OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Aškán I.

21.07.2015 (13:00) • Baloun • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1016×

I.

V celé Chaldiji by bylo těžké hledat zapadlejší místo, než uličky za starou Marídskou tržnicí. Úzké pasáže zapáchající plísní a ještě o mnoho nepříjemnějšími pachy navštěvoval dobrovolně jen málokterý slušný měšťan. O to více však přitahovala ty neslušné. Obyvatelé tlustých pískovcových stěn se zatlučenými okny nejspíše věděli o dění v zemi víc než leckterý šáhův špeh. Snad jediná příjemná věc, která by se o těch křivolakých uličkách dala říct, byl chládek, který tu vytvářely okolní vysoké budovy. Nejslavnější z nich byla dozajista Küč Hajdár – Hajdárova ulička. Jak je však zřejmé, podobná místa slávu nepotřebují, ba je jim na obtíž. V Hajdárově uličce se tak scházeli hlavně neznalí cizinci a ti, kdo chtěli být slyšet. Zkušenější a opatrnější návštěvníci tak raději volili jiné, méně prominentní ulice. To však nebyl případ Aškána. Muže vysokého a zjevně nezapadajícího do koloritu temného místa. Z davu vyčníval už jen svou výškou, protože na Chaldijce byl vskutku vysoký, více ho však odlišoval jeho oděv. Žádné zářivé barvy, žádný zdobný plášť, žádný brokátový turban, ba ani šátek zakrývající obličej. Čahoun Aškán na sobě měl jen dlouhé kožené kalhoty se střapci, obnošené plátěné boty, dlouhou koženou vestu sepnutou bronzovými sponami, rudý opasek a na zádech nesl plný baťoh. Dokonce i obličej Aškánovi ztěžoval jakoukoliv snahu o nenápadnost. Postrádal snědé rysy a temné oči Chaldijců. Tvář měl jen lehce zvrásněnou věkem, ale o to více byla poseta šrámy, kterým vévodila dlouhá jizva táhnoucí se od pravého oka přes celé čelo až k jeho bujné kštici. Světle zelené oči by snad zapadly, ale husté a kudrnaté ryšavé vlasy opět dokazovaly cizí krev. Jako by nic z toho nestačilo, měl Aškán u svého opasku připevněnou slonovinovou pochvu, z níž viditelně vykukoval ocelový jílec. Pokud jinak vypadal na chuďase či tuláka, slonovinová pochva meče stylizovaná do podoby boha Kul-Tigina ho usvědčovala z nemalého bohatství. Jílec byl stylizován do podoby hlavy Kul-Tigina. Samotnou pochvu pak tvořilo tělo onoho boha. Bůh rukou svíral kopí tvořící osu celého vyobrazení. Jeho nohy se pak trochu nepřirozeně zužovaly tak, jak by to u každé pochvy mělo být. Dohromady tvořil meč s pochvou nádherné umělecké dílo.

Jak už beze sporu očekáváte, Aškán budil v úzké uličce až nepříjemný vzruch. Byl to zrovna ten typ vzruchu, po kterém Aškán nijak moc neprahl. Na druhou stranu to také byl ten typ vzruchu, jež velmi usnadnil pátrání starému pánovi, který se s Aškánem měl sejít. Lidé v uličce si šuškali: „Podívej na něj, to bude určitě jeden z Oguzů!“ nebo: „Hleďme! Urostlý Oguz, co asi dělá tak daleko od svých ovcí?!“. A kolik pokukování, úsměšků a ukazování to s sebou neslo! Zkrátka, starý pán Šahrúj neměl s hledáním Aškána jedinou těžkost. A to měl jinak v životě těžkostí nepříjemný dostatek. Málo peněz, ještě méně jídla a nejméně pak měl přátel. Jeho zatuchlá říza z pytloviny a potrhané sandály to vše prozrazovaly na velkou dálku.

„Hej, pane z Oguzů, tebe hledám!“ vyhrkl stařík pěkných pár metrů od čekajícího Aškána. A další páry očí se otočily jejich směrem…

„Tak už nehledej a pojď, dědku!“ zavolal Aškán ještě hlasitěji. Vůči starému Šahrújovi necítil zášť, zato ovšem cítil desítky pohledů, a palčivě toužil je setřást. Šahrúj šouravě přistoupil a s téměř mlsným pohledem nastavil ruce, div je Aškánovi nestrčil mezi zuby.

Aškán neznatelně cukl hlavou, zároveň také zašátral pod svou vestou a z ukrytého váčku vyňal élektrovou minci. Ustoupil o jeden celý krok a líně si ji otáčel před očima. Šáh Farasmanés jako by oběma mužům střídavě hleděl do tváří. Šahrúj hladově zdvihl ruce a Aškán mu minci kvapně zvedl vysoko nad hlavu.

„Ale, ale, ale, dědku, nejdřív povídej, pak si natahuj ty své špinavé pracky,“ vysoukal ze sebe Aškán už tišeji – úšklebek z tváře ale vymazat nedokázal.

Šahrúj se shrbil a pomaličku se rozpovídal: „Ašana bývá sama jen jedinkrát za celý den, pane, jedinkrát!“ mlaskl. „Je to před večerem, když slunko zapadá za obzor. Obchází zahrady a své ochránce nechá, aby se zabavili hrou v kostky. Není to nezvyklé, že obchází i vnější část zahrad, za plotem! Alespoň jeden z jejích ochránců ji sice z dálky bude sledovat – ale ať už zamýšlíš učinit cokoliv, budeš na to dozajista mít dostatek času,“ dokončil Šahrúj své chraplavé vyprávění a znovu zdvihl ruce.

Aškán rozevřel svou dlaň a znovu na minci pohlédl. Tiše ji vtiskl do Šahrújových rukou a sevřel je. „A když se vše vydaří, nebude šáh ve tvém měšci sám,“ nasadil Aškán široký úsměv a pustil starcovy ruce.

II.

Podvečer už nebyl na Pakorově třídě zvlášť rušný. Stánkaři s voňavkami a mýdly už balili své zboží, šáhovi vojáci nedočkavě vyhlíželi své druhy na střídání a znuděné urozené paničky se jako kvočny stahovaly do svých kurníků, dá-li se tak honosným vilám lemujícím třídu říkat. Dokonce i žebráci a prodejci všemožných cetek věděli, že jejich žeň končí, a vydávali se na cestu do svých domovů v méně načinčaných částech města.

Do stále rušné ulice jako by nezapadala mladičká bledá dívka, stejně jako Aškán nezapadal do Küč Hajdáru. Většina lidí Surátovou zahradou jen procházela. Chtěli ve spěchu projít a pokračovat dál za svým cílem. Jistě, že kdekdo se na chvíli usadil na kamennou lavičku, někdo dokonce přišel na moment obdivovat zdejší okrasné stromy a voňavé květiny – málokdo ale vypadal, jako by na místo skutečně patřil. Ona dívka tak ale rozhodně působila! Oproti ulici do zahrady skutečně na první pohled patřila. Našlapovala jistě, každý krok byl pomalý, ale už od pohledu byste poznali, že je dobře promyšlený. Kráčela přímo mezi keříky a rostlinami, nikdy ale na jedinou nešlápla, ba ani o plevel nohou nezavadila! Dokonce i ve svých zářivě bílých šatech se zahradou splývala. Volné dlouhé rukávy plně zakrývaly její ruce, šaty jí pak volně spadaly až ke kotníkům. Hlavu jí pak zdobil sněhově bílý klobouk se širokou krempou. Patrně proto si navzdory palčivému dennímu slunci udržela tak bledou pleť. Dlouhé kaštanové vlasy se silným rudým nádechem jí pak volně padaly až pod lopatky – nezakryté, nesvázané.

Kdekdo by byl jejím přízračným zjevem zaskočen. Dokonce i Aškán, opřený o vzrostlý cypřiš, pozoroval její pohyb se zvláštním zájmem. Zvláště její úzké, drobné, ruměné rtíky v něm vzbuzovaly všemožné pocity. Na jiném místě a v jiný čas – snil Aškán – by s ní mohl strávit více než pár minut nutných pro zdar svého plánu. Nespouštěl z ní oči.

Takřka přesně ve chvíli, kdy se skláněla ke keříku salvadory, se za ní vynořila trojice mladíků. Nebyli starší než patnáct, šestnáct let. Jeden dívku zezadu popadl za rameno, druhý jí neomaleně šmátl po boku. Dívka překvapením vydechla. Aškán se rozeběhl! Zatímco dva z mladíků vytahovali dívku od keře, dejme jí k dobru, že se velmi zmítala, třetí se otočil na Aškána – než něco řekl, Aškán ho ranou do břicha složil k zemi. Další z mladíků dívku pustil a překvapeně se otočil, to ho už ale čekala Aškánova pěst v zubech. Zapotácel se a spadl přímo do keříku! Třetí nechal děvče svému osudu a dal se na úprk. Ubohá dívka, upuštěna oběma násilníky, padala zády k zemi, rovnou do Aškánovy náruče!

Aškán dívku pevně zachytil. Pohlédli si do očí. Aškánovy hluboko položené zelenavé oči se střetly přímo s kaštanovýma očima mladice. Pro Aškána to byl okamžik dlouhý, téměř nekonečný. Až když ho ze zasnění vytrhl křik zezadu, opatrně dívku narovnal. Dívka zakolísala a opřela se o úzký kmen akácie. Aškán ji podepřel – to už se ale ona drobná dívka vzpamatovala a hbitě se odtáhla.

„Co se mě dotýkáš, Oguzi?!“ Oba sražení mladíci se vmžiku sebrali a utíkali pryč, do ulice.

Aškán se nechtěně usmál, vidouc její rusé vlasy, světlou pleť… „A sama je jistě napůl z mého lidu,“ pomyslel si a čekal příchodu dívčiných vyděšených ochránců. Pomaličku od dívky odstoupil, držíc ruce vzhůru, na úrovni ramen. Dva z ochránců se postavili okolo, další pro změnu tasil krátkou šavli a přiložil ji Aškánovi k hrdlu. Poslední se snažil vzít dívku za rameno – ta sebou ale trhla.

„Nic mi není, Súre! Nech mě být!“ Šavle u krku sice Aškánovi nebyla po chuti, ale co musí být, to musí být. Sluce už téměř zapadlo za kopce a dívka se konečně vydýchala z nepříjemného zážitku a teprve teď zvedla ruku. „Dost! Ten Oguz se mě zastal. Nechte ho!“ Strážní uctivě sklonili hlavy a odstoupili od Aškána. 

„Netřeba děkovat, ctění pánové, přece jen jsem tu nezachránil vaši chráněnkyni a s ní i vaše hlavy!“ zaburácel Aškán a vycenil zuby v širokém úsměvu.

„Mluvíš zpupně na pastýře!“ opáčila rychle dívka a složila ruce podél těla. Věnovala Aškánovi poslední pohled – docela vděčný…

Ašana se na místě otočila a sebevědomým krokem zamířila zpět do chráněné části své rodinné zahrady. Velitel jejích ochránců však zůstal pozadu, věda, že jeho svěřenkyně vše bez rozpaků vypoví svému rozmilému otci. Pohlédl Aškánovi do jeho pobavených očí. „Poslyš, příteli, jistě mi nechceš jen tak pro nic za nic dělat potíže…“ Aškán nadzvedl hlavu a vystrčil na rozklepaného muže bradu, nechal ho pokračovat. „Zaplatím ti dobře, když přijmeš mé pozvání před pána Suráta a vypovíš, co se stalo. Nehodlám ti upřít tvou odvahu! Kdepak! Jen… Prosím…“ zakoktal se strážný.

„Nestrachuj se, člověče! To víš, že se ukážu,“ plácl třesoucího se chlapíka po rameni. „Zkrátka se na vás vrhla skupina alespoň šesti lapků a já přiložil ruku k vašemu dílu,“ usmál se Aškán a sevřel muži rameno o poznání silněji. „Jen nezapomeň, že pět z nich padlo mou rukou!“ otevřel oči do široka a pohlédl na trošičku klidnějšího, shrbeného, jakoby menšího mužíka. „Najdeš mne v Marídském hostinci. Ptej se po Šakánovi!“ zvolal ještě Aškán cestou ze zahrad.

Netrvalo dlouho a Aškán usměvavě kráčel po Pakorově třídě směrem k Marídské tržnici. Vysoké palmy lemující krajnice dlážděné cesty mu skýtaly stín před posledními slunečními paprsky dne. „Úspěšného dne,“ pomyslel si. Jen pár kroků před koncem honosné třídy, na dohled od Zahakovy brány, se zastavil. Zahakovu bránu viděl už mnohokrát a i teď se mu docela líbil pohled na modré kachlíky zdobené zlatými výjevy vyobrazujícími svatbu boha Zahaka a bohyně Aží. Na Aškánův vkus to vše sice působilo moc… přezdobené. Možná i nesmyslně přehnané. Nějak se mu nechtělo věřit, že Zahakovo přirození by bylo delší než jeho paže. Z jiných a podobných myšlenek ho co nevidět ale vytrhla trojice mladíků – pomlácených, jeden měl i nehezky zakrvácený ret. Jen hlupec by v nich nepoznal trojici násilníků ze Surátovy zahrady.

„Tak jste přežili, chlapci?“ uvítal je Aškán s pohrdavým smíchem.

Přikývli a loudavě Aškána obestoupili. Ten byl ale převelice dobře připraven. Rozevřel dlaň a šestero mladých a dychtivých očí začalo hnedle pohledy hltat šestero stříbrných mincí. Aškán jim nebránil, když se na ně vrhli… A už se neohlížel, když procházel branou dál. Zaslechl sice nějaké ty rány, pár nadávek tak sprostých, že by je snad ani on nevyslovil, ba dokonce spatřil, kterak se proti němu hrne dav zvědavců. Jeho práce toho dne už ovšem skončila.

 III.

Hlavní chodba Surátova domu byla široká. Pečlivě zastříhané šlahouny popínavých rostlin jí dodávaly zvláštní dojem divokosti. I přes upravenost měl člověk zkrátka pocit, jako kdyby se procházel starobylou ztracenou budovou, kterou pomalu pohlcuje nenasytná džungle. Samozřejmě tomu tak nebylo, ale celý dům díky tomu působil mnohem zajímavěji a živěji. Množství rostlinek by snad mohlo vést k nepořádku – ne tak ale v Surátově domě. Armáda sluhů a služek se o čistotu starala dnem i nocí... Zastřihávali, upravovali, zametali, drhli, čistili… Ani lísteček tu na zemi neležel! Pravda byla zkrátka taková, že navzdory prvnímu dojmu byste méně přirozené a přírodní místo jen těžko hledali! Dokonce i Aškánovi čistota celého místa naježila chlupy až na zádech. I tak zvědavě (a trochu ohromeně) prohlížel každé dveře a cokoliv, k čemu se alespoň na okamžik přiblížil. Jeho průvodci – Surátovi osobní strážní – s ním kráčeli pomalu. Jejich sandály na cihlové podlaze vydávaly jen rytmické klapání. Proti strážným a jejich naleštěným bronzovým štítům, pečlivě spleteným copům, lesknoucím se hrotům kopí a téměř čarovně úchvatným vzorům vyšitým na pláštích vypadal Aškán jako nejnuznější z nuzných. Přesto kráčel s hlavou hrdě vztyčenou a s rukama v bok.

Surátova pracovna, provoněná mastmi a svíčkami, voněla už zpoza rohu. Jen projít okolo ní byl pro mnohé zážitek hodný zapamatování. Když se však před Aškánem otevřely dveře, naskytl se mu pohled o něco méně pamětihodný. Starý a obtloustlý kmet ležící na bronzem zdobeném lehátku vystlaném ovčími kožemi. Zakalené oči, vypadané vlasy, jedna ruka. „Je tohle Surát?“ vybavil si Aškán pozvolna všechno, co o „Šáhově lvu“ slyšel. Všechny příběhy o jeho krutosti, báchorky, kde vlastníma rukama zabil horského medvěda, zkazky o jeho div ne božském původu… Uklonil se raději až k zemi.

„Pán Šákan nás tedy navštívil!“ ozval se nepříliš silný hlas z lehátka ještě předtím, než strážní stihli hosta představit. Aškán pozvolna dosedl na kolena a hlavou se dotkl země. „Má vzácná dcera Ašana vás prohlásila za svého zachránce. Šest mužů jste jejím jménem pobil?“ optal se Surát.

„Vskutku, můj vznešený pane, synu Surátův, služe-“

„Ticho, chlapče!“ okřikl Aškána šlechtic. „Moji muži Ašanu obvinili ze lži. Prý jsi jim udatně vypomohl, to ano... Má vzácná dcera ale tvrdí, že ty jediný jsi jí byl oporou a ty jediný jsi ji zachránil. Teď mluv, kde je pravda?“ zmírnil konečně Surát hlas.

Aškán, stále s hlavou u země, promluvil nahlas: „Můj vznešený pane, tvá dcera hovoří jedině pravdu, čistší než roucho Nebeské panny Nabhy.“ Škoda těch chlapů, pomyslel si přitom Aškán. Ale proč starému muži kazit jeho dobré smýšlení o dceři…

„Tak je to!“ mlaskl Surát s viditelným potěšením. „No tak vstávej, pane Šákane, vstávej z té špinavé země!“ vyhrkl v o poznání lepší náladě.

Aškán s obřadnou úctou povstal a přikročil o dva kroky blíže svému hostiteli. S hlavou hluboce sklopenou otevřel znovu ústa: „Můj vznešený pane, bezpečí vaší urozené a spanilé dcery je jedinou odmě-“

„Nemluv!“ vpadl Surát znovu Aškánovi do řeči. „Nebude to za dlouho, co velitel její stráže po právu zahyne, můj milý Šákane. Pověz, co bys řekl za dobře placenou službu v mém domě?“ nadzvedl hlavu a pohledem zamžoural směrem ke svému (velmi rychle oblíbenému) hostu.

Aškán, v myslí řehtající se na celé kolo, se ani nepohnul. Hlasitě vydechl: „Můj vznešený pane, mám mnoho povinností ve své -"

„Pást kozy a ovce někde ve stepi?!“ vyhrkl Surát pobaveně a povýšeně. Narovnal se a posadil na svém lehátku. „Chlapče, nikde v celém městě nedostaneš více mincí! Nikde v celém městě nebudeš mít lepší službu! Ani šáhova garda ti nedá to, co já,“ zvýšil Surát nedočkavě hlas.

Aškán sklonil hlavu znovu, hluboce: „Můj vzneš-"

„Šákane, člověče, nemám nejmenší ponětí, nad čím váháš! Jsi snad doma boháč? Vlastníš tisíce koní?“ vypustil ze sebe Surát posměšně.

„Nikoliv, m-"

„Jsi snad vojevůdcem nějakého barbarského chána a tisíce mužů ti říkají „pane“, co?!“ nepřestával stařík s kousavými dotazy:

„Ne, můj vz-"

„Co tedy?! Sereš snad rubíny a safíry, že ti má nabídka není dobrá?“ vykřikl Surát už pobouřeně.

Aškán, klidně stojící před prskajícím starcem, konečně zvedl hlavu. Stařík zaostřil, čekal. „Můj vznešený pane, nemám v úmyslu vás urazit svou činností ani nečinností. Dejte mi, prosím, čas do večera, abych sem přinesl svůj nuzný majetek,“ usmál se Aškán pomaličku a nenápadně.

 IV.

Ašana nenuceně cupitala vnitřním nádvořím rodného domu. Přecházela ze strany na stranu. Tu se usadila na žulovém kameni pod stříškou, tu si smočila tvář ve fontánce… Znuděnost z její strany byla ale jen klam. Hravý klam. Ráda by nakonec přiznala, že znuděnost hrála, neb se cítila znuděně, ale na podobné mudrování ji neužilo. Ani přítomnost nového velitele její stráže pro ni nebyla dobrým rozptýlením. Za ubohého, zesnulého velitele Tušráty mohla alespoň sama procházet svou zahradu. Teď? Ten divoký, vytáhlý a silácký nekňuba jí stále stál přímo za jejím urozeným pozadím. „Uvědomuje si to vůbec?“ ptala se sama sebe a znovu po něm hodila očkem. Inu, i on měl své světlé stránky, pomyslela si nakonec.

Aškán jistě nebyl jedním z těch, koho by ženy nezajímaly. A co pak tak mlaďoučké a už na pohled divukrásné ženy! Ale přítomnost Ašany mu mnoho času na hloubání o chvějivých náručích dívek nedávala. Tedy… Až na pár výjimek, jak sami uvidíte. Měl tou dobou obyčejně jinačí myšlenky. Plán se pomalu chýlil ke své další části. Nic se nesmělo pokazit. „Stačí i nepatrný přehmat a čeká mě jen překotný úprk před šavlemi Surátových chlapů,“ pomyslel si Aškán a nevědomky si přikyvoval.

„Copak to, že na mě kýve?“ podivila se Ašana. „Cožpak neví, jak nepřístojně se chová?“ Svraštila obočí, narazila si klobouk do čela a pevně vyrazila přímo do stínu za Aškánem. Než si ubožák dal vše dohromady, stála už nasupená dívenka před ním. Hlavu až komicky zvednutou, dala se do řeči: „Šákane, Šákane, co to tu tropíš za hlouposti, co na mě pokyvuješ tou svou tvrdou palicí?“ ukázala za sebe tak rychle, až se Aškánovi jeho balvanovitá hlava zatočila. „Jako ta žula jsi natvrdlý!“ dodala dívenka tak rozzuřeně, až jí z tváře úsměv vyrostl.

Aškán se rozhlédl zvolna napravo, zvolna nalevo. Uchopil urozenou dcerku se samozřejmostí za obě ramena a přiložil k ní hlavu, až se nosem dotýkali. „Má urozená paní, dozajista pravdu díš, když tvrdíš, že má hlava je jeden veliký žulový balvan,“ zašeptal až hravě. „V tobě však zřím takový žár a plamen…“ foukl jí okázale do tváře. „Až se bojím, že i žula se v něm snadno roztaví!“ zasmál se tišeji.

Dívka se mu vyrvala z rukou a odstoupila. Tváře jí splaskly, jak se nejistě kousala do rtů. Párkrát se zlehounka nadechla. „Možná bych měla provést svou polední očistu o něco dříve… Co myslíš, Šákane. Budeš mi i dnes po ruce?“ zvedla ruku a pomaličku jí sjela od krku až k bříšku.

A takto vypadaly ty části Aškánovy služby, jež mu plánování trpce ztěžovaly… Na podobná vyrušení si však příliš nestěžoval…

V.

Venku už dávno svítily jen olejové lampy pouličního osvětlení. Život však pro mnohé teprve začínal. O návštěvnících a zaměstnancích Tulžiny Slasti, vyhlášeného podniku ležícího co by kamenem dohodil od Marídské tržnice, by se to dalo říct i trojnásob. Celá vstupní síň onoho zařízení byla osvětlena jen jediným ohništěm, zdobeným kostěnými soškami ve všech možných milostných polohách. Nízké kruhové stolky obklopovaly pestrobarevné střapaté polštáře, na nichž se už povalovala a posedávala početná místní klientela. Lepé děvy, pro které byla Tulžina Slast zaměstnáním, procházely mezi stolky a roznášely všemožné nápoje, ba i rozličné druhy výtažků z bylin a hub. Nejedna dívka skončila nakonec ve chtivé náruči hostů. Hlasitý smích a nekončící zpěv přinášel ve svém středu příjemné soukromí. Hlavně proto seděl Aškán právě ve středu celé síně a popíjel tam se svým zahaleným přítelem. Šuškali si docela dlouho do noci. Ve všem tom rámusu je nepochybně nikdo nemohl slyšet. Posíleni vínem a makovými výtažky vydrželi se družit dlouho do noci. První část večera ale nepili mnoho a náruživé dívky jednu po druhé div nezaháněli jako divou zvěř! Pro naše vyprávění ovšem postačí to málo, co bylo řečeno z kraje té dlouhé noci.

Když se Aškánův, pro Vás prozatím neznámý přítel usadil u jeho stolku, plácl se Aškán do kolen. „Celou věčnost na tebe čekám, chlape! Už jsem měl pocit, že tu zůstanu jen já, víno a stádo těch přítulných děvčat!“ rozesmál se Aškán ještě nahlas a dodal: „S vypětím všech sil bych to zvládnul…!“

Muži přes šátkem omotaný obličej byly vidět leda tak oči. A ty oči vypadaly přemíru opatrně. Cukl očima napravo, nalevo. Nadechl se a zašeptal: „Víš přeci, že bych přišel, i kdyby nám nebesa padala na hlavu. Dlužím ti svůj život. Každá příležitost, kdy ti to mohu oplatit, je pro mě cenná!“ naklonil se k Aškánovi blízko. Ten se však odtáhl a zvedl ruku s číší.

„Hej, děvčátka! Přineste nám další karafu toho datlového vína! A pohár pro mého přítele tady!“ provolal bujaře, než se znovu naklonil ke svému příteli: „Pak jsi přišel v ten nejlepší čas, protože splatit mi dluh… To by se ti mohlo vydařit. A vůbec to nebude složité, ó, tomu věř!“ otočil se Aškán zprudka a vytrhl okolo procházející dívce plnou karafu a položil ji na stolek. Na druhou číši nemuseli dlouho čekat.

Neznámý se podivil nad Aškánovou živostí – takového ho neznal. Nu… On ho ve skutečnosti vůbec pořádně neznal. Připil si tedy s Aškánem a nechal lahodné víno sklouznout pomalu do žaludku. „Úúúf… Je lahodné, Šákane, to ti musím nechat,“ prohodil a znovu ztišil hlas: „Ale nepřišel jsem chlemtat víno, to věru víš.“ Odmlčel se téměř dramaticky.

Aškán pohoupl hlavou a přitakal: „Jistě, jistě, zábava nejspíš počká.“ Odkašlal si. „Potřebuji po tobě, abys na svátek Mehrégán…“ zakoulel očima v rozmýšlení a po krátké pauze pokračoval: „Okolo poledne – ano… Potřebuji, abys vyšplhal na signální skálu za městem a zapálil zde modrý plamen. Nic víc, nic míň,“ odtušil.

„Nepřítel před branami?!“ vyhrkl přítel překvapeně, div nevyprskl víno.

„Ano, ano, ano. Přesně tento signál celému městu pošleš, můj nejmilejší příteli,“ potvrdil Aškán svá slova a kulišácky mrkl.

Jeho přítel věděl od počátku, že na Aškánovu nabídku nakonec rád kývne, cítil se mu koneckonců velmi zavázán. Zvědavost v něm ale zvítězila. „To je… přinejmenším podivuhodná prosba, drahý Aškáne, podivuhodná. Povíš mi alespoň, proč zrovna tak nezvyklou věc po mně žádáš?“ naklonil se o něco blíž.

„Povím ti jen tolik, můj milý Tušráto, že jediný nepřítel v celém širém okolí bude smečka vlků v horách!“ zachechtal se Aškán burácivě a strhl si do náruče jednu z mladičkých dívek, nenápadně procházející okolo. „Dones nějaké hrozny a možná pár jablíček!“ postavil zaskočenou a v líci rudnoucí dívku zpět na nohy. „Jsi, doufám, opatrný, Surát by neměl vědět, že jsem tě nechal odejít s hlavou na ramenou!“ prohodil Aškán téměř výhrůžně.

„Chodím jen zahalený a jen v noci – nestrachuj se. Jen co splatím svůj dluh, opustím město,“ odvětil trošičku kousavě Tušráta, očividně nepotrestaný bývalý velitel Surátovy domácí stráže.

A noc konečně mohla naplno začít.

VI.

Ulice Pahšáru byly od úsvitu plné obyvatel města. Stánkaři, řemeslníci, žebráci, podvodníčci, zlodějíčci, hudebníci, potulní herci, pěvci, umělci všeho druhu – ti všichni měli v následujících hodinách dostat šanci, jak si vydělat nemalé jmění svým řemeslem. Nikdo nebude kontrolovat jejich povolení k řemeslu, nikomu nebudou platit za pronájem míst na jeho provozování! Především ale budou mít diváky. Ne desítky, ne stovky – ale tisíce diváků! Zatímco oni se ještě před svítáním rozcvičovali, měšťané nuzní i zámožní se slavnostně oblékali a líčili. Každý se na dnešek chystal užít ty nejlepší voňavky, ta nejkrásnější líčidla a z komod mizely všechny ty draze zdobené šaty, na které většinu roku padal prach. Pro kněží v Ohňovém chrámu začala zábava o něco dříve. Posvátný plamen Káve musel být už od minulého večera přiživován, aby osvítil celou posvátnou síň – Vinámu. Oheň musel být po celý další den vysoký a mocný. Střídavě do něho kněží přihazovali shora síru a zezdola přidávali topivo. Plamen šlehal vysoko a divoce, musel přeci pohltit všechnu špínu a hřích Pahšáru! Chrám byl sice již druhý den uzavřen kvůli přípravám, to ale nebránilo mnoha poutníkům v bílých řízách, aby nepřespávali před vraty chrámového valu a hlasitě neprovolávali očistné modlitby. A ještě méně to vadilo těm nejrychlejším z pouličních prodavačů, kteří již týden se svými rodinami okupovali místa natěsnaná přímo k mramorovému valu, doufajíc, že se jim trpělivost vyplatí a oni vydělají tolik, co jindy za celé měsíce! A povězme si bez prodlení, že trpělivost se jim vskutku vyplácela.

Všichni bez rozdílu doufali, že slunce dnes zůstane ve skrytu mraků. Nic tomu však nenasvědčovalo a úsvit všem přinesl nepříjemnou zvěst. Slunko vycházelo bez jakéhokoliv zákrytu na čirou oblohu. Vedro tak bude nesnesitelné. Jen jediní lidé mohli mít radost. Roznašeči vody a prodejci nápojů. Ti jediní zrána tleskali a radovali se. Ostatní se jen pomalu smiřovali s osudem upocených chudáků. Jak se ulice začaly pozvolna plnit, začaly i slavnostní přípravy v domě „Šáhova lva“. A stejně tak začaly i přípravy Aškánovi. Přípravy na maličké rozdráždění oné lidožravé šelmy…

Ašana vstávala ještě před svítáním. Chvíli sledovala ještě potemnělou Pakorovu třídu. Rukou si přitom zdlouhavě prohrabávala vlasy. Až když slunko začalo svou pouť po denní obloze, se otočila. Ze svých početných šatů nevybírala dlouho. Zdlouhavé a vláčné zkoušení a probírání šatů a oblečků jí vždy přišlo jako ztráta času – dobře věděla, co ji dnes učiní nejkrásnější dívkou na večerní modlitbě. Zářivě žluté šaty jakoby utkané ze slunečních paprsků, vyzdobené stříbrnou nití – na ramenou vyšité překrásné obličeje horských víl, nádherné trojúhelníkové zdobení na spodní části šatů až u kotníků… K tomu stříbrný náhrdelník s hlavou tříoké dévy Achazy. A jako nezbytný zlatý hřeb vyňala z dřevěné bedýnky stříbro-bronzový diadém s drahokamem, tygřím okem, uprostřed. Sluneční paprsky jí už začaly pronikat do pokoje, když skončila s oblékáním a líčením. Oblékání jí přespříliš času nesebralo. Líčení bylo nicméně vždy Ašaninou neřestí. Nazelenalé řasy, stříbrně podbarvené oči, pečlivě vybělená pleť na obličeji i na rukou a především dokonalý stříbrný kruh okolo pravého oka. To vše bylo výsledkem jejích fintivých snah.

„Šákane!“ zvolala se svou téměř všudypřítomnou ješitností, aniž by alespoň otevřela dveře svého pokoje. Věděla, že její služebník přijít musí. A ráda mu to připomínala. Za pár okamžiků se dveře už otevíraly. Aškán ve své slavnostní zbroji stál mezi panty a zíral na Ašaninu krásu, jako kdyby ji dříve neviděl. Jistěže ji viděl! Mnohokrát… Tentokrát mu ale bez přehánění sebrala dech. Uklonil se. „Šákane, pověz, co říkáš na výsledek mého snažení?“ obtočila se dokola a potěšeně se usmála.

Aškán se rychle vzpamatoval. „Má urozená paní, neučesala sis vlasy,“ prohodil téměř nonšalantně. Co přišlo, to dobře čekal, a dokonce v to doufal!

Ašana si netečně sáhla do svých rozpuštěných vlasů. Na moment otevřela ústa a zalapala po dechu. Než byste se nadáli, už stála jen krok před Aškánem a vyhrkla: „Nejsi trochu drzý na posluhu?!“

Aškán ji rád dráždil. Správně tušil, že hra je jim oběma příjemná. On ji popouzel svými poznámkami a nevhodnými řečmi… Ona svým napůl předstíraným vztekem a ženskými vnady. Už tolikrát mu pózovala nahá, tolikrát se nechala chytit a držet přes své šaty. Jedinou hranicí mu byla její pokožka. Té se nikdy nedotkl a neudělal by to. Ne z nějaké umělé úcty či strachu! Dívka mu zkrátka přišla jiná než všechny ty holky a ženské, které už zblízka poznal. V její sličnosti, nevinnosti a vytříbeném smyslu pro provokace spatřoval až nebeský půvab. Ač mnohdy dumal nad tím, zdali to náhodou není spíše půvab pekelný... Zrovna teď mu ta myšlenka vrtala hlavou: „Jsem jen tak drzý, jako je má urozená paní vzteklá.“ Sklonil před ní hlavu.

Ašana vypoulila oči a zalapala – už podruhé – po dechu. To by ji ale Aškán nesměl otočit a začít jí zaplétat vlasy. „Tři copy jako Achaziny oči…“ Dotýkal se jí zlehka a opatrně. Ašana začala dýchat jemně a tiše. Každý náhodný dotek jí rozproudil krev. Své pocity jen pracně skrývala. Každý moment pro ni představoval svízelnou snahu o klidný dech a důstojné vzezření. A každý další okamžik byl těžší a těžší. Kdyby jí Aškán copy zaplétal o pár chvilek déle, asi by se skácela do jeho náruče. „A hotovo!“ pronesl Aškán na poslední chvíli a odstoupil. Ašana si copy pomalu ohmatala, než se otočila. Beze slova se na něho kouzelně pousmála a ukázala ven.

„Dě-děkuji ti, Šákane. Teď jdi, musím začít s modlitbami,“ dodala, když už Aškán couval zpět do dveří.

 VII.

Proklaté slunce, pomyslel si Tušráta, zabalený v černočervené róbě. S kapucí přes hlavu se plahočil po uzounké skalní pěšině. Slunce mu zatemňovalo mysl a měl neutuchající pocit, že než vystoupá na vrchol k velkému signálnímu ohni, stane se z něho smažená opice a jeho mozeček si bude dávat nějaká kupecká rodinka jako delikatesu cestou k Chrámu. Kolik nadávek mu jen prošlo hlavou, kolikrát si jen přál, aby ten prokletý Šákan ve vepříně raději zapíchl jeho, než to prase. Co se stalo, stalo se – smířil se se svým neutěšeně perným svátečním dnem Tušráta.

Město pod ním bylo menší a menší, zato ohromná hromada suchého dříví na vrcholu skály byla čím dál tím větší. Čas hrál Tušrátovi do karet, podle slunce, ležícího teď vysoko ve středu oblohy, mohl dorazit tak akorát včas. Doufal jen, že jeho úskok bude úspěšný. Rád by se vyvázal ze svého dluhu, velice rád!

Hromada dříví byla už jen pár kroků od něho. Pětice horalů posedávajících okolo, hlavy zakryté rúsány, tradičními spletenými šátky, vypadala nebezpečně. I oni dnes ale slavili. Široké látkové prostírání rozložené na zemi mezi nimi bylo poseto kusy uzeného masa, čerstvou zeleninou i ovocem. Keramické nádoby poválené všude okolo dávaly dopředu tušit, že horalé budou již ve velmi slavnostní náladě. Jejich služba ale byla v posledních letech snadná. Každý věděl, že je spíše symbolická – Pahšáru žádné nebezpečí nehrozilo. Tušráta na to velmi správně spoléhal. Byl to nakonec zrovna on, kdo horalům včera nechal poslat celou bednu silného vína!

Tušráta měl riskantní plán na zapálení ohně – těžká černá róba byla jeho součástí – ale věřil, že bude úspěšný. Musel sice svůj obličej nabarvit doruda, musel se táhnout půl dne v černé róbě pod žhavým sluncem, tahat po kapsách tolik prskavek, že se až bál o své zdraví – ale každý dobrý plán musí obsahovat i nějaké ty oběti.

Jak se Tušráta šouravě a unaveně blížil, horalé zpozorněli. Nejmohutnější z nich vstal ze svého špalíčku, v ruce stále přidržoval nádobu s vínem. Pohlédl na šourala v černém a zvolal: „Hej! Černá hlavo, co – co otravuješ?“ Další čtyři hlavy se otočily Tušrátovým směrem.

Teď nebo nikdy! problesklo Tušrátovi hlavou a rozhodil rukama v prudkém gestu. Několik prskavek zapálených ještě v kapse se rozlétlo stranou a ve vzduchu vybuchly a nadělaly tolik rámusu a dýmu, až se jeden z horalů převalil přímo na prostřené jídlo! Stojící silák leknutím upustil nádobu. Tušráta ze záhybů v róbě vytáhl dvě zahnuté dýky natřené načerno a přehrávaně hlubokým hlasem zavolal: „Dauál si přichází pro vaše DUŠE!“

Tři z horalů bez váhání vyskočili a dali se na útěk! Jen co nejdál od přízraku, který je – a poděkovat za to Tušráta mohl v prvé řadě množství silného vína v jejich tělech – přišel ztrestat za jejich pití ve sváteční den! Překocený horal mezitím máchal nožkama a volal: „Zachraňte mě! Zachraňte mě!“

Jen silák se rychle zmátořil a popadl ze země svou hůl. „Vtipálku!“ zavolal a rozeběhl se přímo proti Tušrátovi. Ač jste možná získali z vyprávění o Aškánově službě u Suráta dojem, že Tušráta byl více než válečníkem sluhou s mečem na okrasu, spletli jste se. Jak se proti němu silák řítil, Tušráta nehnul ani brvou, ani se nezatřásl. Ve chvíli, kdy ho silák chtěl z rozběhu udeřit holí, sklonil se hbitě těsně až k zemi a podkopl nebožákovi nohy! Horal padl na zem jako zralá hruška a než se nadál, už mu Tušráta seděl na zádech a udeřil ho silou do zátylku.

Poslední z horalů se konečně přehoupl na všechny čtyři, a vidouc Tušrátovo představení, zvolal: „Skutečný Dauál!“ a vyběhl za svými prchajícími soukmenovci. „Meče černější než havraní oči!“ křepčil a jeho řev se rozléhal skalami.

Tušráta se od srdce zasmál – a především urychleně odhodil černou róbu. Jen co se nadýchal čerstvého vzduchu, vyběhl do strážní boudy a během pár minut měl vše nachystáno. Dřevo bylo zalité zvláštní směsí alkoholu, která měla oheň zabarvit do sytě modré barvy. Tušráta konečně poodstoupil a zapálil svou pochodeň. V okamžiku, kdy ji odhodil na hromadu, vyšlehl masivní modrý plamen! Tušráta se nekochal dlouho a zamířil na stezku vedoucí ze skal do mokřadů na západ od města. A v Pahšáru o něm nadlouho nikdo ani neslyšel!

 VIII.

Ruch v ulicích se zastavil naráz. Zčistajasna... Ještě před nepatrným okamžikem byl všude hluk. Odevšad zněl smích, dohadování prodavačů, zpěvy zbožných, a svátek probíhal tak jako každý rok. Vše změnil jeden nepatrný modravý ohýnek na skále tyčící se vysoko nad městem. Oči všech se náhle ubíraly jedním směrem – nikdo netušil, co dělat. Brzy se rozezněly hlásné trouby. Ze strážních postů po celém městě se šáhovi válečníci rozebíhali k hradbám. Jejich velitelé a důstojníci zmateně pobíhali jeden od druhého a šáhovi vojvodové rozesílali své posly od jednoho k druhému, aby zjistili alespoň něco málo o nepříteli, který byl dle prastarého signálního ohně vzdálen nanejvýš den cesty od města.

Chvilkové ticho vystřídal ruch ještě o několik řádů větší! A po pravdě to byl i ruch jiného rázu. Smích vystřídaly poděšené výkřiky, zpěv nahradilo štěkání rozkazů, pomalé došlapování davů nahradilo spěšné dupání vojenských sandálů. Už tomu bylo dobrých třicet let, co se k Pahšáru odvážil jakýkoliv nepřítel – a více než osmdesát let, co naposledy hořel modrý plamen. Mezi množstvím očí, které se teď upíraly k plameni na vrcholu skály, byste nalezli i oči Surátovy. „Šáhův lev“ svou šanci, jak se zavděčit mladému šáhovi, zavětřil ji ihned.

„Jágobe! Můj kyrys! Dělej, ty kůže líná!“ otočil se ze svého balkónu do ložnice, kde ho očekávala skupina služebníků. Znovu se zahleděl na modrý plamen a štěkl další rozkaz: „A meč! Ten dlouhý, pozlacený jílec!“ Promnul si ruce a na tváři mu zazářil nadšený úsměv. Úsměv pravého lva stojícího nad ulovenou gazelou.

Surát stále pozoroval plamen, když za sebou slyšel sluhu, jak kleká na zem. Otočil se, aby viděl, jak mu služebník nabízí meč s pozlaceným jílcem – ale meč krátký, zubatý. Zbrunátněl a udeřil sluhu do krku. „Pitomče! Říkal jsem dlouhý meč, ten nedávno broušený!“ Sluha se s mnoha úklonami odporoučel ze dveří a spěšně vyběhl zpět do chodby. „Co bych dal za dobrého sluhu!“ pomyslel si Surát a rozhodl se vyrazit pro meč osobně. A ne pro ledajaký meč – tentokrát pro ten nejslavnostnější meč, bezpečně uložený ve sklepní pokladnici!

„Je čas!“ pomyslel si Aškán, zatímco z malého okénka v chodbě sledoval plápolající oheň na skále. Chodbami Surátova sídla se brzy ozývaly rozkazy a příkazy. Starý pán v sobě válečníka zkrátka nedokázal zapřít. Sluhové nosili části zbroje, zbraně, bojovníci vybíhali do svých komnat, aby se připravili na skutečnou bitvu… A Aškán probíhal po točitých schodech do přízemí s mečem v ruce a měděnou medvědí maskou přes obličej. Maskou, náležející nejvyššímu pobočníku pána Suráta. Maskou, která se mu jen „náhodou“ dostala do rukou, když ji před necelými pěti minutami sebral z pobočníkovy truhly ve zbrojnici.

Aškán stanul v úzké sklepní chodbě. Nebyla to chodba, jakou byste nalezli v kdejakém sklepě. Byla pečlivě vyzděná, čistá a suchá. Na stěnách planula čtveřice loučí a na jejím konci byly masivní žulové dveře zajištěné železným řetězem. Dvojice mužů střežících dveře se okamžitě postavila do uctivého pozoru, když na schodech spatřili muže v medvědí masce. Nepotřebovali více, než jeho mávnutí směrem vzhůru. I oni už nahoře slyšeli rozruch. Vyběhli v mžiku kupředu a po schodech vzhůru. Aškán je ještě plácl do zad – a vydal se druhým směrem!

Dveře pro něho nepředstavovaly těžký oříšek. Už se nerozhlížel a z vnitřku svého bronzového hrudního plátu vytáhl malé kovářské kleště. Párkrát silou střihl a řetěz padl k zemi. Sice zaslechl, že Surátovu soukromou pokladnici střeží z písku stvořený umělý muž – golem. Zaslechl od starších stráží i historku o tom, jak se k pánu Surátovi dostal. Celý příběh o starém knězi Mainy mu ale přišel přestřelený. I tak si na něj znenadání vzpomněl, když dveře konečně otevíral.

Pohled, jež se Aškánovi naskytl, lahodil oku. Truhly dřevěné, bronzové, železné… A všechny naplněné zlatem, stříbrem, drahokamy všeho druhu. Vykládané zbraně, zdobené zbroje, náhrdelníky, náušnice, žezla – vše, nač pomyslíte, a ještě víc. Tak by se dala stručně popsat Surátova pokladnice. Aškánovy oči těkaly z místa na místo. Věděl, co hledá, ale v záplavě lesknoucích se cetek bylo věru obtížné najít jeden jediný šperk. Bez rozmyslu vpadl přímo do místnosti a začal se hrabat v truhlicích. Konečně! Jen pár minut šmátrání a prohrabování a Aškán v ruce držel zlatý kroužek, ne větší než dívčí dlaň. V jeho prostředku byl zasazen překrásně obroušený lapis. Na jeho modrém povrchu posetém tečkami v barvě bronzu byla vyryta jedna značka z tingiského jazyka – značka Chána chánů. Stylizovaná tětiva s orlí hlavou. Přesně to Aškán hledal. Byl si jistý, že Surát zde tuto prazvláštní věcičku ukrývá. Byl to přeci jeho otec, kdo před mnoha desetiletími ukořistil tingiskou korunu při jednom z válečných tažení šáha Frásapa. Aškánovy oči se zaleskly, zatímco sunul část koruny do své brašny. Otočil se a už pomýšlel na útěk… Když spatřil dva metry vysokého tvora stojícího ve dveřích. Jeho povrch byl zrnitý a hrubý. Barvu měl načervenalou, téměř jílovitou. Neměl oči, ústa, ba ani nos. Ruce měl nepřirozeně tlusté a dlouhé. Nohy krátké, ale široké. Uprostřed hrudi měl vloženu perlu s vyrytou značkou. Aškán nadzvedl obočí.

„Takže ty existuješ, co?“ polkl nasucho a odevzdaně tasil meč. „Jsi-li tak neporazitelný, jak se říká, mám asi zlý den, hm? Odpovíš?“ Dál už Aškán nečekal a vrhl se přímo na netvora! Ťal ho přímo do hrudi a ránu vedl až k perle zasazené uprostřed. Netvor se už chystal Aškána udeřit – ale ve chvíli, kdy perla po nárazu meče vylétla, se zhroutil tak rychle, že náš hrdina sotva uskočil!

Aškán si setřel z čela krůpěj potu a rozhlédl se na nechráněnou pokladnici. Věda, že nahoře je bezpochyby zmatků nad hlavu, počal Aškán kvapně cpát kdejaký přívěšek a lecjaký drahokam do své brašny, zlaté poháry si věšel na zbroj, platinové řetězy si přehazoval přes rameno… Ani na prazvláštní perlu z těla golema nezapomněl. Řídil se filosofií, že co nikdo nehlídá, to je mé, nabral si Aškán tolik lupu, že sotva dokázal běžet!

Hned jak vykročil ven z pokladnice, spatřil starého Suráta. Vetchý stařík měl už nasazený pozlacený kyrys, a pokud míval i bez něho potíže držet se na nohou, tak teď se doopravdy jen tak tak vlekl. Pohledy starce Suráta a mladíka Aškána se střetly.

„Šákane! Ty nestoudný pse, vloupal ses do mé pokladnice?!“ Hlas Surátovi přeskakoval upřímnou zlostí. Vtom spatřil v Aškánově ruce zlatý pohár vykládaný nefritem. „Ten pohár jsem získal od šáha jako dík za porážku Kirejců!“ zalkl se Surát a ztěžka vydechl.

Aškán zahanbeně pohlédl na pohár ve své ruce a ještě stydlivěji pohlédl na Suráta. Sklouzl očima na pohár a pokorně pravil: „Odpusť mi, můj pane, to ode mě bylo krajně neslušné!“ a vší silou mrštil pohár přímo Surátovi do čela. Rozběhl se k němu a sklonil se. „Pohár je samozřejmě tvůj!“ špitl mu do ucha a nechal starce omráčeného svému osudu. Schody nahoru bral po po třech.

„Šákane?!“ ozýval se z chodby dívčí hlas – zmatený a snad i vyděšený.

Aškán sotva slyšel zvuky okolí – jen horečně spěchal dlouhou chodbou ven. Vtom se mu ale postavila do cesty Ašana. Ve svém zlatém rouchu, skvostně nalíčena a se třemi copy. Aškán, v rozeběhu a nepřipravený na dívčí tělo v cestě, začal brzdit, ale jeho snaha byla od počátku odsouzena ke krutému nezdaru. Vahou svou a pod tíhou těžkého lupu do Ašany narazil a přimáčkl ji k rohu chodby!

Vyprskla: „Šákane, u všech bohů, co-“ Pohlédla na všechen Aškánův lup. „Co… Co to… Utíkáš?“ vysoukala ze sebe v překvapení a bolesti z nárazu.

Aškán, stále zadýchán, uvěznil Ašanu mezi svýma rukama u zdi. „Můj čas u tvé rodiny vypršel, děvče!“ a políbil děvče na tvář, lehce skousl její kůži a bleskurychle se odtáhl. „A přesně to jsem si přál už od dnešního rána, má líbezná Ašano!“ zasmál se.

Ašana – v šoku nyní dvojitém – opřela se znovu o zeď. „Já…“ zamumlala – a to už se Aškán rukama odrazil od stěny a rozbíhal se dál chodbou. „Počkej, Šákane, počkej!“ rozběhla se o poznání lehčí Ašana za obtěžkaným Aškánem. Dostihla ho ještě u otevřených dveří do zahrad, zachytila ho za opasek. „Musím jít s tebou!“ vydrala ze sebe téměř plačtivě.

Aškán neklidně cukal hlavou ze strany na stranu, ale otočil se. „Tvůj otec by mě nechal zabít, kdybych mu tě unesl, Ašano!“

Ašana se přivinula k jeho hrudi. „Zabít tě bude chtít už za tvůj zlodějský kousek!“ špitla zadýchaně. Aškán, spatřiv, že z vnitřního nádvoří se loudavě blíží dva Surátovi strážní, popadl Ašanu za rameno a bez rozmyslu vyřítil se s ní ven, přímo do zahrad, kde ji před několika týdny poprvé spatřil…

Autor: Baloun, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aškán I.: