OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 5. kapitola

28.06.2014 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 645×

Vzbudil jsem se na barové židličce u sebe v kuchyni. Znechuceně jsem pohodil hlavou. Okamžitě jsem se rozhodl jít do koupelny, abych ze sebe smyl stopy alkoholu. Bylo mi ze sebe zle. Proud studené vody mě trochu uklidnil. Oblékl jsem si černou košili a nechal jsem ji rozepnutou, takže byla vidět část tetování přes mé břicho. Ještě jsem na sebe hodil otrhané džíny a vrátil se do kuchyně. Na barovém pultu vedle nedopité flašky ležela fotografie dvou usmívajících se mužů.

„Kruci,“ zavrčel jsem. „Proč na něj nemůžu zapomenout?“

Rychle jsem přeběhl do předsíně, obul se a vyběhl ven. Šel jsem, co nejrychleji jsem mohl do místní školy umění. Chyběl mi, nechtěl jsem si to přiznat, ale to nezkušené stvoření s roztomilým pozadím mi chybělo. Jenže jsem se mu po tom, co jsem udělal, nedokázal bych se mu podívat do očí bez výčitek. Musel jsem jít za Yamadou-sensei, musí mi o něm něco říct. Chci vědět, jak tu zkoušku zvládl. Chci mu být aspoň takhle nablízku…

Následující den jsem se probudil s bolestí hlavy. Ani si nepamatuju, kdy jsem usnul. Spal jsem oblečený přesně tak, jak jsem včera večer přišel domů. Uplakal jsem se k spánku…? Moje hlava!! Pomalu jsem se došoural do koupelny. Odraz v zrcadle… to jsem já? Áá… to nebudu komentovat.

Pomalu jsem uvolňoval ztuhlé svalstvo pod proudem teplé vody. Překvapilo mě, jak dlouho jsem ve sprše zůstal. Bylo pozdě! Snídal jsem za běhu na metro. Dneska jsme měli jít na závěrečný pohovor ohledně další možnosti studia. Čekal jsem se spolužáky před kabinetem Yamadi-sensei. Divoce jsme rokovali. Byli jsme tu všichni, kteří udělali zkoušku.

Vešel jsem do budovy školy a procházel prostornými chodbami. Věděl jsem, že Yamada-sensei hned neučí, ale měli k němu chodit studenti. Nebral jsem na to ohled a mířil přímo k jeho kabinetu. Na můj vkus tu byla spousta studentů, bylo mi jedno, že někteří na mě civěli. Zaklepal jsem na dveře kabinetu, ale nikdo neodpověděl. Zamračil jsem se, protože to znamenalo, že tu sensei ještě není. Opřel jsem se zády o zeď u jeho dveří a čekal. Nemusel jsem naštěstí čekat dlouho. Přišel chvilku po mně. Dlouze si mě přeměřil pohledem, ale nakonec se usmál.

„Yamada-sensei, uděláte si na mě čas?“ začal jsem vykáním, protože jsem netušil, kdo by nás slyšel při rozhovoru.

„Ren-chan?“ překvapeně zamrkal, ale pustil mě do kabinetu.

Vešel jsem před ním a prohlížel si místnost. Byla úplně stejná jako tehdy. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil vzpomínek. Posadil jsem se na židli proti stolu.

„Co tu děláš, Rene? Ne, že by mi tvá návštěva vadila, ale mám dnes práci…“ zeptal se bez obalu.

„Chtěl jsem se zeptat na Yuichiho. Zvládl to?“ podíval jsem se mu přímo do očí.

„Samozřejmě, že to zvládl. Je to můj nejlepší student,“ hrdě se usmál, ale pak mu zablýsklo v očích. „Neleží ti náhodou nějak moc v hlavě?“

Uhl jsem pohledem, nevydržel jsem se dívat do těch jeho očí. „Rene, neříkej mi, že…?!“

Sklíčeně jsem sklopil hlavu. Byl mnou zklamaný, vždycky mi věřil a já ho zklamal. Bylo to hrozné zjištění. „Sensei, odpuste mi, zklamal jsem vás.“

„Ren-chan,“ zašeptal moje jméno. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil: „Teď už chápu, proč se Saito-kun tak zatvářil, když jsem se ho zeptal, jestli si ho něco naučil… Jen, Rene, stále mi vrtá hlavou, proč ses na něj přišel zeptat. Nevěřím, že ses změnil.“

Trhl jsem se sebou, tohle bylo něco, co jsem sám nevěděl. Já se taky nechápal. „Já nevím…“

Yamada si mě prohlédl, ale asi uznal, že není co dodávat. Objal mě a rozloučili jsme se. Bylo mi ze začátku proti srsti vycházet s někým, s kým jsem spal. Ale dnes si toho přátelství cením víc než čehokoli jiného. Usmál jsem se a opustil kabinet.

„ÁÁÁ! Viděli jste ho?“ Hanako tahala za rukáv kamarádky a ukazovala kamsi do chodby.

„Samozřejmě!“

„Není to ten samý muž, se kterým se Yamada-sensei bavil cestou na výstavu!?“  Děvčata pořád něco vykřikovala, skákaly si do řeči a já si ani nevšiml, že někdo prošel.

„Když on je tak sexy!“ rozplývaly se.

„Dokonce si pamatuju jméno! … Takao Ren! Byl to žák Yamady-senseie jako my. Teď je z něj model a to světově známý. Znala jsem ho už předtím. Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla naživo.“ Poslouchal jsem ji s vytřeštěnýma očima.

 „...REN?!“ Všichni se mě polekali, když jsem vykřiknul. „Byl tu?? Vy, vy, vy jste ho viděli?“

Hanako s kamarádkami jen přikývla. „Kam šel?!“

Ukázala chodbu, kterou měl odcházet. Beze slova jsem se rozběhnul a prodíral jsem se davem. Proč jen je tu ráno takový shon? …Támhle!! U dveří!!

„RENE!!“ křikl jsem přes celou halu. Bylo tu ale tolik lidí.

„RENE!!!“ snažil jsem se prodrat až k němu. To mě neslyší?! Vyšel ze dveří ven na ulici. A já si teprve prorážel cestu. Celý zadýchaný jsem konečně seběhnul pár schodů dolů a stál jsem na ulici. Jenže on… Nikde jsem ho neviděl…

Prošel jsem davem studentům. Vážně byli otravní, ti studenti… Tak počkat! Nemá tu být náhodou mezi nimi i Yuichi? Tak to ne. Nesmím na sobě nic dát znát, když ho tu někde uvidím, budu dělat, že ho neznám. Bude to pro nás oba tak lepší. Občas jsem měl pocit, že slyším, jak někdo vyslovuje moje jméno, ale počítal jsem s tím, že to je jenom to, jak o mně ti čumilové mluví. Nic víc.

Vyšel jsem do slunečného dne a ruce schoval hluboko do kapes riflí. Rozhodl jsem se udělat zase tlustou čáru a prostě jít dál. Už pro mě opět nebude nic znamenat. Nesmím se příště rozhodit, musím se chovat profesionálně. Správně, city do práce nepatří. Zamířil jsem domů…

Bezradně jsem se rozhlížel. Kolem projížděly taxíky, autobusy, cyklisti. Taky po ulici procházelo plno lidí, ale nikdo z nich nebyl Ren. Vím, že jsem se nespletl! A kdyby dole v hale nebylo tolik lidí, stihl bych ho. Stihl bych mu říct že… že co? Co bych mu vlastně řekl? Se svěšenými rameny jsem se vracel zpět před kabinet. Ostatní už asi byli vevnitř, před kabinetem nikdo nečekal. Zaklepal jsem a bez vyzvání vešel.

„Omlouvám se, že jdu pozdě“ sklopil jsem pokorně hlavu a postavil se do houfu spolužáků. Yamada-sensei se zamračil.

„Dochvilnost patří mezi důležité vlastnosti, bez kterých se na své umělecké dráze neobejdete, Saito Yuichi!“ vytknul mi ledovým hlasem. Jen jsem přikývnul.

„Vám všem můžu gratulovat. O několik z vás budou mít již zájem různé organizace či redakce časopisů díky zkouškám, kde v porotě byli již uznávaní umělci.“ Na několik z nás, včetně mě, se sensei vážně podíval. Kabinet se vyprázdnil hned po předání dokumentů o splnění zkoušky. Já tam ale zůstal.

„Etoo… Yamada-sensei…“ chtěl jsem se zeptat na Rena.

„Yuichi?“ otočil se od stolu „Myslel jsem, že si odešel s ostatními.“

Zavrtěl jsem hlavou. „… Já… chtěl jsem se zeptat…“ Probodával mě pohledem.

„Moc mě mrzí, že tě nenechám domluvit, ale mám důležitou schůzku,“ skočil mi do řeči. „Nemám teď čas,“ odbyl mě a já pochopil, že se mnou prostě nechce mluvit.

„Jistě, omlouvám se,“ špitnul jsem a rychle opustil kabinet. Čekala mě dlouhá cesta domů…

Sedl jsem si doma před počítač. Nevěděl jsem, co vlastně chci, ale potřeboval jsem nějak se zabavit. Měl jsem sklíčené myšlenky. Projížděl jsem svůj profil na stránkách agentury, u které jsem pracoval. Rozhodl jsem se předejít další takové situaci, jako je tahle, tak jsem požádal, abych už nemusel fotit akty. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale prostě… Nesměl jsem dopustit, aby se to znovu stalo. Prošel jsem nabídky, jež mi přišly a stále se objevovaly nové. Rychle jsem je přejel očima. Jedna mě zaujala. Byla to nabídka dětského domova v nedalekém městě. Rozklikl jsem si nabídku a četl. Nešlo o nijak zajímavou práci a já věděl, že bych ji nikdy nepřijal, protože jsem nechtěl, aby mě ztvárňovaly nemehla a zkazily můj zjev. Ale najednou jsem měl potřebu tam jít.

„Yamada-sensei, možná jste se mýlil. Člověk se může změnit…“ zašeptal jsem a odpověděl jsem na tuto nabídku. Bude fajn se znovu podívat do míst, kde jsem vyrůstal…

Domů jsem šel pěšky. Chtěl jsem se projít, pročistit si hlavu. Mrzelo mě, že jsem nebyl dost rychlý, abych ho viděl… Konečně jsem odemykal vstupní dveře do prosklené haly. Těšil jsem se, až si sednu. Sluníčko už zapadalo, a tak celé nebe mělo teplý nádech do růžovo-oranžova. Byl to hezký pohled, a tak jsem jen sedl ke konferenčnímu stolku v hale, čekal, až slunce úplně zmizí za obzorem. Byla to podívaná na pár minut, ale já ji měl rád. Dělával jsem to často.

Vysoušel jsem si vlasy ručníkem, když jsem čekal, než se v konvici dovaří voda. Spokojeně jsem zalil šálek s čajem. Ještě dvě lžičky cukru a mohl jsem se v pyžamu odšourat do postele. Ještě nebyl čas jít spát, to rozhodně ne! Otevřel jsem notebook a čekal, až se načtou přijaté maily. Jednu adresu jsem nepoznal. Fashion company… Dal jsem se do čtení:

„Vážený pane Saito Yuichi.

Díky výsledkům vaší závěrečné zkoušky a přímluvy vašeho profesora jsme se rozhodli nabídnout vám pracovní nabídku. … (bla, bla, bla) … Váš nový ateliér, kde byste fotit pro potřeby magazínu, by se nacházel v Tokiu na níže uvedené adrese. S pozdravem, Suzumi Kanaete.“

Seběhl jsem schody. Z věšáku s dekoracemi jsem sundal právě ten kabát, co měl na sobě při focení Ren. Už ani nevoněl jako on, ta vůně dávno vyprchala… Stejně jsem se k němu přitulil. Kožíšek mě šimral v obličeji. Pomalu jsem si sedl na zem, stále držíc v rukou ten kabát. Uvědomoval jsem si, co ta nabídka znamená. Je to dokonalá příležitost, ale… Taky to znamená, že budu muset odejít. Rozhlídl jsem se…

„Tu nabídku přijmu, Rene… stane se ze mě profesionál…“ řekl jsem rozhodně po prosezených hodinách s kožešinovým kabátem v náručí. Rozhodl jsem se nabídku přijmout. I když to znamenalo konec…

Co dodat? :D Zase se jim to pod*lalo a nepotkali se. Díky tomu si od nás zasloužili přezdívku „Dva idioti". No doufám, že vám nevadí, že se ještě nějaký ten čas neuvidí, ale nebojte bude to sranda. Moc děkujeme za minulé kometáře a těšíme se na další vaše názory.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 5. kapitola: