OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 9. kapitola

22.08.2009 (12:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1003×

9.  V objetí anděla

Nevím kolik minut nebo hodin či dní jsem tam tak ležela, ale slyšela jsem ho. To on mi dal sílu otevřít oči. Mike. Volal, ne on křičel a řval na mě ve svých myšlenkách. Byl tak neuvěřitelně blízko, že jsem ho mohla přes ty ocelové dveře i cítit.

Jestli jí jen zkřivila vlásek no tak já ji zabiju a Roba taky, měl jediný úkol a nedokázal ji uchránit. Roztrhnu ho jako hada. Vyhrožoval Mike někomu, kdo zřejmě mohl za mou situaci.

Sam jsi při vědomí? Slyšíš mě? Volal.

Miku jsem v pohodě, nic mi není. Snažila jsem se ho uklidnit. Jenomže nic nebylo v pohodě. Necítila jsem téměř nic na svém těle. Ale uvnitř v mém nitru bylo teplo. Tohle jsem cítila díky němu, tím sem si byla jistá.

Prosím dostaň mě odsud. Žadonila jsem. Dveře už se málem otevírali, ale jsou moc zamrzlé.

„Ale pamatuj tohle je jen varování, příště ti neřeknu kde je, ani kdyby si mě prosil na kolenou. Taky mám pro tebe překvapení, zřejmě, podle mích výzkumů, si nebude pamatovat na určité období. Nemyslím tebe, ale nás, tak jí nedávej důvod proč myslet na minulost.“ Promluvila neznámá žena, jejíž hlas mi nebyl nijak zvlášť povědomí.

„Fajn to beru, už nikdy ho neuvidí, já se o ní už postarám, nebojte se.“ Řekl jí Mike.

Konečně světlo. Mikovi teplé ruce se ovinuli okolo mého těla, jenomže já to cítila jen minimálně. Políbil mě na čelo.

Teď už bude všechno dobré Sam. Chtělo se mi plakat štěstím, že jsem konečně v jeho náručí, jenomže jsem neměla slzy ani sílu. Mikovi, by to ale pomohlo.

Nech to být, já sem šťastný, že jsem tě našel živou a to mi stačí. Promiň mi že to tak trvalo.

Ty promiň, že jsem tak slabá. Omluvila jsem se, protože jsem na to měla právo. Chtěla jsem být silná jako on.

Už se prosím nevysiluj.

„Na Robe já budu řídit buď s ní vzadu a zahřívej jí, jak nejlíp to půjde.“ Mike vydal rozkaz vůdce smečky a zamračil se tak, jak jsem ještě u něho neviděla.

„Jistě Miku.“ Rob neměl na výběr, takže mě položil na zadní sedadlo a přisedl si ke z druhé strany.  Vzal si mě na klín a snažil se vytopit co nejvíc prostor mezi ním a mnou, po chvíli přezemě přehodil jinou deku. Tahle už byla mokrá od toho, jak jsem rozmrzávala.

Bolí tě něco? Optal se Mike starostlivě.

Ne nic necítím.

Tak se pokus usnout ano?

„Jasně, jasně.“

Nevím, kam jsme jeli, ani jak daleko trvala cesta, ale vzduch byl cítit po dešti a jedličí. Myslím, že mě odvezli do lesa. Zřejmě do doupěte smečky.

„Robe polož ji na pohovku ke krbu, Poule ty s Lukem zatopte. Elis ty přines nějaké přikrývky sem dolů.“ Mike vydal rozkazy a na chvíli se mi ztratil z dohledu. Rob mě uložil na měkkou pohovku a v krbu začal plápolat oheň. Na moje tělo padla tíha několika přikrývek a polštářů. Rozmrzala jsme pomalu, ale jistě. Vnímala jsem jen málo, ale zdálo se mi, že mě Elis svlékla z mého promočeného oblečení a uvelebila mě v polštářích. Z vedlejší místnosti bylo slyšet syčení konvice a následně jsem ucítila vůni ovocného čaje.

„Dobrá teď nás tu nechte o samotě.“ Poručil Mike a vzal si mě do náručí, jednou rukou mě objímal a tou druhou se mi snažil vnutit horký čaj.

„Sam skus něco málo vypít, jsi zesláblá a podchlazená, tohle ti pomůže.“ Přitiskl mi hrnek k ústům, ale já neměla sílu je otevřít, nemohla jsem se vůbec pohnout. Chtěla jsem otevřít oči a ujistit se, že je tu semnou a já jsem opravdu v bezpečí ale nešlo mi to.

„Nenamáhej se tak, já jsem tu a ty jsi v bezpečí u mě.“ Věnoval mi polibek na zmrzlou tvář, byl tak vroucí, že jsem se pod ním zachvěla. „Teď už budeme jenom spolu, nic a nikdo už ti neublíží.“ Skoro jsem spala ale všechno jsem slyšela velmi zřetelně, Mike přemýšlel nad námi a nad svými chybami.

Jak jsem si jen na chvíli mohl myslet, že když nebudeme spolu, oba zapomeneme a ty budeš v bezpečí. Bylo to ode mě sobecké. Já jsem přeci nikdy nemohl zapomenout a ty taky ne. Povzdychl si jako by měl na srdci připoutané závaží. Myslet si, že dokážu ochránit tebe i město zvlášť, před těmi zrůdami a pak si musela narazit na jednoho z nich, spřátelit se s ním, byla si tak zoufalá. Doufal jsem ale, že když tě tak miluje, nijak ti neublíží. Další povzdech, který mě tentokrát bodl do srdce, jenomže jsem byla tak mimo sebe, že jsem se ho ani nemohla snažit utěšit, že za nic nemůže. Nevím sice, o čem to vlastně mluvil, ale většinou za všechny hlouposti můžu já. Myslím, že o tom přemýšlel i dál, ale já už spala.

Probudila jsem se, když ještě procházel měsíční svit skrz okna. Rozhlédla jsem se kolem sebe do místnosti. Stěny ze dřeva, dřevěný nábytek takže jsem opravdu v nějaké chatě. Posadila jsem se na gauči, uprostřed veliké společenské místnosti. V krbu klidně praskal dohořívající oheň. Snažila jsem se postřehnout nějaké známky života kolem, ale nikdo v místnosti ani nikde poblíž nebyl. Vstala jsem tedy z vyhřátého pelechu, prozkoumat nejbližší okolí.

Dole byly tři místnosti, kromě společenské místnosti i kuchyň, ve které se právě vařil nějaký guláš tak pro dvacet lidí, koupelna do které jsem se velmi těšila. Doufala jsem, že nebude nikomu vadit, když na chvíli vklouznu pod sprchu. Po vydatné koupeli jsem se vydala po rozvrzaných schodech nahoru, kde byly další čtyři místnosti. Vešla jsem do jedné z nich a hned mi bylo jasné, že jako tahle, slouží všechny ostatní jako ložnice. Přišla jsem k oknu naproti. Tam stál Mike s Robem. Za Mikem stály ostatní ze smečky. Vypadalo to, že se asi hádají. Nalepila jsem se na stěnu vedle okna, abych lépe slyšela.

„Tak fajn, tak mi vysvětli, co se teda stalo, že se Sam, musela dostat do smrtelného nebezpečí? Já poslouchám.“ Zuřil Mike. Zbylí ze smečky za nim doslova včeli.

„Je mi to tak líto, ale ona jela po hlídání domů, a když jsem ucítil ty chlapy, chtěl jsem jí pomoct, ale to jsem je měl zabít? K tomu všemu se, potom co odjížděli ven z města, na mě vrhl ten upírskej kulturista s jeho ségrou a šli po mě jako slepice po flusu. Byl jsem na ně sám. Když jsem je zmákl, tak už byla Samantina stopa zastřená a já je nemohl najít. Hledal jsem je tak dlouho, dokud si mě k sobě nezavolal, že si ji našel. Je mi to opravdu líto.“ Vysvětloval zničený Rob.

„A proč si někomu z nás nedal vědět? Myslel sis, že je dokážeš zvládnout sám a včas na sto procent? Nechápeš, že tady nejde jen o tebe, ale o nás všechny?“ zvýšil na něj Mike svůj melodický hlas, až to zamrazilo i mě.

„Vím, že nejde jenom o mě, ale podle mě si to moc bereš. Ona byla šťastná, pak si jí dal novou naději a ona začala pochybovat. A to není moje chyba. Můžeš za to ty sám. Myslím, že ta pověra o smrti smečky z žalu je hloupost.“ To už, ale Mike nemohl poslouchat. Ruce se mu třásli, žily mu začali nabíhat.

„Fajn Robe, tak když si myslíš, že to je hloupost. Tak to ti poskytnu překvápko, celou dobu jsem se držel, ale teď to nebudu skrývat a ty na vlastní kožich pocítíš tu bolest.“ Vykřikl a skočil, přeměňujíc se, po Robovi, který udělal to samé. Oba se svalili do mechu a jehličí, až to otřáslo chatou. Zavití, zakňučení a zanaříkání co unikalo v tu chvíli Robovy z jeho chlupaté hrudi, rvalo uši. Bylo mi ho líto, ale nesměla jsem dát najevo, že jsem vzhůru a poslouchám. Věděla jsem přesně, jaké bolesti mu teď ukazoval. Hlavně to byla první Mikova bolest, když jsem plakala poprvé v době, kdy se do mě otiskl, pak když jsem ležela v nemocnici a tak dále, a kdyby se tomu dalo zabránit, udělala bych to. A copak, já nemůžu? Neváhala jsem už ani vteřinu a seběhla po schodech dolů a ven z chaty. V tu ránu, na mě zíralo nespočet lidských a čtyři vlčí obrovské oči. Rob využil Mikovy nepozornosti a prchal pryč do lesa.

„Prosím, nech ho odejít“ žadonila jsem, za Roba. Veliký vlk v huňatém kožichu přišel, až ke mně. Nejdřív jsem nevěděla co od něho očekávat, ale pak mi položil čumák do dlaní, hluboce si povzdychl, a pak mě olízl. Přitom se jeho oči smály a než jsem se v nich stihla utopit, byl pryč za chatou. Cítila jsem, jak mě ostatní se zájmem pozorují. Né, že by mi to bylo nějako příjemné, ale co, asi bych taky tak zírala být jima. Jen co jsem tu myšlenku dokončila začali se všichni bavit mezi sebou. Za mnou z chaty vyšel Mike oblečený jen do černých tepláků a objal mě zezadu kolem pasu, přičemž mě políbil na krk. Bylo to tak neskutečně něžné a teď už mi snad nic nechybělo. Když si mě otočil k sobě, i když venku bylo chladno, z jeho těla nepřestalo sálat horko a v měsíčním světle vypadala jeho kůže nepředstavitelně nádherně, zadívala jsem se mu do čí a ty byly něžné, citlivé, bezpečné. Připomnělo mi to chvíli, kdy jsme stáli spolu v hlavních dveřích našeho domu a on si mě poprvé tiskl k sobě v náručí, teď jsem si taky přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Jenomže nejen mě, ale i jemu se na tváři zrcadlila únava a tak to na moc dlouho nevypadalo.

„Pojď, půjdeme spát“ navrhl dřív, než jsem se stačila ztratit ve svých myšlenkách moc daleko.

„Jasně, půjdeme.“ Přitakala jsem a otočila se směrem do lesa, ale tam už nikdo nestál. Všichni už byly vevnitř a ukládali se ke spánku. Ta smečka se pohybuje opravdu potichu, pomyslela jsem si a nechala se vést dovnitř za Mikovu horkou ruku. Dovedl mě do patra a zabočil do malého pokoje. V ní byly jen dvoulůžková postel, stará skříň a stolek s židlí. Na židli jsem si položila svoje oblečení a šla si lehnout okamžitě do postele, jelikož podlaha, stejně jako vzduch v místnosti byl velmi chladný.

„Dobrou noc Sam, ať se ti zdají sladké sny.“ Popřál mi a políbil mě na čelo. Počkat co má tohle zase znamenat? Jsme znovu spolu, očividně mu moje přítomnost nijak nevadí a přitom semnou stejně odmítá spát v jedné místnosti natož v jedné posteli, udělala jsem snad něco špatně?

Neudělala.

„A kde budeš spát ty?“ podívala jsem se na něho štěněčím pohledem, od kterého mi ale uhnul. Jeho rekce pro mě začínaly být dost nepředvídatelné. Mátlo mě to samozřejmě ve všech směrech, co si budu nalhávat.

„Dole na pohovce, ty ani já ještě nejsme připravení.“ Vzal můj obličej do svých dlaní, vtiskl mi na špičku nosu polibek a odešel. Proč mi jen tohle dělá? Nejsme připravení na co? Myslel si snad, že by se mezi námi mohlo něco odehrát, a proto? Zmatenost ve mně dosahovala, bodu varu. Když nad tím teď tak zpětně přemýšlím, Mike mě ještě nikdy nepolíbil. Nejen že se neodvážil k vášnivějšímu polibku, vždyť on mi nedal ani polibek na pusu. Tím se ale teď zabývat nehodlám, teď jde jenom o to, že já jsem tady a on tam dole. Oba jsme zase opuštění, i když spolu můžeme být. Copak mě musí pořád před něčím ochraňovat? Jestli ano tak je to v pořádku, ale proč mě chrání před ním samotným. Pořád jsem nad takovými věcmi přemýšlela, bylo to dlouho do noci a pak jsem usnula.

Spánek je příjemný, nejste v něm v opravdovém světě, ale v magickém světě snů, kde se nemusíte zabývat otázkami typu, co si vzít na sebe a nebo, proč jste sami, protože tam je všechno jinak. A v mém snu byl Mike u mě. Ležela jsem mu v náručí na louce. Navzájem jsme se hladili po nahé kůži. A i když okolní vzduch byl trochu chladný, bylo mi hrozné horko...

„Au“ něco těžkého, ale měkkého dopadlo na můj nos, a tak jsem to odstrčila pryč. Rychle jsem se dezorientovaně probudila do tmy, kde byly světlem jen paprsky měsíce na noční obloze. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, jenomže to co jsem teď spatřila, vypadalo tak živě, i když mi to připomínalo sen. Pod stejnou přikrývkou jako jsem ležela já, hned na vedlejším polštáři si spokojeně oddychovala silueta muže. Nemusela jsem se ani naklánět blíž k jeho tváři, abych přišla na to, že je to můj Mike. Ach na moje nevyzpytatelná magická vlastnost mít to co chci. Vypadal jako dítě, když takhle spal, bylo to jako by si uvědomoval, že teď a tady mu už nic nemůže chybět. Jeho tvář byla uvolněná, z jeho těla sálala velice příjemná vůně. No málem jsem se neudržela a vrhla se na něho, jenomže jsem přeci slušně vychovaná dáma a né nějaká Alice z recepce. Uf. To je ale přemáhání.

Snažila jsem se tedy opatrně pohybovat, abych ho snad nevzbudila a položila si hlavu na jeho svalnatou, rytmicky se pohybující hruď, jednu ruku mu položila na břicho. Neprobudil se, ale přitiskl si mě k sobě blíž a mou ruku z břicha si přesunul na hruď, kde mi ji přidržoval. No byla jsem jako v sedmém nebi. Kdyby tak jen tušil, jak ho miluju. Co když on nemiluje mě? Jelikož jsme byly tak dlouho od sebe, možná by se tomu ani nedalo divit, jenomže já husa pořád tajně doufám, že třeba trošku jo. Co když se za tu dobu otiskl do jiné dívky a teď si myslí, že je s ní? Bože jak ve mně narůstala žárlivost rychlostí blesku. Nikdy jsem takhle nežárlila ani na Marcuse nebo kohokoli jiného, protože mi to bylo prostě putna. Teď mě to, ale dohání k šílenství. Zavolejte někdo do blázince, prosíím.

Kdyby mě miloval, chtěl by tu přeci semnou už od začátku spát, ale on nechtěl. Jak, je to možný? Jak, asi vypadá? Je krásná nebo chytrá, nebo vtipná? Nebo co hůř je všechno dohromady. A dost už nad tím nepřemýšlej Sam a koukej spát! Nařídila jsem si.

No konečně. ozval se, z nenadání Mike. Oh no. OMG. On, nespal. To je trapas.

Myslela jsem si, že si toho nevšimneš a že spíš. Vysvětlovala jsem zahanbeně.

Já jsem tě vzbudil, jak jsem tě praštil. Ta rána měla být mířená jinam než do nosu. Omlouvám se ti. Né, že by se mi to nelíbilo, ale na jeho tváři se vykouzlil překrásný úsměv a oči něžné, jenomže já na něho chtěla být v tu chvíli naštvaná. Nejenom, že mě teda vzbudil, ale dělal si ze mě šprťouchlata a tajně poslouchal. A to se přeci nedělá.

Už jsem se omluvil, moc mě to mrzí. Jenomže ty přede mnou některé věci tajíš a já je chtěl slyšet. Vpíjel se do mích očí a já byla téměř ztracená.

Ty mi přeci taky neříkáš svoje tajemství, a vůbec co na to jen tak mimochodem říkáš? Cítila jsem, jak rudnu, ještě že je tma jako v pytli a měsíční světlo slabé.

To jak se červenáš, je na tobě nekrásnější. Sakra já zapomněla, že vlk vidí líp než já obyčejný smrtelník. Moje smůla. Což, ale podpořilo nahnání další červeně do mích tváří.

„Neodpověděl si mi, vyhýbáš se mé otázce, jako pokaždé když nějakou zodpovím, unavuje mě to nevědět, kde si celou tu dobu byl, jaký si k tomu měl důvod a jestli mě pořád miluješ tolik jako dřív.“ Udeřila jsem na něho, ale podíval se na mě chápavě.

„Dobře odteď ti už odpovím na každou tvou otázku.“ Zamyslel se a pak spustil najednou víc kontrolovaně, každé slovo pečlivě vyslovoval, nebyl ale rád.

„Začnu popořadě, ehm, takže, já a ostatní ze smečky jsme museli chránit město, jistě si pamatuješ na naše první setkání“ povzdechla jsem si, jak by taky ne, já a on a my sami uzavření ve výtahu, to jiskření mezi námi. No, tak to jsem neměl původně namysli. usmál se a jen na vteřinku se ze zachmuřeného výrazu stal něžný a citlivý.

„Myslel jsem na vysvětlování, které jsem ti podával, když si se probudila, pamatuješ si snad na upíry. Měli jsme informace, že mají dorazit do Carmelu a okolí, ale nevěděli jsme, že to bude tak brzo. A já jsem tě nikdy nenechal samotnou, to bych neriskoval, vždycky tě měl chránit Rob“ vyslovil jeho jméno s největší nechutí.

„Jelikož tobě se prostě nesmí nic stát za žádnou cenu Sam, jsi důležitá nejenom pro mě ale i pro ně všechny, když přijely do města šli po nás a tak jsem tě musel opustit, oni znají naše legendy stejně dobře jako mi ty jejich, byla by jenom otázka času než by tě našli a zabili by tě, takhle vůbec nevěděli, a  neměli opravdu ani ponětí, že to právě ty jsi můj otisk i když si jim byla tak neuvěřitelně blízko.“ V jeho hlase byla bolest, stále když vzpomíná na dobu, kdy mě musel opustit.

„Měl jsem každý den hrozný strach Sam, rozumíš? Nebylo to lehké ani pro jednoho z nás? Byla to chyba, která se už nebude opakovat. Bylo mi tak hrozně, když jsem ti to musel říct do očí“ hlas se mu začal chvět. Měla jsem pocit, že snad chce plakat, ale copak,  to by udělal? Kluk? A kvůli mně?

„Neuvědomuješ si vůbec, co říkáš, když si jen myslíš, že ty bys mě kdy mohla milovat víc než já tebe, ještě že ty nemůžeš cítit moje utrpení. Jsi pro mě jako vzduch, který se mi v době kdy jsem tě neviděl, nedostával. Jako moje slunce, protože bez tebe ačkoliv jsem horký sám o sobě, mi byla neuvěřitelná zima. Jsi moje duše, celé moje já. Prostě bez tebe nemůžu jen tak jednoduše žít. Miluji tě, a už tě nikdy nehodlám opustit už nikdy to prázdno bez mé duše, ten chlad a to jak jsem se každou vteřinu pokoušel, marně nadechnout nechci zažít. Věř mi prosím.“ Slzy jako hrachy kanuly po tvářích, jenomže tentokrát nebyli moje i když jsem měla na krajíčku. Mike se mi zhroutil, vzlykajíc do náručí. Objala jsem ho vší svou silou, ale pro něj to bylo jako pohlazení peříčkem.

Taky tě miluji broučku ššš já ti přeci věřím, snažila jsem se ho uklidnit. Když se uklidnil slíbla jsem mu poslední slzu z tváře, on vzal můj obličej do svých dlaní a poprvé mě políbil. Nikdy ve svém životě jsem necítila to, co nyní. Jeho rty byli ještě vlhké od slz a i přesto, že slzy jsou slané, ten polibek byl sladký jako med. Byli tak teplé a měkké. Chtěla jsem ho víc a víc. Zajela jsem mu rukou do jeho krátkých vlasů a druhou ho hladila po zádech. Ani jeden jsme mezi sebou nechtěli nechat ani kousíček mezery, tiskli jsme se k sobě a zase to nepředstavitelné horko a ta vůně vycházející z jeho těla mi zamotávaly hlavu. Nemohla jsem vůbec na nic myslet. Prostě se nám to trochu vymklo z rukou. Během vteřiny jsem ležela na jeho hrudi, mé nohy objali jeho boky. Líbali jsme se něžně vášnivě a přitom tak chtivě divoce. Když do mě vstoupil, bylo to to nejkrásnější, co jsem mohla cítit. Začala jsem se nad ním rytmicky pohybovat a on se po chvilce přenesl na mě. Líbal mě po šíji, rukou mi hladil ňadro, takovou rozkoš jsem zažila naposledy, když mě Gucci výprodej bot.

„Ach miláčku“ uniklo z Mikových rtů, poté je zase přilepil na ty mé. Řízená vášní jsem mu zaryla nehty do hýždí, z čehož cítil pobídnutí a zrychlil v tempu. Byly jsme jako jeden. Jedno tělo. Jedna duše. V mém těle se najednou jakoby prolomily všechny zábrany a ve chvíli když jsem šla Mikovi se svým tělem naproti, mně zaplnila příjemná vlna naplnění, uspokojení a motýlci mi poletovali bříšku. Neví jak to cítil Mike, ale vypadal dost spokojeně, když padl vedle mě a přesunul si mě do svého bezpečného náručí. Oba jsme byly tolik unavení, že jsme okamžitě usnuly.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 9. kapitola: