OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 6. kapitola

07.07.2014 (19:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 617×

Díval jsem se z okna taxíku na ruch ulice. Bylo zvláštní se tam vracet. Míjeli mě lidé, domy, prostě čas. Přivřel jsem oči a nechal se unášet myšlenkami na své dětství. Pamatoval jsem si, jak jsem vychovatelce Shiomiya řekl, že už se tam nikdy nevrátím. Pamatoval jsem si toho hodně. Dokonce mi v hlavě zůstala i Sora-chan, do které jsem se poprvé zamiloval, byla to moje první láska. Usmál jsem se, když jsem si vybavoval její tvář. Byla opravdu krásná. Vzpomínal jsem, kolik jsem toho s ní zažil. Tolik problémů…

„Pane, jsme na místě,“ oznámil mi hlas řidiče.

Zamrkal jsem a probral se z minulosti. Auto stálo na náměstí maličkého venkovského městečka. Poděkoval jsem a zaplatil sumu za odvoz. Trochu nostalgicky jsem se rozhlédl. Novým nádechem odhodlání jsem zamířil jednou z ulic k velkému domu s velkou zahradou plnou růží. Byl jsem zvědavý, jak to tam teď vypadá…

Do krabice jsem dal poslední fotografii ve skleněném rámečku. Krabici jsem zalepil izolepou a odnášel k velkému stěhovacímu autu. Sympatický stěhovák ji ode mě vzal a sám ji naložil dozadu do kamionu. Teď, když v celém ateliéru nebyly žádné věci, přišel mi cizí a smutný. Nasedl jsem do taxíku jen s příručním zavazadlem. Odjížděl jsem do Tokia, za sebou jsem nechával všechno… všechno…

„Rene,“ špitl jsem a přejel dlaní po skle okýnka. Bylo mi jasné, že už se neuvidíme…

Šel jsem po písčité cestě k hlavním dveřím. Už jsem skoro byl na kamenných schodech, když se ony dveře prudce otevřely. Stála v nich vysoká žena. Zarazil jsem se a zdlouhavě si ji prohlédl. Byla velmi štíhlá, její hrudník by stál taky za to… Měla na sobě dlouhé černé kalhoty a bílou halenku. Černé dlouhé vlasy měla někam pod zadek. Nikdy jsem neviděl holku s tak dlouhými vlasy. Dokonce část vlasů měla u pravého spánku vyholenou a přes tu kůži měla vlasy spletené v copánky. Její oči žhnuly radostí a rty se jí při pohledu na mě rozšířily v široký úsměv. Byla opravdu půvabná.

Na nic nečekala, rozběhla se mým směrem a objala mě. Nečekal jsem to. Zakopl jsem a i s ní v náruči spadl na záda do trávy. Zblízka vypadala ještě krásněji. Začala se smát. Ten smích… byl úplně stejný. V myšlenkách se mi objevila ta jediná tvář dívenky, kterou jsem si z dětství pamatoval. Ty světle modré oči a její smích nešel zapomenout.

„Vůbec ses nezměnil, Ren-aniki,“ přitulila se ke mně. „… i když teď jsi o trochu hezčí.“

„Sora-chan…“ vydechl jsem její jméno.

Tak spontánní rozhodnutí. Neznámá krajina ubíhala za oknem. Už jsme nebyli daleko, hlavní město už bylo v dáli vidět. Je to možná zvláštní, ale v Tokiu jsem ještě nikdy nebyl. Měl jsem strach, samozřejmě. Opustil jsem svůj byt nahoře v podkroví nad ateliérem a stěhoval se do bytu, který mi pronajímali lidé, kteří mi nabídli práci. I cesta sem už byla uhrazena. Jen mi náklady za mou cestu sem, dopravení věcí stěhovací službou a nájem bude stržen z první mzdy. Ale nestěžoval jsem si. Pronajatý byt mám v plánu opustit hned, jak to bude možné. Je sice nepravděpodobné, že bych měl vlastní ateliér. I když budu pracovat pro určitý časopis, bude mi chybět vlastní prostor.

„Jsme na místě!“ usmál se na mě řidič. Zastavili jsme před malým domkem. Trochu připomínal ten, z něhož jsem se před týdnem stěhoval. Jen chyběla prosklená hala plná fotografií.

„Sora-chan?“ nevěřil jsem svým očím. Vážně to byla ona?

Smála se a nepouštěla mě z objetí. Ale nakonec jsme se postavili oba zpátky na nohy. Z hlavního vchodu vykukovala spousta zvědavých hlav dětí a teenagerů.

„Vážně si mi chyběl,“ podívala se mi vážně do očí.

„Vždyť ty mně taky,“ oplatil jsem jí, a když jsem se na ni díval, pookřával jsem. „Jak to, že jsi pořád tady?“

„Pracuju tu,“ pokrčila rameny. „Nemohla jsem je opustit… náš domov, naše vzpomínky…“

… A já se k nim nikdy nechtěl vrátit. V tomhle jsme se se Sorou lišili, ale i tak mi chyběla. Koukla na mě skrz dlouhé řasy. „Jen mě mrzí, že si se za námi nikdy nepřišel podívat.“

„Ale teď tu jsem,“ pokoušel jsem se to zamluvit.

„Jenže to máš jako práci…“ smutně se usmála.

„Ale -“

„Takao Ren!“ ozval se z chodby nepříjemný hlas.

Zamrazilo mě v těle. Měl jsem skoro chuť salutovat. Drkotal jsem mezi zuby: „Shiomiya-sensei…“

Objevila se hned ve dveřích. Hodně zestárla, to musím přiznat. Vrásčitá tvář ale nebyla zamračená, jak jsem si ji pamatoval, usmívala se. Trochu se scvrkla, ale stále byla plná elánu. Přemýšlel jsem, kolik téhle stařence vlastně je let…

„Vyrostl si, Ren-chan,“ přivítala mě s úsměvem.

Koukal jsem na ni, jak kdybych spadl z višně. Takovou jsem si ji nepamatoval, takhle laskavou. Sora, která stála vedle mě, se začala smát. „Chceš si to tu prohlídnout, nebo necháš děti, aby si tě namalovaly?“

„Nejdřív práce, pak bych si rád popovídal,“ usmál jsem se na ni a v hlavě mi pluly ty lotroviny, které jsme spolu dělali vychovatelkám.

Táhnul jsem za sebou kufr na kolečkách. Překvapilo mě, že dveře byly odemčené. A o to víc, když ve vstupní hale, která rozhodně nebyla prosklená a ani nijak prostorná, byly něčí tenisky.

„Je… je tu někdo?“ vyzul jsem se a šel jsem dál.

„Vy jste… Saito Yuichi?“ zjevil se přede mnou černovlasý hoch, asi tak stejně vysoký jako já. Jen vypadal… trochu divočeji. Měl piercing ve rtu a několik náušnic v uchu. Vlasy byly černé, sestříhané na patku, která mu padala přes oko… říká se tomu myslím… Emo? Jo…

„Ano, to jsem já,“ usmál jsem se na něj.

„Bezva. Já jsem Yoshimatsu Reizo,“ kývnul na mě taky s úsměvem.

Po chvilce ticha jsem se konečně zeptal. „A… co tu… děláš?“

„Já tu bydlím. Nedali ti vědět o spolubydlícím…?“ zvedl tázavě obočí.

„Ne…“ Na to nějak zapomněli.

„Aha… No, tak támhle máš pokoj,“ ukázal k jedněm dveřím. „A jinak… to tu máme společné.“

Usmál jsem se. Úsměv mi oplatil. Dotáhl jsem kufr do vlastního pokoje. Stála tu jenom postel v evropském stylu. Žádné tatami. Jinak byl pokoj prázdný. Ale, zdál se být prostorný. Nečekal jsem, že bude takhle velký! Kufr jsem nechal stát uprostřed místnosti. Došel jsem až k oknu a otevřel. Byla to čtvrť na okraji města. Nestály tu žádné výškové domy, jen podobné malebné domečky s krásnými zahradami. Zhluboka jsem se nadechl. Ve vzduchu byl cítit nadcházející podzim.

Děcka vystrašeně koukala na můj zjev. Možná někde v nich, v těch starších, mohli být ti, co mě znali, ale pochyboval jsem o tom. Se Sorou jsem šel do společenské místnosti. Nic se tu nezměnilo. Bože, ta nostalgie! Nějaká malá holčička se mi připletla pod nohy a zakopla. Poplašeně se na mě podívala. Mohlo jí být tak šest let. Byla úplně vyděšená.

„Není ti nic, maličká?“ sklonil jsem se k ní a pohladil ji přes blonďaté vlásky.

Jen zavrtěla hlavou a usmála se na mě pusinkou, kde jí chyběly dva přední zoubky. Tím mi připomněla malou Soru. Všimla si toho, její modré oči mě málem zabily podhledem. Jen s pokrčením ramen jsem ji následoval do prostorné místnosti. Stoly byly odklizeny ke stěnám. Ty stěny… polkl jsem. Byly na nich fotografie všech, kdo opustili tenhle sirotčinec. Na jedné z fotek jsem byl já se Sorou a dalšími přáteli. Pamatoval jsem si ten den, kdy jsme tu fotku pořizovali a dvakrát rozbili rám, do kterého se měla zarámovat. Sora si všimla mého úsměvu.

„Taky si to pamatuješ?“ stiskla mi rameno. Jen jsem kývl. Spolu jsme se otočili k dětem, které se tu nahromadily, aby mě mohly malovat.

„Děti,“ začala mluvit. „Teď vám někoho představím, tohle je Takao Ren.“

„Takao Ren? Ten model?“ zbledla nejedna tvář.

„Ren? …Ren-aniki?“ ozval se příjemný hlásek za mnou.

Otočil jsem se a… málem se mi zastavilo srdce. Stála mezi dveřmi snad patnáctiletá dívenka s rozcuchanými kraťoučkými vlasy. Černé oči upírala do mé tváře. Měla malý půvab, ale něco se nedalo přehlídnout. Na její hrudi se houpal stříbrný přívěšek draka. Drak?! Přesně tohle jsem věnoval maličkaté Rice, když jsem odcházel.

„Riko-chan?! Jsi to ty?“ nemohl jsem tomu uvěřit. Usmála se. Měla můj úsměv. Nemohl jsem se splést, byla to moje malá sestřička.

„Tak jo, začneme!“ zavelela nesmlouvavě Sora. „Rene, posaď se tady a my budeme malovat.“

Poslechl jsem ji, proč taky vzdorovat, že? Rika si sedla přímo proti mně, vzala do ruky skicák a tužku. Její temné oči si mě měřily, a pak začala malovat.

Pověsil jsem poslední fotografii. Bylo fajn, že mi věci dorazily ještě ten večer. S Reizovou pomocí jsme do mého pokoje dostrkali stůl se šatní skříní a poličky se šuplíky. Tenhle pokojík byl teď velmi podobný tomu, který jsem měl.

„Odkud jsi??“ Seděli jsme spolu s Reizou na gauči v obýváku s pytlíkem brambůrků a puštěnou televizí.

„Z Osaky… Ty?“ optal jsem se na oplátku.

„Z Tokia.“

Úlevně jsem vydechl. „Takže se zítra dostaneme včas do ateliéru.“

„To si piš, že jo! …Navíc mám auto. Budeme tam dokonce včas!“

„Budu rád, když si trochu přispím,“ zasmál jsem se. Začal mi vyzvánět telefon. S omluvným pohledem jsem se zvedl.

„Ano, mami?… Jo, už jsem v Tokiu… Ne, zatím je to tu fajn, mám spolubydlícího… Mami! Ne, nebudu se v noci bát, už nejsem malý!!… Jo, jasně, pozdravuj tátu a dvojčata!!… Dobrou!“

Už jsem seděl na stoličce skoro dvě hodiny. Všechna děcka domalovala kromě Riki. Sora je odvedla pryč, prostě je šla zabavit. Obrázky zůstaly v místnosti. Najednou Rika zvedla svoje oči a usmála se.

„Už jsem skončila, chceš se podívat?“ V jejím hlasu byla naděje.

Zvedl jsem se a přešel k ní. Byl jsem opravdu zvědavý, co nakreslila. Když jsem její kresbu uviděl, zatajil se mi dech. Vypadalo to skoro jako fotografie. Tužkou dokonale zachytila linii. Vystínované to bylo přesně podle norem. Dokonce zachytila můj zasněný výraz. Nevěděl jsem, že se tolik zlepšila.

„Je to nádherné,“ koukal jsem pořád na papír.

„Vážně?“ radostně vypískla a objala mě kolem ramen.

„Rika-chan, promluvíme si, než pojedu?“ záleželo mi na tom.

Přikývla, vzala mě za rukáv košile a táhla mě ven do altánku v zahradě. Na zahradě pobíhaly děti a vesele se smály. Sora seděla na stole, bedlivě je pozorovala, aby si neublížily. Prošli jsme kolem do altánku, Rika se opřela o dřevěné zábradlí.

„Vážně je to doba, co jsme se viděli naposled,“ promluvila zasněně, v rukách sevřela stříbrného draka.

„Promiň, Riko. Musel jsem odejít.“ Ona byla další důvod, proč jsem odešel. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, abych se pro ni jednou vrátil. „Můžeš mi odpustit?“

„Vím, že si udělal to, co jsi musel,“ otočila se na mě s úsměvem. „Nemám ti to za zlé.“

Díval jsem se na ni a mlčel. Nikdy jsem na ni nezapomněl, na svou milovanou sestřičku. „Co chceš studovat?“

„Umění.“ Její úsměv se rozšířil. „Tam, co jsi studoval ty…“

„V tom případě si dej pozor na Yamadu-sensei,“ varoval jsem ji.

„Yamadu-sensei?“ zamyslela se. „Myslíš toho postaršího pána? Jakmile jsem se představila, řekl mi, že mě berou.“

Musel jsem se začít smát. Vůbec se nedivím, že ji tak rychle vzali. A já věděl, že má talent. „Riko, jestli budeš potřebovat pomoct, budu tu pro tebe…“

Už to nevydržela a přiběhla mě obejmout. Po tváři jí stékaly slzičky. „Arigatou, Rene.“

„Promiň, to byla mamka,“ vracel jsem se se smíchem do obýváku… „Reizo…?“

Nebyl tu. Ale pytlík s brambůrkami tam nezůstal. A dokonce se z druhého pokoje ozývala hlasitá hudba. Už jsem ho nerušil. Zalezl jsem zpět k sobě do pokoje. Ani jsem se nestihl zeptat. Přicupital jsem k Reizovým dveřím. Chtěl jsem vzít za kliku a zeptat se… ale nakonec… nakonec jsem jen ruku svěsil dolů a šel zpět k sobě. Asi si moc nepřispím, budu muset vstávat brzo, abych náhodou nezaspal. Zavrtěl jsem hlavou. Čas na spánek ještě nebyl.

Vzal jsem si skicák a pohodlně jsem se usadil do tureckého sedu na posteli. Začal jsem drobnými kvítky v pravém dolním rohu. Ty se rozrůstaly do propletenců již rozkvetlých a vadnoucí kvítků i poupátek a lístečků. A mezitím… v oblacích letěl nádherný drak. Nádherný zlatý drak… Věděl jsem, že je zlatý, i když to byla jen skica tužkou. Chtěl jsem se zabavit na pár minut a nakonec jsem držel obrázek dál od obličeje, abych ho zhodnotil. Nemohl jsem říct, že se mi to nepovedlo, ale… nic… zavrtěl jsem hlavou a práci tužkou jsem schoval do desek.

Pomalu jsem se vykradl z pokoje do koupelny. Z Reizova pokoje stále hrála hudba. Pomalu jsem otevřel dveře koupelny a div jsem neupustil pyžamo.

„Reizo!!“ vykviknul jsem. Lekl jsem se, opravdu jsem nečekal, že tam bude.

„Yui… chi?“ zamumlal s kartáčkem v puse.

„Promiň, myslel jsem, že jsi v pokoji,“ usmál jsem se. „Můžu?“

Zvedl jsem v dlani svou pastu s kartáčkem a Reizo jen ustoupil od umyvadla. Začal jsem si čistit zuby. Navzájem jsme se pozorovali. Bylo čím dál těžší nevyprsknout smíchy. Tři dva jedna… a propadli jsme v nehorázný řehot.

„Už jdeš?“ zastihla mě Sora v hale. Chtěl jsem odejít nepovšimnut.

„Jo,“ otočil jsem se na ni. Dívali jsme se do očí.

„Víš, už nemám právo tě nazývat „aniki“. Už jsem dospělá a navíc jedna sestřička ti stačí,“ usmála se.

„Chceš přetrhat naše vzpomínky?“ nevěděl jsem, kam tím míří.

„Ne!“ zvedla ruce v obranném gestu. „To rozhodně ne! Jen chci, abychom zůstali přáteli. Nechci, abys zase zmizel a vymazal se z našich životů! Neutíkej, Rene, prosím!“

Nedokázal jsem se dívat na její slzy, které se jí kutálely po tváři. Objal jsem ji. „Sora-chan…“

„Ozveš se mi? Přijdeš za mnou znovu?“ podívala se na mě skrz slzy.

„Už nebudu utíkat, to ti slibuju,“ natáhl jsem k ní ruku, malíčky jsme si utvrdili náš slib tak, jak jsme to dělali jako děti.

Široce se usmála, šťouchla do mě, abych už šel. „Tak už běž, nebo budu brečet a to ty nechceš!“

Usmál jsem se také, zamával jí a vydal se po písčité cestě k bráně. Nakonec bylo dobře, že jsem sem šel. Vidět svoji sestřičku mě nějak trochu zachránilo… A Sora? No, je pořád stejná…

„Aniki!“ Otočil jsem se a viděl, jak za mnou běží Rika. „Chci se rozloučit.“

„Promiň, zase tě tu nechávám.“ Nerad ji znovu opouštím.

„Nenecháváš. Vím, že na mě myslíš,“ stiskla v rukou dráčka.

„Ozvi se mi,“ podal jsem jí do rukou svoje telefonní číslo a adresu s momentálním bydlištěm. Už jsem neměl co říct. Otočil jsem se a prošel železnou bránou, která se za mnou zavřela. Naposledy jsem se otočil do tváře své minulosti. Sora držela Riku za ramena, obě plakaly, přesně jako tehdy…

Nasedl jsem na zadní sedadlo taxíku a jel domů.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 6. kapitola: