí za to jak je drzá. Alice. Kdo jí dal tak divný jméno. Králík z Říše divů?

Udělej to, no tak, neboj se toho, já budu v pořádku. Napověděl mi jemný hlásek uvnitř mě.

Teď ne miláčku, nepleť se do toho. Prosím. Uklidnila jsem se, až když se dveře výtahu zavřeli. Ta mě, ale vytočila. Nejdřív by si měla alespoň, když už nic jiného, koupit příručku “Jak nebýt za úplného debila“ a ne do mě hned ládovat urážek, co jí hrdlo ráčí.

Něco mi tu uniká? Zeptal se Mike tónem, který značil naprosté nepochopení a také trochu uraženosti. Zřejmě si myslel, že jsem odpálkovala jeho. Bylo pro mě těžké slyšet oba, když Mike dítě ještě slyšet nedokázal.

Miluji tě. Děťátko, do mě jemně šťouchlo, abych mu znovu věnovala svou pozornost.

Taky tě moc miluju broučku.

„Že by mi tu zase něco unikalo?“ Tentokrát, už se Mike usmíval. Pochopil co se tu děje. V jeho myšlenkách se dalo jen vyčíst, jak zklamaný z toho, ale je. Také si přál slyšet to, co já. Ten jemný, něžný, hlásek. Když jsme došly ke dveřím kanceláře Smithových, už tam stála paní Smithová.

„Pane jo Samantho tobě to opravdu moc sluší“ objala mě jemně stará paní „drby o tvé kráse během těhotenství nelhaly“ Usmála se šibalsky na Mika „no tak nestůjte tu jen tak, posaďte se dovnitř.“

„Dobrý den Samantho“ pozdravil pan Smith, když mi šel naproti. Také mě objal „ty jsi“ odmlčel se, jako by si odkašlal „ale horká.“ Všichni jsme se tomu začali smát.

„Ano to jsem“ potvrdila jsem s jistotou „jak se mají moji rodiče?“

„Mají se skvěle, udělaly si menší dovolenou na Kanárských ostrovech, když ty jsi podle nich pořád tady v hotelu na prázdninách“ začala paní Smithová „jestli se ti po nich tak moc stýská tak jeď za nimi hned potom, co se to malé narodí“ navrhla mi „nebo, nechceš jim odsud zavolat?“

„To bych ráda, kde je tu telefon?“ pan Smith mě odvedl, k němu do kanceláře, vytočil mi číslo hotelu kde jsou rodiče ubytovaní a odešel z pokoje. Už jsem si začínala myslet, že to nikdo nevezme, když v tom jsem uslyšela mámin hlas.

„Haló?“

„Ahoj mami, to jsem já, Samantha.“

„Oh, Sam, jak se máš? Jak si užíváš prázdniny? Co je, nového? Povídej. Thomasi, Volá Sam.“ Křičela do telefonu, že mi málem rupl bubínek v uších. A nejen ten, kde jsem měla sluchátko.

„Já se mám skvěle, mami. Pořád sem v hotelu v jednom kole. Mám i nové přátele, ale to si povíme, až se setkáme. Jak se máte vy? Co táta?“

„My se máme naprosto báječně, moc se nám to tu s tvou matkou líbí, někdy sem pojedeme všichni společně“ slyšela jsem tátu.

„Holčičko ať moc neutrácíš za telefon, popovídáme si, až se uvidíme, přijedeme za pár dní.“ Ozvala se zase moje škudlivá matka, která by si radši nechala uříznout jazyk, než aby musela s někým prokecat sto dolarů po telefonu. Fajn.

„Jistě. Jen jsem vám hlavně chtěla říct, že se mi po vás stýská a že už se na vás moc těším“ to byla pravda. I když někomu občas rodiče lezou krkem, a já nejsem žádná výjimka, když nejsou dlouho pospolu, začne se stýskat každému. Jsou to přeci jen, rodiče. Ti staříci si vás udělali, vychovaly. To vás spojí prostě, no na pořád.

„Nám taky, už se na tebe těšíme. Měj se hezky.“ Řekli jednohlasně, i já se s nimi rozloučila a zavěsila telefon. Začala jsem se strachovat, aby se dítě narodilo v čas. Kdyby se rodiče rozhodly přijet moc brzy, chtěli by mě hned vidět. Myslím si, že i když to nejsou žádný retardi, nepochopili by nic z toho co se mi od začátku prázdnin děje. Vrátila jsem se zamyšlená do druhé, hlavní místnosti, kdy byl Mike s rodiči.

„Nepotřebuješ s něčím pomoci?“ obrátila se na mě paní Smithová, když jsem si sedla k Mikovi.

„Ne děkuji. Myslím si, že to zvládám dobře.“ Odpověděla jsem.

„A co je jinak nového, moje drahé děti? Kdy bude svatba a tak?“ tím mi upřímně ta stařičká dáma vyrazila dech. Porodit a ještě se vdát, no to by měla maminka radost. Víš co, asi ne Tyme. Záchrana přišla až po trapném tichu od Mika.

„Víš, mami, tak dalece jsme se ještě nedostali, ale novinky máme.“ Sevřel mě do náruče.

„Tak ven s tím, jsem napjatá jako struna.“ Rozšířila svoje oči, a nejen ona ale i pan Smith. Trochu i já, protože jsem nevěděla, jak do hloubky jsou do těhotenství zasvěcení ti dva.

„Sam dnes poprvé slyšela chlapcovy myšlenky“ och, tak na to jsem málem zapomněla, teda ne jako úplně, překvapilo mě taky, že jsou oba zasvěceni opravdu do hluboké hloubky, protože z Mika už potom nevyšla ani hláska. Zdálo se, že maličký spinká. Nedal mi o sobě vědět od té doby, co jsme vylezly z výtahu. Potom co mi řekl, že mě miluje. Nejsem tak překvapená, jako když to slyší matka poprvé ve svém životě, protože já to věděla, ještě než mi to vůbec řekl, za to může nějaké pouto, co je mezi námi. Díky tomu také vím, že mi oba to zvládneme, oba totiž chceme. Nemusíme se navzájem dorozumívat myšlenkami.

Ne já bohužel ne. Pomyslel si Mike s očima upřenýma na pana Smithe. Teď tu zřejmě uniká něco zase mě.

No jasně že mě to mrzí, ale je zřejmě moc slabý, anebo, ho taky neuslyším, nikdy. Mikův srdce drásavý pohled mi napověděl, o čem se baví. Tak tohle mi nedošlo, bylo by to ale dost možné, že bych malého dokázala slyšet jen já. Alespoň dokud je u mě.

Tebe by to snad, nefrustrovalo? Bylo my trochu trapné sedět tu a jen si domýšlet o čem se ostatní baví, jelikož já mám nevýhodu v tom, že neslyším Smithovy.

Omlouvám se, jsme takhle už zvyklí.

„Ovšem, omlouváme se, neuvědomili jsme si to. Co si o tom myslíš ty? Nebo dítě?“ ptal se mě starý pán, už ne v myšlenkách „jak s tebou mluví?“ sice jsem si v tu chvíli vzpomněla na přísloví “Nebuď zvědavej, nebo budeš brzo starej“ ale to on stejně je. Usmála jsem se pro sebe.

„Myslím si, že je to hloupost, jistě, že ho Mike uslyší, tím jsem si jistá. Bude to už brzy. Posle toho co mi už stačil říct, je velmi slovně vyspělí. Mluví stejně, jako kdokoli z nás“

„Dokázala by ses s ním teď spojit?“ zeptal se Mike s rozzářenýma očkama.

„Pokusím se.“ Snažila jsem se.

Jsi vzhůru? Nic

Broučku vstávej. Pohladila jsem bříško. Pořád nic. Začali se mě zmocňovat obavy. Proč se mi neozývá?

Nestyď se, vždyť oni tě stejně neslyší.

Já vím. Přemýšlím. Proč. Co pro to udělat. Je mi z toho smutno.

Tak ráda tě slyším. Nebuď smutný, máš přeci mě. Ani neví, jak se mi ulevilo, když jsem mohla znovu slyšet, ten jemný zvonivý chlapecký hlásek. Ostatní se na mě dívaly s neskrývanou zvědavostí.

A co si o tom myslíš ty? Optala jsem se ještě nenarozeného dítěte. Zvláštní pocit. Jako kdybych mluvila s dospělím člověkem. Chtěla bych vědět, jestli už se někdy někomu stalo to co mě a Mikovi. Jestli si ještě nějaká budoucí matka připadala tak mimo. Tak divně.

Podle mého názoru, to přijde už brzy, připadám si každým dnem silnější. Odpovědělo.

„Podle něho to už nebude trvat dlouho, a budete se z jeho hlásku těšit i vy. Doufám, ž vám to nebude vadit, ale jsem už unavená a potřebuji ještě jít nakupovat, kdybyste mě omluvily.“ Zdvořile jsem se usmála a už začala vstávat, když mě za loket chytili Mikovi ruce.

„Už půjdeme oba, děkujeme za pozvání“ řekl.

„Ale ovšem že, kdyby bylo něco nového tak se nám zase ozvěte“ usmívali se Smithovy od ucha k uchu „také se na to maličké moc těšíme.“

„Nashledanou“ pozdravila jsem už u dveří a šla dál i když Mike se ještě o něčem s rodiči bavil. Dohonil mě ještě, než jsem stačila dojít ke dveřím.

„Jsi v pořádku Sam? Jsi bledá, vypadáš opravdu unaveně, nechceš ty nákupy nechat na zítra?“ snažil se mě přemluvit, jenomže to neví, že já už nemíním nosit jeho věci a že potřebuji nákupy, jako alkoholik potřebuje chlast. Nakupování je také jedna z mích lásek, samozřejmě až po Mikovi a dítěti a celé mé rodině. Alespoň je tedy vidět, jak moc je všechny miluju.

„Nesmysl Miku mé druhé jméno je nákupy. I kdybych byla ozářená radiací a nemohla se ani hnout půjdu nakupovat a to i kdyby měli všude zavříno, tečka.“ Mile rošťácky jsem se na něho usmála. Když jsme vycházely z výtahu, kdo si myslíte, že mě zase skoro až úchylně sledoval jestřábím, no spíš slepičím, pohledem.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI- 14. kapitola: