OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Andělé a démoni - 19. kapitola

04.06.2010 (15:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1114×

19. Holý život

Věděla jsem, co se stane. Jen já. Nikdo jiný. Jen já věděla co má ten, mě neznámí, upír za lubem. Byla to jen vteřinka, možná jen její setina. Stalo se to tak rychle a já neměla čas přemýšlet, co to bude mít za následky. Musela jsem nás ochránit. Ani mi neproblesklo hlavou, že tímto činem bych mohla někoho rozzlobit a začala jsem jednat. Instinktivně jsem vyhledala oči tekutého zlata, které jediné mě vnímali jinak než ostatní a to ochranitelsky.

„Aleku,“ zakřičela jsem na jediného upíra, který teď mohl ochránit Taylora. Já se o sebe postarám sama. Instinktivně jsem ho Alekovi hodila. Musela jsem zabránit hlavně tomu, aby se Tayovi něco stalo. To už bych se mohla rovnou nechat zabít tím krve chtivým upírem s rudýma očima.

„Marcusi nedělej to!“ Rozkázal mu Alek, který podal Taye El, a snažil se dostat mezi mě a Marcuse. Mezitím už Lucas a Filip po něm šli, jenomže byl mnohem rychlejší než oni, to zřejmě proto, že byl poháněný instinktivním lovem. Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala něco, co bych po něm mrštila nebo do něho alespoň mohla zabodnout. Najednou mi pokoj přišel tak prázdný, bez ničeho, co by se dalo použít.

„Přestaň!“ Dostal se mezi mě a Marcuse nepříčetný Alek, nepochybuji o tom, že měl o mě větší strach než já, ale může si za to sám. Já věděla, že dostat mě na takovéhle místo je dokonalá sebevražda. Ale copak by mě poslouchal? Když jsem podle něho v tak dokonalém bezpečí? Nevím, nevím. V okamžiku, kdy mi Marcus téměř dýchal do ucha, i když ho drželi další čtyři upíři, mi začalo být trochu nevolno. Jsem přeci tak mladá, nechci ještě umřít, či hůř, stát se nočním démonem.

Jakmile jsem si uvědomila situaci, která právě nastala, o něco více, doslova mi ruply nervy. Z čeho? Jak se může někdo tak blbě ptát? Prostě vás by nenaštvalo, že někdo ohrožuje nejen život váš, ale dokonce i malého dítěte? Že vám nikdo kloudně nehodlá pomoct? Paní Lambecková tam totiž stála jako bohyně pomsty. Až to skončí tak jí asi zabiju. Trochu mi ruplo v hlavě, a tak naštvaná, jako nikdy v životě jsem všechno v pokoji, ať to byla sedačka nebo jen ovladač na televizi, poslala na toho idiota Marcuse. Vlastně na všechny ty idioty. Lambecková to schytala hifi věží přímo do hlavy. El s Tayem jsem ani nevím jak, prostě přenesla z místnosti. Vím, že mě to bude stát spoustu sil, ale dokážu to. Natáhla jsem ruce vpřed a použila sílu na ně všechny a snažila se je také ode mě co nejdál odhodit. Marcus mi sice nechutně poškrábal ruce, ale snad by se mi to mohlo do pár dnů zahojit. V opačném případě z něj vysoudím tučné odškodné na plastiku. Po krátké době, se podařilo těm nešikovným upírům, usměrnit jednoho padlího na hlavu. Jakmile jsem byla volná a nemusela se na Marcuse soustředit, vyběhla jsem do mého pokoje a tam našla El s Taylorem. Spadl mi kámen ze srdce, k mému překvapení, jsem je sem dokázala donést oba dva, takže se moje síla opravdu podstatně zvětšila.

„Díky El, že jsi mi ho pohlídala, teď odsud mizím.“

„Ale to ti Alek nedovolí. Teda nikdo z nás.“ Zchladila jsem jí pohledem.

„Víš El, mě je to fakt jedno. Už mi bylo osmnáct, nemůžete mi jen tak říkat co mám a nemám dovoleno.“ Připadám si tu opravdu jako v zemi Oz. Nic normál, jen speciál. Proč, nemůže být všechno jako dřív. Občas mě v takových situacích napadá, že jsme se sem vůbec neměli přestěhovat. K tomu všemu jsem slíbila rodičům, že se s nimi uvidím. Chtěla bych je tolik vidět. Doufám, že alespoň k nim mně Alek pustí, když už nic jiného. Přemýšlela jsem a přitom si balila věci pro malého do batůžku. Já nic nepotřebuji, možná akorát být už u Mika. Jinak tady na to všechno co mám z domu rodičů z vysoka…kašlu. Když jsem se ale otočila, El už nestála přede mnou, ale zamnou po Alekově pravici. Musela mu to taky vyzvonit. Další upír na ránu.

„Sam prosím tě nedramatizuj to.“ Propaloval mě pohledem, který byl tak nádherně něžný a medově sladký. Ne není. Samantho Simonová, zapomeň na to, říkala jsem si v duchu. Kéž by to alespoň nebyl upír. To by byla jiná.

„Dost Aleku, přestaň s těmi tvými triky. Mě už neovlivníš.“ To je fakt nechutný. Takovej kořen a on musí používat ty svoje zvrhlý schopnosti, aby dostal dámu aspoň trochu do varu. No, on si ten život fakt vede blbě.

„Omlouvám se, jen jsem tě chtěl trochu usměrnit, než se začneš kontrolovat a zchladneš.“ Jo tak to jsi mě perfektně usměrnil a zchladil.

„Víš co, možná by na mě mohla platit ta část o zchlazení, protože nic ve zlém, ale jsi trapnej a ta druhá část. Já ti ani nevím, připadám ti víc usměrněná?“ Zvýšila jsem na něho hlas, ale dala jsem si hranici takovou, aby Tay v mém náručí nazačal plakat.

„To ti tak vážně, připadám? Sliboval jsi mi bezpečí. Kde je prosím tě, ukaž mi ho. Protože já ho tu nevidím.“ Pomyslně jsem ukázala po místnosti, jako v mateřské školce, já vím. Jenomže jak jinak chcete vysvětlit, něco, takovému primitivovi?

„Není to totiž ani pár minut. Co mě tvůj kamarád málem zabil. Nemusel zabít ale jen mě, uvědomuješ si to sakra Aleku?“ hlas mi vystřelil výše, než jsem zamýšlela a Tay začal trochu poplakávat. Bylo mi to tak líto, jenomže, citům člověk neporučí. Byla jsem pro otevření těch jeho karamelových očí, aby konečně viděl realitu, schopná udělat první poslední.

„Samantho, nic se vám přeci nemohlo stát. Nic se nestalo. Kdyby ano. Na místě bych Marcuse zabil, ale to nás už nebude trápit dlouho, protože zanedlouho budete jedním z nás.“

„Díky ale myslela jsem si, že každý člověk na tomhle normálním světě má právo na volbu.“ Odvětila jsem kysele. Otrávená z toho, že znovu najel na téma: Já a Taylor, jako krvelačné bestie.

„Zřejmě si to neuvědomuješ, lásko, ale ty už dávno nejsi v normálním světě. Jsi v našem světě a zde bys také mohla mít svá práva, kdybych je za tebe neurčoval, jako tvůj budoucí druh.“ Ten oslnivý úsměv. Mě tak. Nasral, že jsem po něm mrskla LG obrazovkou od počítače, která tu byla, jak jinak, než bez počítače. Jen se přelomila v půli, když mu narazila z leva do hlavy. Jinak, nic zvláštního. Poté si prostě spadla na zem, jako by se nudila. Teda ne, že by mi po tomhle činu už konečně nesklaplo. Všechno si jenom zhoršuji. Obrátila jsem se na podpatku.

„Jdu Taylora vykoupat, potom ho uložím a přijdu do obýváku. Musím s Marcusem mluvit, pokud tu tedy bude žít i nadále.“ Dořekla jsem to a položila Taye na postel. El už se nebála o ubohý život svého bratra a tak potichu odklusala dolů. Alek stál a zíral na mě po celou dobu, co jsem malého odstrojovala.

Co se to sní, jen stalo? Stalo, semnou? Aha, no, jak vtipné. Ale slyšela jsem už lepší vtipy.

Tolik jsme se milovali. Vždyť jsem neudělal, nic špatně. Tak to bylo z toho slabšího soudku, říkala jsem si v duchu, když jsem z Taye sundávala poslední ponožtičku. Culil se na mě jako sluníčko, když v tom Alek pomyslel na poslední věc, než odešel.

Tak moc, vás oba miluju. Píchlo mě u srdce, jelikož Alek neví, co umím a tak to říkal upřímně. Ale co sakra pro něho ta láska k nám znamená? Znamená to nás mít i za cenu, že ho budu navždy nenávidět? Podtrhuji slovo navždy, protože on to tak chce. Jak je možné že co chce, to dostane. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Předchozí - KONEC 1. DÍLU

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andělé a démoni - 19. kapitola: