OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 4. kapitola

22.06.2014 (19:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 625×

Znovu jsem do sebe vyklopil skleničku saké. Seděl jsem v baru a zapíjel svoji pošetilost a slabost. Už to byly tři dny, co jsem u něj dokončil práci. Zavrtěl jsem hlavou. Bylo mi ze sebe zle. Nabádal jsem ho, aby se choval profesionálně, a nakonec to pod*lám já. Nemohl jsem si odpustit, že jsem ho tak trochu znásilnil.

„Ještě mi dolejte,“ požádal jsem obsluhu, kterou byla roztomilá žena. Srdečně se usmála a hned mi dolívala. Saito Yuichi… To bylo jediné jméno, které jsem měl v hlavě. Správně, dnes měl dělat zkoušku, kvůli které jsme spolu museli pracovat. Musel jsem odolávat nutkání za ním jít na fakultu, abych mu popřál hodně štěstí.

Zkoumavě jsem přejel pohledem po roztomilé blondýnce, usmívala se a něco blekotala. Nevnímal jsem ji. Vlastně mi byla úplně ukradená…

Tři dny. Už jsou to tři dny, co mi Ren řekl „sbohem“ hned po tom, co jsme spolu… Ne že bych čekal, že se vrátí, ale s každým vrznutím dveří se ve mně probudila naděje, která vždy zemřela hned po tom, co jsem zjistil, že příchozím není Ren. Samozřejmě, že nepřijde. Vždyť nešlo o nic jiného než… Znovu jsem sklíčeně pohlédl na složku „Takao Ren“. Dvakrát jsem na složku klikl, abych fotky upravil a vybral padesát nejlepších. Byla tu ta fotka, kde se Ren líbil sám sobě. A taky naše… naše společná fotka.

Všechno jsem stihl předat včas. Myslím, že největší úspěch měl obraz, i když na Yamadovi-sensei nic moc poznat nebylo.

„Jak se vám s Renem spolupracovalo, Saito-kun?“

„Ren je profesionál. Hodně jsem se od něj naučil.“ Profesor si mě pátravě prohlížel, až jsem musel uhnout pohledem.

„Ale ovšem. Jestli jste prošel, nebo ne,“ neusmál se, prostě nic, jen to konstatoval.

„Děkuji,“ přikývl jsem na znamení toho, že jsem rozuměl.

„Určitě víte, co je v sázce. Pokud neprojdete, nikdy se nestanete profesionálním fotografem. Doufám, že jste do toho dal maximum, Saito Yuichi,“ řekl mi a já opustil kabinet. Povzbudil mě, jen co je pravda. Samozřejmě, že vím, co je v sázce!!

 … A jestli jsem do toho dal maximum? Asi… asi ano! Určitě dal.

Ke svému překvapení jsem s onou blondýnkou šel do jejího bytu. Potřeboval jsem se vybít. Koukl jsem se na hodinky. Yuichi by měl teď někdy dostat výsledky, jak dopadl. Blondýnka mě zatahala za rukáv. Neměl jsem ani tušení, jak se jmenuje.

„Ren-sama,“ žadonila. Vzala mou ruku do své a položila si ji na hrudník. Prostě jsem nějak nemyslel, nevěděl jsem, proč tu jsem. Přiblížila se a uzmula mi drze polibek. Usoudil jsem, že je zbytečný vzdorovat proti náhodám. Drsně jsem ji přitlačil na zeď v hale a arogantně políbil. Ano, tohle byl můj styl… prostě já. Žádné závazky, jen zážitky netrvající víc než jednu noc…

V rukou jsem svíral zapečetěnou obálku. Ano, výsledky! Třásly se mi ruce. Všichni ostatní studenti, účastnící se zkoušek, ji drželi a to se stejnou nejistotou jako já. Ruce se mi mírně třásly rozčilením. Prošel jsem…? Neprošel jsem…?

Obálku jsem nerozbalil hned ve škole, ale až v ateliéru. Neměl jsem nožík a šlo to pomalu. Stejně pomalu jako tenkrát… Zhluboka jsem se nadechl. Opatrně jsem papír vyndal a rozložil. Rychle jsem text přelítl očima. Zastavil jsem se až u slov: „Oznamujeme vám, že s usnesením poroty jste prošel zkouškou s výborným výsledkem…“. Dál jsem nečetl. Posadil jsem se. A četl tu větu znovu a znovu a znovu.

Pak jsem s mohutným výkřikem „Yatttááá!“ vyskočil. „Já... to... DOKÁZAL!!!“

… Dokázal, protože mi Ren pomohl. Napadlo mě, že bych mu dal vědět, ale… Ne… Renovi je to fuk! Na mě už dávno zapomněl. Zklidnil jsem se, ale pořád jsem se přihlouple usmíval. Zítra se musím hlásit u Yamadi-sensei!

… Bezejmenná blondýnka ležela pod mou vahou na pohovce. Dotýkal jsem se jí, líbal… Ale duchem jsem byl úplně jinde… u někoho jiného. Pohladil jsem ji po lemu kalhotek. Přivřela oči, žádala o mnohem víc. Její prsty si pohrávaly s mými vlasy, které ji občas zašimraly na obnažené kůži. Najednou mi bylo všechno úplně fuk. Bylo mi jedno, že se mám v plánu vyspat s nejhezčí holkou z toho baru. Bylo mi úplně jedno, že jsem ji vyfoukl těm spoustě čumilům. Mohla být teď moje, mohl jsem si s ní dělat, co chci. Jenže… jenže… tahle žena neměla ten jeho obličej… jeho výraz… jeho oči… když jsem se ho dotýkal, bylo to jiné…

Všechno vzrušení bylo pryč, už mi nepřipadala tak krásná v porovnání s ním. Pustil jsem ji z náruče a posadil se. Chvíli jsem seděl na pohovce, pak jsem se začal oblékat. Chtěl jsem odejít, neměl jsem chuť s ní něco mít.

„Ren-sama?“ poplašeně se mě otázala blondýnka.

Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost. Odešel jsem z jejího bytu k sobě domů. Nemohl jsem se na nic soustředit, všechno bylo ztracené. Nalil jsem si skleničku alkoholu a vydoloval naši společnou fotku. Yuichi se tam krásně, ale maličko rozpačitě usmíval…

„Zvládl si to, Yuichi?“ zeptal jsem se omámeně sám sebe a vyhlédl oknem na tmavou oblohu. Sledoval jsem ty divně zářící hvězdy a přemýšlel, co asi dělá…

Byl jsem klidný. Všechen stres byl pryč. Věděl jsem, že teď už bude všechno v pořádku. Závěrečnou zkoušku jsem měl za sebou. Teď už mi chyběla jen praxe, abych si splnil sen a byl fotografem. Ano, konečně jsem byl klidný, ale… proč jsem se necítil šťastný?

Zpod polštáře jsem vyndal fotku. Ano, byl jsem tam já s Renem… na několika místech byla rozpitá, jak jsem plakal, když mi Ren chyběl. Prstem jsem pohladil jeho tvář na fotce. Natáhl jsem se nešťastně na postel, fotku jsem držel na prsou. Střešním oknem jsem se podíval na nebe. Bylo tak jasné, poseté stříbrnými hvězdičkami.

„Rene… kde jen jsi…? Proč jen si pro mě ještě nepřišel?“ špitnul jsem a setřel slzičku, která se mi skutálela po tváři. „Stýská se mi…“

Doufáme, že se vám povídka líbí. Velmi bychom chtěly poděkovat za vaše komentáře u předchozích kapitol. Budeme mít radost, když se nějak vyjádříte i zde. Těšíme se na vás u další kapitolky. Gwendolin & Torriella

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 4. kapitola: