Aura dvou barev - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alette je v neznámém světě a hned likviduje prvního nepřítele. Co se ale stane, když objeví svého spolužáka, který zmizel před dvěmi lety beze stopy?

12.05.2011 (19:00) • Amestea • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 700×

„Kde to jsme?“ zeptala se zvědavě Alette. To ale nevěděla, jakou dostane odpověď a nutno říct, že z ní nadšená nebyla.

„Ve městě,“ řekla Lynn a usmála se dívčiným protočeným očím.

„Vysvětli přesněji,“ poprosila Al.

„Jsme ve městě s názvem Salamína – ano, podle tohoto města pojmenovali jiné na vaší zemi ve starověkém Řecku,“ ujasnila Lynnathel dívce.

„Tento svět se jmenuje Aulonthie a žije tu několik národů. Fairové – věštci, Miorové – běžní lidé, kteří se rozhodli zde zůstat, Sanierové – lidé ovládající černou magii, Darenthové – ti, kteří mají moc bílé magie a nakonec Karenthové – národ, který ovládá živly,“ doplnila žena.

„Jaký živel ovládáš ty?“

„Vzduch. Sleduj,“ řekla Lynn a nechala do vzduchu vznést sud. Ten na to ale zjevně nebyl stavěný, takže se okovy držící jej zavřený a pohromadě rozsypaly na prach.

„Co… Co je to?“ zašeptala Alette a zděšeně zírala na věc, která se ze sudu začala drát. Bylo to velké a černé, jen s podivem, že se to vešlo do tak stísněného prostoru. Oči to nemělo, místo nich jen velké modré díry v něčem, čemu by se dalo říkat hlava. Na místě úst červený otvor a nos to nemělo.

„To je Sanier v posmrtné podobě… Díky černé magii ztratil duši a tak straší…“ odpověděla Lynn. Pak pootevřela rty, jelikož dívce vedle ní z úst vycházely tóny neznámé písně v dávno zapomenutém jazyce.

„Sore o toru ka de wa naku,

Watashi-tachi o obiyakasu shinaide kudasai.

No mama ni shita baai, anata wa mukuw a reru,

Anata no tamashi ga kaesa remasu.

Shite kudasai…“ zazpívala dívka a ženě spadla brada. Netvor začal pomalu mizet, ústní otvor se zformoval do napodobeniny úsměvu.

„Co to…?“ zeptala se ohromená Lynn. Od dívky se jí dostalo úsměvu, zčásti pobaveného a částečně nechápavého, protože ani ona sama nevěděla, jak dokázala něco takového říct, natož vymyslet.

„Uklidni se nebo ne,

neohrožuj nás,

Odejdeš-li, odměněn budeš,

duše tvá vrátí se.

Prosím…“

„Eh?“

„To byl překlad,“ vysvětlila Alette. Nevadilo jí, že se její společnice tváří, jako by byla sůva a právě vylezla z nudlí, ani to, že ona sama byla celá zaprášená od netvora, který se v prach proměnil a celou ji ohodil tím svinstvem, ale to, že se kolem nich začali hromadit lidé, to se jí vážně nelíbilo. Nikdy neměla ráda pozornost, vždy zrudla jako rajče. A teď tomu nebylo jinak.

„Co kou-“ chtěla se černovláska ohradit, ale nedořekla ani slovo, ani větu. Kdyby to šlo, zčervenala by ještě víc, protože právě spatřila někoho, koho nečekala. Svého bývalého spolužáka, který před dvěma lety zmizel beze stopy.

„Chrisi?“ ujistila se s povytaženým obočím.

„Al?“ odpověděl třináctiletý kluk. Dívka naklonila hlavu na stranu. Mladík se rozhlédl a začal couvat.

„A jéje…“ zašeptal a zmizel. Tedy, zmizel by, kdyby jej v té době už Alette pevně nedržela za zápěstí.

„Co tady děláš?“ zeptala se chlapce s naprosto běžným jménem.

„Žiju... A snažím se zmizet,“ odpověděl Chris dívce se zvláštním jménem.

„Mimochodem, jak že se vyslovuje tvoje jméno? Ejlít?“ neodpustil si rýpnutí blonďák. Alette jen zavrčela. Bylo zbytečné odpovídat. Všichni věděli, že ano a že to dívce není příjemné… Tedy, pokud si pod slovem „všichni“ představíte Chrise a Lynn. No a samotnou Al.

„Ehm… Lynn? Neříkala jsi, že delší doba tady je jen chvíle na Zemi?“ zeptala se Alette Oprávněně. Tato informace jí opravdu byla podána.

„Ano, ale Chris byl unesen, dva roky vězněn… A pak jsme jej přemístili sem,“ odpověděla tázaná. Sotva větu dopověděla, ozvalo se hlasité „Vžum!“ a na místo se přemístili další netvorové, navlas stejní, jako ten, kterého Al před chvílí poslala na onen svět.

„Jak jsi to udělala?“ otázal se mladík. Odpovědí mu ale bylo jen pokrčení rameny a stručná věta: „Já nevím.“

Autor: Amestea, v rubrice: Povídky » Na pokračování