OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 11. kapitola

21.08.2014 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 690×

Blížil se konec léta. Mé focení dávno skončilo a za pár dní mělo končit i natáčení filmu. Seděl jsem u baru a promnul v ruce skleničku saké. Vím, slíbil jsem Rice, že se nenapiju, ale dneska jsem se už neudržel. Yuichiho jsem od konce focení neviděl. Někdy jsem sice měl na natáčení pocit, že mě někdo sleduje. Ale nechtěl jsem si dělat iluze, že je to on. Povzdechl jsem si a napil se. Alkohol mě zaštípal v krku.

„Počkej, Rei!" Tahal jsem černovláska za rukáv. „Já nikam nepůjdu! Nepiju! Co bych tam dělal?!“ bránil jsem se, co to šlo.

„No tak, Yui!“ Tahal mě zase Rei ke dveřím. „Už se mi tě povedlo obléct.“

Ano, to povedlo. Ale, nejsem si jistý, že černé uplé kalhoty a volné bílé tričko, co bylo na zádech nastříhané, aby vypadalo jako obratle.

„Víš, jak ti to sluší? Tak už pojď!“ Zakřenil jsem se. Po dlouhém přemlouvání jsem se stejně nechal vtáhnout do auta a i přes všechny protesty jsme zastavili u jakéhosi baru. Poslední možnost útěku mi Rei znemožnil, a tak jsem jen neochotně vešel před ním, jak mě strkal.

Vrzly dveře a já se podíval, kdo přišel dovnitř. Párkrát jsem zamrkal, abych se přesvědčil, že vidím dobře. Na prahu stál Yuichi a jeho mužský doprovod. Promnul jsem si oči. Ten chlap, který ho držel kolem ramen, mi byl povědomý. Už jsem ho s ním viděl… ale…

„Nalejte mi ještě,“ vyzval jsem barmana. Trochu mě přítomnost těch dvou vytočila.

„Rei, vážně tam musím…?“ Nechtělo se mi. Hlasitá hudba, kouř z cigaret… Taková místa nemám rád!

„Neboj, užiješ si to!“ zašveholil Rei zvesela. Jen jsem v duchu zaúpěl. To už mě ale táhnul k vysoké barové židličce, na kterou mě div nevysadil. Natočil jsem se tak, abych na něj viděl.

„Co si dáš k pití?“ optal se.

„Co já vím? Colu?“ Rei obrátil oči v sloup a objednal jakýsi míchaný nápoj, jehož jméno jsem si nepamatoval.

Zaťal jsem zuby. Proč si museli sednout tak blízko ke mně? To tu není tolik jiného místa? Naštvaně jsem do sebe hodil další skleničku. Pokoušel jsem se neposlouchat, jak Yuichi omámeně souhlasí s objednaným pitím. Kdyby jen chudák věděl, že je v tom více alkoholu než v tom, co piji já. Sklopil jsem oči a rukou přejel po okraji skleničky. Tohle je teda situace. V kapse saka mi zazvonil mobil. Chvíli mi trvalo, než jsem ho vylovil. Dalo to opravdu práci.

„Riko, proč mi teď voláš?“ promluvil jsem první a ne příliš nadšeně.

To, co mi Rei objednal, mi ani trošku nechutnalo. Když jsem polykal, pálila mě červená tekutina v krku. Musel jsem se šklebit, protože můj doprovod se ozval: „Copak, nechutná?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Co bylo špatného na cole?“

Pokrčil jsem rameny. To už mi ale na Reiův příkaz opět dolili to červené pití a já se jen chabě pousmál.

„Já ti pak domů pomůžu!“ pousmál se a sám se napil ze své skleničky, zatímco já jen usrkl.

„To už zase piješ?“ naštvala se Rika. „Neslíbil si mi něco?“

Najednou mi v hlavě vystřízlivělo, když jsem si uvědomil náš slib. Otočil jsem se k barmanovi: „Budu platit.“

„Správně, Rene, nesmíš mě zklamat. Chtěla jsem ti říct něco důležitého,“ začala mluvit, když jsem vytahoval peněženku. „Rene, kdy se můžeš vrátit domů? Chtěla bych… moc bych si přála, abys šel první den do té školy se mnou… jako rodina…“

„Pokusím se to stihnout,“ přikývl jsem. „Zavolám ti, až budu doma.“

Vylovil jsem z peněženky příslušný peněžní obnos a zaplatil. Zvedl jsem se, chtěl jsem odejít, jenže to jsem musel projít kolem nich…

„Rei… ku… k*rňa, já… už to nechci…!“ Bože! Jak se mu povedlo nalít do mě… do mě…? Kolik toho bylo…? Já… Já nevím. Z ničeho nic Rei seskočil z židličky.

„Pane? Tady, něco vám vypadlo.“ Postřehl jsem s vypětím sil, co říká. Pak jen vím, že s někým dál mluvil. O něco tišeji a já vážně nevěděl co, ani s kým. A popravdě? Bylo mi to fuk! Jen jsem, chtě nechtě, vyprázdnil nedopitou skleničku.

Otočil jsem se po hlase. Ten Yuichiho společník mi podával fotku, ale pak se na poslední chvíli zarazil. Zdlouhavě se podíval na ni, trochu se mu vytratil úsměv. Zamračil jsem se a chladně si ho měřil. Co na něm Yui viděl?

„Vrátíte mi to?“ povytáhl jsem obočí.

Kdo to je? A proč má fotku s Yuim?

„Vy se znáte?“ zeptal jsem se a cukl rukou tak, aby byla na dosah blonďáka.

Vzal jsem si svoji fotku.

„Pracovali jsme spolu…“ zamumlal jsem. „To vás ale nemusí zajímat.“

„Nemusí, ale zajímá… Pracovali?“ Nezdálo se mi to ani za mák.

„Jo, pracovali,“ řekl jsem a znovu si ho chladně prohlédl. „Pracovali jsme spolu v Osace i tady v Tokiu.“

„Takže jste Takao Ren!" trochu jsem vykřikl. Hned jsem si ale přitiskl ruce na ústa. „Omlouvám se.“

 Yui se otočil za mým hlasem.

Zamrkal jsem. Takao Ren…? Proč to Rei vykřikl…? Otočil jsem se, abych viděl, co se děje. Chvíli jsem jen mžoural a snažil se zaostřit na rozmazanou postavu.

„Rene…?“ Úplně jsem cítil, jak zpomaleně můj mozek fungoval.

„Rei, půj… půjdeme do… domů,“ vypravil jsem ze sebe, jazyk těžký alkoholem. Pomalu, zapírajíc se o stůl jsem se snažil slézt z židličky. Nadlidský úkol, ruce ani nohy mě neposlouchaly. Všechno se houpalo.

Povytáhl jsem obočí trochu výše. Yui se teda pěkně zřídil. Pohrdavě jsem se na něj podíval, vždyť ani nedokázal stát na nohou. Zakroutil jsem hlavou. Oblékl jsem si kabát a s černým svědomím jsem opustil bar. V hlavě jsem si stále jen opakoval, co jsem slíbil Rice… ale chtěl jsem se pro něj vrátit, jen jsem nemohl…

„Yui, Yui... Tohle si docela přehnal,“ šklebil se Reizo.

„Já? Přehnal…?“ odmlčel jsem se. „Já chtěl, chtěl jsem colu!“ připomněl jsem se mu, jak to se mnou vlastně je.

„Nerozčiluj se a pojď!“ Celou dobu se tak usmíval… Opřel jsem se.

„Rei…“ zamumlal jsem. „Chci… chci spát! Nech mě… Nech mě spát…“ sdělil jsem mu mé přání. A on se pořád smál…

„Když usneš, aspoň se nepozvracíš,“ konstatoval. Se mnou se na chvíli zahoupal svět mnohem, mnohem víc než doteď. Pevná zem se mi už pod nohy nevrátila.

„A teď spi!“ poručil a i se mnou v náručí. Vlastně mi vůbec nepřišlo divný, že do auta, do kterého jsme nastoupili, si Rei sedl vedle mě. Taky neřídil, jen řekl, kam chce jet. Tak proto jsem měl spát?… Ale, mně bylo dobře…! A tak jsem celou cestu jen seděl a nepřítomně civěl před sebe.

Zabouchl jsem za sebou dveře bytu. Byl jsem trochu rozhozený. Nechtěl jsem vidět Yuichiho v takové společnosti. Skoro mi bylo zle, když jsem ho viděl takhle opilého. Já vím, nemám co říkat, sám jsem chodil pít. Ale co? To bylo něco jiného… možná.

Rozhodl jsem si zchladit hlavu ve vaně. Došel jsem si do koupelny a napouštěl vanu. Než mi natekla voda, došel jsem si pro salát do ledničky. Chtěl jsem se najíst ve vaně. Potřeboval jsem si odpočinout.

Rei mě položil na gauč. Já si sedl a přitáhl si kolena pod bradu. Spíš než radostný pocit, jak to občas lidi popisují, jsem se cítil malátný.

„Děkuju…“

„Nemáš zač! Přece jsem ti slíbil, že ti pomůžu domů. Když už jsem tě tam dotáhnul,“ křenil se. Já jen pokýval hlavou a promnul si oči.

„A, Yui…? Ty se s Renem už dřívějška znáš?“

„Proč bych se… s ním měl… znát?“

„Vypadla mu z peněženky fotka. Byli jste na ní spolu! A taky mluvil o spolupráci v Osace…“

„Fotka? Jaká fotka?!“ zbystřil jsem.

„Normální fotka, menší. Stojíš tam ty s Renem a oba se usmíváte…“ nakrčil Rei nos.

„A byla… v peněžence…?“ Blbost!

„Jo, vypadla mu. Vždyť jsem ji sbíral!“ Ren nosil naši fotku v peněžence?

„Rei…? Půjdeme spát, jo?“

Rei si mě změřil podezřívavým pohledem. „Neřekls mi…“

„Řeku ti to ráno, jo?“ nečekal jsem na odpověď a mátožně se zvedl z gauče. „Dobrou…“

Doploužil jsem se do svého pokoje a praštil sebou na postel. O chvilku později jsem slyšel klapnout i Reizovy dveře. Pomalu jsem opustil pokoj, přidržujíc se stěn. Uculil jsem se, když jsem míjel ty dveře, ze kterých se teď linula hudba. Rei nikdy neusínal bez hudby. Přišlo mi podezřele legrační vykrádat se z domu, ve kterém bydlím se stejně starým „kolegou“. Venku mě ovanul poměrně vlahý větřík, na tvář mi spadlo několik dešťových kapek. A asi i hřímalo, co jsem tak postřehl. Dost vrávoravým krokem jsem šel po ulici, než jsem narazil na stojící taxík. Kupodivu jsem nezapomněl na Renovu adresu.

„Třešňová šestnáct.“ A taxík se rozjel.

Relaxoval jsem ve vaně, když se ozval nepříjemný zvuk zvonku od dveří. Polekaně jsem sebou trhl, až mi spadla gumová kachnička z rámu vany do vlažné vody. Kdo to teď může být? V jednu hodinu ráno?!

Popuzeně jsem vylezl z vany a otíral si mokré tělo. Zvonek se ozval neodbytně znovu. Vykašlal jsem se na sušení vlasů, jen ležérně jsem si omotal ručník s kachničkovým vzorem kolem pasu, abych tam nevyběhl jen tak, jak mě pán bůh stvořil. Prošel jsem chodbou a zprudka otevřel dveře. Chtěl jsem tomu id*otovi, který neví, že slušní lidé touhle dobou chtějí klid, vynadat… Zarazil jsem se. Díval jsem se na tu postavu a nevěděl, co říct.

„A… AHOJ!“ koktnul jsem.

„Můžu dál?“ vypadlo ze mě vzápětí. Ani jsem nijak moc nečekal na odpověď a už jsem se hrnul do dveří. „Víš… Rei říkal, že… ještě pořád máš tu fotku… a… a…“

Nedořekl jsem. Všechno jsem měl zamlžené, racionálně uvažovat bylo nemožné. Musel jsem to udělat. Stoupl jsem si na špičky a bez jakýchkoliv zábran jsem Rena políbil na rty.

Nedokázal jsem nic říct, stál jsem jako přimražený a díval na to stvoření přede mnou. Z ničeho nic se na mě vrhl a já zavrávoral pod jeho vahou, jak jsem to nečekal. Přitiskl se horlivě na mé rty. Jeho byly rozpálené vášní a chtíčem. Velmi neochotně jsem ho od sebe odlepil. Stále byl jeho dech cítit alkoholem.

„Yuichi, jsi opilý,“ chladně jsem ho upozornil na tenhle detail.

Ren mě stále držel za ramena.

„Nee! To teda nejsem!“ hájil jsem se. Já opilý? To je hloupost! Opět byl chladný.

„Rene, prosím, neodháněj mě!“ žadonil jsem. Přivinul jsem se blíž a zaklonil hlavu, abych mu viděl do tváře.

„Rene, prosím. Chci být s tebou…“ špitnul jsem. Vyčkávavě jsem mu hleděl do očí.

Zblízka jsem si ho prohlédl. Se mnou? Co s ním je? Tohle… zatřepal jsem hlavou. Pustil jsem ho a zavřel za ním dveře. Smutně jsem se pousmál, chtěl jsem se do koupelny jít obléct, aspoň kalhoty.

Otočil jsem se na něj a chtěl jsem zmizet za dveřmi. „Dělej si, co chceš…“

Doběhnul jsem ho a zezadu objal. Trochu sebou trhnul, asi jsem ho polekal. Pevně jsem se k němu přimknul. Tak krásně voněl! Jeho kůže byla tak hebká! Přejel jsem přes pravou lopatku nosem a zlehka ji políbil.

Než se Ren otočil a já se, chtě nechtě, zatvářil trošku provinile. „Promiň…“

Mezi dveřmi, než jsem stihl je zavřít, mě objal. Přivřel jsem oči a užíval si jeho blízkost. Ale v mysli mi pořád křičela věta: Je opilý, neví, co chce!

Otočil jsem se zpět na něj. Snažil se tvářit provinile… možná i smutně… kdo ví? Přejel jsem mu ukazováčkem po kontuře obličeje.

„Yuichi, nepokoušej mě,“ upozornil jsem ho. „Mohlo by se stát, že bych ti mohl ublížit stejně jako tehdy…“

„Ublížit…?“ nechápal jsem.

„Nikdy si mi neublížil!“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chci být s tebou… mám tě rád!“ prohlásil jsem. Hned jsem se chytil za pusu, ale pak jsem se pousmál.

„Rád? Neublížil?“ povytáhl jsem obočí. Díval jsem se jen na něj, bolelo mě srdce, protože žil v iluzi. „Yuichi, copak si na všechno zapomněl? Vždyť jsem si tě vzal bez tvého svolení a… skoro jsem tě znásilnil!“

Vrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Ne, ne, kdepak!“ Musel jsem sklonit hlavu, aby mi neviděl do tváře.

„Vždyť jsi byl tak… pozorný a…“ odhodlal jsem se po chvilce ticha navázat opět oční kontakt, aby si nevyřčený zbytek věty našel v mých očích. Nepochybně tam byla. „Bolelo mě, když si pak tak odešel!“

Trhl jsem hlavou. Tohle bolelo, bolelo a já přesto věděl, že si to všechno, co jsem mu udělal, nikdy neodpustím. Sklonil jsem se k němu. Pomaličku jsem ho pohladil po tváři, než jsem ho mohl po tak dlouhé době políbit v krásném neuspěchaném polibku. Ani jsem si neuvědomil, že se mi po tváři skutálela slza štěstí. Hrozně moc mi chyběl…

Nechal jsem se pohladit a následně i políbit. Bylo to krásné. Konečně se to opět stalo, tentokrát tak, jak jsem chtěl. Jemně, procítěně… Z transu mě probraly až Renovy slzy, co jsem cítil na tváři.

„Rene, ty pláčeš…?“ hrklo ve mně. „Já… udělal jsem něco špatně?!“ poodstoupil jsem o krok dozadu. „Nechtěl jsem… moc se omlouvám!“

„Nic se neděje,“ přitáhl jsem si ho do náruče a jen objímal. „Yuichi… já… chtěl bych… Chtěl bych se s tebou milovat…“

Políbil jsem ho na krk. Mezi rty jsem promnul kůži a pomaličku sál. Věděl jsem, že mu tam brzo objeví krásný cucflek. Pak jsem se oddálil a vyčkával na jeho odpověď. Tentokrát jsem chtěl jeho svolení…

Pohladil jsem konečky prstů místo, kde ještě před chvíli sál moji kůži. Musel jsem se pousmát. A musel jsem se pousmát o to víc, když se jeho oči rozzářily, když jsem, byť trochu váhavě, kývnul…

Tak jak? Líbilo se jejich nečekané setkání? ... Chichi... No když nad tím přemýšlím, možná by se líbilo více, kdyby to dále pokračovalo do žhavých detailů, ale to by zkazilo ono kouzlo, které jejich setkání má. Budeme moc rády za komentáře a těšíme se na vás u další kapitoly. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 11. kapitola: