OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 16. kapitola

05.10.2014 (17:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 614×

Vstal jsem do příjemného rána. Venku svítilo sluníčko a já se protáhl v obrovské posteli. Rice už bylo lépe a byla neuvěřitelně šťastná, že mohla nastoupit s ostatními, však ji to již zítra čeká. Vyskočil jsem z postele a šel si najít pohodlné oblečení. Dneska jsem měl Riku odvést si z dětského domova, tak, jak jsem jí to kdysi slíbil…

„Yui?! Ty mě zase vůbec neposloucháš!“ zacloumal mnou Rei.

„Ano???“ překvapeně jsem zamrkal. Seděli jsme v restauraci a přímo mně pod nosem chladl ramen. Neměl jsem na něj chuť. Neměl jsem vlastně chuť na nic. Několik dní zpátky mi bylo mizerně. Byl jsem unavený a otrávený z práce. Stýskalo se mi po Renovi, ke kterému jsem se mohl po práci těšit. Moc jsem si na něj zvykl.

„Co je s tebou? Jsi neustále roztěkaný, nepozorný. Myšlenkami úplně jinde!“ vychrlil na mě.

„Omlouvám se, co jsi potřeboval?“ Rei si povzdechl.

„Chtěl jsem tě pozvat do kina. Mohl bych?“ usmíval se.

„Jo, klidně. Rád půjdu,“ řekl jsem mu jako ve snách.

„Rene!“ volala už z dálky má sestřička.

Váhavě jsem se usmál a zvedl ruku na pozdrav. Rika stála na verandě v bílých šatech, které kontrastovaly s její pletí. Vyhlížela mě. Když jsem k ní konečně došel, pohladil jsem ji po vlasech. Ona nevydržela a musela mě okamžitě obejmout. Po tváři jí kanuly slzy štěstí.

„Ren-aniki, já stejně věděla, že se to jednou stane…“ zašeptala.

„Stane? Co se mělo stát?“ nechápal jsem a jen ji více přitiskl k sobě.

„Že dodržíš slib a postaráš se o mě…“ ztišila hlas.

Chvíli jsem jen omámeně stál, nebyl jsem ničeho schopen. „Promiň, že mi to tak trvalo.“

„Um, um,“ zavrtěla hlavou opřenou o mou hruď. „Já jsem teď šťastná…“

Přijeli jsme ke kinu.

„Tak pojď!“ vystoupil Rei z auta. Vytáhl mě za ruku na nohy a už mě nepustil. Chvíli jsme si jen koukali do očí. On hledal souhlas a já... Já přikývnul. Možná bych… mohl být schopný zapomenout na Rena. Rei je hezký a je milý. Já vím, není to Ren, kterého miluju ale... Uvidíme se ještě někdy? A i kdyby, on o mě přece nemá sebemenší zájem, má Riku. Musím na ně nějak zapomenout. Proto jsem na Reiovu tichou nabídku kývnul. Oba jsme se pousmáli a já sevřel pevněji jeho dlaň.

„Děkuju, Yui,“ šeptnul a dal mi rychlou pusu na tvář. A v mých představách to nebyl Rei, ale Ren, kdo mě právě líbnul na líčko...

„Máš všechno sbaleno?“ zeptal jsem se sestřičky, když jsem si od ní bral cestovní tašku. Ano, opravdu toho tu víc děti neměly.

„Mám,“ usmála se a nadšeně poskakoval ven na trávník.

Sora vyšla z útrob domu s malou Yunko ven. Její malá tříměsíční holčička byla naprosto dokonalá a moc hodná. Vůbec neplakala. Usmála se a potom řekla: „Je hezké ji vidět s úsměvem…“

„To je,“ přitakal jsem. „Jak je na tom malá?“

Usmála se znovu a pohladila malou holčičku po tváři. „Je moc šikovná.“

„Rene, kde se flákáš?“ rozzlobeně se na nás otočí Rika.

„Už jdu,“ utěšil jsem ji a ještě se přitočil k Soře. „Zase se tu někdy stavím, zatím.“

Kupodivu jsme si film opravdu užili. Kola z jednoho kelímku se dvěmi brčky. Vlastně by to hodně lidí považovalo za dokonale romantické a roztomilé rande. Ale zprvu to bylo trošku hodně nervózní. Jako bychom nevěděli, co si můžeme dovolit a co už rozhodně ne. Nakonec jsme skončili ve společném objetí.

A vlastně jsem… vlastně jsem moc nepřemýšlel nad tím, zda je to správné. Jen jsem si užíval teplou Reiovu náruč. Ren, Rei.... i jejich jména jsou podobná.

Rika přede mnou vtančila do rodinného jednopatrového domečku, příjemně zařízeného. Nenápadně se nakláněla a okukovala každičký kousíček.

„Máš to tu hezké,“ uznale pohlédla na vybavenou kuchyni.

„Díky, pojď se podívat, kde budeš mít pokoj,“ lákal jsem ji a vedl do jedněch dveří.

Otevřel jsem a čekal, aby mohla nakouknout první do místnosti. Byla zařízena v modrých barvách a na stěnách byly malby zelené krajiny. Měla tu obrovský dřevěný stojan, krásnou dvoulůžkovou postel s vyřezávanými květinami na čele postele. Skříně byly z třešňového dřeva, ale také ozdobně vyřezané.

Nadšeně vyskočila a pak mi dala pusu na tvář. „Děkuju, jsi úžasný, bráško.“

Seděli jsme v autě. Bylo ticho. Jeden druhému jsme se dívali do očí. Nakonec jsme se oba trošku naklonili. Velmi pomalu, váhavě. Naše rty se spojily. Rei i já jsme byli trošku zaskočení, ale po chvilkovém vzájemném oťukávání a jen jemným pohráváním se rty druhého jsme se nakonec odvážili polibek trochu prohloubit. Ani nevím, kdy si mě za zátylek do polibku přitáhl. Přivřel jsem oči.

Nejsou to Renova ústa, Ren má rty většinou stažené do trošku arogantního úsměvu. A vždycky mě provokativně kousnul do spodního rtu. Ale... mohl bych si snad... snad si můžu představovat, že Renova jsou? Rei se odtáhl, oba jsme prudce dýchali.

„Myslím… myslím, že pojedeme domů, co říkáš…?“ navrhl s úsměvem. Jako ve snách jsem přikývnul.

„Už máš vybaleno?“ houkl jsem na Riku z kuchyně. Připravoval jsem nám večeři, chtěl jsem, aby se tu cítila dobře. Rychle jsem těstoviny s dušenou zeleninou přemístil na talíře a šel je prostřít.

Rika vyšla z pokoje bosá jen v letních šatech. „Mám… jé! Ty umíš vařit?“

„Nedělej si ze mě srandu! Jinak nic nedostaneš,“ ohnal jsem se po ní, když se mi snažila pod paží proplést a dostat se kamsi přede mne.

Se smíchem se mi uhnula, ale já o ni nějak zakopl a sletěl na zem, Riku jsem sebou stihl stáhnout taky, jak jsem se snažil něčeho zachytit. Naštěstí všechno jídlo už bylo na stole, tak nepřišlo k újmě, ale o nás se to říct nedalo. Rozplácl jsem se na záda a Rika mi dopadla na hruď. Opatrně jsem ji pohladil po rameni, dělalo mi její zdraví starost.

„Jsi v pohodě, nebolí tě něco?“ Nepouštěl jsem ji z náruče.

Zvedla ke mně hlavu a krátká blonďatá hříva se jí rozcuchala ještě víc. Na jejích rtech se usadil překrásný úsměv. „Nemusíš se o mě tak bát, bráško.“

Láskyplně jsem ji obejmul a políbil do vlasů, byl jsem tak šťastný, že můžeme po tolika letech být spolu jako rodina. Chtěl jsem jí ty roky aspoň trochu vynahradit. Pomohl jsem jí na nohy a společně jsme se pustili do jídla.

Zastavili jsme před domem. Chvilku jsme jen tak seděli, než mě Rei pohladil po tváři a usmál se. Hned na to vyskočil z auta a přeběhl k mým dveřím, které mi otevřel. Pohodlně jsem vystoupil. Pak jsem se nechal chytit za ruku a trošku omámeně následoval černovláska přede mnou do domu.

Pak bylo všechno rychlé. Moc rychlé. Zastavili jsme se už v předsíni, kde jsme se vyzuli. Rei mi z krku smotal kašmírovou šálu, opatrně ji položil na botník a pak mě uvěznil mezi sebou a zdí. Všechno beze slov. Políbil mě. Opět jsem mu polibky oplácel, ale... nic jsem necítil!

Ano, když sjel dlaní po mém zadečku... vzrušilo mě to, ale... Nebyl... k čertu s tím! Pevně jsem objal Reie kolem krku a víc se k němu přimkl. Usmál se do polibku. Navzájem jsme si pomohli z kabátů a za ruce a neustálého líbání se došourali až do obýváku. Tam jsme se chvíli zastavili. Můj, nebo Reiův pokoj... který... moje dveře byly blíž. Na nic jsme nečekali a otevřeli dveře do ztemnělého prázdného pokoje

„Rene, máš to blbě,“ smála se mi za zády Rika.

„Jak to?“ koukal jsem na můj pokus o zátiší.

Vždyť mi tam všechno úplně přesně vycházelo. Určitě se na to kouká z jiného úhlu, tím to bude. Chtěl jsem tužkou pokračovat v tahu, ale Ričino záporné mlasknutí mě vytočilo. Otočil jsem se na ni s povytaženým obočím.

„Tady to máš špatně,“ uzmula mi tužku a opatrně načrtla čáru, která měla být hranou knihy. Jemně upravila perspektivu. Najednou to vypadalo mnohem realističtěji.

Zamračil jsem se. „Měla si pravdu…“

„Já vím,“ zasmála se a objala mne. „Aspoň v něčem vynikám lépe než ty…“

Pomalu jsem se nechal položit na postel. Vyčkával jsem. Rei si nakonec přiklekl ke mně. Hladil mě a nakonec zatáhl za zip mikiny. Ten se s tichým zabzučením rozjel. Zapřel jsem se v loktech a nechal ho, aby mikinu zpod mě vytáhl a odhodil kamsi na zem. Pohladil jsem ho po tváři. Další polibek. Přetáhl mi přes hlavu i tričko. Na to jsem se zamračil.

On byl ještě úplně oblečený! Chtěl jsem mu přes hlavu přetáhnout mikinu, ale nenechal mě. Poťouchlé se usmál a znova políbil. Dravěji než předtím! Já si pohrával s jeho piercingem v jazyku. Hladil mě po odhaleném bříšku a několikrát sjel rukou i do klína. Jazykem tvořil cestičku od mých úst až k lemu kalhot. Nezapomenul mě několikrát políbit na krk, nebo vsát jednu z bradavek. Několikrát mi přejel nosem po podbřišku, než rozepnul knoflíček u kalhot. Nechal všeho a opět mě políbil.

Když jsem otevřel oči, doufal jsem.. doufal jsem, že celou dobu to byl Ren. Nemělo mě to překvapit, nemělo mě to zaskočit, ale když jsem pootevřel přimhouřené oči... nebyl tam…

„Rei, já... já nemůžu,“ vysmekl jsem se mu. Chvíli mi jen koukal do očí, naklonil hlavu na stranu. Ticho... Já prudce dýchal, on také. Pak se hořce usmál.

„Ty si na Rena nezapomněl, viď?“ Jeho tón hlasu byl chápavý. Já se posadil na posteli a zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se, měl jsem se… asi zeptat, nebo… já nevím, ale...“ trochu nervózně koktal. Pak se mi podíval do očí.

„Miluješ ho…?“ zeptal se opatrně. Opět jsem přikývnul.

„Asi... asi jsem na to měl jít jinak.“

„Ale, co tu ještě děláš? Když ho miluješ.. mazej za ním! Řekni mu to! Přece se nevzdáš!“

Podíval jsem se na něj. Trochu smutně se usmál. Pevně mě objal.

„Bojuj za něj, Yui…!“ poradil mi. Pak se zvedl z postele a odešel z pokoje. Já se vyhrabal z postele a vytáhl ze spodního šuplíku stolu tu trochu pomačkanou fotku. Sám mi nabízel, abych s ním do Osaky jel… a… a! Já pojedu!

„Rene, už můžeš do koupelny?“ ozval se za mnou hlas. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Seděl jsem před fotkou, kterou jsem vyndal z peněženky. Yui se na ní tak krásně usmíval.

„Rene, slyšíš mě?“ Ten hlas byl blíž, ale Yuimu nepatřil. Něco se mnou zatřáslo.

Zaostřil jsem na osobu přede mnou. „Riko…?“

„Kdo jiný?“ pousmála se a pak sjela pohledem na tu fotku. „To je on?“

Přejel jsem prstem po jeho tváři a zahučel na znamení souhlasu. Opatrně si přisedla ke mně, objala… její mokré vlasy mě polechtaly na rameni.

„Ta bude dobré,“ zašeptala. „Časem se najde třeba někdo další, do koho se zamiluješ… Možná je teď tomu těžký věřit, ale je to tak…“

Sevřel jsem její ruku, která mě něžně objímala. „… Ale když mně hrozně moc chybí…“

***

Ráno jsem se probudil pevně rozhodnutý ještě dneska odletět. S Reiem jsme ze začátku moc nemluvili.

„Opravdu… odjíždím. Výpověď jsem podal a... můžu ihned začít s balením...“ podotkl jsem při snídani. K mému překvapení se Rei zaculil. Nechápavě jsem zamrkal.

„Ani si neuvědomuješ, jak moc roztomilý vy dva jste. Pomůžu ti s balením. Jeď ještě dneska, stěhovákům řeknu co a jak,“ usmál se na mě. Vděčně jsem se usmál.

„Děkuju...“ zvedl jsem se.

„Reii, ten včerejšek... Jsi do mě zamilovaný?“ zeptal jsem se opatrně.

Rei se na mě zadíval. „Líbíš se mi, jsi fajn kluk... A asi jsem se chtěl zamilovat. Jen jsem do toho nestihl zalítnout až po uši.“

Smutně jsem rentgenoval podlahu. „Omlouvá-“ Nenechal mě domluvit.

„Nemusíš se omlouvat! Říkám, že jsem v pohodě... Teď ale mazej balit, za chvilku ti přijdu pomoct!“ popohnal mě.... O čtyři hodiny později jsem sledoval krajinu Japonska z okna letadla-směr Osaka.

Vzbudila mě obrovská rána… asi někde bouchly dveře od průvanu. Polámaně jsem vylezl z postele. Ještě omámený spánkem jsem se dobelhal do kuchyně. Rika kolem prolítla do koupelny a zase z koupelny ven do pokoje… a pak opět do koupelny.

Zmateně jsem vykulil oči. „Riko, co blázníš?“

Vykoukla ze dveří. „Cože? Ty nevíš, co je za den? … vždyť dneska jdu poprvé do školy…“

Najednou mi to docvaklo. „No jó!“

Vyskočil jsem na nohy a běžel do ložnice pro oblečení. Hodil jsem na sebe džíny, bílé triko a černé sako. Vlasy jsem rychle přečesal. A jen tak ležérně jsem si vyšel z ložnice a usedl k snídani.

„Riko, kde to vázne?“ Neměl jsem to říkat. Z koupelny na mě přilítla noční košile a trefila mě do zad. Pobaveně jsem se zasmál. „Nezlob se.“

Sice nám to trochu trvalo, ale nakonec jsme se vydali na cestu ke škole. Rika vesele poskakovala přede mnou a otáčela se, jestli jdu za ní. Občas jsem ji doběhl a čapnul kolem pasu a otočil se s ní okolo 360°. Usmívala se a já taky… Po tolika letech jsme byli rodina…

Tak a už je to lepší, ne? ... Když už se Yui vrací... Opravdu doufáme, že se kapitola líbila jako všechny ostatní a budeme moc rády za nějaký ten komentář.

Jen horší je, že máme hotový už jen následující díl, takže konec povídky bude trochu později, protože jsme na tuhle povídku už cca půl roku nešáhly. Trochu smutný... Ale máme rozepsané následující dva díly a po nich by měly být ještě tak dva... Tak snad nám to dlouho nezabere. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 16. kapitola: