OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 2. kapitola

07.08.2009 (16:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1185×

2. Pravda

„Jsi takový měnič. Víš, na světě nežijí jen lidi ale i různé bytosti, kvůli kterým ty měníš své schopnosti. Já jsem taky měnič.“ U toho slova se vždycky usmál od ucha k uchu „Schopnosti ti narůstají podle toho, s kým se setkáš. Semnou si se potkala ve výtahu. Měním se ve vlka, ale to jen proto, že se zde má objevit už brzy někdo z koho jde strach Samantho.“ Snažila jsem se vnímat a poslouchat ale ničemu z toho se mi nechtělo věřit, vždyť na takové věci já natrefim možná tak ve filmu, ale on pokračoval „jsou to upíři. Nemám ale jen tuto vlastnost, též umím číst myšlenky jiných lidí. Právě proto slyšíš momentálně jen šum. To tě bude trápit jen dokud si na to nezvykneš. Můžeš číst myšlenky kohokoli kromě svých rodičů- protože ti nejsou jako ty -a taky jiných, takže i moje rodiče neuslyšíš. Nevím proč to tak je, já je slyším. Mí rodiče jsou totiž jako já. Tohle mám už od narození.“ Super takže, když už vám někdo nadělí takhle úžasný schopnosti tak ani nevíte, co si myslí vaše vlastní rodiče. Další paráda.

„Nekoukej se na mě takhle prosím, copak za to můžu? Poznal jsem to na tobě okamžitě. Jen co jsem tě uviděl a už jsem věděl že v tom nebudu nikdy sám. Ani nevíš jak sem rád“ usmál se na mě jako malé štěně, ale tohle na mě neplatí. Znamená to teda že mám celej život v pytli? Třeba mi lže a myslí si že mu na to skočim. Nejdřív mě praštil ve vejtahu a pak na mě zkoušel novej druh drogy a teď se mě snaží obelstít abych to nikomu neřekla?

„Ne!!“ odpověděl mi okamžitě, asi  na všechno, z čeho jsem ho chtěla obvinit. Vypadal ještě víc mimo než já.

„Takhle to není, musíš mi věřit!“ Nejsem ten za koho mě považuješ!! řekl ale nevyslovil to. Bylo to slyšet tak jasně jako by to na mě zakřičel, přečemž se mu skrabatilo čelo a vypadal tak sexy rozzuřeně, až sem se ho tak trochu bála – koneckonců je to urostlej týpek a já jsem tu s ním sama - jenomže on neotevřel svoje jemný, plný ústa a přitom jsem ho slyšela. Jak je to možný. Je to snad prokletí?

Ne to není a promiň, já jsem na tebe nechtěl vyjet, jen je to pro mě taky těžký. Což už asi chápeš ne?

Jo snad chápu a on mě taky slyšel, protože se na mě usmál tak sladce, že kdybych neseděla asi by se mi podlomily kolena. A znova se usmál. No to snad ne.

Děláš to naschvál? pomyslela jsem si. Jen zakroutil hlavou v šibalském nesouhlasu a začal mi vysvětlovat dál.

„Nebudeš stárnout, teda alespoň ne tak rychle jako jiní obyčejní lidé.“ Na myšlenku mi zrovna v tu chvíli přišla, ta jeho proměna ve vlka a o tom jak sem má zavítat upír, možná i víc. Takové věci jsou snad, ale už opravdu i na mě moc a to věřim na duchy.

„Ano to všechno je pravda říkáme jim studení- já a moje smečka. Jsem vůdce. Čím více příjde upírů tím více se nás změní na vlky. Jsme od nich naprosto odlišní. Teplota našeho těla dosahuje k čtyřicetipěti stupňům, jsme také silní a jako jediní ještě kromě vlkodlaků je můžeme zabít, a když se přestaneme přeměňovat na vlky začneme zase po nějaké době stárnout. O otisku asi mluvit nebudu to se tě netýká, jsi holka ehm“ čelo se mu začalo rosit, vypadal dost nervózní. Otřel si ho do ručníku a pokračoval a já mu naslouchala jak nejlépe jsem mohla.

„Ty se ale stejně nebudeš přeměňovat, tak nemusíš vědět úplně všechno, to proberem třeba zase jindy. Jsi zřejmě unavená půjdeš teď spát a já tě ráno vzbudím a půjdeme za mými rodiči“ vstal a najivně si myslel že po tom všem co se mi dneska stalo půjdu spát. To se asi netrefil.

Měla bys spát ten šum tě bude patrně nějakou dobu vysilovat, teď je noc a všichni spí ale počkej ve dne.

Nechci bejt sama v cizím pokoji! Přiznala jsem se mu. Byla to pravda na duchy totiž fakt věřim a co kdyby, že jo. Po tom dnešním dni už nevim co na mě odkud může vlítnout. Přikývnul a posadil se na křeslo k posteli. Svítilo jen slabé světlo lampičky, které na jeho kůži vypadalo fakt famózně. Pomyslela jsem si jak by pokoj vypadal kdyby byla tma. A to co se stalo mi skoro vyrazilo dech! Lampa zhasla. Pomyslela jsem na to, aby se rozsvítila a ona to udělala. Najednou jako bych věci ovládala svou myslí.

To je v pořádku. uchlácholil mě Mike

Když to říká on, musím mu věřit. Je jedinej koho znám, kdo o tomhle něco ví. Ještě párkrát jsem si pohrála s hotelovým majetkem v pokoji. Kolem to celkem lítalo a pak jsem tvrdě usnula.

Ráno po probuzení mi zase bušilo v hlavě. Mike měl pravdu šum opravdu o dost zesílil. Protáhla jsem se a otočila se na pravej bok. A kurňa copak já včera hýbala úplně se vším? Umím hejbat i s lidma? Nevim totiž, jak jinak bych řiměla aby si Mike lehlnul vedle mě a sladce spal. Příjde vám to snat divný, ale já jsem čistá jako lilie a nikdy jsem s žádným klukem nic neměla.

Dobré ráno Sam pronesl a podíval se na mě. Pak se protáhl a zíral na mě, ale né stylem Jak jsem se sem sakra dostal? ale, tak nějak samozřejmě.

Ahoj odmlčela jsem se a snažila se nedívat na něj promyň nechtěla jsem tě sem přenýst teda jestli jsem to byla já a né ty sám! Vzhlídla jsem k němu, na jeho tváři vlál pobavený výraz, který se zahryzával do mýho zahanbenýho.

Ale chtěla Sam. Probudilo mě to, ale tvé přání je mým rozkazem a tak jsem zůstal, jak si chtěla, ty jedna čarodějko. Usmál se. Ach jo. Zase se tak sladce usmál. Na mě. Jen na mě. Bylo mi jedno, jak se stalo, že jsem ho chtěla a pak náhle měla u sebe. Ale zřejmě to bylo tím, že se bojim duchů. Tak jasně jen se přesvědčuj Samantho, vždyť co, on by o tebe stejně neopřel ani kolo. V tom okamžiku mi zajel svými prsty do vlasů a začal si s nima pohrávat. Já jsem na něj zírala jak tele na nový vrata, a pak přišel zase ten úsměv, no já z něj snad padnu.

Vstala jsem z postele a sáhla do svojí kabelky. Vždycky nějakou nosim. Nikdy nevíte, co si s sebou budete potřebovat zbalit. Já tam měla dokonce kartáček a pastu. Popadla jsem to a pelášila vykonávat ranní hygienu. Když jsem se vrátila z koupelny už byl Mike pryč.

Jo, objednal jsem jí něco k snídani. slyšela jsem Mika na chodbě, zřejmě mluvil s někým koho jsem já nemohla slyšet. Takže někdo z jeho rodičů.

Chvilinka ticha.

Ne, ehm, no proměna se dokončila asi v jednu ráno pak se Mike nadechl, asi je vůbec nenapadlo, že je poslouchám, poprosila mě, potom co jsem jí vysvětlil základní věci, abych zůstal.

„A ty si sní zůstal sám v pokoji chlapče? No to je, ale neslušné zůstat přes noc s mladou dívkou osamotě. Zvlášť ty s ní.“ Zhrozil se pan Smith tentokrát nahlas a já se pro sebe usmála a nechala za sebou narážku, kterou proti mně vyslovil.

Jenomže já jsem šel do svého pokoje, jakmile usnula, ale a teď se podrž, asi o hodinu později jsem pocítil divné šimrání po těle a už jsem ležel vedle ní. Obhajoval se Mike, no tak tomu už teda taky moc nerozumim.

Zase jsem nemohla nic slyšet to zřejmě zase mluvil pan Smith.

Jo poprvé zhasla lampu nato jsem jí odpověděl, že je to v pořádku ale upřímně nevím, jak to dokázala ani od koho z hotelu to mohla pochytit. Je z ní něco jako čarodějka, co chce to má nebo udělá, třeba je tím obdařená už od narození jen až těď se ten dar projevil vychrlil Mike na svého otce

„Zajímavé, tak to budeme muset ještě pořádně prozkoumat.“ Zamyslel se nahlas nad celou věcí pan Smith.

V tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále“ řekla jsem a vyrazila ke dveřím.

„Dobrý den pane Smith, jsem Samantha Simonová, ale můžete mi říkat Sam. Omlouvám se za ten včerejšek, ten pokoj samozřejmě zaplatím se vším všudy“ a podala jsem mu ruku. Je to ten typ mile vypadajícího staršího pána, vypadá velmi čile a inteligentně, pomyslela jsem si, ale jakmile jsem to udělala Mike s jeho otcem se na sebe usmály. Slyšeli mě oba, to už mi bylo jasné. Ještě jsem si na to nestačila zvyknout.

„Děkuji za kompliment Sam, jsem velice potěšen, že tě poznávám.“ Pokynul směrem k Mikeovy  „Rád bych ti oficiálně představil svého syna Mika, jistě jste se už poznali blíže.“ Mike mi podal ruku, a hodil po mě dost významný pohled zatímco já byla rudá až za ušima. A ani jeho ruka, mi v tý situaci s červenáním moc nepomáhala, byla jako by ji právě vyndal z kamen.

„Poslední dobou si udržuji příjemných čtyřicettři stpňů.“ Odpověděl mi s úsměvem. A já už musela jeho ruku pustit protože mě už opravdu začalo polévat horko.

Znovu někdo zaklepal. Poslíček se snídaní a pokojská.

„Odneste to na terasu. Dekuji“ nařídil mu Mike.

„Poroučím se, ale jistě se brzy shledáme Sam. Tak na shledanou“ řekl pan Smith a políbil mě na ruku. Usmála jsem se a také ho pozdravila. Pak mě vzal někdo za tu druhou, byl to Mike a už mě táhnul na terasu tohohle pokoje.

Pojď už, jistě máš taky hlad jako já. zatáhl mě za ní silněji a vedl mě. Terasa byla rozlehlá s výhledem na Pacifik. Její podlaha byla z mramoru a zábradlí taky. Na každém jejím rohu, pak byly květináče s liliemi. Terasa byla vysoko a proto jsem měla úžasný výhled na krmící se kolibříky u korun palem, které krásně kvetli.

Mám, to máš pravdu. Slyší nás i oni? A kývla jsem hlavou směrem k poslíčkovi, který už byl na odchodu a k pokojský, která po mě právě uklízela ten nehoráznej nepořádek – až jsem se nad tím zastyděla.

Ne oni ne. Odpověděl mi a začal se cpát vším možným co leželo na talířích a podnosech.

A ty víš kdo ano? najednou, když jsem začínala být čím dál zvědavější mě hlad  úplně přešel.

Vím. Ta dívka co stála včera u postele, jestli si ji pamatuješ, kývla jsem, jmenuje se Meg. A ten kluk vedle ní to je Rob. Jsou si souzeni. Chodí spolu už od třetí třídy, kdy se poprvé uviděli. On se mění ve vlka a ona je jeho otisk .Rob byl první z nás.  Nikdo mu k tomu nic neřekl, byl na to úplně sám ale, když nás začalo být víc mohli jsme to zvládat společně. Jakmile mi tohle dořekl, začal se zase cpát jako by jídla nebylo, jak pro víc než deset lidí.

Otisk? Co je to? A co tvůj otisk? vyzvídala jsem, jak malá a lokla si jahodového koktailu.

Otisk znamená, že se muž otiskne do dívky, se kterou by měl strávit celý jejich život. On bez ní nemůže být, má pocit, že ji musí ochraňovat a její slzy ho bodají do srdce jak tisíce nožů. Takový muž když se otiskne, musí být pro objekt svého otisku tím, čím ho ona potřebuje mít. Třeba ochraňujícím bratrem, nejlepším přítelem nebo věrnou láskou. Zírala jsem na něj s pusou do kořán. On byl však zahleděný někam do dálky.

Sam já, ehm, no jen jsem ti chtěl říct, že jsem se ještě nikdy neotiskl, ale to, co jsem cítil v tom výtahu. Nechci, aby si z toho byla nesvá, tak jako jsem teď já Od tý dobz, když zavřu oči vidím jen tebe. Nejsem si ničím jistý, možná jen trochu tím, že si zřejmě musíš ty sama vybrat, čím bych pro tebe měl být já. Podíval se na mě. Přímo mě probodával pohledem, ale ten nevypadal uvolněně, ačkoliv bylo vidět, že se o to snažil. Spíš to byla změť strachu, omluvy za to všechno, co jsem za posledních čtyřiadvaceti hodinách musela zažít. Tak z tohohle rozhovoru se mi začínala točit hlava. Kam jsme se to proboha až dostali? Myslím, že potřebuju na vzduch!! Sladce se na mě usmál. Ach ne!! Vzduch! Ale já na něm jsem celou dobu. Cítím, jak mě polejvá zima. Musím hned domů!

Miku. Promiň zítra příjdu do práce. Čau. Zvedla jsem se a spěchala si pro kabelku a namířila si to rovnou pryč ze slavného hotelu Popo. No, že já jsem sem vůbec vlezla.

„Sam prosím promiň, počkej...“ volal zamnou, ale už jsem ho nevnímala. Utíkala jsem, jako by mi za patama hořela koudel. Ve výtahu dolů, to ještě ušlo, ale ten šum, když jsem z něj vyšla, všichni mysleli. Všichni ti lidé, jeden přes druhýho. Chtělo se mi křičet. Ať zmlknou proboha živího!! Znovu se mi do hlavy navalila ta bolest, ale teď už byla spíš ostrá. Potřebuju Brufen to je jistý, a co rovnou dva. Zastavila jsem se u recepční.

No tohle… spala tady, ani si neobjednala pokoj. Vypadá jako štětka. Ts. Asi byla potěšit Mika v jeho apartmá. Jestli jo, tak ji asi zničim. To já tam měla bejt první. Chtěla jsem jí dát pěstí, ale tak mě bolela hlava, že budu ráda, když to odřídim domů a nepotřebuju se tady ztrapňovat. Ale jednou, slíbila jsem si, jí dám zavyučenou. Nahlásila jsem jí, ve kterém pokoji jsem byla a adresu na které bydlím, aby mi poslala účet a zmizela jsem ve svém autě.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 2. kapitola: