OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Andělé mého pekla - Prolog Spálit mosty a 1. kapitola Pohádková víla

15.03.2011 (18:00) • Magnolie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 761×

Andělé mého pekla

Prolog – Spálit mosty

Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.

(Neznámý autor)

Jmenuji se Viktorie Nelsonová. Žiju… ne. Žila jsem v Texasu, přesněji v městečku zvaném Greenville. Měla jsem domov, milující rodiče a přátelé. Ale jednou se to všechno sesypalo jako domeček z karet.

Šli jsme s mámou zrovna z nákupního střediska k našemu autu, když jsme přes prosklenou stěnu jedné z nejdražších restaurací v okolí viděli mého otce s dobře vyvinutou a velmi mladou zrzkou jak se něčemu chichotají. Máma byla rudá vzteky. Hned jak přišel otec večer domů máma mu to vytmavila. A tak se rozpadla moje rodina.

O domov a přátelé jsem přišla o půl roku později, když se naši rozhodli že všechno zkusí urovnat a my se budem stěhovat. Výběr padl na Charleston v Jižní Karolíně.

A tak jsem vlastně skončila tady. Malém pokoji v malém domě v ještě menším městě, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě. Jak řekla máma, můžu začít od začátku. S čistým štítem a najít si alespoň pár světlých bodů v tomhle pekle. Pár svých andělů.

Andělé mého pekla

1. kapitola – Pohádková Víla

Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel.

(Anglická přísloví)

Poprvé jsem se rozhlídla po školním parkovišti. Stálo tu už několik starších aut, ale jedno sem nepatřilo. Stříbrné Volvo, o které se opíral anděl. Měl bronzové, klukovsky rozcuchané vlasy, byl vysoký a přes viditelně hříšně drahou košili se mu rýsovaly svaly. Z mého rozjímání o neznámem klukovi mě vyrušil jemný, zvonivý smích. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla až můj zrak padl na dívku, která byla dobře o hlavu menší než já. Stála naproti mně a usmívala se na mě, přímo z ní sršel optimismus a radost ze života. Byla opravdu malá a drobná, ale přesto krásná jako éterická víla z pohádek. Měla po ramena dlouhé uhlově černé vlasy, které se jí kolem drobného obličeje kroutily do roztomilých prstýnků. Ale co mě na ní zaujalo, byly oči, byly zelené jako louka, slibovaly důvěru a  přátelství až za hrob. Vykolejeně  jsem na ni podívala, ale ona se jen znova zářivě usmála a přátelsky mě objala a do ucha mi vyřkla tu větu, která mi měla změnit život od základu.

„Ahoj já jsem Bella, ty musíš být ta nová. Viktorie Nelsonová, že? Budeme nejlepší kamarádky,“ oznámila mi jako hotovou věc a už mě táhla do kanceláře. Nepustila mě ke slovu, ale nevadilo mi to, bylo příjemné, že se na nic z mé minulosti neptala, chtěla jsem zapomenout a s ní se mi to skvěle dařilo. Dorazili jsme do kanceláře a vstoupili jsme dovnitř.

,,Zdravim, paní Copeová. Tohle je Viktorie je tu nová,“ vysvětlila s úsměvem Bella. Paní Copeová si mě přeměřila pohledem, pak se usmála a podala mi štos papírů a učebnice.

,,Tady ti to musí podepsat rodiče,“ řekla a vrazila mi do ruky nějaký papír., ,A tohle ti podepíše každý učitel a po škole mi to přineseš,“ pokračovala, ale já ji poslouchala jen na půl ucha, myšlenkami jsem byla u záhadného kluka na parkovišti.

,,Viki, posloucháš?“ Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Byly jsme na prázdné chodbě a Bella mi mávala rukou před očima.

,,Jo, jen jsem se zamyslela,“ řekla jsem na vysvětlenou. ,,Je toho na mě nějak moc," pokračovala jsem, když jsem viděla Bellin podezřívavý pohled. Jen se chápavě usmála.

,,Co máš teď za hodinu?“ zeptala se mě a vytrhla mi rozvrh z ruky. Chvíli se na něj zkoumavě zahleděla, pak se usmála a prohlásila.

,,Super, máme skoro všechny hodiny spolu. Jenom biologii máš sama.“

Chytla mě za ruku a už mě táhla do správné třídy. Dorazily jsme přesně pět minut po zvonění oznamující začátek hodiny.

,,Dobrý den pane profesore, omlouvám se, že jdu pozdě, ale tady Viki je tu nová, tak jsem jí pomohla najít kancelář a počkala na ní, protože máme hodinu spolu. Aby tak dlouho nemusela bloudit,“ řekla Bella a omluvně se na profesora anglické literatury usmála. Ten se jen na mě chápavě podíval a jako by se nechumelilo řekl: ,,Tak se nám představte.“ A já zkoprněla, Bella to musela poznat a povzbudivě se na mě usmála a stiskla mi ruku, za kterou mě pořád držela. Povzdechla jsem si, ale začala.

,,Ahoj, jsem Viktorie Nelsonová a přistěhovala jsem se z Texasu. Žiju tu se svými rodiči. Táta je právník. Máma je v domácnosti. Přestěhovali jsme se kvůli mámě, chtěla klid.“ Ušklíbla jsem se. ,,Můžu si sednout?“ Otočila jsem se z neskrývanou nadějí na učitele.Jen pokýval hlavou ale neodtrhl pohled z tabule kam psal téma dnešní hodiny, William Shakespeare. Otočila jsem se ke třídě, ve které to po mé otázce zašumělo. Rozhlídla jsem se. Měla jsem dvě možnosti. Jedno volné místo bylo vedle vysoké blondýny s umělýma prsama, která zakrývalo jen minimálně o tři čísla menší tričko s nápisem, Jsem blond a jsem sexi.

Měla jsem co dělat, abych se neskácela k zemi v záchvatu smích. Druhé volné místo bylo vedle Belly. To byla Sofiina volba. Ale nakonec, po zničujícím boji mezi strachem z ukecané a milé Belly a udušením prsama blondýny, u kterých hrozilo, že se ukážou světu a způsobí minimálně otřesy v základech školy, rozhodla jsem se pro Bellu. Ta se na mě usmála a poklepala na místo vedle sebe.

Po dlouhé době jsem se usmála a šla za Bellou. Za sebou jsem slyšela uražené odfrknutí, pravděpodobně od bloncky, a několik překvapených výdechů od ostatních, ale bylo mi to jedno. Ztěžka jsem dosedla na židli a vylovila blok a propisku a začala jsem si zapisovat poznámky, ale to by nebyla Bella, kdyby se neozvala.

,,Dík.“ Ozvalo se mi těsně u ucha. Překvapeně jsem se na ni podívala.

,,Za co?“ zeptala jsem se.

,,Tady se se mnou moc lidí nebaví. Myslí si, že jsem divná. Proto sedím na všech hodinách sama,“ řekla smutně. A mě tím dokonale odrovnala. Bella a divná? Ne. Jen jiná jako já. Taková spřízněná duše. Napadlo mě.

,,Já mám divný lidi ráda. Není s nima nikdy nuda. A výš co? Na minulé škole si taky mysleli, že jsem divná,“ řekla jsem a uculila jsem se na ni, ona mi to oplatila zářivým úsměvem a objala mě jako na parkovišti, jen jí vtom trochu bránilo to, že ke mně byla otočená bokem. Ale oběti jsem jí oplatila.

Do konce hodiny Bella nepromluvila a já se tak mohla znovu zasnít o mém tajemném na parkovišti. V hlavě mi celý zbytek hodiny vířila jediná myšlenka. Je sexy. Z mého zasnění mě probudil až zvonek oznamující tak vytoužený konec hodiny. Na další hodině jsem si automaticky sedla k Belle, která mi vyprávěla, jak se sem před rokem, s matkou a bratrem, přestěhovali z Kuby, protože jí zemřel otec a její matka nechtěla, aby trpěli vzpomínkami. Tak se přestěhovali sem do Charlestonu, odkud byl její otec. Když jsem si Bellu blíž prohlédla, opravdu na ni bylo něco exotického a tajemného.

V podobném duchu se odvíjel i zbytek dopoledne.

Na obědě jsem si sedla zase k Belle i přes ty podivné pohledy, co na mě ostatní házely. Bylo mi to jedno, i když jsem Bellu znala jen chvíli, byla to pro mě nejlepší a taky jediná kamarádka, kterou jsem tady měla.

S Bellou byla sranda. Smáli jsme se na celou jídelnu, dokud se neotevřely dveře. A v nich stál můj tajemný neznámý a rozhlížel se po celé jídelně. Dalo mi práci odtrhnout od něj pohled a já se zaměřila zpátky na Bellu, ta ale propalovala pohledem nově příchozí. A já si všimla osob stojícím vedle mého anděla. Byli dva, jeden byl neskutečně vysoký s nakrátko ostříhanými, tmavě hnědými vlasy a širokým úsměvem, ten druhý byl asi stejně vysoký jako můj anděl, ale měl špinavě blond vlasy, které mu kolem obličeje vytvářely lví hřívu. Všichni se posadili k nedalekému stolu. A věřte, že nebylo vůbec lehké se neotáčet.

,,Kdo to je?“ zeptala jsem se své konsternované kamarádky a tak jí probrala z jejího zasnění jako ona mě dnes ráno. Nechápavě se na mě podívala, tak sem nenápadně pohodila hlavou ke stolu, kde seděl můj anděla s nehorázně sexy zadkem, jak jsem si stihla všimnout, když kolem mě procházel k pultu s jídlem.

,,To jsou Lindeovi. Ten velkej je Charles Linden, zrzek je Michael a ten blonďák je Gabriel,“ vyprávěla, ale všimla jsem si, jak při jméně Gabriel sebou trhla. ,,Přistěhovali se asi před rokem. Jsou to adoptované děti doktora Lindena a jeho ženy Mary. Všichni tři jsou strašný sukničkáři,“ řekla. Ale něco mi napovídalo, že jí něco udělali.

,,Ty… S nim… S kterým?“ zeptal jsem se a modlila, aby neřekla Michaela.

Sklopila oči a viděla jsem, jak se jemně začervenala.

,,Gabriel,“ zašeptala, a pak vzlykla.

,,Co se stalo?“ Musela jsem se zeptat.Viděla jsem jí na očích, jak to chce někomu říct, jak chce aby ji někdo utěšil a já měla potřebu to udělat. Byla jako mladší sestra, kterou jsem musela chránit.

Koukla se na mě…

Bella - Annabella

Michael čti jak se píše.

Autor: Magnolie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andělé mého pekla - Prolog Spálit mosty a 1. kapitola Pohádková víla: