ANDĚLÉ A DÉMONI - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka, tantokrát už zase s Mikem. =D

19.08.2009 (11:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 989×

6. Mike jako dar

Týdny plynuly jako šílený, konec prázdnin se pomalu, ale jistě blížil a já měla konečně svou vlastní partu. Nepatřil do ní jen Alek ale taky jeho sestra Elizabeth, který říkám prostě jenom El, má takoví ty hustý, dlouhý černý vlasy a hubenou postavu s jemnými rysy ve tváři a karamelovýma očima, a taky její bratr Filiph urostlý kulturista vyšší postavy s těma samýma očima jako jeho sourozenci. El má kluka co se jmenuje Lucas a Filiph má svou milovanou Gabrielu.

Gábi je moje spolupracovnice z hotelu Popo. Hlídáme spolu děcka bohatých rodičů. Jsem ráda, že mi s tou prací někdo pomáhá, to víte, nejsou to žádný andílci. To byl jen Jack Slater. Můj “bráška“. Pořád se mi po něm stýská.

A jak asi dopadl jeho bratr David? Mě, se prý nádor nezvětšuje, ale pořád nevědí dost na to, aby něco podnikly. Bojím se, co bude dál, ale snažím se na to nemyslet. To bych pak taky nedělala nic jiného. Lidičky z party, samozřejmě je mám všechny moc ráda, o tom vědí, ale nijak mě nelitují a za to jsem jim vděčná. Už ani Mike nepatří nějakou dobu do mého života. Chybí mi, ale snažím se to spíš potlačovat. Proč? No tak hlavně proto, že mezi mnou a Alekem probíhá jistá chemie, takový to jiskření a já to samozřejmě nehodlám kazit ani jemu ani sobě!

Dnes večer mám narozeniny. Slíbila jsem jim nějakou oslavu, jenomže na to nemám moc náladu. Chtěla bych si třeba jen zajít do té restaurace na druhém konci města a pokecat, pak půjčit nějaký film a skouknout ho při sklence vína, nebo jiný ptákoviny. No uvidíme. Nejvíc ze všeho jsem si ale přála oslavit narozeniny s Mikem. Dala bych za to cokoliv, vidět se s ním zrovna dnes.

„Tak jaký jsou plány na večer?“ Domlouvali jsme se u mě doma u bazénu, Gábi začala diskuzi a mrkla na mě.

„Promiň ale nedělala bych nic velkého, jen tak abych se najedla, napila, mrkla na nějaký nový filmek a šla chrupkat“ zasmála jsem se na ni.

Seděla jsem s Alekem na houpací lavici co, ale vypadala spíš jako pohovka a nad námi byl deštník, kvůli slunci. Jelikož už nebylo tajemstvím pro nikoho z party, co k sobe pociťujeme, byly jsme na sebe namáčklá v té “pohovce“. Já byla opřená zádama na jeho svalnatý hrudi, která neustále, příjemně v tomhle horku, chladila. Ruce měl ovinuté kolem mého těla, že jsem se cítila neuvěřitelně v bezpečí a milována.

„Dnes máš osmnácté narozeniny a to chce něco speciálního. Mám pro tebe překvapení.“ Usmál se na mě tím přenádherným slaďoučkým úsměvem a já se potřebovala jít najednou ještě víc zchladit. Vstala jsem a hupsla do bazénu, mezitím co se ostatní mazali krémem a opalovali se. Alek se ke mně po chvilce přidal. Voda je opravdu příjemná, ale když je s vámi Alek tak to nemá chybu. Skoro mi naskákala husí kůže. On je jako led v Coca-cole. Omotala jsem se nohama kolem něho a vychutnávala si tu svěžest, jenomže jsem ucítila nejen to. Snažila jsem se odtáhnout, jenomže Alek to asi nepostřehl a držel mě pořád stejně silně jako předtím, než se to stalo.

Nikdy jsem nedržel v náručí nic krásnějšího. A teď je dokonce moje. Kdybys jen věděla Samantho Simonová jak moc mi na tobě záleží. A jak moc ti ty plavky seknou… díval se celou dobu někam za mě do dáli, třel svým nosem o mou tvář a kdyby to řekl na hlas, ty tóny by mi zněli přímo do ucha. Vím, že mě Alek miluje, ale tohle se mi s ním stalo opravdu poprvé. Snažila jsem se být v klidu, protože ani mě to samozřejmě není lhostejný. Jelikož je to ale delikátní situace zvládla jsem to s klidem.

„No po pravdě řečeno vím to naprosto přesně Aleku Lambecku.“ Zašeptala jsem mu do ucha a potlačila úsměv, když jsem mu ukázala směrem mezi naše nohy. Chudáček, ale z toho byl asi mimo víc než já. Podle mě je to, ale přirozený jako cokoliv jiného a tak jsem se k němu přimknula blíž, jenomže to se asi nemá dělat, když visíte sami v bazéně s klukem co po vás touží a má v tu chvíli erekci.

Rozhlídl se a pak nás oba namáčkl na okraj bazénu s výhledem na ostatní, tak, aby měl všechno pod kontrolou. Zaryl se mi prsty do hýždí, což ale malinko bolelo. Jenomže zároveň se mi ta vášeň líbila. Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tam ostatní v tu dobu nebyly. Podle jejich myšlenek, které jsem si vzala na starosti já, si nic důležitého nemysleli. To bych jim taky radila. To co jsem teď dělala s Alekem sem si chtěla opravdu vychutnat. Líbali jsme se jako nikdy, přitom mi jezdil svýma rukama snad po celém těle a i když byly chladné, každý dotyk jako by mě pálil. Nevím na co jsem v tu chvíli přesně myslela, protože to nešlo, myslet, jenom vím, že ho chci asi tak jako on mě.

Ale uznejte, že to nemůže trvat věčně. Z toho by prostě stejně nic nebylo. Poklepala jsem ho po zádech na znamení, aby přestal. Sama jsem totiž už nemohla z toho náhlého vzplanutí ani dýchat a měla jsem pocit, že omdlím. Zamračil se na mě, ale když jsem hlavou hodila směrem ke zbytku mích hostů, usmál se a musel uznat, že tohle nikam dál už nepovede. Vylezli jsme teda z bazénu.

„Dáte si někdo pinacoladu s kapkami deště míchanou?“ zažertovala jsem jenomže stejně, ani jeden z nich neviděl Shreka, takže to nepochopili. No to musím napravit.

„My si dáme Colu s ledem“ volala na mě El a jednu ruku měla vztyčenou k nebi jako by, jsme byly ve škole. Usmála jsem se a hodila po ní a po Lucasovi každému po plechovce vychlazené Coly.

„Mi si dáme tu pinacoladu, jestli si jí budeš taky dělat.“ Přihlásili se Filip s Gabrielou.

„Jasně že budu. Na pinacoladu ode mě nikdy nezapomenete.“ Ujistila jsem je a šla do kuchyně připravovat nápoj.

V kuchyni bylo celkem příjemně chladno. Jenomže to nebylo to, co mě napadlo jako první při vstupu do prázdné místnosti. Cítila jsem psa. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nic zvláštního jsem neviděla, až na rýhy v kachličkách na zemi. Co to mohlo jenom udělat? Jsou to snad rýhy od drápů nějakého zvířete? Docela dost mě to vyděsilo. Pak mě ale napadla jediná možnost. Byl tu Mike. Samozřejmě že to byl on. Co jiného by tohle udělalo a nechalo nás to přesto všechny na živu. Ty rýhy byly opravdu dost hluboké, kachličky jsou na padrť. Tak to nevím, jak vysvětlím rodičům. Ale co, rodiče mají peněz dost i na dalších třicet nových kuchyní.

Proč by sem chodil? Copak už nadešel tan čas, kdy se má ke mně vrátit? Vrátila bych se k němu ale, kdybych mohla? Kdyby mě chtěl?

Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje. Šla jsem prostě po pachu. Byl tam a nebylo to dlouho. Koberec byl mokrý a od písku, takže se předtím určitě toulal někde po pláži v podobě vlka. Jakmile jsem si to představila, byla jsem šťastná, jediný co mi bylo líto, je, že jsem se nemohla procházet s ním. Pohybem jedné ruky jsem otevřela všechny okna v domě, aby se ten zápach vyvětral. Pak jsem se rozhlížela dál po mém pokoji. Přeci by sem nechodil jen tak. Na místo, kde mě vlastně opustil. Píchlo mě u srdce, při té představě. Nechtělo se mi na to myslet, soustředila jsem se teda na hledání něčeho nového.

Když jsem se šla podívat na terasu, která vedla z mého pokoje s výhledem na vlny Pacifiku, málem jsem se rozbrečela. To co jsem spatřila, bylo přání pro mě k narozeninám. Všude voněli růže, lilie, orchidee a jiné exotické květiny. Napočítala jsem jich snad desítky tisíc. Zamnou se zavřeli dveře. Průvan to ale nemohl být. Pomalu jsem se otočila a on tam opravdu stál. V tu chvíli jako by nic neexistovalo. Jen já a Mike. S ním to nebylo jako s Alekem, s tím jsem si připadala něčím nucená, jako by mě k němu přitahoval nějaký magnet, který jsem v sobě nechtěla mít a moje city jako by nebyly ani moje a byly pokaždé strašně zmatený, jenomže s Mikem jsem musela být, protože mě k němu přitahovalo srdce a city které jsme cítila, jsem věděla, že patří jen mě a že jsou upřímný.

Vrhla jsem se mu okamžitě kolem krku. Nechtěla jsem aby mi utekl dřív než se ho budu moct dotknout.

Sam neboj se dnes ti neuteču taky mě objal a políbil mě do vlasů. Chtělo se mi plakat štěstím.

Kde si byl tak dlouho? Naléhala jsem.

Nemůžu s tebou o ničem mluvit, ale tohle přání jsem ti chtěl splnit, tak nám to prosím nekaž, ano?

Ale to si sem přišel jen na taneček a pak zase zmizíš? To si snad nemusel, takhle se kvůli mně namáhat a stačila by mi jen jedna kytka. Řekla jsem mu sarkasticky a rozhlídla jsem se po přeplněné terase. Jenomže on nepromluvil. Ani nemyslel na nic co by mi jinak nepověděl nahlas. Proč si na to dával pozor? Napětí, které vyzařovalo z jeho těla bylo skoro až hmatatelný.

Ty kytky mi jsou k ničemu, když nemám tebe!!! Myslela jsem jen tak šeptem a položila mu hlavu na hruď. Byla tak horká jenomže i tak jsem jí chtěla víc než tu Alekovu chladnou. Mikova je taková měkoučká a vypracovaná ale Alekova je tvrdá což je trochu nepříjemné. Všimla jsem si, že Mikovi se na tváři vykouzlil úsměv, když sem přemýšlela nad jejich těly.

Je mi to tak líto, jenomže teď nemůžeme být spolu. Zanedlouho příjde čas kdy se vrátím a budu tu jen pro tebe. Slibuji Sam. Doufám jen, že na mě počkáš. Teda jestli o mě budeš ještě stát. sladce se usmíval a jeho oči zněžněli. Nějako zapomínám jak se dýchá.

„Ano počkám na tebe“ řekla jsem a snažila se namyslet na to, že dole je Alek kterému vděčím za spoustu věcí.

Po chvilce tančení jsme si spolu sedli na pohovku mezi květiny. Když jsem se rozhlížela po terase cítila jsem se jako někde v úplně jiný části světa. Tolik barev a vůní a Mike vedle mě, držící moje ruce, který drží zase ty jeho. Držela jsem ho tak křečovitě. Jako by mi nemohl nikdy uniknout, jako by nemohl jen cuknou svýma svalnatýma pažemi a nevyvlíknou se tak mému sevření. Mohl mi uniknout během několika sekund, ale já se nevzdávala. Zadívala jsem se do jeho hlubokých očí a málem se v nich utopila. Mikovi oči plné něhy, lásky, touhy a něčeho co jsem u Aleka nikdy neviděla. Přesně takhle vypadali máminy a tátovi oči když se na sebe navzájem usmívali nebo se jen tak toužebně dívali jeden druhému do očí. Může to snad být láska? Miluje mě stále i po tom všem? Jestli ano tak se mi s tím zatím nepochlubil, ale já si na to počkám. Doufám, že to myslel vážně a nebude to opravdu už moc dlouho trvat.

„Za chvíli už budu muset jít. Musím hlídkovat ve městě se smečkou, ale neměj strach Rob na tebe dává pozor, aby se ti nic nestalo“ tak tohle je snad vtip. Nechápu jeho postoj ke mně, vždyť tu byl tak krátce.

Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mi paní Smithová povídala o Mikově strachu nechat mě bez dozoru. Ten kdo na mě má dávat bacha je Rob, ale tak proč a jak Alek může vědět o mích schopnostech. Pohled na Mika mě ujistil v tom, že právě o tomhle semnou nemůže mluvit. Napadlo mě proč asi smečka musí hlídkovat? Je to snad kvůli Alekovi a jeho rodině? Nikdy nevypadali jako normální lidé. Zato já ano a přitom normálním člověkem nejsem. Nesoudila jsem nikdy normalitu Lambecků podle jejich vzhledu, ale tím jsem možná udělala chybu.

Mike po mě hodil žalostný pohled a políbil mě do vlasů „všechno nejlepší Sam, ať se ti splní všechna tvá přání“ usmál se na mě a než jsem se stačila rozkoukat a zeptat se ho na všechny své dosavadní úvahy skočil z terasy a nechal mě tam, dívat se za ním. Po chvilce, jsem se sebrala z pohovky sešla jsem do přízemí a připravila pár pinacolad. Venku se všichni bavili v bazénu a skoro si ani nevšimly, že jsem byla tak dlouho pryč až na Aleka.

Vypadá tak mimo. Co tam nahoře tak dlouho dělala? Jen jsem se na něj ladně usmála a nechala ho ať si myslí co chce. Rozdala jsem pinacolády a někomu jsem vzala ještě Colu, přitom jsem se chtěla domluvit na večer.

„Navrhuju v šest hodin v restauraci. Zamluvím tam stůl na moje jméno. Pro tebe se stavím jestli chceš“ ukázala jsem prstem na Aleka.

„Jo stav se.“ usmál se na mě a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě, jenomže já mu polibek neoplatila. Myslela jsem pořád na Mika. Chtěla jsem vědět co má za plány do budoucna a jak do nich zapadá má osoba. Smutně jsem sklopila oči, dívajíc se na mravence co si dělali cestičku v trávě a hledali potravu.

Nevím, co si mám na sebe oblíknout. Přemýšlela jsem při koupání v horké vodě s voňavou pěnou o mým večerním narozeninovém outfitu. Když jsem vylezla usušila jsem si vlasy a hodila přes sebe župánek. Přesně ten co měl na sobě Mike před několika týdny. I když jsem ho už prala, jeho vůně na něm přetrvávala pořád, jako by sem tajně chodil a nosil ho kvůli mně každý den, abych si připadala v bezpečí, pořád si ho pamatovala. Možná, že ho hodím ještě dnes do pračky. Tohle pomyšlení mi způsobuje spíš bolest než nějaký vděčný pocit.

Jízda k Alekovi byla podle mého uvážení tak přiměřeně rychlá. Po cestě jsem se musela ještě namalovat, byla jsem totiž v té vaně tak hříšně dlouho, že jsem vyjela později než jsem měla v plánu. Vlasy mi vlály do obličeje což mi taky moc nepomáhalo v rychlé jízdě. Jsou totiž jen nakůlmované, ale ne stočené do nějaké gumičky nebo tak, na to už fakt nebyl čas. V tom spěchu jsem na sebe hodila první šaty na které jsem narazila, jsou to krvavě červené šaty s hlubokým výstřihem, tříčtvrtečními rukávy a trochu se třpytí, a k nim jsem si obula červené botičky na jehlovém podpatku co mi nedávno koupil táta v Paříži.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování