OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Another Winner - 1. kapitola

30.03.2014 (08:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 921×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

První kraj, 2 týdny před Sklizní

Před chvílí proběhl Výběr, jako každý rok v Prvním kraji. Předem vybraní splátci, co půjdou do arény. Ti nejlepší, nejsilnější a nejoddanější. Ano, na náměstí se vždy na Den sklizně losovalo. Ale ať byl vylosován kdokoliv, hned ho nahradili předem vybraní splátci. Ti byli zvoleni dneska našimi instruktory, bývalými vítězi z arény a vedením našeho výcvikového střediska.

Znala jsem je. Oba sedmnáctiletí, v boji opravdu dobří a blonďatí. Typický znak pro První kraj, já se svými tmavě rezavými vlasy po ramena docela odlišovala. Nevadilo mi to.

Šla jsem zpátky do výcvikového střediska, kde jsem bydlela od deseti let. V Prvním a myslím, že i v Druhém kraji to děti mají takhle: Nějakou dobu po desátých narozeninách je přezkouší a rozhodnou, jestli budou mít tu čest cvičit na Hladové hry. Já neměla tu čest, mě sem poslali bez zkoušení, aby se mě zbavili. Jsem dcera jednoho z nejvyšších hodnostářů tady, ale nesem zrovna taková, jakou by mě chtěl, kdokoliv chtěl.

„Hej Erico!“ zakřičel na mě někdo za mnou. Věděla jsem, kdo to byl. Grant, kluk, co byl vybrán do Hladových her. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost a pokračovala dál. Slyšela jsem, jak jdou za mnou. On, dívka, co byla vybraná Velvet a jejich nový fanklub. Zajímavé na to bylo, že i když jsem řekla fanklub, tak každý z něho by Grantovi i Velvet vrazil nůž do břicha, kdyby se tak mohl dostat do hry. Já osobně bych to udělala taky, ale ne proto, abych se dostala tam.

Grant mě chytil za rameno: „Copak? Nepůjdeš oslavovat budoucími nejlepšími účastníky her?“

Jejich otravné otázky, komentáře a narážky. Nevyvádělo mě to z míry, mě skoro nikdy nic. 

„Nepůjdu,“ řekla jsem prostě a chtěla jít dál. Chytil mě rameno.

„Ale, ale jednou přece mohla odhodit tu svoji, jak bych to řekl, tvrdou masku a chovat se jako člověk,“ prohlásil a začal se svými kamarády chechtat.

„Chování jako člověk není neznáme jen mě, ale i tobě. Akorát u mě je to od narození a u tebe od tvé inteligence.“ Vlastně to ani nebyla urážka, byl to fakt.

Cítila jsem, jak mi jeho prsty začaly drtit rameno. Nebylo to příjemné, ale nehnula jsem brvou a přímo se mu podívala do očí: „Nech toho nebo…“

„Nebo co? Přeceňuješ se Erico, nás je tu sedm a ty jsi sama.“

„ Nebo si tě najdu, až budeš sám.“ Mluvila jsem normálně, jak kdybych četla nahlas svůj rozvrh nebo odpovídala učiteli. Bez emocí.

S Grantem jsme si chvíli poměřovali pohledy. On uhnul první: „Pojďte,“ zavolal na Velvet a svoje nohsledy a šli pryč.

 Já vešla do dveří ubytovny a šla spát.

Něco mě vzbudilo. To nebylo nic neobvyklého, klidně jsem se budila obvykle dvakrát až třikrát v noci. Stačilo, aby někdo přešel po chodbě. Tentokrát, ale nikdo nešel na záchod. Slyšela jsem Velvet, tak jsem pootevřela dveře.

„Co to bylo?“ syčela pravděpodobně na Granta. „Ty se necháš vyděsit od ní, ty slabochu!“

„Ty ses na ni nedívala, kdyby měla nůž tak mě s ledovým klidem probodne.“

„Nepřeháněj, ty budeš v aréně taky zabíjet. Ale jestli se sesypeš, jakmile uvidíš prvního soupeře, tak se ti všichni vysmějou a hned potom tě zabijou! Najednou si myslím, že je to docela ostuda jít do arény s tebou. Zvlášť po tom, co jsem viděla.“

Ozvala se tlumená rána, otevřela jsem dveře o kousek víc, abych viděla. Grant přirazil Velvet svou velkou svalnatou rukou ke zdi.

„Tohle už mi nikdy neříkej nebo budeš první, koho v aréně zabiju, a bude mi jedno, co si ostatní pomyslí.“

„Pusť mě! Máme být tým.“

„Před chvíli jsi mluvila úplně jinak.“

„Dobře, máš pravdu. Erica je divná, vždycky byla a už asi jiná nebude. Zvlášť jestli je pravda, co o ní říkala Jeannine.

„Myslíš to, co si údajně přečetla v její složce?“

„Přesně to.“

„Mohla jen kecat. Víš jaká je.“

„To, co říkala, na Ericu sedí naprosto přesně. A kdyby si zrovna Jeannine vymýšlela, opravdu si myslíš, že by to bylo tak promyšlený a přesný? Nikdy.“

Zavřela jsem dveře, už jsem slyšela dost. Věděla jsem naprosto přesně, o čem se Velvet s Grantem bavili. Osobní složku tady má každý, obsahuje informace od narození až do současnosti o každém jedinci, který bydlí ve výcvikovém středisku.

Moji složku nečetla jen jedna hloupá holka, která ráda strká nos do věcí, do kterých jí nic není, ale i já. Už před pár lety mě to zajímalo, tak jsem se vloupala do kanceláře a přečetla si ji. Byla hodně tlustá, tenkrát mi to zabralo docela dlouhou dobu, než jsem ji přečetla. Měla jsem docela štěstí, že mě tam nikdo nenašel.

Musím uznat, že to bylo vcelku zajímavé čtení. Nejvíc asi ta jedna část z mého dětství.

Už když jsem byla malá, všimli si na mně, že jsem dost odlišná než ostatní. Neměla jsem přátele, nezajímaly mě věci, co moje vrstevníky ani jsem se nechovala jako oni. Mně to přišlo vždy přirozené, ale nikomu jinému ne.

Takže jelikož už tenkrát můj otec zastával velmi vysokou pozici, využil svých konexí a nechal mi udělat psychologické testy. V té době mi bylo osm a o dva roky později mě šoupli do výcvikového střediska.

Ještě teď si pamatuju tu část v mé složce s názvem Závěr psychologické zprávy.

Subjekt již ve svých osmi letech prokazuje velmi vysokou inteligenci. Při této rychlosti mentálního vývoje předpokládám, že v adolescentním věku bude subjekt na hranici geniality. Bohužel takto vysoká inteligence je kombinovaná s několika druhy poruch osobnosti. Nejvíce se schizoidní a disociální poruchou. Z toho vyplývá, že subjekt je schopen vnímat minimální stav emocí, možná téměř žádné.

Oni to nazývali takhle. Já mnohem jednodušeji. Jsem prázdná.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another Winner - 1. kapitola: