OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 5. kapitola

18.08.2009 (11:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 998×

5. Seznámení s neznámým

Ráno jsem dorazila do hotelu v deset hodin, musela jsem se totiž pořádně prospat a stejně asi požádám Smithovi o den volna, pokud mi tedy Mika budou zapírat a nebudou ochotni mi ho vydat. Už jsem se rozhodla, tak žádný vymlouvání nebude! Najdu ho ať to stojí, co chce! A to jako, že já mám peněz dost, takže jsem schopná za informace i podplácet. Raději si s sebou pár tisícovek vezmu. Pro jistotu.

Na dnešek jsem se oblíkla velmi profesionálně, no, vypadám spíš jak holka do deště. Už od rána není vůbec hezky a sem tam i sprchne. Květiny se zavírají a kolibříků už nelítá tolik, což znamená, že příjdou i bouřky. Já jsem ale připravená na všechno. Zavřela jsem tedy sporťákovu střechu a vyjela na cestu.

Jen si tak parádně jedu po silnici, a nekecám vám, vidim člověka snad uprostřed silnice jak si to štráduje stejným směrem jako já. Jakmile jsem se blížila k němu, začínala jsem zjišťovat, že je pro nás oba silnice moc úzká a tak jsem zatroubila. Ten člověk co se otočil mi, ale někoho připomínal. Jo jasan už vím, je to ten kluk ze včerejšího večera co seděl na máminým stromě. Jenomže on už nezářil. Teď teprve v tom chladným dni vypadal bledý a jako socha. Podíval se na mě, ale ne jako včera. Spíš jako by mě chtěl z toho srázu, co byl poblíž nás obou, shodit dolů. Zrychlila jsem proto a už byla daleko od něj, jenomže jsem zase nestihla ani mrknout okem a už jsem ho ve zpětném zrcátku neviděla. Zvláštní, říkala jsem si.

„Kde je Mike a prosím nezapírejte ho, vždyť jsem mu snad nic neprovedla!!“ snažila jsem se o tom přesvědčit paní Smithovou, udělala jsem i psí oči, jenomže ona nic. Nechápu to, u jiných to zabírá.

„Promiň Samantho já nevím kde je“ odmlčela se „zřejmě nechce, aby si ho hledala a tak mi to neřekl, ví že bys byla první, komu bych to řekla, kdyby se chtěl před něčím skrývat“ řekla mi smutně.

„Jenomže proč by to měl chtít?“ byla jsem bezmocná. Posadila jsem se do křesla naproti ní.

„Vy víte všechno, co se tu noc stalo? Tu od které není doma“zeptala jsem se jí a snad doufala, že ani neví. Taky jsem doufala, že neví o mé nemoci, nechtěla bych  to s ní rozebírat.

„Ano Samantho, vím všechno, co se stalo mezi vámi! Jsem přeci jeho matka, i kdybych s ním nebyla tak propojená, jako jsem, mateřství by mi to všechno samo povědělo“ řekla jakoby samozřejmě.

„A co si o tom myslíte, paní Smithová?“ zeptala jsem se jí a ona položila moje ruce mezi ty své.

„Já o tomhle nemůžu rozhodovat, ani nevím, jak bych se zachovala já, ale dej Mikovi nějaký čas.“ Tohle jako bych už někde slyšela. Takže jablko opravdu nepadá daleko od stromu. „ A neměj strach, nikdy tě neopustil ani neopustí“ zamračila jsem se na ní, jako že to nechápu, vždyť už jsem opuštěná až běda „ Mike by tě nikdy nenechal bez dohledu. Nikdy, a to mi věř! Je do tebe zamilovaný stejně, jako ty do něho! Určitě už si musela postřehnout, že tě někdo sleduje.“ Aha takže ten bledý třpytící se kluk co vypadá jako bůh číslo tři- jako až po opravdovým a po Mikovi- mě má hlídat? No budiš!

„Ano madam to všimla, tak já už vás nebudu rušit, a ať má Mike jakýkoliv důvod mě nechávat jen hlídat, tak to vydržím, jenom nevím jak dlouho.“ Přiznala se, rozloučila se s paní Smithovou a odešla za hotel, podívat se do jeho zahrad.

Jela jsem sama výtahem dolů. V druhém patře výtah zastavil a nastoupil do něho kluk. Měl kapuci a já mu neviděla do tváře, když jsme ale sjeli až dolů, otočil se ke mně zrovna, když se dveře otvírali, a já ho zase poznala. Neznámého, boha číslo tři.

Vím, že mě slyšíš! Obořil se na mě, když jsme vycházeli z výtahu. Nejdřív jsem si nebyla ale tak jistá, že je to opravdu on, kdo na mě mluví, jenomže pak se mi podíval přímo do očí, přičemž ty jeho měli tu nejkrásnější barvu, co jsem kdy u lidí viděla.

Kývni, jestli chápeš…kývla jsem hlavou a zkusila k němu vyslat myšlenku.

Trhni si…jenomže jak mi pak sám řekl…

Neslyším tě, jako ty mě, tak kdyštak normálně mluv. Usmál se na mě, když viděl, jak jsem z něho krapánek mimo.

Neboj se, já tady nejsem proto, abych tě sežral. A usmál se znovu, jenomže božský úsměv a pohled čísla tři mi tak trochu podlamoval kolena a do toho jsem si ještě vzpomněla na tu scénku z máminy zahrady. No nádhera, co jiného.

„Jasně tak, ahoj jak se máš? A jak to, že to víš?“ zeptala jsem se slušně, ale můj pohled byl spíš sarkastický. Konec konců, třeba mi říká pravdu a jen si chce nakonec pokecat. Já jsem s nikým nekecela už asi tak sto let. Chopím se teda rychle příležitosti.

„Ahoj já se jmenuju Alek Lambeck, mám se fajn, když už si s tebou můžu konečně poklábosit, a jak to vím to neřeknu. Každý má mít přeci nějaký tajemství." zašklebil se „Co tak smutně?“ optal se mě, asi ze slušnosti. Kéž by ale nejen proto.

„No to nic není, jsem v pohodě. Jsem Samantha Simonová, ale říkej mi Sam“ usmála jsem se na něho a čekala, až mi podá ruku, trvalo mu to sice nějakou dobu, ale pak mi ji stejně podal. Byla tak chladná a tvrdá. Sice mě chytl jen na okamžik, ale projela mnou strašná zima.

„Nedávno jsem se sem přistěhoval se svou rodinou a nudím se“ usmál se, zadíval se mi do očí a povídal „ za ten včerejšek a dnešek se omlouvám“ sklopil zahanbeně oči „ doufám, že mi včera neujela žádná myšlenka“ podívala jsem se na něho trochu nechápavě, jenomže potom mi to došlo, byla jsem v té zahradě, jen v průhledný, mini košilce, a nijak se nezakrývala. Takže teď sem zčervenala a cítila se dost trapně „jen jsem se chtěl omluvit za to vniknutí do vaší zahrady, jenomže odtamtud je nádherný výhled na moře a na zapadající slunce.“ Tak tenhle řízek je podle mého gusta. Je to romantik jako hrom. Asi by stál za hřích, nebýt tak zamilovaná do Mika. Jenomže co přišlo, může i lehce odejít a já se nemíním v téhle těžký životní situaci nechat jen hlídat z dálky. Já prostě potřebuju víc než to.

„Nechtěl bys jít semnou sem za hotel do zahrad?“ zeptala jsem se ho nejen ze slušnosti, ale to už snad nemusí vědět. Mám s ním jistý plány. No uvidíme.

Jasně půjdu rád. Potvrdil mi a šel vedle mě na místo, kde jsou zahrady, který navrhovala sama paní Smithová, jak jsem zjistila. Je to opravdu krásné místo plné květin a altánků se zavěšenými ptáky v klecích, také je tu pár fontánek a vodopádů s rybami z Číny a jiných exotických zemí. Do jednoho takového altánku jsme si sedli. Rozvalili jsme se na ní naproti sobě, zrovna když začalo lít jako z konve. Foukal i malinko vítr, jenomže já jsem na tohle počasí vyzbrojená už od rána.

„Tak kde bydlíš? Povídej mi něco o sobě“ pobídla jsem ho úsměvem.

Za víc takových úsměvů bych dal všechno, kdyby patřili jen mě Prozradil se a já se přistihla, jak znovu červenám. Myslím, že se hodně snažil na nic nemyslet, naposledy mu ulítlo jen “prší“ a to není jediný, jenomže to byly fakt kraviny. Něco mi říkalo, že mi něco tají, ale třeba taky ne a mi budeme jednoho dne kamarádi nebo i víc, třeba. To je totiž přesně to, k čemu ho potřebuju.

„Bydlím v tom domě pár kilometrů od vaší vily. Jak jsem už říkal, nebydlím tu dlouho, takže do školy začneme já a mí sourozenci chodit až po prázdninách. Je mi osmnáct a nemám rád pizzu. A co mi povíš ty o sobě?“ Zeptal se, takže mimo jiného je taky zvědavý jako já. Tenhle kluk, že mě má hlídat, když si semnou po večerech ani nemůže zakousnout kousek pizzy? Kdo ho najal? Mike, tak to by k němu sedělo jen v případě, že by jsem s ním, nekecala snad celý den u našeho bazénu, a všechno mu o sobě  nevyklopila.

„No tak já jsem z NY. Před měsícem jsem se sem přistěhovala s rodiči. Neznám tu nikoho. Vlastně kromě tebe, šílený recepční Alice, Smithovejch co vlastní tenhle hotel a Mika.“ Při jeho jméně mi klesnul hlas. Vždycky když jsem na něho myslela tak mi bylo smutno a teď tomu nebylo jinak. „A já pizzu přímo miluju. Jo a taky mi už brzo bude osmnáct.“ Odmlčela jsem se a přemýšlela co mu dál o sobě vyklopit, ale snad nemusí vědět všechno, ne? „No tak a to je vše.“

Povídali jsme si takhle ještě hodně dlouho. Dokonce jsme už stihly dát i něco málo čajů. Ochutnali jsme všechny neznámé druhy, co na baru v hotelu mají. Mě nejvíc chutná Mountines. Chutná jako luční květy z Alpských hor. Asi. No co já vím, vždyť sem tam nikdy nebyla.

„A kdy, že máš ty narozeniny? Jestli se můžu zeptat?“ jak jsem tak seděla, opřená o opěrku lavičky posunul se ke mně blíž a dal mi ruku na koleno. Cítila jsem takové příjemné šimrání po těle. Když se mě dotýkal, byla jsem z něho tak vykolejená, tak okouzlená. Ani jeden z těch všech pocitů, nešlo moc dobře popsat. Cítila jsem jich opravdu jakoby hodně zvláštních naráz, bylo v tom i něco uklidňujícího, což jsem už dlouho nepocítila a taky známého. Měla jsem v sobě ten pocit bezpečí, co jsem pociťovala, když byl u mě Mike. Jenomže už na něho zase myslím. Takhle to opravdu už nejde. Musím si to zakázat. Teď mám nového přítele. Co kdyby o mě stál? Vždyť je mi dost sympatickej, možná, že jsem i já pro něho. Doufala jsem v duchu.

„Jasně, že ano“ ty můžeš všechno, pomyslela jsem si. Co mě to jen napadá? Nemám ponětí co se to semnou děje. Připadám si jako opilá. A chce se mi s ním i flirtovat a tak! Jenomže jak je tohle možný, když myslím na….no na někoho jiného? „mám je tento měsíc.“ vyklopila jsem mu na rovinu „a jestli chceš, no, chtěla bych si uspořádat nějakou oslavu, jenomže teď už tu vlastně nikoho neznám a tak kdyby si chtěl, mohl by si sebou i někoho vzít, ale nechci tě do ničeho lákat.“ Usmála jsem se na něho psíma očima, které žadonily, aby jim řekl “ANO“!!! Prosim, prosim, prosim ať to řekne a nemá holku, nebo ať mi radši  pukne hlava.

„ANO Sam, půjdu rád“ JO myslela jsem si v duchu „jestli teda můžu, seznámím, tě s mou sestrou Elizabeth a bratrem Filiphem. A jestli se můžu ještě na něco zeptat?“ odmlčel se, ale nemyslím, že přemýšlel „neříkala si, že tu znáš nějakého Mika? Jestli jsem teda dobře slyšel jeho jméno. On na tvou oslavu nepůjde?“ znělo to opravdu zdvořile, a proto jsem se taky namáhala s odpovědí, jinak bych ho odbyla tím, že se opravdu jen přeslechl.

„No těžko se mi o tom mluví, ale byla jsem do Mika zamilovaná“ no „ teda asi ještě pořád jsem. Jenomže se všechno změnilo a já už ani nevím kde je.“ Hlas se mi při těch slovech zlomil. To s tím otiskem a další příhody Pata a Mata, jsem se rozhodla vynechat. Zřejmě by tomu nerozuměl, stejně jako já na začátku, když jsem neměla o ničem ani páru. Teď je ale všechno jiný. Podívala jsem se na nebe. Déšť stále bubnoval do střech a já si tolik přála, aby zrovna dneska bylo krásně. To jsem ale asi neměla chtít, protože jsem zapomněla na svou schopnost“co chceš, to máš“ a udělalo se nádherně. Nezbylo mi nic jiného než si přát zpět dotěrný upršené počasí, protože jestli příroda potřebuje déšť, já nebudu ten, kdo řekne, „ne déšť nebude.“ Takhle to asi nikdy nefungovalo a taky fungovat nebude. Podívala jsem se zpět na Aleka, ale ten si ničeho nevšiml, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Aha, tak to je mi líto, nechtěl jsem tnout do živého.“

„Vždyť já ti to taky nemám za zlý“ možná jsem o tom opravdu neměla mluvit, cítila jsem, jak mi narůstá obrovský knedlík v krku. Nechtěla jsem to, vždyť Aleka ani pořádně neznám, jenomže stalo se…slzička za slzičkou se valila po mých, promrzlých tvářích. I když jsem neměla ponětí proč, cítila jsem kolem sebe něco divného, bylo to jako, když se snažíte něco přebíjet. Něco se v tu chvíli snažilo probít do mého nitra a říkalo mi, že za tohle mi Mike přeci nestojí. Jenomže to co bylo ve mně, bylo o dost silnější a dralo se to ven. Brečela jsem si jak malá Jaryna do dlaní, když mě Alek vzal za moje ramena, opřel si mě na jeho kamennou a chladnou hruď a objal mě svýma svalnatýma rukama. V tom okamžiku se to něco znovu vrátilo a snažilo se mě to dobývat, ale já se nedala. Chtěla jsem teď a tady pro Mike uronit poslední slzu. Třeba si po tom i on uvědomí, že je nám souzeno být spolu. Jenomže on se už znovu neobjeví, to vím jistě. Zvítězila jsem nad sebou a rozloučila jsem se s ním ve své mysli.

Bylo to pro mě hodně těžký. Zítra musím ještě na vyšetření, kvůli tomu nádoru či co, ale třeba už na to zase nebudu sama. S Alekem jsem si teď povídala snad celý den o všem možném a ani mi to tak nepřišlo. Je mi s ním fajn a dobře se mi s ním povídá, takže si ho ulovím jako nejlepšího přítele. Pokud teda o to bude stát tak, jako já. Už mě totiž opravdu unavuje být na všechno sama.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 5. kapitola: