OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 12. kapitola

18.09.2014 (18:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 731×

Nechtělo se mi otvírat oči. Yui, zkus ještě chvilku spát. Jenže to nešlo a oči jsem nakonec vážně otevřel. Okamžitě jsem toho litoval. Bolelo mě snad celé tělo. Snažil jsem se zaostřit. Tiše jsem zaúpěl. Za to ale může Rei!!! To on do mě nalil bůh ví co. Až se mi… počkat, počkat. Tohle ale není můj pokoj. A… to teplo. PROČ JSEM NAHÝ?! A… čí je to krucinál ruka?! Zprudka jsem se posadil. To ale rozhodně nebyl dobrý nápad.

„BOŽE!“ znova jsem zaúpěl. Žaludek dělal kotrmelce, do hlavy se mi zarýval tisíc a jeden hřebík. A aby toho nebylo málo… Ren!

To se mi to krásně spalo. V hlavě jsem měl ještě zážitky z právě prožité noci, když vtom… vedle mě někdo zaječel! Polekal jsem se a s trhnutím jsem se posadil. Zmateně jsem hledal původce onoho zvuku, nakonec jsem došel k závěru, že to musel být Yui. Seděl vedle mě úplně mimo…

„Yui, co se děje? Pojď ještě spát… vždyť jsem kvůli tobě skoro vůbec nespal…“ zamumlal jsem ospale.

„Rene… Rene, podej mi aspoň tričko… myslím, že budu zvracet…“ oznámil jsem zoufale.

Stihl jsem si podávané tričko natáhnout přes hlavu, než mě stahy v břiše donutily seskočit z postele a opravdu rychle vyrazit směr záchod, kam jsem se jenom sesunul a spolu s dávivými zvuky… (CENZUROVÁNO) … Teď mi bylo ještě hůř.

Vydrápal jsem se na nohy. V koupelně jsem si několikrát vypláchl pusu, abych se zbavil té nepříjemné pachuti v ústech. Zprudka jsem klesnul zpět na postel.

Pobaveně jsem se podíval na Yuichiho, který padal do postele. „Ho, tak přece jen máš ze včerejška kocovinu?“

„Rene, nech mě umřít!“ zažadonil jsem. On se mi ještě smál!

„Vždyť já ani nevím, kde jsem se tu vzal,“ zamumlal jsem snažíc si vybavit včerejší večer, ze kterého jsem měl jen zamlžené úryvky, které do sebe ani trošku nezapadaly.

Tyhle věty mě okamžitě probraly. „Počkej, to mi chceš říct, že si ze včerejší noci nepamatuješ vůbec nic?!“

Nevěřícně jsem se na něj díval. Bylo mi najednou hrozně smutno, skoro jako by tentokrát někdo zradil mě… A já si myslel, že tentokrát… tentokrát to může už vyjít…

„S Reiem jsme se dostali domů, podrobnost po mně nechtěj, a pak…“ zamyslel jsem se. „Já nevím!“ zatřepal jsem hlavou.

„I když… asi chápu… protože… no… jsme oba nazí…“ polkl jsem. Taky jsem cítil bolavý zadeček a… vlastně zbytek těla. Jen jsem se zdráhal tomu uvěřit.

Smutně, nebo spíše zklamaně, jsem se podíval do svých dlaní. Nechápal jsem to. Ještě v noci se ty ruce dotýkaly jeho rozpáleného těla a on to všechno zapomněl. Zapomněl na všechno… Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Přišlo mi všechno ztracené. Bože, proč si takhle hraješ s osudem?

„Nepamatuješ si vůbec nic…“ konstatoval jsem zničeně. „… Přišel si za mnou kolem jedné hodiny ráno a vyspali jsme se spolu… Jen doufám, že si vzpomeneš na celou dnešní noc…“

Jeho naprosto zničený výraz mě šokoval. Řekl jsem v noci snad… že… že…? „Moc mě to mrzí, ale…“ Pohladil jsem ho po odhaleném rameni.

„Zkus mi to připomenout, prosím,“ požádal jsem ho. Neodbytný pocit, že jsem všechno pokazil, byl odporně vtíravý.

Smutně jsem na něj pohlédl. Byly tu zase ty pocity, co jsem zažíval dřív. Cítil jsem se hrozně zničeně. Po dlouhé době jsem se zamiloval a byl jsem takto zrazen. Potřásl jsem hlavou, až mi prameny vlasu se přeskupily do podivnějších útvarů.

„Na to si musíš vzpomenout sám,“ odpověděl jsem.

Bylo mi skoro do pláče. Jak jen jsem mohl? Snažil jsem se najít ty vzpomínky, ale místo nich jsem v hlavě měl jen černou propast… Ren byl skleslý, zklamaný, zničený. Pokud jsem mu v noci řekl… on sám povídal, že do práce netahá city. Jestli jsem se mu vyznal, musel být takto zničený.

Pohled mi sám od sebe sklouznul k fotce Rena a jeho přítelkyně. Tak proto… Podíval jsem se na Rena a zpět na fotku. Napadlo mě, jak to všechno může být. Byl jsem podle všeho opilý, vyspal jsem se s Renem a nepochybně jsem se mu vyznal. A on teď… kvůli Rice…

„Všechno jsem pokazil…“ Bylo zbytečné se omlouvat.

Když po chvilce promluvil, vytrhl mě z mých vlastních myšlenek. „Cože?“

Vytřeštil jsem oči a koukl na Yuichiho. Byl tak roztomilý i s kocovinou, ale mrzelo mě, že zapomněl na svoje vyznání. Ještě že já mu to oplatil jen tím, že mu dám ráno odpověď. Povzdechl jsem si. Tak nakonec z toho nic nebude, že?

„Ještě se toho dá spoustu napravit,“ zamumlal jsem spíš sám pro sebe. Jednou rukou jsem se natáhl a přesunul si Yuiho do objetí.

Nechal jsem se objímat. Jen se moje svědomí ozvalo.

„To nesmíš, Rene… kvůli ní…!“ Ukázal jsem bradou na fotografii. Nechtěl jsem. Tak moc jsem se nechtěl vymanit z toho objetí. Bolelo to, pálilo, rozbíjelo moje srdíčko.

„Ona ti určitě věří, nesmíš jí z… asi nikdy nebude klamat,“ pousmál jsem se, ač se mi do očí draly slzy. Musím se Rena vzdát, on totiž není můj. Nikdy nebyl a asi...

Koukl jsem se tím směrem, kterým mi ukázal. Byla tam moje fotka s Rikou. Co s námi má společného Rika? Najednou jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Dovtípil jsem se, jak to celou dobu myslel. On měl v hlavě brouka, že já a Rika jsme… pár?!

Šibalsky jsem se usmál. „O ničem vědět nemusí…“

„Nemusí vědět?! …Není to snad tvoje přítelkyně?!!“ Copak si s každým jen hraje? Zhluboka jsem se nadechl. „Je to jen tvoje věc, ale JÁ NEBUDU TEN, SE KTERÝM JI BUDEŠ PODVÁDĚT!“

Miluji Rena, chci cítit jeho doteky, chci, aby mě líbal, chci se s ním milovat, chci! Ale ne bez lásky…

„Tak na to si měl myslet dřív, ne, Yui?“ nevydržel jsem to. On může za tuhle situaci… je to id*ot, když si to nepamatuje, a ještě aby na mě křičel?! To trochu postrádá logiku. „Možná ještě dřív, než ses na mě vrhnul, nemyslíš?“

„Já nevím, nevím!“ Unaveně jsem si promnul spánky. Celé tohle ráno rozhodně nebylo nijak idylické. Moc dobře jsem věděl, že to je moje vina.

Přestal jsem ho hladit po zádech. „Yui…“ zašeptal jsem jeho jméno. Doufal jsem, že se něco změní, ale ono ne. Možná to bylo ještě horší. Potřásl jsem hlavou. „… ale… No to je jedno, dokud nevíš, co se včera stalo, nemá cenu cokoli dělat.“

Co se stalo tak důležitého? Proč si to nepamatuju, když se to zdá být tak vážné?

„Tak mi to řekni!“ naléhal jsem. Klekl jsem si přímo naproti němu.

„Yui, já na tohle nemám.“ Smutně jsem se na něj podíval. „Doufal jsem, že když jsi udělal ten první krok, že… no… Nech to být. Dokud si nevzpomeneš, nemá to cenu.“

Zvedl jsem se z postele a ze skříně si vytáhl čisté oblečení. Oblékl jsem si červené boxerky s černou gumou. Na ně jsem natáhl světle modré potrhané džíny. Po delším hledání jsem vytáhl síťovaný nátělník černé barvy. Přetáhl jsem si ho přes hlavu. Znovu jsem se posadil na postel, kde jsem z nočního stolku sebral hřeben, abych si mohl rozčesat především delší prameny vlasů.

Ren se začal oblíkat. Bral jsem to jako znamení, abych spustil nohy z postele a sám se začal shánět po vlastním oblečení. Až právě postavení na nohy mi připomnělo, jak je mi zle. Začal jsem se soukat do kalhot. Trhnul jsem sebou, když mi začal hrát telefon. Chvíli jsem ho hledal, ale nakonec našel zašoupnutý pod postelí. Musel mi vypadnout z kapsy včera… v noci.

„Reizo…?“

„Yui?! TY IDIOTE!! KDE SEŠ?!“ spustil na mě.

„Ne! Nekřič. Já ti to vysvětlím!“

„Víš, jaký jsem měl strach?! Nikde nikdo. A vstal jsem až příliš brzo na to, abys mohl odejít ráno!“

„Ne, odjel jsem ještě v noci…“ povzdechl jsem si.

Rie? Proč mu proboha volá teď? Otočil jsem se na Yuichiho, který se tomu Reiovi pokoušel vysvětlit, proč není doma. Moment, doma?! Oni spolu žijí? …A do háje! On s ním chodí… Neuměl jsem si to jinak vysvětlit to brzké volání.

Smutně jsem se na něj díval, ale pak jsem dostal nápad. Přece jen je pořád ještě tady, tak toho využiju. I když stále telefonoval, položil jsem mu dlaň na rameno a druhou na ploché bříško. Jazykem jsem mu zezadu na krk maloval obrázky…

„Ne, Reii, jsem v pořádku!“

...

„Nevím, kdy přijdu, ale nedělej si staro-sti.“ Poslední slovo jsem byl donucen rozdělit, když Ren udělal to, co udělal.

„Už musím končit,“ nečekal jsem na odpověď a prostě hovor típnul. Nechápavě jsem se otočil k Renovi.

Na nic jsem nečekal. Jakmile se ke mně natočil, přitiskl jsem si ho blíže k sobě a uzmul mu jeden zdlouhavý polibek. Chtěl jsem si ho co nejvíce užít, než mi zase uteče. Pohladil jsem ho přes ten krásný zadeček a při tom se mu vkrádal do úst. Doufal jsem, že se mu díky mým dotekům něco vybaví… třeba jen jedno slovo…

K čertu s Rikou. Tohle je přece pravděpodobně naposledy, tak proč bych měl brát ohledy na Renův vztah, když on na něj ohledy taky nebral? Bylo mi to sice trošku proti srsti, ale na to, abych poslouchal svědomí, se mi to až moc líbilo… Líbilo…

Včera večer jsem to ale byl já, kdo ho políbil jako první…! Ano! Já jsem přišel. Vybavoval jsem si ten polibek. Jen ten první polibek. Pevně jsem se přimknul blíž a snažil se co nejlíp opětovat polibky i doteky.

Něco se změnilo. Yui mi všechno oplácel. Usmál jsem se do polibku, který si ode mě vzal. Najednou to bylo něco jiného. Povalil jsem ho zpátky do postele. Lehce jsem se otřel kolenem o jeho rozkrok. Najednou byl připravený se mi odevzdat úplně celý. Olízl jsem mu ouško.

„Mám takový pocit, že jsme se nemuseli oblékat,“ zavrněl jsem mu do ouška a široce se usmál do jeho krásných hnědých očí.

„Očividně to bylo… úplně zbytečné,“ oplatil jsem mu úsměv, i když možná trošku nesměle. Jakékoliv pochybnosti jsem zatlačil kamsi do kouta a zamkl je na sedm západů. Nejednou mě donutil zavzdychat, a to jsme byli stále oblečení. Je vůbec možné, abych reagoval intenzivně? Po celou dobu jsme jeden druhému hleděli do očí. Já se v jeho modrých očích téměř utápěl.

Sklonil jsem se k němu, abych ho políbil, když vtom zazvonil znovu telefon. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to je tentokrát můj. Ač nerad jsem se odlepil od Yuiho, který mě podezřívavě sledoval. Ze stolku jsem vzal ten rušivý element. Volali mi z práce. Poslouchal jsem, co si zase vymysleli.

„Hned tam budu,“ konstatoval jsem a položil jim to. Smutně jsem se podíval zpátky na mého společníka.

Podepřel jsem se na loktech. „Co se děje?“

Ne, nemůže odejít. Nesmí! Teď ne!

„Promiň, Yui,“ pohladil jsem ho po tváři. „Musím do práce, chtějí dotočit poslední záběry… Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou…?“

Chytil jsem tu dlaň, co mě pohladila, a přitiskl si ji na tvář. „Akorát bych tam překážel. Půjdu domů. Ale slib mi, že tohle neznamená sbohem, jo?“ ujistil jsem se.

Usmál jsem se a přitáhl k polibku. Věděl jsem, že po dnešní noci ho nemůžu nechat jen tak odejít. Už to nejde. „Slibuju, že to dneškem neskončí…“

Doufám, že tu je ještě někdo, kdo si tohle rád přečetl. Moc se omlouvám, že jsem naši povídku vydala až dnes. Ale začala mi škola a já vůbec nestíhám a hodně mě mrzí, že už se ani nezmůžu večer napsat ani větu. Ale dneska mám opravdu dobrou náladu, tak snad v nejbizší době přidám další díly a nejen od této povídky.
Budeme moc rády za komentáře. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 12. kapitola: