OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 8. kapitola

16.07.2014 (15:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 683×

Pochopil jsem… „Musíme toho odfotit co nejvíc. Nikdo tady nestíhá.“

Instrukce byly jednoduché. Oblečení bylo připravené, stačilo, aby se Ren vždy jen převlíknul.

„Tak si něco vyberte, ať můžeme začít.“ Otřel jsem si oči. Kývnul jsem směrem ke stojanu. Bez úsměvu, bez jakékoliv emoce. Oba jsme se tak tvářili. Jako bychom se neznali, jako bychom se nikdy neviděli, jako bychom nikdy dřív nespolupracovali…

Ano, přesně takhle to má být. Vybral jsem první kousek. Byl to docela pěkný model. Tmavé rifle, žlutá tečkovaná košile, tmavý šál kolem krku a hnědé sáčko. Nedělal jsem žádné problémy s tím, že jsem se musel převléct před ním. Sice tu byla malá šatna na převlečení, ale akorát by to zabralo spoustu času. Začal jsem se svlékat.

Ani jsem se na něj nepodíval. Zaregistroval jsem, že se převlíká, ale jako naschvál jsem se věnoval jen foťáku. Přešel jsem přes místnost kolem Rena, abych se sehnul a narovnal bílé plátno, co bylo trošku nakrabacené, a rozsvítil jsem velké lampy.

„Prosím, měli bychom chvátat,“ kývnul jsem hlavou na teď již připravenou plochu.

Pokrčil jsem rameny. „Jistě.“

Zaujal jsem místo na plátně a poprvé zapózoval. Můj úkol byl jednoduchý: čumět do objektivu a nenechat se strhnout pocity. Takový má být profesionál. Nahodil jsem ten svůj svůdný úsměv. Hlavou se mi honily zrádné myšlenky. Aniž bych si to uvědomil, procovali jsme stejně sehraně jako tehdy… Jen z Yuichi je teď opravdu profík.

Začal jsem pracovat. Tak, jako celý ten půl rok, co tu jsem. Ani jeden z nás nedal nic najevo. Já jsem byl fotograf a on model. Nic víc, nic míň. Ren se převlékal do dalších připravených kombinací oblečení z letní kolekce. A já to po celou dobu okázale ignoroval. Byl jsem sice rád, že ho vidím. Byl jsem dokonce moc rád, ale nehodlám se tu před ním ponižovat. To on byl ten, kdo mi řekl, že bych se měl chovat profesionálněji. On už profesionálem byl a já…? Já se jím hodlám stát! Nečervenal jsem se, bez problémů jsem si říkal, co po něm chci a co potřebuju.

Už skoro byly dvě hodiny, měl jsem hlad. Nechtělo se mi už nic na sebe oblíkat a natáčet se jak id*ot. Poprvé v životě mě nebavilo se fotit. Najednou jsem pochopil, proč jsem odmítal takové velké nabídky. Promnul jsem si zatuhlý krk.

„Nevím jak vy, ale já končím,“ řekl jsem hned, jak jsme dokončili další oblek.

Byl tak ukázkově otrávený! A když oznámil, že končí… neměli jsme ještě splněno, ale byl jsem mu vděčný, že to řekl. Taky jsem toho měl plný zuby.

„Zítra toho ale budeme mít o to víc…“ Zabalil jsem fotoaparát do pouzdra velkého jak menší kufřík. S celým svým příslušenstvím by se jinam ani nevešel. Nic jiného jsem tady neměl. Přeměřil jsem si neposkládanou hromadu oblečení. S povzdechem jsem na ramínko pověsil první košili. Rena jsem ignoroval. Neměl zájem se se mnou bavit a já se vtírat nebudu. I když bych byl radši, kdybych nemusel.

Ignoroval jsem ho, protože ignoroval on mě. Nechal jsem ho dělat si, co chtěl. Sám jsem se převlekl zpět do svého oblečení. Je to zvláštní, ale nemám rád, když na sobě musím nosit něco, co není můj styl. Zavrtěl jsem s pousmáním hlavou. Košili jsem nezapnul. Unaveně jsem zívl, měl jsem toho dneska vážně dost. Málo jsem se vyspal. Oblékl jsem si i kalhoty a šel ke dveřím tohoto podivného studia. Už, už jsem chtěl odejít… ale něco mě zastavilo ve dveřích. Netušil jsem, proč jsem se otočil zpět.

„Jsem rád, že se ti splnil sen stát se profesionálem, Yui.“ Otočil jsem se a odešel. Nevěděl jsem, proč jsem dovolil minulosti si se mnou znovu hrát…

Vyběhl jsem za ním. Chtěl jsem něco zakřičet, skočit mu do náruče… cokoliv. Ale na nic z toho jsem se nezmohl. Jen jsem sledoval jeho vzdalující se záda, dokud neodbočil do další chodby. Zkroušeně jsem zalezl zpátky do místnůstky, kde jsme zase po půl roce fotili. Tentokrát ale ještě tmavá šála, puntíkatá košile i světle hnědé sáčko voněly po Renovi. Zůstal jsem tam jen tak sedět. Pevně jsem svíral ty tři věci. Ten důkaz, že je zase zpátky, že je zase u mě, že ho teď… budu vídat…

Do pronajatého bytu jsem jel hromadnou dopravou. Byl to teda strašný zážitek. Zamračil jsem se a došel do koupelny. Potřeboval jsem si zchladit hlavu. Byl jsem rád, že jsem ho viděl, ale nějak… Bože! Neměl bych se tím zabývat. Do notýsku jsem si potom napsal důležitou poznámku: „Zabít Yamadu- sensei“.

Tak trochu jsem tušil, že v tomhle má zase prsty on. Koho jiného by to taky napadlo, že? Vzal jsem telefon, najednou jsem měl touhu mluvit s Rikou.

„Yui! Nemůžeš si to nechat jen pro sebe! Povídej. Kdo je to, je dobrej?“ tahal ze mě rozumy Rei.

„Jmenuje se Takao Ren,“ povzdechl jsem si. „Je to model, překvapivě, a je jedním z nejlepších.“

„Z tebe to taky leze jak z chlupatý deky. Chci podrobnosti!“

„Podrobnosti…?“ nechápal jsem.

„Jak se s ním pracuje? Musí to být fascinující pracovat s někým takovým.“ Jen jsem Reie pozoroval.

„Proč by to mělo být fascinující?“

„Ptáš se proč? Vždycky jsem chtěl fotit v módním okruhu. A ty máš příležitost spolupracovat s opravdovým borcem!“… Ano, je to fascinující, jen co je pravda… Celou cestu domů jsem poslouchal Reizovy chvalozpěvy.

„Aniki?!“ ozval se překvapený hlas na druhé straně telefonu.

„Ahoj, Riko,“ usmál jsem se nad jejím překvapením.

„Co se děje, že voláš?“ Bála se o mě?

„Ale nic. Jen jsem tě chtěl slyšet.“ Nemohl jsem jí dělat starosti.

„Aha,“ byl slyšet její smích na druhé straně. „Mám se báječně. Vzali mě na tu školu, Rene! A prý jsem je potěšila a dělám radost našemu jménu. Nemáš z toho radost?“

Jo, naše bezvadná rodina. Smutně jsem se usmál. „Jsi skvělá, Riko. Jsem na tebe hrdý.“

„Viď?“ žádala o přitakání. „Jak je v Tokiu?“

„Hm, no…“ nevěděl jsem, jestli jí to mám říct. „… Pracuju teď na fotkách jedné kolekce, můj osobní fotograf je Saito Yuichi.“

„Počkej, Rene… to jako…?“ zatajila dech. Se svojí sestřičkou jsem se zase sblížil a ona o tom všem věděla. Věděla o tom, že jsem bi, i o tom úletu s Yuichim. Mluvili jsme spolu ještě dlouho, než jsme se rozloučili. Chyběla mi…

„Yui?“ zívnul si Reizo.

„Jen jdi spát, já to musím dodělat,“ unaveně jsem se usmál.

„Nepracuj ale moc dlouho!“ ponoukl mi. Přikývnul jsem.

„Dobrou noc.“

„Dobrou!“ Zůstal jsem sám sedět v obýváku.

Proklikával jsem se tou spoustou fotek. Musel jsem projít i ty moje z dneška. Aspoň, že jich nebylo tolik, kolik jich správně mělo být. Na všech to Renovi moc slušelo. Tvářil se tak uvolněně, nepřístupně, arogantně. Jako by se mu jakékoliv letní radovánky vyhýbaly. Ani nevím, kdy se mi začaly klížit oči, jen na chvilku si lehnu, jen na chvíli. Zavřu oči, aby mě přestaly tak strašně pálit… Ještě chvilku… ještě… chvilku…

Tak a máme další kousek za sebou. Tak jak se líbila? Těm dvoum je vážně na nic, že jim to Yamada tak krásně zařídil. Oni prostě ne a ne si spolu rozumět. Já je tak miluju za to. :D No ale nebudu se tu nad nima rozplývat, jsem zvědavá, jak se líbí vám.

Zkusím ještě přidat jeden díl, protože odjíždím na 14 dní, tak abych vás nepřipravila o jejich boj mezi sebou, tak vám to aspoň takhle vynahradím, že to sem dám ještě tenhle týden.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 8. kapitola: