OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Another Winner - 14. kapitola

16.04.2014 (18:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1174×

Je mi jednadvacet. Před pěti lety jsem vyhrála Hladové hry. Zůstala jsem tam jako jediný a poslední přeživší z celé arény. Slýchávala jsem i věděla díky své matce, že někteří splátci se po hrách částečně zblázní. Nebo úplně. Těch podle nich strašlivých a bolestných zážitků z arény se už nikdy nezbaví.

Nikomu jsem nikdy nepřiznala, že já jsem zažila v aréně několik svých nejkrásnějších zážitků. Až později jsem si uvědomila, že to bylo díky tomu, že jsem konečně poznala, jaké to je, něco cítit.

Po aréně jsem žila jiný život než předtím. Měla jsem peníze i moc. Experimentovala jsem, zkoušela různé nové věci. Jen abych to zažila znova. Za těch pět let jsem měla i několik, nevím, jak to přesně nazvat, partnerů. Ale moje vztahy většinou jen byly krátké. Většinou jen krátká zábava a potěšení a skončilo to.

Dál jsem každý rok jezdila do Kapitolu. Zlatoň a Kašmíra stále jezdili se mnou. Měla jsem tenkrát pravdu. Převzali moji funkci. Asi se jim nezamlouvalo, že bych já trénovala profíky z Jedničky. Nemohla jsem s nimi nesouhlasit.

Ale tento rok byl jiný. Čvrtohry. A do arény se vraceli vítězové. Moje jméno bylo v osudí stejně jako jména ostatních. Nevybrali mě, ale Zlatoně a Kašmíru. A já teď byla jejich trenér. Velmi ironická situace, podle mě.

Takže teď jsem byla zpátky v Kapitolu, přímo na střeše výcvikového centra. Kašmíra mi hned ve vlaku dala jasně najevo, ať je ani nezkouším trénovat. Já mám pouze zařizovat sponzory. Ani víc.  Jen jsem pokrčila rameny, nic víc.

Pořád jsem měla schované z mých her dvě věci. Aydenovu fotku a matčin přívěsek. Ten jsem jí chtěla po návratu vrátit, ale nedala si říct a vmáčkla mi ho zpátky do rukou. Tak jsem si ho nechala. A Aydenova fotka. Byla to jediná hmatatelná vzpomínka, že to nebyl jen přelud.

Setkala jsem se s jeho rodinou. Nebo jsem ji spíš viděla při mé návštěvě Jedenáctého kraje. Ayden a Mella měli ještě další dva sourozence. Dvě holčičky. Příliš jsem nemluvila, každý můj proslov byl v každém kraji dost krátký. U Aydena nejkratší, jediná věta. Děkuji za všechno. To jsem řekla a odešla.

„Zdravím, Hamitchy,“ řekla jsem, když jsem za sebou uslyšela ty typické kroky trenéra Dvanáctého kraje.

„Erico,“ oslovil mě a já si všimla něčeho zvláštního. Nebyl opilý. Zvláštní.

„Co ode mě chceš, Hamitchy?“

„Jak víš, že od tebe něco chci?“ zamžoural na mě.

„Nejsi opilý, soustředíš se… Prostě je to na tobě poznat.“

„Tvoji inteligenci viditelně nikdy nepřeceňovali.“

„To je pravda.“

„Stejně jako tvoji aroganci.“

Otočila jsem se k němu. „Co chceš. Hamitchy? Řekni to nebo odejdi.“

„Slyšela jsi o problémech v krajích? O těch nepokojích?“

„Ano.“

„Co si o nich myslíš?“

Teď vzbudil můj zájem. „Proč chceš můj názor? Vím, proč to začalo. Vím, jak to začalo. Vím, jak to probíhá. A taky vím o tvých vítězích. Jsou symbolem.“

„Myslíš si, že je to správné nebo špatné?“

„Proč se mě na tohle ptáš?“ zeptala jsem se, i když mi to docházelo. „Co ty a ostatní trenéři a splátci kujete? Viděla jsem vás už tolikrát od začátku spolu, až to není příliš normální. Řekni pravdu nebo odejdi.“

Hamitch si povzdechl. „Říkal jsem ostatním, že to s tebou jinak nepůjde.“

„Tak jsi měl asi pravdu,“ prohlásila jsem a pohlédla mu do očí. On začal mluvit. O revoluci, o tom, jak mohou dostat některé vítěze z arény, a o Třináctém kraji. Pozorně jsem celou dobu poslouchala.

„Musíš být hodně důvěřivý, když mi to všechno říkáš. Mohla bych vás prozradit.“

„Ty to neuděláš.“

„Nechci to udělat. Ale ty si nemůžeš být jistý.“

„Neprozradíš nás, protože…“ nedokončil větu a zhluboka se nadechl.

„Protože?“

„Protože kdyby nebylo Kapitolu, on by ještě žil.“

Propukla jsem v mírně hysterický smích. „Dobře ses na mě připravil, Hamitchy.“

„Já vím. Erico, poslouchej mě. Kdyby nebylo Kapitolu, žil byl. Možná byste se nesetkali, ale on by byl naživu. Tvoje matka by nebyla v blázinci a…“

„Přestaň,“ přerušila jsem ho. „Jsem v tom s vámi. Vždycky jsem byla.“ Byla jsem rozhodnutá, už když mi povídal o tomhle všem. O jedné věci jsem se totiž nezmínila. Ta bolest v mém srdci po tom, co Ayden zemřel, zmizela, ale zbyla po ní díra. Velká díra v mém srdci. Byla jsem ještě prázdnější než předtím. A zato mi zaplatí.

Erica Worthyová se po čtvrtohrách dostala spolu s ostatními do Třináctého kraje. I přes neshody s vedením kvůli porušování pravidel a nařízení se stala velitelem jednoho z taktických týmů.

Odmítla se účastnit natáčení proklam.

Setkala se s Katniss Everdeenovou, Peetou Mellarkem i Hurikánem.

Nebojovala v začátcích války, pouze až v Kapitolu se svým týmem.

Po válce se odstěhovala zpátky do tehdejších zbytků Prvního kraje.

Sedm měsíců po válce se jí narodilo dítě, chlapec. Nikdy neprozradila, kdo je otcem, ale chlapečkovi dala jméno Ayden.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another Winner - 14. kapitola: