Anna's Suffering - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Anna navštěvuje školná knihovnu jako trest, ale co tam ve skutečnosti na ni čeká? Když odchází z knihovny, nedopadá to pro ni dobře.

02.08.2013 (11:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 675×

8. kapitola

Odpoledne jsem se procházela po městě, když jsem si byla jistá, že škola skončila, tak jsem se tam vydala. Ve skutečnosti jsem byla kousek od ní.

Knihovna byla budova kousek od školy, takže jsem nemusela procházet školou, která byla už nejspíš zamčená. Dorazila jsem do knihovny.

„Dobrý den, jsem Anna Adamsova a mám vám tu pomáhat,“ pousmála jsem se na knihovnici a snažila se tvářit, že se nic nestalo.

„Ano, jistě. Srovnejte támhlety knihy zpátky do regálu. Až to budete mít, můžete odejít.“ Přikývla jsem a podívala se na stolek plný malých knih. Polkla jsem, tohle mi bude trvat sakra dlouho. Ale rozhodla jsem se to jít udělat, třeba to půjde rychle. Po chvíli jsem začala skládat knížky do příslušných poliček.

Po chvíli jsem slyšela, jak se rozrazily dveře a dovnitř někdo vešel. Kluci, slyšela jsem jejich hlasy, ale neuměla jsem si je zařadit.

„Chlapci, ne že tady udělate binec jako posledně!“ knihovnice je napomenula, ale já jsem si jich nevšímala. Ani když stáli u regalu, kam jsem vracela knížky.

„My dva na sebe máme štěstí.“ Podívala jsem se na něj.

„Nebo mi spíš lezeš do cesty,“ pokrčila jsem rameny a chystala se dát knihu na poličku, když mi v tu chvíli chytil ruku.

„Pusť mě,“ zamračila jsem, ale nechystala jsem mu věnovat ani jeden pohled. To, že byl sice fotbalista, pro mě naprosto nic neznamenalo.

„Říkal jsem ti, že se ještě uvidíme. Žádna holka mi neřekla ne.“ Strčil mi pramen vlasu za ucho.

„Tak já nejsem jako každá holka,“ polkla jsem, bála jsem se toho, co se chystá udělat.

„Ne, ale možná jsi více jako každá. Navíc, každý by tě chtěl pro sebe. Takže, co kdyby ses na to vykašlala a šla se mnou?“ pousmál se.

„Páni, ty si vážně myslíš, že se s tebou vyspím?“ pobaveně jsem se na něj podívala. Přejel mi po ruce výš, sykla jsem bolestí.

„Vlastně se tě ptát nebudu, sama to budeš chtít.“

„Pak seš pěkně naivní.“ Vytrhla jsem se mu a pokračovala ve skládání knížek. Pak se sebral a odešel, oddechla jsem si. Konečně jsem byla trochu klidnější. Už abych vypadla domů, teď bych brala i ubližování od Lindy. Těch kluků jsem se začínala bát mnohem více, než bylo normální.

Dodělala jsem svou práci, rozloučila se s knihovnici a vyšla ven, ale to jsem netušila, co mě ještě čeká.

„Víš, že si volíš pokaždé špatně? Dal jsem ti navybranou, abys šla po dobrým.“ Otočila jsem se na něj.

„Proč mi, sakra, nedáš pokoj? Kolikrát ti mám říkat, že nemám zájem?“

„No, dělej, jak myslíš,“ pokrčil rameny.

„Co tím myslíš?“ zmateně jsem se na něj podívala a najednou okolo nás stáli i jeho kamarádi.

„To, to snad nemyslíš vážně?“ V tu chvíli jsem začínala mít pocit, že vím, o co jde, ale netušila jsem, co mam sakra dělat.

„No tak, proč se pořád bojíš?“ Polkla jsem a couvla dozadu, když se ke mně kterýkoliv přiblížil, vlastně jsem couvala do všech možných stran.

„Protože já... Nechci.“

„To, že tě Peter minule zachránil, neznamená, že se mi to znovu nepodaří.“

„A to sis musel přivolat kamarády? To nedokážeš zvládnout holku, která je sama?“ Věděla jsem, že kdyby tam byl sám, měla bych možnost zdrhnout.

„Abys mi utekla? Ale no tak, moc dobře oba víme, že by ses o to pokusila.“ Začali se zase přibližovat a okruh místa se začal zmenšovat. Okamžitě jsem se rozeběhla pryč, kličkovala jsem kolem nich. Nebyli tak blízko, takže se mi pokusilo utect od nich trochu dál.

„Chyťte ji!“ slyšela jsem ještě za sebou. Rozeběhla jsem se směrem do lesa, doufala jsem, že tam se jim ztratím. Sem tam jsem zakopla,ale snažila jsem se nepadat a běžet prostě dál a domů.

Už jsem je za sebou neslyšela, zpomalila jsem, ale bylo mi jasné, že jsem musela zabloudit. Šla jsem rychle, jak mi to jen šlo. Prohrábla jsem si svoje vlasy a sledovala, kudy bych měla jít. Rozhodla jsem, že půjdu vlevo a budu hledat cestu ven z lesa.

Byla jsem strašně vyděšená a bála jsem se, že mě najdou. Netuším, jak dlouho jsem v tom lese byla, ale pomalu se začínalo stmívat.

„Skvělý!“ zanadávala jsem, najednou jsem zaslechla křupání větviček. Zkoprněla jsem a rozhlédla jsem se kolem a nikoho jsem neviděla.

„Kdo je to?“ pípla jsem a snažila se dívat, jestli někoho nezahlédnu. Když jsem nikoho neviděla, uklidnila jsem se, ale přesto jsem přidala do kroku a poté do běhu.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování