OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 9. kapitola

19.07.2014 (19:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 652×

Vzbudil mě ošklivý zvuk budíku. Dneska jsem měl docela napilno. Musel jsem se stavit v té firmě pro výplatu, protože jsme dofotili kolekci. Moje práce s Yuichim zase skončila. Ale to mi nijak nevadilo, více méně. Byl jsem rád, že se mu splnil sen. Pak jsem ale musel sebou hodit, protože mě čekalo první natáčení tady v Tokiu. Poslední kousky filmu. Vlezl jsem si pod sprchu a smysl ze sebe únavu.

Jen tak tak jsem se stihl nasnídat a už jsem musel letět do práce. Nějak jsem si na ten shon začínal zvykat, ale věděl jsem, že tohle bych nemohl dělat navždycky. Docela jsem se těšil na konec srpna, kdy jsem se měl vrátit domů za Rikou. Těšil jsem se na ni, konečně jsem vlastně zjistil díky ní, proč jsem to všechno dělal. Ona byla taková moje rovnováha, kterou jsem před několika dny znovu našel. Šel jsem přesně na čas.

Pomalu jsem rozlepil oči.

„SAITO YUICHI! Jestli okamžitě nevstaneš…“ Nenechal jsem Reizu doříct.

„Už jsem vzhůru, podívej!“ Ukázal jsem na otevřené oči.

„Výborně, tak polez! Čekají na nás penízky!“ Udělal gesto rukou, které peníze naznačovalo. „A taky volno!“ blaženě se usmál.

„Obleč se a polez!“ tahal mě černovlasý kolega!

„Reizo!“ zapištěl jsem se smíchem. Hned mě pustil a začal se smát taky.

„Čekám dole.“ Přikývl jsem na souhlas a opravdu z postele vylezl. Oblečený jsem byl v mžiku.

„Vidíš, netrvalo mi to nijak dlouho,“ huhlal jsem z koupelny s kartáčkem v puse, ačkoliv mě nejspíš neslyšel, nijak to totiž nekomentoval. O pár minut později jsme nasedali do auta a jeli si pro slíbenou výplatu. Sice byla okleštěna o nájemné, ale ani tak nebyla, díky práci, kterou jsme si většinou brali navíc, nijak malá.

Zastrčil jsem si obálku s penězi do modrého saka a odešel z kanceláře. Promnul jsem si krk, byl jsem unavený a zrovna dvakrát se mi nechtělo dneska ještě jít natáčet film. Zahnul jsem za roh a těšil se, jak mě taxi odveze do bytu, kde jsem se chtěl ještě najíst. Myšlenkami jsem byl mimo, respektive u jídla… Skoro jsem se divil, že mi neteče slina z pusy. Když vtom jsem do někoho vrazil, chtěl jsem se omluvit a jít dál, ale najednou jsem se zarazil.

Rychlým krokem jsme si to razili do kanceláře, kde převezmeme výplatu. Se smíchem jsme s Reiem diskutovali.

„Konečně budeme mít volno!“ opakoval Reizo pořád dokola. „Ty, Yui… nebudeš chtít jít třeba na pláž? Bude vedro k zalknutí.“

„Na pláž?… No, proč ne. Je léto...“

Když vtom… - „Omlouvám se, nedával jsem pozor!“ - …jsem narazil do RENA?! Začervenal jsem se. Byl to náš první fyzický kontakt po… po hodně dlouhé době. A Ren se ke všemu nezdál být nijak nadšený.

Unisono jsme oba vyrazili ze sebe: „Omlouvám se, nedával jsem pozor!“

Byl jsem trochu nasr*ný, ale vážně jsem dneska už na Yuiho nechtěl narazit. Sjel jsem ho chladným pohledem. Jeho doprovod nevypadal nijak k světu. Vůbec se mi nelíbilo, že je v takové společnosti.

Zase ten pohled! Úplně ve mně zatrnulo. Nevydržel jsem mu ho oplácet, poraženě jsem sklopil oči.

„Yui, můžeme jít?“ ozval se Reizo a zatahal mi za rukáv.

Nemohl jsem se na něj přestat koukat. V jeho tváři se objevila červeň, kterou jsem na něm už dlouho neviděl. Zamračil jsem se, když ho ten druhý odtud táhl pryč. Unaveně jsem vyšel z firmy. Neohlédl jsem se, i když jsem tak moc chtěl.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem Reizovi, který byl očividně nedočkavý. Ren se na mě nehezky mračil. Bez jediného dalšího slova se otočil se a odcházel. Několikrát jsem se otočil, ale jeho pohled už jsem nezachytil.

„Co tě to tak sebralo? Byl jsi červený jak ředkvička!!“

„Ty by ses nečervenal, kdyby do tebe narazil samotný Takao Ren…?“

„Ne…“ odpověděl suše Rei.

V bytě jsem se unaveně rozhlédl. Nenáviděl jsem pronajaté byty, byly tak prázdné. Odšoural jsem se do kuchyně. Vyndal jsem pár věcí, které se mi hodily k vaření. Trvalo to skoro hodinu, než jsem si uvařil aspoň něco chutného. Koukl jsem zběžně na hodinky.

Do h*je! Já nestíhal. Rychle jsem popadl sako a vyběhl ven na ulici. Chytil jsem první taxi, nechal jsem se unášet do jednoho parku, kde jsme měli dneska natáčet.

Spokojeně jsem svíral naditou obálku.

„Yui, budeš se zlobit… když…“ podrbal se nervózně Rei.

„Když…?“

„Když… já si potřebuju něco zařídit a… asi tě neodvezu.“

„To není problém.“ To je super hyper problém. „Já se dostanu domů autobusem.“

Ještě pořád nevím, jak se jmenuje čtvrť, ve které bydlíme. „Takže budeš v pohodě?“

„Jasně že jo.“ Ne, pravděpodobně se ztratím hned za první zatáčkou.

„Máš to u mě, Yui!“

„Není přece tvoje povinnost vozit mě domů.“ Ano, to není… až teď mi to dochází…

„Tak se měj!“ zamával mi smějící se Rei a já mu s úsměvem zamával taky.

Dorazil jsem do parku s mírným zpožděním. Rozhlížel jsem se, než se mi podařilo najít štáb. Všichni mě z dálky vítali. Trochu jsem se zapomněl zmínit, že tuhle akci děláme se spolužáky. Byl to takový náš slib, když jsme byli ještě na škole. A podívejme… několik let nám to trvalo, ale nakonec jsme si ho právě teď plnili.

„Takao! Jdeš pozdě,“ volala na mě moje maskérka Yumiko Mia.

„Moc se omlouvám, ve městě byla zácpa,“ pokoušel jsem zamluvit svoje zpoždění.

Nechal jsem se odvést na jednu ze stoliček. Yumiko s ještě pár lidmi se mě pokoušela dát do hromady. Musím uznat, že měla zlaté ruce, když se jí to na každém natáčení povedlo tahle dokonale. V zrcadle jsem sledoval její práci. Přes levé oko mi vedla jizva, která se táhla i na tvář, až se pomalu vytrácela. Vlasy mi svázali do ohonu, jinak s nimi nic nedělali. Dokonce mi zvýraznili maličko oči. Díval se na mě skoro úplně jiný člověk. Na jejich přání jsem na sebe hodil tmavé sako a bílou košili. Usmál jsem se a šel si pro scénář, abych si ještě prošel naučené věty.

Doprava, doleva, hlavně se držet hlavní silnice! Po ní přece s Reizem jezdíme. Trochu mě mrzelo, že jsem nikdy nekoukal z okýnka…. Tak moment! Proč jsem, krucinál, byl… co já vím kde?? A… proč tu nikde nikdo nebyl?

Rozhlížel jsem se kolem. Malé rodinné domky a kousek odtud to vypadalo jako park. Proč tu ale nikdo nebyl? Šel jsem dál. Bylo příjemné, slunečné odpoledne, snad někoho napadlo udělat si hezkou procházku do parku.

„Hej! Co tu děláš?!“ ozval se za mnou rozzlobený hlas.

„Já… no…“ Co mám říct? Dobrý den, já jsem Saito Yuichi a právě jsem ztracený. „Proč bych tu neměl být?“ oplatil jsem stejným tónem.

„STOP!!.. stop.. musíme jet znova,“ ozval se zase někdo jiný. Jen jsem vyjukaně pozoroval přicházející lidi.

Stál jsem v altánku a díval se do očí herečce Aoiki Eri, když režisér zakřičel, abychom to vzali znovu. Promnul jsem si krk. Bylo děsný vedro a mě to unavovalo. Eri na tom byla podobně. Chtěli jsme oba vyhovět šéfovi a začít znovu, když naši pozornost upoutal nějaký hluk. Koukli jsme všichni tím směrem. Nějaký civilista si nedal bacha a vlezl do našich natáčecích prostor.

Chtěl jsem se zas otočit, ale najednou mi došlo, kdo vlastně byl ten civilista. Vykulil jsem oči, div mi brada nespadla až ke kolenům. Saito Yuichi! Co on tu dělá?! Rychle jsem se omluvil štábu a rozběhl se k sekuriťákům, aby ho nechali být. Zastavil jsem se kousek od nich, abych nebyl zadýchaný. Vyrovnaně jsem se nadechl a nahodil svůj arogantní úsměv.

„Pánové, to je v pořádku,“ promluvil jsem, až když jsem si dostatečně vychutnal Yuichiho zmatený výraz, „my se známe.“

„My se… známe?“ Kdo to jenom byl? Pozorněji jsem si mého zachránce prohlídl. Ten úsměv, ten pohled… „Takao… Ren…?“

No to potěš pán bůh. Všichni si mě měřili nasupenými pohledy. Přicupital jsem k Renovi. Určitě se bude zlobit!

„Omlouvám se,“ špitnul jsem.

Měl jsem co dělat, abych se tomu všemu nezačal smát. Bylo to vážně něco, jak na sebe náhodně narážíme zrovna, když to ani jeden nepotřebujeme. Sjel jsem ho pohledem, vypadal trochu mimo.

„Co tu děláš, Yuichi?“ chtěl jsem znát odpověď, ať by mi kvůli tomu klidně strhli plat.

„Ono… Rei měl nějaký vyřizování. A já… já se ztratil. Netrefím domů,“ vysoukal jsem ze sebe. Achjo…! Proč se pořád musíme potkávat. Bože, jestli jsi tam, tak si piš, že ti tohle dám jednou sežrat. Víš ty, jak to bolí?!

„Omlouvám se za zdržení,“ hlesl jsem, aby to slyšeli všichni. „Půjdu…“ To už patřilo zase jenom Renovi.

Usmál jsem se koutkem úst. Tak takhle to je. „Kam bys chodil? Když tu jsi, tak tu se mnou zůstaň do konce natáčení. Nechce se ti?“

Nezlobil se, nevypadal jako kus ledu, dokonce se pousmál…

„Ne… ne že bych nechtěl,“ podíval jsem se mu do očí, „nechci překážet.“

Zase jsem sklopil oči. Byl jsem stejně nejistý jako v Osace, kde jsme se poprvé potkali. Profesionalita zůstala v ateliéru už včera odpoledne. Teď jsem to byl jenom já... Yui…

Jenom jsem ho lehce praštil po hlavě. „Překážet? Kdyby to tak bylo, tak ti to nenabízím… Hele, rozmysli si to rychle, já musím jít na plac.“

Ukázal jsem mu směrem k altánku. Už jsem nečekal, jestli něco řekne, a šel jsem zpátky k čekajícím kolegům. Zdržoval jsem je od natáčení. Tyhle záběry musely být ještě dneska hotový.

Mnul jsem si místo na hlavě, kam mi uštědřil pohlavek. Nebolelo to, jen jsem byl překvapený. Nakonec jsem si sedl do trávy, kousek od všech těch lidí, abych se jim nemotal pod nohy. Natáčení jsem nesledoval, měl jsem hlavu plnou myšlenek. Ren se choval úplně jinak než při focení. Dokonce přiznal, že mě zná! Trhal jsem jednotlivá stébla trávy a skládal jsem si je na nohu. Mezi ně jsem pokládal sedmikrásky. Do trávy jsem se položil a pozoroval mraky měnící tvar.

Soustředil jsem se na danou scénu. Bylo to náročný kousek. S týmem jsme pracovali ještě hodinu a něco k tomu. Režisér se nad námi slitoval a dovolil nám dneska skončit. Promnul jsem si krk, zamířil jsem za Yumiko, aby mě hodila zpátky do normálu. To zabralo taky spoustu času, ale nakonec jsem se dostal na místo, kde Yui ležel v trávě. Asi se díval na mraky.

Pochybovačně jsem povytáhl obočí. „Tak takhle se díváš na to, jak ze sebe dostávám herecké maximum?“

Herecké maximum…? Myslel to natáčení, nebo to že…

„Pak si pustím film,“ zavrtěl jsem hlavou. Setřásl jsem ze sebe kvítka a trávu. Rychle jsem se postavil. Čekal jsem nějaké vysvětlení toho, proč mi nabídl… tady zůstat. Vždyť se mě od první chvíle, co jsme se tady v Tokiu setkali, snaží zbavit.

Pokrčil jsem rameny. Vlastně mi to bylo úplně jedno, jestli se na to koukne nebo ne… jen… Potřásl jsem hlavou, až mi zlatavé vlasy spadly do očí.

„Rene, půjdeš se dneska s námi napít?“ volala na mě Mia.

„Ne, někdy příště,“ usmál jsem se na ni a oplatil jí mávání. Koukl jsem se na to stvoření před sebou. Díval se mi do očí. Šel z něho trochu strach. Ale teď tu byla otázka… co s touhle situací??!

Hledal jsem v jeho očích odpovědi. A byl bych moc rád, kdyby tam byly. Jenže, samozřejmě, jsem v nich nic nenašel.

„Vážně s nimi nechceš jít? Já se stejně musím dostat domů,“ namotal jsem si na ukazovák pramínek vlasů.

„Nechci, slíbil jsem Rice, že nebudu pít,“ usmál jsem se s mírným zamyšlením. „Co ale uděláme s tím tvým ztracením? Normálně bych ti nabídl, abys přespal u mě a zítra spolu sjeli k tobě do práce. Zítra tam musím si ještě něco zařídit, prý zapomněli na jednu kolekci. Ale to bys asi nechtěl?“

„Já se zase rychle najdu!“ poodstoupil jsem o krok. „Nemůžu ti přidělávat starosti…“

Hlavou mi projely útržky vzpomínek. Všemožných. Moje poprvé, právě s Renem, jeho odchod, moment, kdy jsem ho viděl znovu, jeho chladný hlas… a teď?

„No, mně starosti nepřiděláváš,“ pokrčil jsem rameny a koukl jsem na hodinky. Za chvíli jsem měl volat Rice, a když nebudu volat na čas, přizabije mě. Jo, opravdu mám skvělou milující sestru. V hlavě jsem zvažoval možnost. Bylo to jednoduché, nakonec zvítězila varianta „i“. Čapl jsem Yuichiho za rukáv a táhl ho k přistavenému taxíku. Věděl jsem, že se mu se mnou zrovna dvakrát nechce, ale nemohl jsem ho nechat tu bloudit. Navíc se začalo stmívat a město je plné úchyláků, ještě by ho znásilnili nebo přepadli… Teda já bych se těm násilníkům nedivil. On je vážně znásilnění hodný.

„Rene, na co to proboha myslíš?!“ křičel jsem na sebe v hlavě. „Tohle nesmíš!“

Jedu s Renem? K němu domů? Čelem jsem se opíral o okýnko. Přes den bylo takové teplo, že ani nechladilo. Pozoroval jsem projíždějící auta. Byl jsem mimořádně zmatený. Co se to děje?

„Děkuju že… že tu nemusím nikde trajdat až do rána.“ Nepodíval jsem se na něj, dál jsem sledoval ujíždějící ulici.

„Není vůbec zač,“ zamumlal jsem. Nevěděl jsem, co teď s tím. Jeli jsme do mého pronajatého bytu a celou cestou mlčeli. Byla to taková ta trapná chvilka, asi to znáte.

„Pánové, budete vystupovat?“ obořil se na nás taxikář.

Udiveně jsem se na něj koukl. No jó, my už tu byli! Poděkoval jsem za odvoz, zaplatil a vytáhl Yuichiho z auta. Vedl jsem ho do správných dveří i patra a nakonec i bytu.

„Tak… vítej u mě,“ promnul jsem si krk, když jsem mu galantně otevřel.

„Dě… děkuju!“ vyzul jsem si boty.

Nic jiného, co by se dalo odložit v předsíni, jsem neměl. Neměl jsem vlastně vůbec nic. Nikam jsem se ani nehnul, zastavil, povedlo se mi do něj nenarazit. Zastavil jsem se úplně včas, abych srážce zabránil. Poodstoupil jsem a se stále sklopenou hlavou se omluvil. Dokud mě Ren nevyzval, abych šel za ním. I tak jsem koukal do země a neochotně ho následoval.

„Jestli se budeš pořád omlouvat, vyhodím tě na chodbu, Yuichi!“ Už jsem to nevydržel, to jeho omlouvání. „Dáš si něco k večeři?“

Přešel jsem ke kuchyni, z ledničky jsem vyndal čínské zelí a další spoustu zeleniny. Dal jsem si do horké vody vařit nudle. Měl jsem v plánu uvařit si salát, abych dodržel správnou linii kvůli focení a filmu. Pískal jsem si tóny mé oblíbené písničky a házel zeleninu na pánev, abych ji povařil v sójové omáčce. Bavilo mě vařit, skoro jsem zapomněl, že Yuichi tu byl se mnou. Dům pomalu zaplavovala příjemná sladká vůně pokrmu. Pomalu jsem ji naservíroval na talíř a odnesl si ji ke stolu.

„Jestli chceš, nandej si taky. Udělal jsem toho dost, ale jestli chceš jíst něco jiného, budeš se muset kouknout do ledničky,“ promluvil jsem na Yuichiho, který byl trochu omámený.

S takovým klidem se pohyboval po kuchyni. Nikdy bych neřekl, že umí vařit. Za chvilku to, co vařil, začalo příjemně vonět. Překvapilo mě, jak to bylo rychlé. Po celu dobu jsem se nehnul z místa. Pozoroval jsem Rena. Snad jsem ani nad ničím nepřemýšlel.

„Jestli chceš, nandej si taky. Udělal jsem toho dost, ale jestli chceš jíst něco jiného, budeš se muset kouknout do ledničky,“ ozval se. Já jen omámeně přikývnul. Pamatoval jsem si, z jaké skříňky vyndal talíř, a tak jsem opatrně, abych nic nerozbil, vzal ten svrchní.

„Re… Rene? A… příbor?“ Měl tu tolik šuplíků.

„Hm?“ překvapeně jsem vzhlédl. Já jsem vůl, zapomněl jsem mu říct, kde co je. „Ten šuplík vedle dřezu.“

Koukl jsem smutně hlavou ven z okna. Tížilo mě, že tu nebyly vidět hvězdy. Venku byla jen neprostupná tma a nic. Jen ruch velkoměsta. V hlavě se mi rojily myšlenky na domov… na každou probdělou noc u Ričiny postele, když byla nemocná.

„Děkuju,“ odnesl jsem talíř na stůl a vrátil se právě pro příbor. Vidlička, nůž, a zase jsem šuplík zavřel. Ren koukal od stolu z okna. Zdál se být nešťastný, sklíčený…

„Stalo se něco…?“ zeptal jsem se opatrně.

Prázdným pohledem jsem se koukl na právě si sedajícího Yuichiho. „Ani ne… jen vzpomínám… Itadakimasu.“

Vzal jsem si příbor do ruky a radostně se do jídla pustil. Měl jsem radost ze svého kuchařského umění. Koukal jsem po očku po Yuichim. Přemýšlel jsem, jak mu moje jídlo chutná. Z toho, jak jedl, bylo poznat, že mu přinejmenším aspoň nevadí. Chtěl jsem se ho na něco zeptat, když vtom zazvonil telefon. Vyskočil jsem na nohy a okamžitě ho zvedl.

„Ren-aniki, to jsem já,“ ozval se veselý hlásek na druhé straně.

„Riko,“ úlevně jsem vydechl.

Bylo to… DOBRÉ! Nečekal bych, že bude vařit až tak dobře. Nejedli jsme ani pět minut, když Renovi zazvonil telefon.

„Riko,“ oslovil volající.

Jeho hlas byl teď spokojený, dokonce mu i zazářily oči. Sklopil jsem oči k talíři a pokračoval v jídle. Ren se zdál být najednou veselejší. Poodešel k oknu a s nadšením mluvil do telefonu. Snažil jsem se neposlouchat a všímat si jídla. Přemýšlel jsem… kdo jen Rika může být, že mu takhle zvedla náladu??

„Jak se ti daří?“ zvědavě jsem se jí ptal. Měl jsem v poslední době rád naše večerní rozhovory.

„Hm, celkem to jde,“ začala mluvit. „Tomu nebudeš věřit, včera mě oslovil nějaký hoch ze školy a ptal se mě, jestli s ním nechci chodit. Odmítla jsem to kvůli tomu, že nemám čas, ale stál by za to…“

Poslouchal jsem Riki vyprávění a koukal na noční oblohu. Vyprávěla, vyprávěla, nebyla k zastavení.

„A byla si u lékaře?“ Nikdy jsem se o ni nepřestal bát. Rika skoro každé léto onemocněla horečkami.

„Jsem úplně v pořádku, nedělej si starosti,“ utěšila mě. „Aniki, budu muset končit, Sora-chan mě už žene do postele.“

„Dobře, krásně se vyspi,“ loučil jsem se s ní. Sedl jsem si zpět k jídlu a omluvně se usmál na Yuichiho. „Promiň, byl to důležitý hovor.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To je v pořádku!“

Nemá se za co omlouvat. Oplatil jsem mu úsměv, i když ve mně hlodala myšlenka na Riku, se kterou volal. Nic mi do toho nebylo, ano, já vím. Netrvalo dlouho a můj i Renův talíř byl prázdný.

„Bylo to moc dobrý!“ Ano, to opravdu bylo! Zvedl jsem se a oba talíře a odcupital do kuchyně.

Vyndal jsem ze skříně jedno z mých trik a hodil ho po příchozím Yuichim. „Můžeš si to vzít na sebe. Nechci ti nijak nakazovat, ale jestli se chceš umýt, tak běž teď, dokud teče teplá voda, ju?“

Ukázal jsem mu koupelnu, nechal mu tam ručník. Sám jsem se přesunul do obýváku, pustil jsem si rockovou hudbu a vytáhl skicák. Už to byla taky doba, co jsem nemaloval, ale Rika mě donutila se k tomu vrátit. Chvíli jsem přemýšlel a nakonec se rozhodl popaměti nakreslit Ričinu tvář. Začal jsem lehkým náčrtem a pokračoval jsem stínováním detailně propracovaného přívěšku draka.

Snažil jsem se spěchat, aby se stihl umýt i Ren. Na chvíli jsem se zarazil, ale nakonec jsem si půjčil Renův sprcháč. Tak… po tomhle vždycky tak krásně voněl? Rychle jsem si namočil i hlavu. Napěnil jsem šampon a pěnu spláchnul. Snad to nezabralo moc času a nevyplácal jsem moc teplé vody.

Hlavu a ruce jsem provlíknul příslušnými otvory v tričku. Ještě že byl Ren tak vysoký, i když nevěřil bych, že mu to červené tričko bylo akorát. Já ho měl kousíček pod kolena. Jako noční košilku! Bosky a s mými věcmi v ruce jsem došel do obýváku, odkud hrála hudba. Ren seděl zády. Nakoukl jsem mu přes rameno.

„Nezapomeň na stín, co vrhá nos,“ řekl jsem prakticky bez rozmyslu.

Polekaně jsem div nenadskočil. Koukl jsem se, kde Yuichi stojí. Stál tam jen v mém triku, zacukaly mi koutky úst, jak jsem opustil v mysli Riku a vybavil si naši noc.

„Díky, teprve se do toho zase dostávám,“ zamumlal jsem a začal stínovat stín pod nosem. „Chceš přinést deku, aby ti nebyla zima?“

Sám jsem se leknul, když sebou polekaně trhnul. Instinktivně jsem tričko stáhnul ještě trošku níž.

„Jen mi řekni, kam si mám dojít.“ Nechtěl jsem, aby se o mě musel starat. Byl jsem mu nesmírně vděčný už jen za to, že mě nenechal nikde bloudit.

Poradil jsem, kde najde ložnici, a aby si vzal jednu z dek na posteli. Sice jsem si ho nechtěl pouštět do ložnice, ale když tam tak chtěl jít sám. Netrápil jsem se tím, že tam najde na nočním stolku fotku mě s Rikou s věnováním: „Pro mého drahého Rena.“. Nechal jsem to být a vesele maloval jiskřičky v černých očích.

Podle instrukcí jsem došel do ložnice a vzal si jednu z dek. Pohled se mi stočil na noční stolek. Ren tam objímal jakousi dívku. Držel ji v náručí stejně jako mě, na naší fotce. A to věnování… „Pro mého drahého Rena…“ Jak jsem byl předtím rád, že tu jsem, tak teď… pomalu jsem se šoural i s dekou zpátky.

Usmál jsem se na hotovou podobiznu. Nedopadlo to tak hrozně. Vystihl jsem její výraz. Celkem jsem na sebe byl pyšný, že jsem to nezkazil. Protáhl jsem se a jedním okem zahlédl Yuichiho, jak sebou táhne deku. Vypadal trochu vykolejeně. Co se mu tak najednou stalo?

„Yuichi, stalo se něco?“ zeptal jsem se, ale hned to hodil za hlavu. „Podívej, už jsem domaloval. Jen se pojď podívat, chci znát názor odborníka.“

Naklonil jsem hlavu. Opravdu mě zrak nemýlil, byla to ta samá tvář jako na fotografii. „Neřekl bych že… budeš takhle kreslit.“ Nebylo to úplně dokonale prokreslené, ale i tak…

„To je… přítelkyně?“ podotkl jsem po chvilce, kdy jsem se usadil kousek od Rena. Nekoukal jsem se na něj. Žárlil jsem? Ale… ale na co? Vždyť jsme, teda nejsme ani kamarádi.

Usmál jsem se nad jeho překvapením z mé kresby. „Nejsi sám, kdo studoval u Yamady-sensei. Doteď si pamatuju, jak mi několikrát omlátil moje plátna o hlavu, když na to vzpomínám, pořád mě trochu bolí hlava.“

Nešlo se nesmát nad těmi vzpomínkami. Všiml jsem si, jak důkladně přejíždí očima po obrázku. Chvilku nejistě sklopil oči, ale nakonec se zeptal, kdo je ta dívka.

Trochu jsem se zamračil, nechtěl jsem si tu vylévat srdíčko a stěžovat si na krutý osud a jeho ironii. „To je Rika, je pro mě důležitá. Něco jako střed vesmíru, chápeš? Ten přívěšek, co tam vidíš, ten jsem jí dal, když byla nemocná a já si kvůli ní nechal vytetovat svoje tetování, abychom věděli, že jsme spolu.“

Zvedl se, že se půjdu umýt, už jsem to potřeboval. Nechal jsem ho v obýváku a zapadl do koupelny. Proud vody mě uklidňoval…

Ještě jednou jsem si prohlídl ten obrázek. Pozorněji jsem si prohlídl právě ten zmiňovaný přívěšek. Vážně to by Renův drak, jen menší, samozřejmě. Nakonec jsem se jen stočil na gauči do klubíčka. Pousmál jsem se, i přes to, že mě mrzelo, že ta usměvavá dívka je Renova… přítelkyně, byl jsem rád, že je s ní očividně šťastný. Rychle jsem zavřel oči, a nenechal slzy, aby se mi zpod víček vykutálely na tvář…

„Yuichi, to mi nebudeš věřit, co jsem před chvilkou viděl z okna…“ mluvil jsem, když jsem vcházel do obýváku. Nikdo však nereagoval, tak jsem šel blíž. Ležel schoulený do klubíčka na pohovce, hlavou na mém obrázku. Z říše snů se usmíval. Přejel jsem prstem po kontuře jeho obličeje, trochu sebou zavrtěl. Byl tak neuvěřitelně sladký.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, bylo mi líto ho nechat spát na gauči, tak jsem ho vzal do náruče a odnesl si ho sebou do ložnice. Opatrně jsem ho položil na lůžko a zakryl ho dekou. Nechápal jsem, jak se někdo může usmívat i ze spánku. Políbil jsem ho na čelo, obešel jsem postel a sám se zatoulal do pochmurných snů…

Tak jak se líbilo jejich setkání? Já doufám, že jo... Ale nastává zde velký problém: Yui si myslí, že Rika je Renova přítelkyně...

Chocho... jak mě to děsně baví je trápit. No, budu moc ráda, když nám sem napíšete Váš názor. Jinak 3. 8. čekejte na novou kapitolu, zkusím ji přidat hned, jakmile přijedu domů. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 9. kapitola: