OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 3. kapitola

15.06.2014 (10:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 688×

Měl jsem v myšlenkách jen Yuichiho maličko zmatený a vystrašený obličej, když jsem ho v ateliéru políbil. Nevěděl jsem, co mám dělat. Takhle jsem po někom nikdy netoužil. Věděl jsem, že budu mít co dělat mu neublížit. Polkl jsem a šel dál cestou k jeho ateliéru. Dnes jsme měli nafotit akty a pak měla naše spolupráce skončit. Už jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou. Věděl jsem moc dobře, že city na pracoviště nepatří. Musím to nějak zvládnout, aniž bych se ho dotkl. Pohodil jsem hlavou, tohle bude těžké. Kráčel jsem si to po schodech, za chvíli jsem tam měl už být.

Vzbudil jsem se neobvykle brzy a už od rána ve mně hlodala nervozita tunely. Nikdy dřív se čas našeho focení neblížil tak rychle. A zrovna teď bych byl nejšťastnější, kdyby se zastavil. Ovšem, stačilo se nasnídat, umýt se, trochu poklidit jak v bytě, tak v ateliéru… a už byl nejvyšší čas! Přecházel jsem po hale sem a tam, než se otevřely dveře. Jistěže v nich stál blonďatý Ren. Polkl jsem.

„Dobrý den,“ zkusil jsem se pousmát.

Hm, takže to vypadá, že budeme dělat, že se nic nestalo. „Dobrý,“ zamumlal jsem. „Začneme hned? Byl bych rád, kdybychom skončili dřív než včera…“

Zvolil jsem přiměřený tón, oči jsem si zachoval chladné. Takhle to bude správné, musím být profesionál. Yamada-sensei by na mě nemohl být pak pyšný.

„Dobře, dám pozor, abychom nepřetáhli.“ Jistě. To, co se stalo včera… prostě přejdeme. Jako by se nic nestalo, Yu, jako by se nic nestalo, opakoval jsem si. „Všechno už je připravené, čeká se jen na vás."

Skousl jsem si ret, když si přetahoval tričko přes hlavu, a hned jsem se začal věnovat fotoaparátu, jen abych na něj, s prominutím, necivěl.

Zhluboka jsem se nadechl a svlékl si černé triko se zlatým dráčkem. Bylo trochu komické, ale já ho měl rád. Všiml jsem si, jak se Saito-kun odvrátil. Trochu jsem přemýšlel, jestli ty akty jsou vážně dobrý nápad. Připsal jsem si v duchu na seznam věcí, které musím udělat: přizabít za tohle Yamadu-sensei. Ušklíbl jsem se a začal si rozepínat opasek u riflí. Hodil jsem pohledem po tom jeho krásným zadečku.

„Než začneme, mohli bychom si udělat fotku spolu, Saitou-kun? Rád bych si ji nechal na památku na naši spolupráci…“ zeptal jsem se ho, když jsem se zarazil u rozepínání zipu kalhot.

„No… dobře. Když chcete.“ Opět jsem zvedl koutky úst k úsměvu. Nastavil jsem samospoušť na dvacet sekund. Červené světýlko blikalo vždy po jedné sekundě. Postavil jsem se vedle Rena a podíval se na něj, světýlko blikalo…

Rychle jsem ho paží přitiskl blíže na svou hruď. Sklonil jsem hlavu a usmál se… Fotoaparát nás zachytil. Byl jsem rád, že budu mít nějakou vzpomínku. Jakmile se ozvalo cvaknutí při dokončení snímku, pustil jsem ho. I když to bylo jen na kratičký čas, mezi našimi těly zajiskřila energie. Požádal jsem ho, jestli by mi mohl tu fotku vytisknout, měl jsem v plánu si ji dát do peněženky.

Nechal jsem se obejmout a taky se usmál. „Chcete to vytisknout hned? Nebo stačí, až skončíme…? Když budu muset připojit foťák na notebook teď hned, abych mohl tisknout, bude to chvíli trvat.“

„… šlo by to teď?“ Chtěl jsem tu fotku, kdyby se to náhodou zvrtlo, chtěl jsem ji za každou cenu. Posadil jsem se na pohovku a pomalu si začal rozvazovat tkaničky u černých glád.

„Samozřejmě že… šlo!“ Jen jsem musel najít ty kablíky. V sekretáři nebyly, u noťasu nebyly…! Fotky jsem přece stahoval nahoře! Jistě, příslušenství jsem nechal v pokoji. Vyběhl jsem schody do podkroví. Byly tam! Trochu jsem si oddechl, jsem tak nepořádný, že bych se nedivil, kdybych je ztratil. Rychle jsem se vrátil a stáhnul fotku do počítače. Můj výraz jsem… nekomentoval. Zadal jsem příkaz a dvě fotky vyjely z tiskárny.

Opřel jsem se zády o opěrku a čekal, až vše udělá. Zůstal jsem jen v riflích. Nechtěl jsem ho zbytečně přivádět do rozpaků. Konečně vylezly z tiskárny dvě fotky. Stoupl jsem si a zhodnotil je pohledem. Škoda, ta jeho roztomilá prdelka tam není vidět.

„Můžu si ji vzít hned?“ Nečekal jsem na odpověď a už jsem si ji uklízel do peněženky. „Můžeme tedy začít?“

Jen jsem přikývnul. Zase jsem všechno odpojil, ale foťák jsem na stativ zpátky neumístil. Rozhodně se u toho budu muset pohybovat.

 „Asi mi budete muset… hodně pomoct. Netuším, jak byste měl pózovat,“ promnul jsem si zátylek.

Odhodil jsem aroganci pryč. „To zvládnete, musíte si jen víc věřit.“

Svlékl jsem si rifle a hned i tmavé boxerky. Promnul jsem si krk, u toho si prohlédl ateliér a přemýšlel, jak by se dalo využít dekorací. Všiml jsem si, že jeho pohled uvízl na mém těle. Nijak jsem to nekomentoval, i když jsem měl chuť něco říct. Posadil jsem se do bílého prostěradla. Nahodil jsem nacvičený výraz, tím jsem začal se svou první pózou. V duchu jsem tiše doufal, aby i Saitou-kun si zachoval tvář a ničím mě nelákal ho svést.

K*rňa, k*rňa, K*RŇA! A kdyby ještě nebyl tak… tak přitažlivý! Cítil jsem krev, co se nahrnula do tváří a... upřímně? Etoo… nejen tam. Naštěstí jsem mohl obličejík schovat za fotoaparát. Opět jsem měl plno nápadů, ale bylo o tolik těžší si říct své požadavky. Zakoktával jsem se.

„Moc se omlouvám,“ špitnul jsem, když už jsem nemohl vydržet, jak se snažím komunikovat.

Bylo to v h*jzlu. Yuichi se neustále červenal snad pokaždé, když zaměřil objektivem na mé tělo. Bylo to děsné mučení. Polkl jsem. Ta chuť ho mít hned teď a tady byla nepřemožitelná. Naklonil jsem hlavu a sjel ho zkoumavým pohledem, trochu jsem se zarazil při pohledu na jeho rozkrok, který na tom byl trochu podezřele. Zdá se, že ho moje tělo láká. Pohrdavě jsem se usmál. Zdá se, že si dáme pauzu s focením. Opustil jsem svou pozici a došel až k němu. Rukou jsem mu přejel po tváři.

„Chci tě…“ uteklo mi z úst.

Jemně mě pohladil po tváři. „Chci tě…“

… Vykulil jsem nevěřícně a vyděšeně oči. „Co??? To… To a… ale…“ Proč jsem si nedal pozor? Ne že by to šlo, ale… Pomalými krůčky jsem couval.

„Om… omlouvám se!“ vrtěl jsem odmítavě hlavou.

Podrážděně jsem si vjel prsty do vlasů. Věděl jsem, že po tomhle už nebudeme moci spolupracovat. Rychle jsem k němu přistupoval. Couval přede mnou, až narazil zády na zeď. Podíval jsem se do jeho vyplašených očí a… políbil. Nejdříve jen na rty, ale pak jsem mu zaklonil hlavu a polibek prohloubil.

Co to dělá? Ne, ne, ne, NE! … On mě políbil? Nečekal jsem to a nestihl pevně semknout rty. Polibek prohloubil, ale já se nijak nezapojoval. Ne, že by to bylo nepříjemné. Ale nedokázal jsem nijak reagovat. Jen jsem stál, ruce jsem volně spustil podél těla a jen ho nechal, aby si hrál s mými rty. Až po chviličce se mi vrátilo mé běžné uvažování. Začal jsem kroutit hlavou a bránit se.

Přestal jsem ho líbat. Nechtěl jsem mu nijak ublížit, ale já ho vážně chtěl. Ta touha mě ubíjela. Srazil jsem ho zprudka k zemi a naklekl na něj. Držel jsem ho svým tělem při zemi. Bránil se, věděl jsem, že tohle asi nechce, ale já už se nedokázal víc ovládat. Držel jsem mu ruce a v železném sevření za zápěstí nad hlavou. Druhou rukou jsem mu zajel pod červené triko.

Podíval jsem se mu do očí. „Měl bys vědět, že když něco chci, tak to dostanu…“

Cítil jsem jeho dlaň pod tričkem na bříšku. Zrychleně jsem dýchal a i přesto, že bylo úplně zbytečné snažit se zabírat proti jeho sevření, nevzdal jsem to. Setkali jsme se pohledem. Ten jeho byl až děsivě odhodlaný!

„Ale já… Já nechci!“

„Teď říkáš ne, ale za chvíli budeš škemrat o víc…“ sjel jsem ho ledovým pohledem. V duchu jsem se začal nenávidět za to, co mu chci udělat proti jeho vůli. Vyhrnul jsem mu triko až ke krku. Jeho kůže byla skoro až bílá. Nepřestával se mi bránit, stále se pokoušel dostat ruce z mého sevření. Sklonil jsem hlavu a jazykem mu přejel po klíční kosti.

„Ne… nebudu!“ Proč jen byl jeho pohled tak chladný? V krku se mi usídlil „knedlík“ a já se jen bojácně kousal do rtu. Pomalu mi vyhrnul tričko, jak nejvíc to šlo. Hrudník se mi rychle zvedal a zase klesal, jak jsem sípavě dýchal. Jazykem mi přejel po klíční kosti a já jen pevně sevřel víčka.

Odfrkl jsem si. Jazykem jsem začal laskat jeho hruď. Kroužil jsem kolem jeho pravé bradavky. Jeho hruď se zvedala, jak moc vyděšeně dýchal. Políbil jsem ho na prsní sval. Pak jsem se přímo zaměřil na jeho bradavku. Lehce jsem ji skousl mezi zuby, pak pustil a sál ji. Cítil jsem, že se boule v jeho rozkroku zvětšuje.

Moje tělo na jeho péči reagovalo úplně samo. Bylo to něco nového. Něco, co jsem si nesčetněkrát představoval… Jenom trochu jinak. Pomalu jsem uvolnil napjaté svaly na rukou, které se proti jejich zatínání bránily křečí. Vyvracel jsem hlavu, abych nějak ventiloval příjemné pocity. Opravdu to bylo příjemné…! To ano. Ale nic to neměnilo na faktu, že jsem ležel přišpendlený na zemi pod Renem a že se uvnitř mě moje dušička třásla jako ratlík.

Hrál jsem si s jeho tělem. Bylo mi trochu proti srsti, že tohle dělám proti jeho vůli, ale já ho vážně chtěl. Byl jsem z něho vzrušený a nijak jsem to neskrýval. Proč taky? Jazykem jsem si hrál, občas jsem zajel trochu níž. Volnou ruku jsem pomalu položil na jeho rozkrok. Prudce sebou škubl. Silou jsem ho přišpendlil k zemi a ucpal mu rty polibkem, jazykem jsem se vkrádal do jeho úst.

Tohle jsem nechtěl! Ucítil jsem jeho ruku v klíně. Měl jsem v hlavě základní instinkt “uteč“, ale to nebylo možné, dokud mě držel. Opět mě políbil, zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl říct, aby toho nechal. Jen jsem něco nesrozumitelného zamumlal. Vytřeštil jsem oči, když mi jazykem přejel po zoubcích a pak i pohladil můj jazyk. Bylo to… docela nové, ta živočišná touha.

Hladil jsem ho přes látku džínů… jen hladil nic víc. Jeho tělo se pode mnou napjalo. Bral jsem mu polibky. Cítil jsem se vážně hrozně. Odlepil jsem se od jeho rtů a věnoval se opět jeho opuštěné hrudi. Políbil jsem ho na bělostnou kůži. Jazykem jsem obkroužil druhou bradavku. Byla ztuhlá, to mě lákalo. Laskal jsem ho a nepřestával hladit.

Začínalo toho být moc. „Rene…“ špitnul jsem potichu.

Trochu se pousmál. Začínal si pohrávat s jednou mojí bradavkou stejně, jako s tou první předtím. Překvapilo mě, že krom toho, že mě držel přišpendleného k zemi, nebyl nijak násilný.

Zašeptal moje jméno a mě to zahřálo na duši. Chvíli jsem si hrál s jeho tělem, než jsem se mu podíval do očí. Nechtěl jsem ho znásilnit, to vážně ne, proto tahle otázka byla pro mě důležitá. Chtěl jsem, aby si to užil stejně jako já.

„Už budeš hodný?“ zeptal jsem se ho s nadějí. „Nebudeš se mi bránit?“

„Budeš… opatrný?“ optal jsem se nejistě.

Nepřestával jsem se mu dívat do očí. Přestal jsem hladit jeho klín. Přejel jsem rukou konturu jeho obličeje. Byl jsem trochu překvapený tou náhlou změnou v jeho chování.

„Měl bych být?“ odpověděl jsem mu otázkou, aniž bych ale povolil stisk kolem jeho zápěstí.

Přikývnul jsem.

„Prosím…“ trhaně jsem se nadechl. „Tohle… pro mě bude…“ - odklonil jsem hlavu stranou -  „poprvé…“ odůvodnil jsem mé obavy.

Pousmál jsem se. Měl jsem být jeho první… Pochopil jsem jeho obavy a byl jsem rád, že jsem to z něj neztrhal a nevzal si ho bez jediného slova. Takhle to bude určitě lepší.

„Takže jsem opravdu… první…?“ polkl jsem a znovu se usmál. Uvolnil jsem jeho ruce a sklonil se k jeho obličeji. Než jsem ho políbil, zašeptal jsem: „Budu něžný, slibuju…“

Měl jsem volné ruce. V prvním momentě jsem se zaseknul. Napadlo mě utéct, ale… proč jsem nechtěl? Namísto toho jsem ho objal a hladil po zádech.

„Děkuju…“ A poprvé jsem mu za tu dobu opětoval polibek.

Usmál jsem se. Poprvé mi opětoval polibek. Najednou měl jinou váhu než předtím, když jsem si ho bral silou. Najednou jsem si mohl užívat každý dotek, který jsem mu uštědřil. Byl jsem šťastný, když mě objal. Takhle to mělo být. Posunul jsem ruku na jeho těle a stáhl mu rifle. Líbilo se mi, jak se polekal.

Bylo to podivné, ležet tam jenom ve spodním prádle. Nemám sám o sobě vysoké mínění a teď, jak si mě Ren prohlížel. Hanbil jsem se. Muselo to být vidět i na červeňoučkých tvářičkách. Ale věřil jsem mu. Nevím, jak to že se můj postoj k tomu všemu tak změnil, ale… ano, věřil jsem Renovi.

Usmál jsem se, když jsem si všiml jeho rozpaků. Výraz v jeho očích se změnil, nebyl tak vystrašený. Pohladil jsem ho po vlasech a políbil. Byl tak roztomilý, měl jsem na něj větší chuť než před tím. Stáhl jsem mu spodní prádlo při tom polibku, aby ho to příliš nevyvedlo z míry. Pohladil jsem ho po tom jeho zadečku, trochu se zarazil.

Strnul jsem. Opustil moje rty, aby jimi přejížděl po kůži na krku a ramenou a obdarovával ji jemnými uklidňujícími polibky. Já jsem vpletl prsty do jeho dlouhých blonďatých vlásků. Namotával jsem si jednotlivé pramínky okolo ukazováčku, a odváděl tak svou pozornost od své vlastní, pro mě nepřitažlivé, nahoty.

Snažil jsem se ho zahrnout rozkoší. Už jsem ho opravdu chtěl, když mi došla jedna zarážející skutečnost. Přestal jsem v činnosti a podíval se mu do očí, které občas lehce přivíral.

„Já… no, je tu menší problém, nemám sebou lubrikační gel, tak tě to bude pravděpodobně bolet… Budeš se muset hodně uvolnit, aby tě to tolik nebolelo,“ konejšivě jsem přejel po jeho stehně.

Vytřeštil jsem oči. Aby to tolik nebolelo? Uvolnit?! Áá… to znělo děsivě. Samozřejmě vím… jak by to mělo správně probíhat. ALE!… Rozmýšlel jsem se. Co kdybych řekl… že prostě ne? Ne, to nemůžu. Nevzdám se! Nemůže to být nijak zlý, abych to nevydržel. Stejně jsem jen bezeslova pokýval hlavou, jakože jsem rozuměl. Opět jsem pevně zavřel oči a s tlukoucím srdcem jsem očekával, co přijde.

„Budu se snažit, ti nepůsobit tolik bolesti,“ slíbil jsem mu. Posunul jsem se na jeho těle níž a níž. Jazykem jsem přejel po celé jeho délce. Reagoval na mě okamžitě. Polkl jsem. Nechtěl jsem mu ublížit, v duchu jsem se proklínal, že jsem zapomněl na ten gel. Roztáhl jsem mu nohy dál od sebe, abych mohl jeho konečník lépe obkroužit jazykem.

Samozřejmě, že jsem se bál. Ale, mnohem, mnohem míň než na začátku. Ren mi slíbil, že bude opatrný. Cítil jsem jeho jazyk, jak mě jen olíznul. Pak mi naznačil, abych roztáhl nohy a já, trochu nelibě, poslechl němou žádost. Ucítil jsem jeho jazyk jak… křečovitě jsem sevřel pěsti.

Trochu jsem se narovnal. Vstoupil jsem do něj jedním prstem, ale velmi pomalu. Konejšivě jsem ho hladil po stehně. Vyčítal jsem si to, že jsem ten gel nevzal. Díval jsem se po celou tu dobu do jeho krásných očí.

Trochu jsem syknul. Už tohle bolelo, i když nijak nesnesitelně. Trvalo, než jsem si zvykl na ten tlačivý pocit. Prstem různě pohyboval a krčil ho. Pomalu jsem dýchal a snažil jsem se uvolnit. Měl jsem radost, když bolest odcházela. Jenže to nebylo všechno. Pomalu přidával druhý prst.

„To… to bolí,“ skousl jsem si ret.

Pomaličku jsem přidal další prst, abych ho mohl pořádně připravit. Na chvilku mě zarazilo to, co mu uniklo ze rtů. Věděl jsem, že ho to musí bolet, a co teprve když je to jeho poprvé. Něžně jsem se na něho usmál. Prsty jsem pohyboval pomaličku, aby si mohl zvyknout na ten pocit.

„Neboj se, za chvilku to bude už lepší,“ zašeptal jsem a sklonil se k němu pro uklidňující polibek. Zůstal jsem u něj nakloněný, abych ho mohl konejšit.

Pevně jsem ho objímal a nechal si šeptat uklidňující slova. Pomáhalo mi to. Odváděl mou pozornost od bolesti. Říkal, že se mám uvolnit, tak jsem se soustředil jen na to, abych opravdu povolil stažení svalů. Nehodlal jsem ho pouštět, i když už to pomalu přestávalo bolet.

„Správně, to je ono,“ chválil jsem ho, když trochu povolil svaly. Přidal jsem ještě jeden prst, abych ho dostatečně roztáhl a připravil ho na svoji velikost. Musel jsem být velmi opatrný. Zůstával jsem mu nablízku a líbal ho na přivřená víčka, nos, lícní kost, rty…

Těšilo mě, jak byl ohleduplný. Nijak na mě nechvátal. Nemusel jsem být nijak vystresovaný. Obdarovával mě jemnými polibky nejen na rty, druhou rukou mě hladil po bříšku i na podbřišku.

„Děkuju…“ pošeptal jsem. Všemi třemi prsty pohyboval a... pak udělal něco, co mě donutilo až zalapat po dechu, jak to bylo příjemné.

Došel jsem k závěru, že už je dostatečně připravený, tak jsem opatrně uchopil svůj penis a přiložil ho na jeho otvor. Pomalu jsem se pokusil do něj vniknout. Uhnul před tím nepoznaným a nejspíš i bolestivým pocitem. Konejšivě jsem ho pohladil, snažil jsem se ho uklidnit.

„Nemusíš se vůbec bát. Trochu se uvolni… můžeš mi věřit… zkus se ještě trochu uvolnit. Asi je to obtížné, ale zkus to… to je ono… ještě trochu se uvolni…“ šeptal jsem mu, když jsem zkusil na druhý pokus do něj vniknout. Stále měl nutkání před tím utíkat, ale snažil se to vydržet a já do něj konečně vstoupil.

Vytáhl všechny tři prsty z mého nitra a já si vydechl. Ne na dlouho. Pomalu do mě začal vnikat. To už bylo něco jiného. Bolelo to mnohem víc, než když si mě roztahoval prsty. Zapřel jsem se rukama a posunul jsem se tak, aby ten nepříjemný pocit zmizel. Omluvně jsem se na něj podíval. Ale Ren se nezlobil. Konejšivě mi šeptal. Nechtěl jsem ho zklamat, a tak jsem zhluboka dýchal a snažil se uvolnit všechny potřebné svaly. Cítil jsem ho v sobě stále hlouběji. Pár slziček bolesti mi sice sjelo po tváři, ale snažil jsem se, aby Ren nepoznal, jak moc je to nepříjemné.

„Prosím, neplakej!“ vyděšeně jsem se díval na slzy, které se mu kutálely po tváři. Naklonil jsem se k němu a lehounce ho políbil. Dával jsem mu čas, aby si na mě zvyknul. „Jen se o trošičku uvolni, uvidíš, bude to příjemnější…“

Prstíčkem jsem mu přejel po vztyčeném mužství. Byl uvnitř hodně úzký, dělalo mi starosti, abych mu nezpůsobil bolest. Druhou ruku jsem položil do jeho dlaně, okamžitě mou ruku sevřel. Usmál jsem se, abych ho trochu uklidnil. Poprvé jsem se uvnitř něj pohnul, pomalu… abych mu ukázal, co budu dělat.

„Omlouvám se.“ Určitě čekal něco jiného. Jsem neschopný.

„Jen se o trošičku uvolni, uvidíš, bude to příjemnější…“ poradil mi. Bylo to obtížné. Toho tlačivého pocitu, doprovázeného bolestí jsem se nemohl zbavit. Pevně jsem sevřel Renem nabízenou ruku. A pak udělal něco… Pohnul se. Trošinku jsem vyjekl. Ale, nebylo to jen bolestí. Pevně jsem ho chytil za ruku. Potřeboval jsem vědět, že je tady…

„Šš…“ políbil jsem ho, aby mohl tlumit výkřik v mých ústech. Přirazil jsem, celý se proti mně vypjal. Uchopil jsem jeho penis do ruky, abych ho mohl uspokojovat. Pohyboval jsem se v něm pomalu, ale nedával jsem mezi jednotlivými přírazy pauzy. Na malou chvilku jsem pustil jeho křečovitě svírající ruku, abych si jeho nohy přiložil k bokům. Asi vycítil, co po něm chci, a tak mi obmotal nohy kolem pasu. Povzbudivě jsem se usmál.

Na jeho žádost jsem Rena pevně sevřel stehny kolem pasu. Byl mi teď o něco blíž. Objal jsem ho kolem krku. Nechtěl jsem, abych byl příliš hlasitý, tak jsem si skousával rty, a svíral Rena stehny v bocích. Začínalo to být… příjemné.

„Takhle je to lepší, viď?“ Trochu jsem se zadýchal. Sklonil jsem ho a olízl mu pokousané rty. Nelíbilo se mi, jak moc se kousal. Zrychlil jsem na tempu přírazů, začínal jsem cítit, že brzo vyvrcholím. Yuichi na tom byl podobně. Zrychlil jsem…. Už… už skoro budu… Vypjal jsem svoje svaly a…

Tohle bylo… něco co jsem… BOŽE! Bylo těžké nekřičet slastí. Tlak v podbřišku začínal být nesnesitelný. Ren zrychlil tempo přírazů. Zprudka jsem oddechoval. Snažil jsem se vydržet co nejdéle, moc dobře jsem věděl, co přijde. Když pak ale Ren přirazil obzvlášť razantně, už jsem nevydržel. Ve stejný okamžik mě polilo teplo zevnitř. Prohnul jsem se v zádech, jak to byl silný zážitek.

Bylo to zvláštní. Poprvé se mi stalo, abych se udělal ve stejnou chvíli jako můj partner. Vyklouzl jsem z něj a opřel se o chladnou zeď. Snažil jsem se tenhle silný zážitek rozdýchat. Yuichi ležel zhrouceně na podlaze, bříško měl od spermatu. Byl tak rozkošný takhle bezbranný…

Najednou na mě dolehlo, co jsem udělal. Tím, že jsem ho více méně znásilnil, když nebudu počítat fakt, že jsem ho vlastně donutil souhlasit. Do prd*le! Tohle se nemělo stát!

„Promiň, Yuichi-san. Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl jsem tiše. Neměl bych tu být. Zvedl jsem se ze země a šel si pro svoje věci. Snažil jsem se obléct, co nejrychleji to šlo. Tím, co jsem provedl, jsem ohrozil svou kariéru. Bez toho, aniž bych se na něj znovu podíval, přešel jsem okolo něj ke dveřím. Ještě jsem se ve dveřích zarazil.

„Sbohem, Yui…“

Nechtělo se mi hýbat… Nechtělo se mi nic. Byl jsem unavený, trochu rozbolavělý, ale spokojený, I když to asi nebylo moc poznat. Trochu mě mrzelo, že nezůstal u mě a nemazlí se se mnou.

„Promiň, Yuichi-san. Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl tiše. Já jsem zavrtěl hlavou. Nelitoval jsem toho. Proč se mě ale ještě pořád nedotkl? Proč mi neřekl, že mě má rád?! Slyšel jsem štráchání a pak jen: „Sbohem, Yui…“ To už jsem sebou trhnul.

„Rene…?“ Co to mluví? Otočil jsem se. Stál oblečený ve dveřích. Naše pohledy se střetly a mně do očí vhrkly slzy. Nadechl se, jako by snad chtěl něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a odešel. Já za ním chvilku hleděl, snad jsem čekal, že se vrátí, ale… nic takového se nedělo. Jen jsem se ublíženě a nešťastně rozplakal.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 3. kapitola: