OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 18. kapitola

19.10.2014 (10:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 763×

Nemohl jsem spát. Celou, celičkou noc jsem přemýšlel. Včera jsem to přehnal. Byl jsem jen rozčilený a teď... Teď mi to bylo líto. Mrzelo mě, jak jsem se zachoval. Celé dopoledne jsem se přemlouval. Musím se omluvit! Protože... Protože je možné, že mě Ren..! Zavrtěl jsem hlavou. Musím tam! A půjdu.

Vracel jsem se do Osaky, abych mohl být s Renem! Opravdu jsem vyrazil, ale čím blíž jsem byl tomu domu, tím pomaleji jsem šel. Několikrát jsem přešel tam a zpět před brankou, než jsem se odhodlal a zazvonil...

Nedokázal jsem se soustředit. Rice bylo trochu lépe, ale horečky neustupovaly. Přenesl jsem ji do jejího pokoje a ani nešel do práce, abych se o ni mohl starat. Když jsem neběhal kolem ní, seděl jsem sklíčeně v obýváku a přemýšlel. Mrzelo mě, co se stalo… Yui mi hrozně moc chyběl.

Zrovna jsem si restoval zeleninu na salát s těstovinami, když vtom zazvonil zvonek. Rychle jsem vypnul sporák a šel se podívat, kdo to přišel. Vařil jsem jen v černých teplákách, tak jsem i v tom samém otevřel nově příchozímu. Zůstal jsem stát ve dveřích a nemohl uvěřit svým očím…

Nervózně jsem si zkousl ret. Sjel jsem Rena pohledem a jako bych byl přistižen při nějaké špatnosti, sklopil pohled k zemi.

„Chtěl bych... Chtěl bych se omluvit za včerejšek,“ špitnul jsem. Muchlal jsem mezi prsty pramínek vlásů.

„Včera jsem to přehnal. Nechtěl jsem tě uhodit. Ani na tebe křičet. Mrzí mě to..." dodal jsem.

Stál jsem tam a jen se na něj díval. Nepromluvil jsem, prostě nic. Nervózně přešlápl, já neodtrhl od něj zrak. Přemýšlel jsem, co vlastně chci. Chtěl jsem ho… to jo, ale… najednou tu bylo i něco jiného…

„Promluvíme si vevnitř,“ uhnul jsem trochu stranou ze dveří, „musím dodělat večeři…“

Sotva znatelně jsem přikývl. Pomalu jsem za Renem cupital, zrak upíchlý k zemi. Stejně mi ale občas sjel trošku… trošku výš...

V domě to příjemně vonělo. Bylo to něco... zeleninového. A vonělo to úžasně. Šel jsem s Renem do obýváku, kde jsem se zastavil, ač Ren pokračoval dál do kuchyně.

Zastavil jsem se těsně před kuchyní, Yui za mnou už nešel. Otočil jsem se, abych se mu mohl podívat do tváře. Uvnitř sebe jsem byl jaksi zmatený, chtěl jsem ho, hrozně moc, ale...

„Proč se takhle díváš?" podivil jsem se jeho výrazu.

Žmoulal jsem dlouhý rukáv mikiny.

„To proto... Protože…“ Jen jsem polkl.

„Rene, prosím, nezlob se.“ Zase jsem jen špitnul.

Nikdy jsem ale v jeho tváři nedokázal číst a i teď byla naprosto nečitelná. Srdce mi divoce tlouklo. Zvedl jsem pohled od podlahy a zadíval se Renovi do očí. Pak jsem udělal několik váhavých krůčků směrem k němu a pak ho prostě objal. Zhluboka jsem se nadechl. Voněl. Tak, jak jsem si pamatoval.

Chvíli jsem se nechal objímat. Cítil jsem na své kůži jeho dech… Neříkám, že se mi to nelíbilo, ale… Jemně jsem ho od sebe odtáhl. Nějak jsem nechápal, co se mu honí hlavou. Teda já vím, včera jsem se choval úplně stejně… ale to bylo určitě něco jiného. To jsem ho chtěl, hrozně moc, ale dnes…

Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Co to děláš, Yui?“

Polkl jsem. Musel jsem mu to říct. Zvedl jsem pohled a hleděl mu do očí.

„Rene, vrátil jsem se kvůli tobě, protože... protože tě miluju!“ odmlčel jsem se.

„Bylo těžké s tebou každý den pracovat. Tys byl ke všemu tak nepřístupný! Já… věděl jsem, že do práce netaháš city, ale… copak můžu za to, že jsem se zamiloval?!“ Schoval jsem hlavu do dlaní.

„Pak jsme byli spolu. Ten týden plný štěstí. Řekl jsem ti tolikrát, že tě mám rád, že tě miluju.. a pokaždé jsem to myslel smrtelně vážně. Myslel jsem, že to tak už zůstane, ale pak… odjel si! Za Rikou a já jsem si myslel… že jsem byl jenom-jenom náhrada,“ trhaně jsem se nadechl.

„Chtěl jsem zapomenout, ale nešlo to. Ani za boha to nešlo! A nakonec... jsem tady a ty... včera...“ bezradně a zoufale jsem se na něj podíval. Pochopí to..?

Promnul jsem si nervózně krk. „Kdyby sis pamatoval tu noc, nemuselo by se to všechno tak pomotat…“

Zkoumavě jsem si ho prohlédl od paty až k hlavě. Měl na sobě úplně to samé jako té noci. Ušklíbl jsem se svým starým známým úsměvem, jak se mi vybavovaly žhavé vzpomínky. Prudce jsem si ho přitáhl do náruče a nedočkavě ho políbil.

Pak jsem se oddálil, do ouška mu zašeptal: „Co kdybych ti tu noc připomněl?“

„Kdyby sis pamatoval tu noc, nemuselo by se to všechno tak pomotat…“

Kdybych si pamatoval, kdybych si pamatoval..! Já vím, že se muselo stát něco důležitého. Klíč k téhle situaci byl schován právě ve vzpomínkách na tu noc. Postupem času jsem si sice vzpomněl na pár drobností, ale nikdy nic, co by mi odpovědělo na otázky. Ren mě políbil, žádostivě! Já mu polibek opětoval.

„Co kdybych ti tu noc připomněl?" zašeptal. Chtěl bych... Ale ne, ne bez lásky. Zoufale jsem k Renovi vzhlednul.

„Jestli... Jestli mě máš rád, tak..!" Přerušil mě polibkem.

Přerušil jsem ho polibkem. Skousl jsem mu spodní ret, ale okamžitě opustil jeho rty a polechtal ho jazykem na oušku.

„Až si vzpomeneš na všechno, pochopíš,“ zarazil jsem tím jeho další namítání. Zatahal jsem ho tentokrát za ušní lalůček a jemu se záhy vyloudil tichý sten z hrdla. Té noci jsem zjistil, že je citlivý na tohle místečko.

Pochopíš... Stačilo snad jen tohle, aby všechno dávalo smysl? Snad...

Jen jsem spokojeně zavrněl, když zoubky zatahal za moje ucho. Stál jsem, dlaněmi zapřený do jeho hrudi. To tetování. To dokonalé tetování. Prstem jsem přejel ve vlnovce po Renově jemné pokožce a okopíroval tak tvar čínského draka. Žádná další zbytečná slova, teď jsme je nepotřebovali. Já byl ukrytý v Renově náručí před celičkým světem. I když... Celý můj svět teď byl jen on.

Přitáhl jsem si jeho hlavou do hlubokého polibku. Tentokrát jsem nikam nechvátal… snažil jsem se, aby v něm bylo stejně citu, jako když jsme se líbali v Tokiu. Ruce jsem posunul na jeho zadeček a pohladil ho přes kalhoty. Cítit pod konečky prstů tu známou konturu mě vzrušovalo. Kriticky jsem se podíval na svůj problém a pak do Yuichiových očí omluvně. Ta dlouhá doba bez něj mě ničila.

Polibky byly procítěné a já věděl, moc dobře jsem věděl, že tohle je správná věc. Všechno je v pořádku. Ale přes to jsem se nemohl zbavit pocitu, který ve mně hlodal. Bylo to jako deja vu.

Snažil se mi snad Ren připomenout tu noc takovým způsobem? Přimhouřil jsem oči. Pomalu, jako ve snách, jsem putoval dlaní po vypracované hrudi blonďáka a opatrně přejel konečky prstů přes jeho bradavku. Zvedl jsem k němu pohled a on mi jen s úsměvem kývnul.

Přivřel jsem oči při jeho doteku. Užíval jsem si to. Vykasal jsem mu rychle triko a mezi polibky mu ho stáhl. Konečně jsem mohl cítit jeho horkou kůži pod svými prsty. Namaloval jsem mu na záda prstem znak lásky a usmál se do jeho očí. Poznal to? Lehce jsem druhou rukou přejel po jeho rtu a spojil znovu naše rty, abych našel odpověď.

Prsty na mých zádech. Přivřel jsem oči soustředěním a pak je vytřeštil v úžasu. Opravdu, poznal jsem to!!! Až mi do očí vhrkly slzy radosti. Následoval polibek, oplácel jsem mu ho a snažil se mu tak ukázat, že i když si nepamatuji, co se stalo... Chápu... Nejspíš...

„Rene... Kdybys věděl jak moc... Jak moc tě nenávidím!“ zašeptal jsem rozechvěle. Nečekal jsem na reakci a znovu ho políbil. Tak mi chyběly jeho rty... Vlastně... On celý!

Zasmál jsem se do polibku a poznamenal: „Tohle si před tím neříkal.“

Prudce jsem ho políbil… Co se jenom dělo potom? Usmál jsem se, popadl Yuiho do náruče a unášel ho do ložnice. Položil jsem ho do měkounké postele. Láskyplně jsem ho pohladil po tváři, při tom se mu stále díval do očí.

„Tohle si předtím neříkal," usmál se.

Vzápětí mě vzal do náruče a já spojil ruce za Renovým krkem. Nesl mě bytem, do ložnice, jak jsem později zjistil. Opatrně mě položil do přikrývek. Usmíval se. Tak krásně se usmíval. Přivřel jsem oči, když mě pohladil... Přidržel jsem jeho dlaň na tváří. Lehce jsem ji políbil a až pak mu dovolil ji stáhnout.

„Už se ti něco vybavuje?" Zvědavé jsem povytáhl obočí. Tolik mi chyběl, hlavu jsem si jemně opřel o jeho klíční kost. Snažil jsem se zapamatovat jeho vůni.

Bezradně jsem pokrčil rameny.

„Celé to má podtón deja-vu. Vím... Vím že tohle... Tohle se už dělo." Pohladil jsem Rena po blonďatých vláskách.

„Není to úplné..." skousl jsem si ret... To, co chci teď zkusit.

„Jedno vím jistě," podotkl jsem třesoucím se hlasem. Nohu jsem pokrčil v koleni a lehce ji vsunul mému blonďáčkovi mezi nohy.

„...nebyla to úplně nevinná noc, že?" uculil jsem se, ale přes to, jak rozverně jsem chtěl působit, jsem cítil krev ve tvářích.

Zvedla jsem hlavu, jakmile jsem ucítil jeho koleno u slabin, pak jsem se musel hravě usmát. Objel jsem mu prstem spodní ret, naklonil jsem se a lehounce jeho ret skousl. Bylo to jen chvilkový pohyb, hned jsem se zase stáhl.

„Nebylo to příliš nevinné…“ nedokázal jsem se ubránit dalšímu úsměvu.

Zaculil jsem se.

„Myslel jsem si to.“ Pohladil jsem ho po tváři, přes bradu jsem sklouzl na krk, přes vystouplé klíční kosti až na hrudník, kde jsem po hrudí kosti dojel až k bříšku a prstíkem jsem přejížděl od jedné kyčle ke druhé, přesně tak, jak měl volné černé tepláky. Dál jsem nešel. Vím, že je právě na těhle místech lechtivý. Nemohl jsem si odpustit tuhle malou provokaci.

„Pamatuju si to...“ zašeptal jsem. „Pamatuji si z té noci… Jsi lechtivý...“

Cukl jsem sebou, když to řekl… „Na tohle sis vzpomenout nemusel…“

Setřásl jsem jeho ruku z boků. Rychlým pohybem jsem ho přišpendlil více pod svým tělem a prudce ho žádostivě políbil. Věděl jsem to… uvnitř jsem cítil, jak moc ho miluji… ale nemohl jsem mu to říct. Musím ho donutit, aby to řekl sám… Jenže jak?

Rukou jsem ho pohladil na podbřišku. Několikrát jsem pohyb opakoval a bral mu polibky. Chtěl jsem ho… zajel jsem rukou pod jeho kalhoty.

„Rene..!“ zmohl jsem se jen na zašeptání. Cítil jsem jeho dlaň přesně tam, kde...

Přitáhl jsem si ho za zátylek blíž. Teď jsem si já ukradl několik dravých polibků, zatímco on mě hladil přes vzrušený klín. Já sám jsem rukou opět sjel po jeho bříšku. Tentokrát jsem ale neměl v plánu ho škádlit. Zatáhl jsem za šňůrku, kterou měl kalhoty stažené. Klička se rozvázala a já opatrně začal stahovat tepláky z Renových boků.

Přivřel jsem potěšením oči. Tolik mi jeho přítomnost chyběla. Rukou jsem stáhl jeho spodní prádlo… Nepřestával jsem ho hladit. Upřímně jsem se mu podíval do očí, ten silný pocit deja vu byl silný.

Jen jsem mu hleděl do očí a zeptal se úplně stejně jako tu noc: „Jsi si opravdu jistý, že chceš, abych pokračoval?“

Nemusel jsem se rozmýšlet. Bez zaváhání jsem přikývl. Ren se pousmál. Už jsem před ním ležel nahý, ale rozhodně jsem nehodlal být pasivní. Taky jsem se začal dobývat pod napůl stažené tepláky. Pomohl mi je přetáhnout přes kotníky a odhodil je na zem. Pak jsem zatáhl za gumičku boxerek a také je začal stahovat z Renových boků.

Slastně jsem přivřel oči, když se konečně zapojil do naší hry. Pak jsem to nevydržel, prudce jsem ho políbil… hodně vášnivě. Pohladil jsem ho po zádech a… překulil nás. Řekl jsem si, že mu připomenu každičký detail té noci. Pohodlně jsem se opřel o pelest postele, Yui vykuleně seděl na mém klíně. Pohladil jsem ho toužebně po bocích. Myslím, že jsem ho nikdy nenechal takhle na sobě sedět.

Chraplavě, neskrýval jsem touhu, jsem zašeptal s malou výtkou: „Tu noc… ses o mě staral víc…“

Nejdřív jsem byl dole. A pak, najednou, seděl jsem Renovi na klíně. Lehce jsem se opřel o jeho vypracované bříško.

„Tu noc… ses o mě staral víc…“ vytknul mi mírně.

Kajícně jsem sklopil pohled. Byl jsem opilý... a navíc... Ren nejspíš poznal mé rozpaky, neboť natáhl ruku a chytil za zápěstí tu moji. Pomalu jsem se jen posadil a nechal ho, aby mými dlaněmi popojel po své hrudi. Já jsem pochopil, a když jsme takhle spojení přejeli po Renových bradavkách, zastavil jsem a jemně ji obkroužil ukazovákem.

S rozpaky sklonil hlavu. Nenechal jsem ho v tom dlouho plácat. Vedl jsem jeho ruku po své hrudi, dokud sám nepřevzal iniciativu. S úsměvem jsem se mu díval do očí. Teplo se rozlévalo po celém mém těle… Pohladil jsem ho přes boky…

Bylo to uhrančivé. Dotýkat se modelovy dokonalé pokožky. Každý snopeček pod tou alabastrovou kůží byl na svém místě, každý záchvěv svalů byl dokonalý. Nemohl jsem se ho nabažit, jako bych si neuvědomoval, že on je můj… Celý jen a jen můj. Ten sebejistý, egoistický Ren jen můj. Dotýkat se ho můžu jen já, líbat ho můžu jen já... milovat ho můžu jen a jen já.

Přivíral jsem slastně oči… Možná, jo… bude to tak, nějak jsem pociťoval, že s Yuim je můj život úplný. Když byl se mnou, byl jsem to já. Zaklonil jsem hlavu a z úst nechal vyklouznout slastné zasténání.

Podíval jsem se mu do tváře, ve které se značilo mírné překvapení. Usmál jsem se, pomalu ho pohladil po tváři. Už vím, co jsem celé ty roky postrádal…

„Yui, miluju tě,“ zašeptal jsem mu, než jsem ho dlouze políbil. „Víš to, že jo?“

Překvapeně jsem zamrkal.

„Já… Trochu jsem pochyboval, ale… Teď už ne a-" Zadíval jsem se Renovi přímo do očí. Upíral na mě pohled, tak upřený. Ale neošil jsem se, pohladil jsem jej jen po tváři.

„Pokaždé, když jsem ti řekl, že tě miluji, myslel jsem to smrtelné vážně pokaždé!"

Původně to mělo být se všemi detaily, ale nějak se nám pak nechtělo to vypisovat. I přesto doufáme, že se vám tohle líbilo. Budeme rádi za nějaký ten komentář a moc se na vás těšíme u poslední kapitoly, která bude taková úsměvná. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 18. kapitola: